ECLI:CZ:US:1996:3.US.189.95
sp. zn. III. ÚS 189/95
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. F. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 26.5.1995, čj. 6 A 81/94-14, za vedlejší účasti Ministerstva obrany ČR, takto:
Návrh se zamítá .
Odůvodnění:
Dne 18.7.1995 podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž se
domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.5.1995,
č.j. 6 A 81/94-14, ve spojení s rozhodnutím Vojenského úřadu
sociálního zabezpečení ze dne 23.3.1994, čj. 53308309029903,
s tvrzením, že jimi došlo k jeho diskriminaci, porušení principu
rovnosti občanů před zákonem a tím k porušení práv zaručených
Listinou základních práv a svobod. Rozhodnutím Vojenského úřadu
sociálního zabezpečení v Praze ze dne 23.3.1994, čj.
53308309029903, byl stěžovateli v souvislosti s jeho propuštěním
ze služebního poměru vojáka z povolání podle §26 odst. 1 písmeno
c) zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanoven
podle §33 téhož zákona výsluhový příspěvek ve výši 4.500,- Kč
měsíčně. Současně bylo vysloveno, že se podle čl. II zákona č.
304/1993 Sb. výplata výsluhového příspěvku pozastavuje po dobu
výkonu funkce obecného soudce.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě
odvolání. Ministerstvo obrany, odbor sociálního zabezpečení, jako
odvolací orgán, dne 28.4.1994 pod čj. 34/21-827-45/2 rozhodlo, že
se podanému odvolání nevyhovuje a napadené rozhodnutí v plném
rozsahu potvrdilo. V odůvodnění se Ministerstvo obrany odvolávalo
na čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle kterého pokud soudce
vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu,
nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu
výsluhového příspěvku podle zákona č. 76/1959 Sb.
Následně stěžovatel podal žalobu Vrchnímu soudu v Praze, ve
které žádal zrušení rozhodnutí Ministerstva obrany, odboru
sociálního zabezpečení, čj. 34/21-827-45/2. V žalobě uvedl, že
správní orgány při svém rozhodování nesprávně aplikovaly zákon č.
304/1993 Sb. Zákon nabyl účinnosti až dnem 1.1.1994 a nemůže
působit retroaktivně. Protože stěžovatel byl propuštěn ze
služebního poměru vojáka z povolání dnem 31.12.1993, tedy před
účinností zákona č. 304/1993 Sb., nelze ustanovení tohoto zákona
na jeho případ použít, a proto mu má být výsluhový příspěvek
vyplácen. Ustanovení čl. II je porušením principu rovnosti občanů
před zákonem.
O této žalobě Vrchní soud v Praze rozsudkem dne 26.5.1995,
sp.zn. 6 A 81/94-14, rozhodl tak, že se žaloba zamítá a že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud svůj
rozsudek odůvodnil tím, že k zániku vojenských soudů došlo
vzhledem k článku 110 Ústavy ČR dnem 31.12.1993 (tedy ve 24.00
hod.). Zákon č. 304/1993 Sb. nabyl účinnosti dne 1.1.1994
(v 00.00 hod.), tedy ve stejný okamžik. Jeho ustanovení proto
dopadají na stěžovatele v plné míře. Kdyby tomu bylo tak, jak
uvádí stěžovatel v žalobě, bylo by nutné dojít k závěru, že
ustanovení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. postrádá vůbec smysl a je
zcela obsoletní (od počátku dne 1.1.1994 již nemohlo jít o souhlas
soudce vojenského soudu, protože nic takového neexistovalo). Při
výkladu každého ustanovení není však možné vycházet jen úzce
z výkladu gramatického, který, jak vidno, by vedl
k neaplikovatelnému důsledku. Smyslem právní úpravy bylo
nepopiratelně regulovat vztahy související s ukončením činnosti
vojenských soudů. Také s ohledem na vzájemnou souvislost všech
ustanovení, majících vztah k této problematice, je nutno toto
ustanovení vykládat tak, že se vztahuje na případy, kdy soudce
vojenského soudu dal souhlas k přidělení k jinému soudu do
31.12.1993, a to včetně případů, kdy k tomuto přidělení došlo
i před tímto datem. Soud se zabýval i otázkou, zda ustanovení čl.
II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb. není v rozporu s principem
rovnosti před zákonem. Argumentoval nálezem Ústavního soudu ČSFR
publikovaným pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního
soudu ČSFR a dospěl k závěru, že úprava čl. II zákona č. 304/1993
Sb. má bezesporu své opodstatnění, vychází z veřejného zájmu, ze
specifik služby v armádě apod. Státu je nutno přiznat i oprávnění,
aby z poskytování některých výhod vyloučil určitou kategorii osob.
Čl. II odst. 2 zákona č. 304/1993 Sb. je právě takovým vynětím
z výhod a podle názoru vrchního soudu nelze toto ustanovení chápat
jako neodůvodněnou nerovnost mezi bývalými vojenskými soudci
a ostatními bývalými vojáky z povolání.
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní
stížnost, v níž především poukazuje na to, že na jeho nároky není
možné aplikovat zákon č. 304/1993 Sb., podle kterého zmíněné
orgány rozhodovaly. Rozsudek, ke kterému Vrchní soud v Praze
dospěl výkladem (logickým, systematickým a historickým), má proto
expropriační charakter, diskriminační charakter, je porušením
principu rovnosti občanů před zákonem a je v rozporu čl. 11 odst.
4 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že vojenské soudy zanikly ke dni
31.12.1993, zatím co zákon č. 304/1993 Sb. nabyl účinnosti dnem
1.1.1994, a protože jde o data odlišná, nelze je směšovat. Platí,
že v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 304/1993 Sb., již žádný
vojenský soudce, který by se mohl chovat způsobem, který zákon č.
304/1993 Sb. předpokládá, neexistoval.
Nárok na výsluhový příspěvek podle názoru stěžovatele odvisí
od skončení jeho služebního poměru vojáka z povolání, k čemuž
došlo dnem 31.12.1993. Den 1.1.1994 je z tohoto hlediska pouze
termínem počátku splatnosti výsluhového příspěvku.
Podle stěžovatele je obecně známo, že výplata výsluhového
příspěvku je upírána jen bývalým soudcům někdejších vojenských
obvodových a vyšších vojenských soudů, kteří setrvali ve služebním
poměru vojáka z povolání až do dne 31.12.1993, tj. do samého
zániku vojenských soudů podle Ústavy ČR, a to zejména z toho
důvodu, že na ně bylo naléháno, aby do tohoto data setrvali ve
funkci a nezpůsobili kolaps vojenské justice. Výsluhový příspěvek
je naproti tomu vyplácen bývalým soudcům vojenského kolegia
Vrchního soudu v Praze, bývalým vojenským prokurátorům, kteří byli
jmenováni soudci obecných soudů, pobírají jej bývalí soudci
vojenských soudů, kteří vojenskou justici opustili před
31.12.1993 a poté byli jmenováni soudci obecných soudů.
Nerovnost občanů před zákonem je dána podle stěžovatele i tím,
že výsluhový příspěvek je podle výše uvedených předpisů vyplácen
bývalým vojákům z povolání, kteří opustili vojenskou činnou
službu, a to bez rozdílu, tedy nejen těm, jejichž vojenská
specializace se podle úvah Vrchního soudu v Praze jeví natolik
úzkou, že jim neumožňuje v podmínkách přechodu do občanského
života adekvátní uplatnění, ale i bývalým vojenským lékařům,
zvěrolékařům, technikům a pod., u nichž vrchním soudem uvažovaný
sociální aspekt evidentně chybí.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, proti jehož
rozhodnutí stížnost směřuje, ve vyjádření především odkázal na
odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že pro posouzení, zda
napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda
stěžovatele, je nepodstatné, že správní orgán údajně snad v jiných
případech vycházel z odlišných právních závěrů a právo na výplatu
výsluhového příspěvku jiným osobám přiznal. S poukazem na princip
rovnosti před zákonem by bylo absurdní domáhat se vydání
nezákonného rozhodnutí shodného s případným jiným, rovněž
nezákonným rozhodnutím.
Dále Vrchní soud v Praze uvedl, že při posuzování, zda ust.
čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb. není v rozporu s principem
rovnosti před zákonem, vycházel z pojetí, že se nejedná o princip
absolutní rovnosti a že státu je nutno přiznat i oprávnění
z poskytování výhod (případně některých výhod) vyplývajících ze
služebního poměru vojáků z povolání vyloučit určitou kategorii
osob, u které objektivní kritéria opodstatňují výhody (odchylnou
úpravu od úpravy obecné), nejsou buď zcela nebo v podstatné části
dány. Pokud se týká kategorie bývalých soudců vojenských soudů,
poté vykonávajících funkci soudců obecných soudů, objektivní
důvody k vyloučení z poskytování výsluhového příspěvku jsou dány
a nejde tedy o nepřípustnou nerovnost před zákonem. Na tomto
závěru nemůže nic změnit to, že důvody k odchylné úpravě jsou
event. dány i u dalších kategorií vojáků z povolání (zmiňovaných
v ústavní stížnosti), kde se jedná z určitých hledisek o podobnou,
nikoliv však zcela shodnou situaci a stát této možnosti další
odchylné úpravy nevyužil. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na
soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
neboť vrchní soud jeho žalobu přezkoumal v rozsahu námitek
v žalobě uvedených. Pokud tedy stěžovatel dovozuje, že jeho
ústavně zaručené právo bylo porušeno nepřiznáním práva na výplatu
výsluhového příspěvku, mohlo se tak stát pouze rozhodnutím o tomto
právu, tedy rozhodnutím správního orgánu a ne rozhodnutím soudu ve
správním soudnictví, ve kterém soud pouze přezkoumává zákonnost
žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu, a nikoliv
rozhodování o hmotněprávním nároku.
Vojenský úřad sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastník,
ve svém vyjádření ze dne 13.11.1995 uvedl, že není oprávněn
k výkladu nebo opravám nesprávně vydaných rozhodnutí jiných
orgánů. Přesto však dále provedl poměrně podrobný právní rozbor
problematiky. Poukazuje na některé nepřesnosti, vyplývající ze
znění platných zákonů i zákona č. 304/1993 Sb. Zároveň dal
stěžovateli za pravdu v tom, že rozhodnutí zákonodárce
- nevyplácet výsluhový příspěvek po dobu výkonu funkce soudce - je
jistou diskriminací "bývalých vojenských soudců". Dále se
odvolával na zdůvodnění svého rozhodnutí.
Ze zprávy Ministerstva obrany ČR o vyplácených výsluhových
příspěvcích vyplývá, že soudcům bývalých vojenských soudů, kteří
udělili souhlas s přidělením k určitému soudu náleží výsluhový
příspěvek až po skončení výkonu funkce soudce. V současné době je takto:
vyplácen výsluhový příspěvek ve 4 případech. Soudcům
vojenského kolegia Vrchního osudu v Praze, příp. NS ČR, kteří po
propuštění ze služebního poměru udělili souhlas s přidělením
k určitému soudu, výsluhový příspěvek náleží. Je vyplácen v 6
případech. Vojákům z povolání - justičním čekatelům vojenských
soudů - je nárok na výsluhový příspěvek rovněž zachován. Vyplácí
se ve 2 případech. Bývalým vojenským prokurátorům a vyšetřovatelům
vojenských prokuratur je nárok na výsluhový příspěvek vyplácen po
skončení výkonu funkce státního zástupce. Vyplácí se ve 2
případech.
Jak plyne z obsahu spisu Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 6
A 81/94, vrchní soud se zabýval problematikou v intencích
příslušných ustanovení zákona o přezkoumávání správních
rozhodnutí. O věci bez přítomnosti stran jednal a dne 26.5.1995
vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl. Rozsudek nabyl právní
moci dne 12.6.1995.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo
porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem
nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Stěžovatel ve
stížnosti namítá, že soud porušil při svém jednání princip zákazu
diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)
princip rovnosti občanů před zákonem (čl. 1 Listiny základních
práv a svobod) a že rozsudek má expropriační charakter (čl. 11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud ČR se
proto podanou stížností zabýval z tohoto hlediska.
V této souvislosti je třeba se zmínit o zákonu č. 236/1995
Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce
představitelů státní moci a některých státních orgánů. Tento zákon
ve své části páté, přechodných a závěrečných ustanoveních, v §44
bod 2) zrušil zákon ČNR č. 391/1991 Sb., o platových poměrech
soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve
znění zákona ČNR č. 7/1993 Sb. a zákona č. 304/1993 Sb. Zákon č.
304/1993 Sb. obsahuje tři články:
- článek I. novelizoval již zmíněný zákon č. 391/19914 Sb.
- článek II. se vztahuje k předmětu ústavní stížnosti a zakotvil
ustanovení, jež tvoří samostatný normativní obsah zákona č.
304/93 Sb.
- čl. III stanovil účinnost zákona č. 304/1993 Sb. Zákonem č.
236/1995 Sb. tedy byla zrušena pouze ta část zákona č.
304/1993 Sb., která novelizovala zákon č. 391/1991 Sb. Ostatní
části zákona č. 304/1993 Sb. zůstávají nadále v platnosti.
Na svém jednání dne 7. 3. 1996 III. senát Ústavního soudu
rozhodl o přerušení řízení a podal ve smyslu §78 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh plénu Ústavního soudu,
aby zrušilo článek II zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění
a doplňuje zákon č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců,
státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění zákona
č. 7/1993 Sb.
Plénum Ústavního soudu ČR dne 8. října 1996 pod čj. Pl ÚS
5/96-21 návrh zamítlo. V odůvodnění nálezu uvedlo, že ustanovení
čl. II zákona č. 304/1993 Sb. lze interpretovat dvojím způsobem
buď jako ustanovení, vztahující se pouze na soudce vojenských
obvodových a vyšších vojenských soudů, nebo jako ustanovení,
vztahující se i na soudce vojenských kolegií vrchních a Nejvyššího
soudu, tj. na soudce všech soudů, vykonávající pravomoc vojenských
soudů. V situaci, kdy určité ustanovení zákona umožňuje dvě různé
interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky
a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto
ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů
interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Plénum
Ústavního soudu nehledalo právní úpravu provedenou zákonem č.
304/1993 Sb. jako diskriminační. Zde v podrobnostech nutno odkázat
na již zmíněný nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 1996,
uveřejněný ve Sbírce zákonů ČR, částka 87, rozeslaná dne 29. 11.
1996.
Ve smyslu ust. čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná
rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
III. senát Ústavního soudu je proto vázán výše uvedeným nálezem
pléna Ústavního soudu. Zabýval se proto pouze námitkou
stěžovatele, že postup soudu, který byl v jeho případě zvolen, má
diskriminační charakter ve vztahu k jiným kategoriím vojáků
z povolání, kteří byli ve stejné či velmi podobné sociální
situaci, jako soudci vojenských soudů. Diskriminace znamená
znevýhodnění určitého jedince nebo skupiny z důvodu náboženských,
rasových, pohlaví, náboženského vyznání, příslušnosti k jiné
sociální skupině apod. V případě stěžovatele vrchní soud
postupoval stejně jako ve všech případech obdobných. Nelze tedy
říci, že by stěžovatele oproti jiným bývalým soudcům vojenských
soudů znevýhodňoval, že by postup soudu tak měl diskriminační
charakter.
V souvislosti s ukončením služebního poměru se podle ust. §33 až 33b zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
vojákům z povolání vyplácejí některé dávky: výsluhový příspěvek
a odchodné, skončí-li služební poměr smrtí vojáka, vyplácí se
pozůstalým úmrtné. Tyto peněžité dávky mají sociální a motivační
charakter, garantují se jimi sociální jistoty vojáků z povolání
vzhledem k psychické a fyzické náročnosti vojenské služby,
potenciálnímu ohrožení života při přípravě na bojovou činnost,
vykonávání služby v místě podle potřeby ozbrojených sil.
V neposlední řadě tyto dávky také kompenzují omezení některých
hospodářských a v současné době i politických práv. Přechod vojáků
z povolání do občanského života je velmi problematický, zejména
z hlediska jejich začlenění do občanského a zejména pracovního
života. Výsluhový příspěvek a odchodné mají tento přechod
usnadnit. Nárok na ně mají všichni vojáci z povolání, kteří
splňují zákonem stanovené podmínky, bez ohledu na jejich konkrétní
sociální situaci. Soudci vojenských soudů byli v případě ukončení
vojenské služby v podstatě zvýhodněni oproti jiným profesím,
jejichž uplatnění v civilním sektoru mohlo být (ale také nemuselo)
v podstatě bezproblémové. Právní úprava jim totiž garantovala
jejich další působení ve funkci soudců obecných soudů, přičemž
v případě jejich odchodu je jim poskytován výsluhový příspěvek,
a to bez ohledu na skutečnost, zda působí dále v právnické
profesi.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ČR proto dospěl k závěru, že
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, č.j. 6
A 81/94-14, ve spojení s rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního
zabezpečení ze dne 23.3.1994, čj. 53308309029903, nebylo porušeno
žádné (a tedy ani stěžovatelem namítané) základní právo, dané
ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,
a proto ústavní stížnost zamítl (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 12. prosince 1996