ECLI:CZ:US:1996:3.US.134.96
sp. zn. III. ÚS 134/96
Usnesení
III. ÚS 134/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana B.R., zastoupeného advokátem JUDr. J.Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, mimo ústní jednání dne 18. 6. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Podáním, označeným jako ústavní stížnost, směřujícím proti (zřejmě) pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 20. 10. 1993 (sp. zn. 11 To 90/93), dovolává se stěžovatel s výhradou pozdějšího zdůvodnění své stížnosti právní ochrany před Ústavním soudem ČR a tvrdí, že tímto rozsudkem, stejně jako rozsudkem soudu prvého stupně (Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 3 T 7/92), oba obecné soudy jako orgány veřejné moci jej nezákonně zbavily osobní svobody a aniž by blíže uvedl, čeho se svou ústavní stížností domáhá (§34 odst. 1 al. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), s odkazem na sdělení NSZ ze dne 8. března 1996, jímž byl jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona odložen, vyhradil si "doplnění ústavní stížnosti
ve smyslu ust. §34 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb." na dobu, jakmile "bude moci popsat fakta o tom, že soudy obou stupňů (stejně jako orgán rozhodující o jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona) opomenuly základní zásadu trestního práva - v pochybnostech ve prospěch obžalovaného".
Z obsahu kusé ústavní stížnosti - bez ohledu na stěžovatelovu "výhradu následného doplnění", lze bezpečně usoudit na to, že
1) ústavní stížnost směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 10. 1993 (č. l. 1 spisu Ústavního soudu),
2) stěžovatel za "poslední prostředek", který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2, 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), pokládá svůj podnět ke stížnosti pro porušení zákona a
3) v řízení před Ústavním soudem usiluje o to, aby rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
Ústavní stížnost jako návrh na zahájení řízení - bez ohledu na její formální vady - je podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem.
Již Ústavní soud ČSFR vyložil, že prostředkem na ochranu práva, který měl na mysli §55 odst. 1, 3 zák. č. 491/1991 Sb. (svým obsahem zcela korespondující s nynějším ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) je prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli a ne jinému orgánu, že stížnost pro porušení zákona mohl podat (státní zástupce nebo ministr spravedlnosti, ne však stěžovatel), a že řízení o podnětu nebylo zákonem upraveno, a proto nešlo o prostředek ochrany práva, který stěžovateli poskytuje zákon (rozhodnutí č. 5 in: Ústavní soud ČSFR - Sbírka usnesení a nálezů).
Tento výklad převzal i Ústavní soud ČR, který podle ustáleného názoru pokládá stížnost pro porušení zákona za mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je třeba zvláštní aktivní legitimace (není tedy v bezprostřední a přímé dispozici
stěžovatele), a proto podnět k jejímu podání lze pokládat toliko za informaci aktivně legitimovaným subjektům a v důsledku toho nezakládá zákonem stanovené právní důsledky, tj. nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. (usnesení č. 4 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2).
Z obsahu posuzované ústavní stížnosti je zřejmé, že brojí především proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno 20. října 1993, tedy v době, kterou nelze postihnout ani ustanovením §72 odst. 2 al. 1 ani ust. §146 zák. č. 182/1993 Sb., a proto jejímu meritornímu projednání (bez ohledu na současné její formální vady) brání překážka, vyplývající z již citovaného ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., zejména když nebyly shledány ani podmínky dané ust. §75 odst. 2 lit. a) citovaného zákona.
Nezbylo proto než ve věci rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno (§43 odst. 1 lit. b) zák. č. 182/1993 Sb.), aniž by bylo třeba stěžovatele vyzývat k odstranění formálních vad jeho podání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 18. 6. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR