ECLI:CZ:US:1996:3.US.183.96
sp. zn. III. ÚS 183/96
Usnesení
III. ÚS 183/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti I.M., zastoupeného advokátem JUDr. V.P., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 3. 7. 1996, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 7. 1996, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, čj. II/S-OSOM/53/5079/92, ze dne 2. 5. 1996, stěžovatel I.M. žádá ochranu svého základního práva zakotveného v č1. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), tj. práva na soudní ochranu. Porušení výše uvedeného práva spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o přerušení řízení o udělení státního občanství znamená neodůvodněné prodloužení správního řízení. Současně ust. §29 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, nedovoluje proti takovému rozhodnutí podat rozklad a není zde možná ani správní žaloba (§248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.), tím je podle názoru stěžovatele odňata možnost ochrany jeho práv a narušeno tak základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny. Stěžovatel proto spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podává i návrh na zrušení ust. §29 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení.
Ústavní stížnost může podle §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
III. ÚS 183/96
V daném případě rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR se netýkalo merita věci, ale pouze upravovalo postup řízení a má charakter typického mezitímního rozhodnutí. Ministerstvo vnitra ČR přitom využilo právem stanoveného a upraveného institutu, tj. přerušení řízení. Institut přerušení řízení nelze považovat za postup odnímající právo na ochranu oprávněných zájmů jedince ve smyslu čl. 36 Listiny, protože řízení po uplynutí doby, na kterou bylo řízení přerušeno, bude pokračovat rozhodnutím ve věci s možností využití všech postupů, které právo poskytuje. Rozhodnutí o přerušení řízení ve správním řízení má tak jednoznačně a evidentně pouze charakter rozhodnutí, kterým se upravuje procesní postup příslušného správního orgánu, aniž by se jakkoliv vztahovalo k meritu věci. Navíc důvody, pro které může být řízení přerušeno (odstranění nedostatků podání), jsou v podstatě důvody svědčícími ve prospěch účastníka (navrhovatele), protože v opačném případě by správní orgán žádost zamítl pro nesplnění náležitostí stanovených zákonem. Vzhledem k uvedenému lze naopak konstatovat, že napadené ustanovení správního řádu je ustanovením, které prohlubuje právní jistotu navrhovatele, že bude mít možnost řádně doložit a argumentovat veškeré skutečnosti k dosažení rozhodnutí ve svůj prospěch. Tím, že proti rozhodnutí o přerušení řízení není přípustný řádný opravný prostředek, ještě není účastníkovi odňata možnost ochrany jeho práv (i procesních) ve věci samé.
Na základě výše uvedených úvah dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR nebylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny vzhledem k tomu, že jak výše uvedeno, jednalo se o procesní postup soudu a stanovený postup k domáhání se práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 ještě nebyl vyčerpán. Ústavní soud dále ještě přihlédl k tomu, zda by se event. nemohlo jednat o porušení č1. 36 odst. 2 Listiny. Č1. 36 odst. 2 Listiny však na daný případ nelze rovněž vztáhnout, protože orgán veřejné správy zatím ve věci nejednal a nemohl proto svým rozhodnutím zkrátit stěžovatele na jeho právech. Za těchto okolností neshledal ústavní soud ústavní stížnost důvodnou.
Návrh na zrušení části zákona může fyzická osoba podat pouze ve spojení s ústavní stížností ve smyslu §74 zák. č. 182/1993 Sb. V daném případě však ústavní stížnost byla odmítnuta, a proto se nelze samostatně zabývat návrhem na zrušení části zákona.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Nutno podotknout, že v průběhu řízení a těsně před rozhodnutím Ústavního soudu, advokát navrhovatele JUDr. V.P. bez uvedení důvodů vypověděl navrhovateli plnou moc, kterou mu tento udělil k zastupování v řízení před Ústavním soudem. S ohledem na samotné rozhodnutí ústavního soudu a tedy skutečnost, že návrh byl odmítnut z důvodů shora uvedených, tedy nelze očekávat ani případnou změnu důvodů obsažených v samotném
III. ÚS 183/96
návrhu a nelze také očekávat další objasnění věci, Ústavní soud netrval na tom, aby i v této fázi řízení byl zastoupen ve smyslu ust. §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. Takový postup by se za daného stavu řízení jevil jako vysloveně formální.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 1996
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR