ECLI:CZ:US:1996:3.US.275.96
sp. zn. III. ÚS 275/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl dne 29. 10. 1996 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Ing. Z. Ž., zastoupeného JUDr. A. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 4. 10. 1996, sp. zn. Ovs 72/96/Ha, takto:
Ústavní stížnost s e z a m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (usnesení ze dne 4. října 1996, sp.
zn. Ovs 72/96/Ha) a tvrdí, že jím tento soud, jako orgán veřejné
moci, zasáhl do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod
[§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], zejména těch, které
plynou z článků 1, 21 odst. 4, 22 a 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, a to tím, že nevyhověl jeho návrhu na registraci
jako kandidáta pro volby do Senátu ve volebním obvodě č. 73 (ve
Frýdku-Místku); tvrdí, že podmínka plynoucí z ust. §61 odst. 6
zákona o volbách (zák. č. 247/1995 Sb.), totiž předložení petice
s podpisy alespoň 1000 oprávněných voličů z volebního obvodu,
v němž zamýšlel kandidovat, je v rozporu s ústavním pořádkem
republiky (články Listiny základních práv a svobod, jak shora jsou
označeny), neboť - souhrně řečeno - pro něj, jako nezávislého
kandidáta, představuje jednak porušení zásady rovnosti lidí
v právech, jednak "zkrácení na jeho právu přístupu k volené funkci
senátora". Zdůrazňuje, že zákonem požadovanou petici příslušné
volební komisi předložil a pokud počet rozhodných petentů poklesl
pod zákonem stanovenou hranici jednoho tisíce, stalo se tak
v důsledku "drobných formálních nedostatků", které by "ve
svobodně, vážně, určitě a srozumitelně projevené vůli petentů"
neměly mít - při odpovídajícím výkladu zákona - právě pro svou
formální povahu vliv; opak - totiž "striktní lpění na dodržení
formálních znaků petice podporujících jeho kandidaturu" - vede ve
svých důsledcích, v rozporu s ústavním pořádkem republiky,
"k porušení svobodné soutěže politických sil v demokratické
společnosti".
Co do způsobu, jakým bylo obecným soudem o jeho návrhu
rozhodnuto, vytýká Nejvyššímu soudu ČR, že o návrhu rozhodl bez
jeho přítomnosti, neveřejně, a tak mu znemožnil "navrhnout další
důkazy", především výslech osob, které petici podepsaly, a u nichž
se již zmíněné nedostatky v petici vyskytly tak, aby tyto "drobné
formální nedostatky" mohly být odstraněny; tvrdí, že tímto
postupem obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené
základní právo na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod).
Z takto shrnutých důvodů proto navrhl, aby Ústavní soud svým
nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu
zrušil.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR, z něhož napadené
rozhodnutí vzešlo, k výzvě Ústavního soudu (§30, odst. 3, §42
odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) se k ústavní stížnosti vyjádřil tak,
že vývody ústavní stížnosti odmítl a odkázav na odůvodnění
napadeného rozhodnutí, zdůraznil, že Nejvyšší soud při rozhodování
o stěžovatelově věci vycházel z platné právní úpravy podmínek jak
pro registraci kandidátů, tak pro soudní přezkum rozhodnutí
Ústřední volební komise; navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní
stížnost stěžovatele zamítl.
Obdobně se k věci vyjádřil i zástupce Ústřední volební komise
v Praze, jíž vzhledem k povaze věci v tomto řízení přísluší
postavení vedlejšího účastníka (§76 odst. 3 zák. č. 182/1993
Sb.).
Ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu vyžádaného spisu Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. Ovs
72/96/Ha) je patrno, že tento soud rozhodoval o stěžovatelově
návrhu z podnětu odvolání podaného proti rozhodnutí Ústřední
volební komise (ze dne 27. 9. 1996, čj. ÚVK 286/96); tímto
rozhodnutím Ústřední volební komise odmítla (obdobně jako to
učinila předtím Obvodní volební komise pro volební obvod č. 73 ve
Frýdku-Místku) registraci stěžovatele pro volby do Senátu,
vyhlášené prezidentem republiky na dny 15. a 16. listopadu 1996,
a to proto, že petice nebyla podepsána zákonem požadovaným počtem
oprávněných voličů, že stěžovatel nedoložil řádně a včas své
státní občanství a konečně, že stěžovatelova přihláška
k registraci jako kandidáta obsahovala neúplný údaj.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu
stěžovatel nesplnil základní podmínku vyžadovanou zákonem, totiž
nedosáhl potřebného množství podpisů osob podporujících jeho
kandidaturu, neboť příslušná petice "obsahuje 1130 podpisů, ale
v případě nejméně 240 osob nejsou splněny zákonem předepsané
náležitosti", vzhledem k tomu, že "v převážné většině chybí jméno
nebo je nahrazeno pouze jeho iniciálou a v druhých případech jméno
a příjmení uvedeno je zcela nečitelně", nepřihlížejí přitom již
ani k tomu, že "v několika případech je místo rodného čísla
uvedeno číslo, které jím evidentně nemůže být".
Vzhledem k poněkud neurčitému skutkovému zjištění
v napadených rozhodnutích (ve vztahu k rozličnosti tvrzených závad
v petici), jakož i s přihlédnutím k odchylnému údaji
o nedostatečných (neúplných) zápisech na petici (obvodní volební
komise podle odůvodnění svého rozhodnutí je uvádí počtem 245 jako
neúplných), Ústavní soud necítě se vázán skutkovými zjištěními
učiněnými v předchozích řízeních (§81 zák. č. 182/1993 Sb.) sám
z předložených petičních archů zjistil, že jako petice bylo
předloženo 67 nečíslovaných listů, na nichž se nachází celkem
1099 jmen a podpisů petentů.
Volební obvod č. 73, v němž stěžovatel zamýšlel kandidovat,
je podle přílohy č. 1 k zák. č. 247/1995 Sb. a podle úředního
sdělení Ústřední volební komise tvořen obcemi: Bocanovice,
Bukovec, Bystřice, Dolní Domaslavice, Dolní Lomná, Dolní
Tošanovice, Hnojník, Horní Bludovice, Horní Lomná, Horní
Tošanovice, Hrádek, Hrčava, Jablunkov, Komorní Lhotka, Košařiska,
Lučina, Milíkov, Morávka, Mosty u Jablunkova, Návsí, Nýdek, Písek,
Raškovice, Řeka, Smilovice, Soběšovice, Střítež, Třanovice, Třinec
(spolu s obcemi Guty, Ropice, Nebory a Oldřichovice), Vendryně,
Vělopolí, Vyšní Lhoty, Žermanice, Český Těšín (spolu s obcí Horní
Žukov) a Těrlicko.
Jestliže tedy petenti ve stěžovatelem předložené petici
vykazují jako své trvalé bydliště obce Havířov-Bludovice, Horní
Suchá, Albrechtice, Havířov-město, Dobrá, Čadca, Ostrava, Karviná,
Stanislavice, Frýdek-Místek (viz č. l. 2, 3, 16, 17, 31, 37, 57,
62, 63 - dle červeného číslování provedeného Ústavním soudem ve
svazku petic předložených stěžovatelem), je zřejmé, že jde
o osoby, které ve smyslu volebního zákona za oprávněné voliče
pokládáni býti nemohou, a proto k jejich podpisům nelze přihlížet;
podle zjištění Ústavního soudu takových osob je v posuzované
petici celkem 71, v důsledku čehož rozhodující počet podpisů
klesne na počet 1028.
Od tohoto počtu je však třeba odečíst ty podpisy (jména),
které (na č. l. 5, 6, 7, 11, 12, 19, 26, 31, 32, 33, 40, 44, 48,
51, 57, 59, 60, 64 a 65) vykazují vady v tom, že jsou buď zcela
nečitelné, nebo jsou vyznačeny toliko příjmením (k těm, které
jméno petenta uvedly zkratkou nebo iniciálou Ústavní soud jako
k vadným nepřihlížel); takovýchto neúplných podpisů (jmen) Ústavní
soud zjistil v posuzované petici celkem 70, v důsledku čehož
konečný počet započítatelných podpisů klesl na 958, tedy již pod
hranici stanovenou zákonem (§61 odst. 6 zák. č. 247/1995 Sb.).
Stran takto zjištěných vad stěžovatel tvrdil, že je v průběhu
řízení o registraci přihlášky, a to ještě ve fázi řízení před
Ústřední volební komisí, odstranil tím, že jí předložil dodatek
k petici, jímž uvažovaná pochybení měla být napravena.
Z důvodů vyložených již dříve (ve věci IV. ÚS 275/96) nesdílí
Ústavní soud právní názor pojatý do napadeného rozhodnutí obecného
soudu (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. října 1996), totiž
že k stěžovatelovu doplňku nebylo lze pro překážku prošlé lhůty
(doplněk došel Ústřední volební komisi dne 25. října 1996)
plynoucí z ustanovení §61 odst. 3, 5 zák. č. 247/1995 Sb.
přihlédnout, neboť mimo to, co bylo již vyloženo (III. senát
Ústavního soudu se s názorem IV. senátu ztotožňuje), jeví se na
místě připomenout, že přes jisté pravomoci, které ex lege Ústřední
volební komise má, jde veskrze o politický orgán, a to se všemi
důsledky, které z toho vyplývají, a že již proto nelze soudní
přezkum rozhodnutí Ústřední volební komise - ve smyslu zásad
správního soudnictví - vázat na skutkový stav, který tento orgán
pokládá za zjištěný.
Proto Ústavní soud, přihlédnuv k přednesu zástupkyně
stěžovatele, rozhodl se provést dodatkem k petici důkaz, když
současně očekával, že tento dodatek ve smyslu stěžovatelova
tvrzení bude navazovat na původní petici a bude se tak vztahovat
pouze k těm osobám, které byly zapsány již v petici původní; tento
předpoklad se však nesplnil.
