infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsBrne, infUsKratkeRadky-221-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.12.1996, sp. zn. III. ÚS 232/96 [ nález / HOLLÄNDER / výz-2 ], paralelní citace: N 142/6 SbNU 545 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:3.US.232.96

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K pravomoci v procesu znárodňování. K zásadě, že ÚS není vázán rozsahem ústavně právní argumentace v ústavní stížnosti.

Právní věta 1. Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti není omezen pouze na posouzení v ní obsažené ústavněprávní argumentace, jak plyne zejména z §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. 2. Nemá-li se, alespoň v obecné poloze, připustit, že znárodňovací režim, založený zákonem č. 115/1948 Sb., byl výrazem pouze "třídní vůle", čili pouhé libovůle, pak nelze usoudit jinak, než že samotný proces znárodnění, jeho rozsah jakož i důsledky z něj vyplývající dály se pod politickou odpovědností příslušného ministra. Osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze tudíž zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za jeho podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti. Pokud Nejvyšší soud dospěl ve svém rozhodnutí ke konstatování, podle něhož námitkami dovolatele ani předloženými listinnými důkazy nebylo doloženo tvrzení, že v daném případě přešly nemovité věci, uváděné v žalobě, na stát znárodněním, jež by bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, pak v uvedeném závěru absentuje jak analýza tehdejší právní úpravy znárodňování ohledně pravomoci jej provádět, tak i její srovnání s důkazem ověřenými fakty (tj. se skutečností porušení pravomoci, když dle zjištění Ústavního soudu tento nebyl vydán ministryní výživy, nýbrž ministerstvem výživy a podepsán za ministryni úředníkem ministerstva). 3. Ke znakům právního státu neoddělitelně patří principy právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, které zahrnují i zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu.

ECLI:CZ:US:1996:3.US.232.96
sp. zn. III. ÚS 232/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 1996 ve věci ústavní stížnosti P. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, kterým se zamítá dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 1995, sp. zn. 20 Co 104/95, vydanému v právní věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 13/92, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, se z r u š u j e . Odůvodnění: I. Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 22. srpna 1996, podaným ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, kterým se zamítá dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 1995, sp. zn. 20 Co 104/95, vydanému v právní věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 13/92 (žalobce P. M. proti žalovanému P., státnímu podniku, o vydání nemovitostí). Napadeným rozhodnutím se stěžovatelé cítí být dotčeni na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a z mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách podle čl. 10 Ústavy. Ze spisu sp. zn. 8 C 13/92, jenž si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 8, bylo zjištěno následující: Stěžovatel se za sebe i "na místě" vedlejších účastníků v řízení před obecnými soudy domáhal vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. září 1992, sp. zn. 8 C 13/92 uložil žalovanému státnímu podniku P. uzavřít dohodu o vydání přesně specifikovaných nemovitostí když konstatoval, že ke znárodnění předmětných nemovitostí došlo v rozhodném období, a to bez náhrady, aniž rozhodnutí o znárodnění bylo majitelům doručeno. V odvolacím řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 20 Co 526/92, z důvodu nedostatečného objasnění skutkových aspektů rozhodované věci zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. ledna 1995, sp. zn. 8 C 13/92, byla žaloba stěžovatele na vydání věci zamítnuta s poukazem na skutečnost, že se mu nepodařilo prokázat provedení znárodnění předmětných nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22. května 1995, sp. zn. 20 Co 104/95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Důvodem tohoto rozhodnutí byl závěr, podle kterého navrhovatel v řízení před obecnými soudy neunesl důkazní břemeno. Soud konstatoval, že navrhovatel své tvrzení o naplnění skutkové podstaty §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dokládal pouze výpisem z pozemkové knihy, v němž je zaneseno, že podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. a výměru ministerstva výživy ze dne 20. května 1949, čj. 50581-V/4-49, bylo vloženo právo vlastnické daných nemovitostí pro firmu Spojené lihovary a octárny, n. p., Praha, nepředložil však důkaz uvedeným výměrem za účelem posouzení rozporu s tehdy platnými předpisy, jak má na mysli ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V doplnění svého dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 1995, sp. zn. 20 Co 104/95, (na č. l. 115-116) navrhovatel předložil dovolacímu soudu ověřený opis výměru Ministerstva výživy Československé republiky ze dne 20. května 1949, čj. 50581-V/4-49, kterým byl stanoven rozsah znárodnění předmětných nemovitostí. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, dovolání zamítl. Dle jeho názoru šlo v daném případě o znárodnění, uskutečněné na základě zákona č. 115/1948 Sb., podle kterého bylo znárodnění zestátněním provedeno retroaktivně dnem 1. ledna 1948. Soud odkázal na ustanovení čl. I §1 odst. 3 uvedeného zákona, podle něhož byl ministr výživy zmocněn vyhlásit v Úředním listě, které podniky a závody byly znárodněny. V posuzované věci se tak stalo vyhláškou č. 1476/1948 Úředního listu. Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že na daný případ se nevztahovala povinnost státu vyplatit za znárodněný majetek náhradu a dále vlastnické právo státu k zestátněným nemovitostem nevzniklo intabulací, jelikož se nejednalo o převod, nýbrž o přechod vlastnictví. Všechny tyto závěry vedly ke konstatování, podle něhož námitkami dovolatele ani předloženými listinnými důkazy nebylo doloženo jeho tvrzení, že v daném případě přešly nemovité věci, uváděné v žalobě, na stát znárodněním, jež by bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. V ústavní stížnosti je Nejvyššímu soudu vytýkáno, že ve svém rozhodnutí nenavazuje na obsah předchozího řízení, nereaguje na skutečnost, že doklad o znárodnění byl do spisu již založen a nahrazuje, dle mínění stěžovatele, již zřejmě nesprávný požadavek předložení listiny o znárodnění zcela novými právními důvody, tedy odkazem na zákon č. 115/1948 Sb. a tím i na retroaktivní termín znárodnění, který měl, podle názoru Nejvyššího soudu, předcházet 25. únoru 1948. Stěžovatel dále trvá na konstitutivnosti intabulace i v případě přechodu vlastnictví, čímž v daném případě argumentuje ve prospěch naplnění žalovaného restitučního titulu a poukazuje i na protiprávní materiální aplikaci dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. i zákona č. 115/1948 Sb. vzhledem ke znárodňovaným nemovitostem. Nejvyššímu soudu konečně vytýká procesní pochybení, když tento vnáší do řízení nové hledisko, k němuž účastník nemá možnost se vyjádřit. Z uvedeného dovozuje porušení čl. 90 Ústavy a čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i dalších ustanovení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu. V něm předseda senátu 3 Cdon Nejvyššího soudu poukazuje na skutečnost, že ústavní stížnost směřuje proti právní úpravě, obsažené v příslušných znárodňovacích předpisech, přičemž soudům v občanském soudním řízení ovšem umožňuje ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pouze posouzení toho, zda tu nedošlo ke znárodnění zestátněním v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Dále odkazuje na argumentaci Nejvyššího soudu, obsaženou v napadeném rozhodnutí, týkající se rozlišení přechodu vlastnictví podle znárodňovacích předpisů a podle obecné úpravy, zakotvené v obecném zákoníku občanském z roku 1811, který platil až do 1. ledna 1951. Na základě uvedeného se předseda senátu Nejvyššího soudu neztotožňuje s názorem, vyjádřeným v ústavní stížnosti, podle něhož mělo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu dojít k dotčení stěžovatele na jeho základních právech a svobodách. II. Při přezkoumání souladu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy neshledal Ústavní soud žádné pochybení v možnosti původního právního posouzení předmětné věci ve stadiu rozhodování o dovolání. Ústavní soud se dále ve svém rozhodování neodchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu, podle něhož ke znárodnění zestátněním v daném případě došlo na základě zákona č. 115/1948 Sb. Nejvyšší soud však z tohoto konstatování dovozuje dva závěry, jež nejsou navzájem slučitelné. Závěrem prvním je akceptace retroaktivity uvedeného zákona (čl. I §1), z čehož by ale vyplývalo, že ke znárodnění došlo před rozhodnou dobou. Současně je, z uvedeného pohledu nadbytečně, analyzován postup znárodňování v dané věci a vztah právní úpravy znárodnění a obecné úpravy, obsažené v občanském zákoníku, a dovozuje se nenaplnění skutkové podstaty restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V otázce posouzení retroaktivity zákona č. 115/1948 Sb. se Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem Ústavního soudu ČSFR, vyjádřeným v nálezu ve věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 597/92 (publikované pod č. 16 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992), jakož i s jeho zdůvodněním. Jádro tohoto názoru spočívá v následujícím konstatování: "Zákon č. 115/1948 Sb. byl koncipován jako nástroj třídního boje, jehož účelem bylo upevnit diktaturu totalitní moci. O tom svědčí i jeho retroaktivita, což ve vztahu k praktickému výkonu vlastnického práva znamenalo rozpor tohoto normativního právního aktu s právem vlastnit i se základními principy právního státu. Dobu vzniku majetkové křivdy ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. je proto nutno vztáhnout k datu přijetí zákona č. 115/1948 Sb., tedy k datu 28. dubna 1948." V souvislosti s další argumentací Nejvyššího soudu nutno uvést následující. Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti není omezen pouze na posouzení v ní obsažené ústavněprávní argumentace, jak plyne zejména z §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. V této souvislosti nelze než přisvědčit vedlejšímu účastníku, státnímu podniku P., že ústavněprávní zdůvodnění ústavní stížnosti není případné. Ustanovením čl. I §1 odst. 4 zákona č. 115/1948 Sb. byl ministr výživy zmocněn rozhodnout o tom, jsou-li splněny podmínky pro znárodnění podle čl. I uvedeného zákona. Ministryně výživy tak učinila vyhláškou č. 1476/1948 Úředního listu, ve které je pod bodem E. 13. vyhlášeno znárodnění octárny "C. F. Piering" (majitele veřejné obchodní společnosti). V závěrečném ustanovení se přitom stanoví, že o rozsahu znárodnění daného podniku (jakož i dalších, vymezených negativní enumerací) bude rozhodnuto zvláštním výměrem. Za takový nutno považovat výměr ministerstva výživy ze dne 20. května 1949, čj. 50581-V/4-49, jenž ale nebyl vydán ministryní výživy, nýbrž ministerstvem výživy a podepsán za ministryni úředníkem ministerstva. Ústavní soud ve věci, vedené pod sp. zn. III. ÚS 114/93 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.1, s. 165-173) dospěl ke stanovisku, podle něhož rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění v oboru potravinářského průmyslu, ať již šlo o znárodnění samotné či o jeho rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené, byla svěřena výlučně do rukou ministra. Tato právní konstrukce byla spjata s následujícím předpokladem: Nemá-li se, alespoň v obecné poloze, připustit, že znárodňovací režim, založený zákonem č. 115/1948 Sb., byl výrazem pouze "třídní vůle", čili pouhé libovůle, pak nelze usoudit jinak, než že samotný proces znárodnění, jeho rozsah jakož i důsledky z něj vyplývající dály se pod politickou odpovědností příslušného ministra. Osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze tudíž zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za jeho podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti. Uvedený závěr se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Z výše uvedených zjištění, provedených Ústavním soudem, vyplývá, že v daném případě předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy (čl. I §1 odst. 4 zákona č. 115/1948 Sb.), v důsledku čehož byl naplněn restituční titul, obsažený v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zdali pochybení soudu při aplikaci hmotného i procesního práva nabylo intenzity dotčení základních práv a svobod, obsažených v ústavních zákonech a mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Ke znakům právního státu neoddělitelně patří principy právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, které zahrnují i zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu (viz nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 215/94). Argument Nejvyššího soudu retroaktivitou zákona č. 115/1948 Sb. shledává proto Ústavní soud za stojící v rozporu s čl. 1 Ústavy. Podmínkou naplnění restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je přechod věcí na stát v rozhodném období znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Pokud Nejvyšší soud dospěl ve svém rozhodnutí ke konstatování, podle něhož námitkami dovolatele ani předloženými listinnými důkazy nebylo doloženo tvrzení, že v daném případě přešly nemovité věci, uváděné v žalobě, na stát znárodněním, jež by bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, pak v uvedeném závěru absentuje jak analýza tehdejší právní úpravy znárodňování ohledně pravomoci jej provádět, tak i její srovnání s důkazem ověřenými fakty (tj. se skutečností porušení pravomoci, když dle zjištění Ústavního soudu, plynoucího z výměru ministerstva výživy ze dne 20. května 1949, čj. 50581-V/4-49, tento nebyl vydán ministryní výživy, nýbrž ministerstvem výživy a podepsán za ministryni úředníkem ministerstva). Ústavní soud v této souvislosti odkazuje i na zdůvodnění svých nálezů ohledně opomenutých důkazů (ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 61/94 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, s. 51-55), III. ÚS 55/95 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, s. 109-112)). Z uvedených důvodů nutno považovat postup Nejvyššího soudu v dané věci za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 95 odst. 1 Ústavy, v důsledku čehož Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, zrušil. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně 19. prosince 1996

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1996:3.US.232.96
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 232/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 142/6 SbNU 545
Populární název K pravomoci v procesu znárodňování. K zásadě, že ÚS není vázán rozsahem ústavně právní argumentace v ústavní stížnosti.
Datum rozhodnutí 19. 12. 1996
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 8. 1996
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 115/1948 Sb.
  • 146/1948 Sb.
  • 182/1993 Sb., §82 odst.2 písm.a
  • 87/1991 Sb., §6 odst.1 písm.k
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík znárodnění
státní orgán
retroaktivita
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-232-96
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 28751
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31