ECLI:CZ:US:1996:3.US.234.95
sp. zn. III. ÚS 234/95
Usnesení
III. ÚS 234/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.J., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 27.8.1995 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost navrhovatele, ve které brojí proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.7.1995, sp. zn. 35 Ca 77/94. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Kat.ú. B., ze dne 18.10.1994, čj. 911 V6-2422/24, kterým byl zamítnut návrh na vklad vlastnických práv do katastru nemovitostí.
Podle navrhovatele byla napadeným rozsudkem porušena jeho základní práva daná čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Na tomto místě je úvodem nutno zmínit, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81,čl. 90 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), jestliže obecné soudy při svém rozhodování
- 2 - III. ÚS 234/95
respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovými hodnoceními sám neztotožňoval.
V daném případě nesprávnost naznačeného postupu Ústavní soud neshledal. Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 35 Ca 74/94, je jisté, že dne 22.11.1994 podal navrhovatel krajskému soudu žalobu, v níž se domáhal zrušení rozhodnutí Kat.ú. B., ze dne 18.10.1994, čj. 911 V6-2422/94. Tímto rozhodnutím k.ú. zamítl návrh na vklad vlastnických práv do katastru nemovitostí. Vklad měl být proveden na základě dohody uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb. mezi SN a navrhovatelem. Předmětem dohody byl pozemek parc. č. 453/1, zastavěná plocha s domem čp. 107, org. v B., zapsaných v evidenci nemovitostí na LV č. 3 pro k.ú. P. (dále jen "nemovitosti").
Kat.ú. dovodil, že navrhovatel nesplňuje podmínky stanovené zákonem č. 87/1991 Sb. pro vydání věci. Z provedeného dokazování je zřejmé, že původně uplatňovala nárok na vrácení nemovitostí matka navrhovatele paní M.P., která byla neteří původního vlastníka nemovitostí, zemřelého ing. K.B. Mohla tedy z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. být oprávněnou osobou. Paní P., však neprokázala, že splnila podmínky požadované zákonem, a že ve lhůtě stanovené §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vyzvala povinného - SN - k vydání předmětných nemovitostí. Soudu předložila pouze písemnost, v níž upozorňovala povinného na to, že bude uplatňovat nárok na vydání nemovitostí. Navíc tato písemnost byla povinnému zaslána před účinností zákona č. 87/1991 Sb. Stejně tak i navrhovatel zaslal SN podobný dopis (dopis M.P. byl zaslán 26.6.1990 a dopis J.P. dne 23.9.1990). Paní M.P. rovněž před účinností zákona č. 87/1991 Sb. zemřela. Soud rozhodl, že úkony učiněné před účinností zákona
nelze posuzovat podle tohoto zákona, leda by tak
- 3 - III. ÚS 234/95
zákon sám stanovil. Protože zákon č. 87/1991 Sb. nic podobného nestanoví, nemohou mít úkony učiněné před jeho účinností právní následky předvídané tímto zákonem.
Navrhovatel by za dané situace mohl být oprávněnou osobou jen ve smyslu §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., tedy jako dědic ze závěti. Existence závěti však nebyla prokázána, řízení vedené v této věci před Krajským soudem v Brně pod sp.zn. 18 Co 422/92 bylo k návrhu účastníků zastaveno.
Polemika navrhovatele o nástupnické posloupnosti podle §460 a dalších občanského zákoníku, kterou se snaží zdůvodnit svou stížnost, je irelevantní. Ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. jsou ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis. Upravují specifickým způsobem určitý druh právního nástupnictví pro účely restitucí a ustanovení občanského zákoníku o dědění se na tuto oblast použít nedají.
Samotné hodnocení důkazů provedené obecným soudem pak nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, jak již Ústavní soud ve svých rozhodnutích vícekrát zdůraznil.
Ze spisů je zjevné, že soud řádně ve věci jednal a přezkoumával zákonnost rozhodnutí Kat.ú. B., v intencích ústavních zásad. Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu porušení ústavních práv a svobod, a to ani z hlediska čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jak jsou namítány navrhovatelem. Nezbylo mu proto, než návrh podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soud ČR
V Brně dne 11. ledna 1996