V naznačených souvislostech je namístě konstatovat, že
petiční listy jak původní petice, tak i dodatku k ní, jsou krajně
nepřehledné, neboť na jednotlivých listech jsou začasté zapsáni
petenti z různých obcí, což ovšem následnou kontrolu, zejména ve
vztahu k předloženému dodatku, výrazně ztěžuje.
Jako dodatek k petici bylo Ústavnímu soudu po opakovaných
výzvách Ústřední volební komisí předloženo devět nečíslovaných
listů obsahujících jména a podpisy celkem 93 osob, z nichž 2 pro
bydliště mimo volební obvod č. 73 nelze pokládat za oprávněné
voliče.
Ve zbytku podařilo se toliko ve 12 případech ztotožnit jména
a podpisy petentů s neúplnými údaji v původní petici, čímž sice
počet relevantních podpisů stoupl na 970, nicméně i tak zůstává
stále pod zákonem stanovenou hranicí, a to i v případě, že by se
vzal v úvahu stěžovatelem tvrzený počet 27 podpisů (jmen); nadto,
jak Ústavní soud namátkovou kontrolou zjistil, posuzovaný dodatek
obsahuje z nemalé míry jména a podpisy osob, které v původní
petici zapsány nejsou, což ovšem, vzhledem k časovým limitům
a lhůtám plynoucím ze zákona o volbách, je nepřípustné.
Zákonnou podmínku, že pro registraci nezávislého kandidáta je
zapotřebí podpisů alespoň 1000 oprávněných voličů, tj. těch, kteří
jsou oprávněni volit ve volebním obvodu, kde kandidát kandiduje
(§61 odst. 6 zák. č. 247/1995 Sb.), je třeba pokládat za zásadní
podmínku úspěšné kandidatury, kterou nelze opomenout nebo nahradit
něčím jiným. Není-li, jako je tomu v posuzované věci, tato
podmínka splněna, jde o absolutní překážku registrace, a proto
podle přesvědčení Ústavního soudu nebylo třeba zabývat se dalšími
námitkami stěžovatele (prokázání státního občanství, jeho podpis
na přihlášce k registraci apod.), neboť i kdyby tyto námitky byly
shledány oprávněnými, na podstatě věci by to nemohlo nic změnit.
Uzavírá proto Ústavní soud tuto část stěžovatelových výhrad vůči
rozhodnutí obecného soudu, pokud se týká též i rozhodnutí
volebních komisí, skutkovým zjištěním jak shora, a posléze z toho
plynoucím závěrem o důvodnosti a zákonu odpovídajícímu odmítnutí
jeho kandidatury, které je též zcela v souladu s ústavním pořádkem
republiky.
Další část námitek ústavní stížnosti směřuje proti vlastní
úpravě podmínek registrace kandidátů tak, jak tyto vyplývají
z příslušných ustanovení zákona o volbách (zák. č. 247/1995 Sb.),
případně co procesní stránky soudního přezkumu, jak tyto jsou dány
ust. §200m o. s. ř.; dotčeným zákonným ustanovením vytýká
stěžovatel protiústavnost, tvrdí - jak na to bylo poukázáno již
dříve - že pokud jde u nezávislého kandidáta o omezující podmínku
peticí, tato ve srovnání s kandidáty na listinách politických
stran představuje protiústavní bariéru v oblasti rovnosti lidí
v právech, v přístupu k voleným funkcím, jakož i ve svobodné
soutěži politických sil v demokratické společnosti; obdobně
- pokud jde o soudní přezkum rozhodnutí Ústřední volební komise
- způsobem rozhodování o opravném prostředku v neveřejném jednání
spatřuje protiústavnosti tohoto způsobu řízení v nemožnosti před
soudem vystoupit a na vzniklou důkazní situaci přiměřeným způsobem
reagovat.
V obou směrech míří tedy stěžovatelovy námitky proti současné
positivně právní úpravě, a to jak podmínek volební kandidatury,
tak i přezkumného (soudního) řízení.
Zde však stěžovatel přehlíží, že k posuzování těchto otázek
není senát Ústavního soudu oprávněn (§15 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb.), neboť tato pravomoc přísluší výhradně plénu
Ústavního soudu [§11 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], a že
pro přerušení řízení o ústavní stížnosti a postoupení věci plénu
(§78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) schází zákonná podmínka, totiž
že návrh na zrušení těch kterých ustanovení zákona stěžovatel sám
spolu s ústavní stížností nepodal (§74 zák. č. 182/1993 Sb.);
podle přesvědčení senátu Ústavního soudu k tomu, aby takový návrh
vznesl ex officio senát sám, není v posuzované věci dostatek
přiměřených důvodů. K tomuto závěru vedly následující úvahy.
Volby do Senátu Parlamentu České republiky podle zákona č.
247/1995 Sb., v termínu vyhlášeném prezidentem republiky, jsou za
dobu čtyřleté platnosti Ústavy České republiky prvními volbami do
tohoto zastupitelského sboru a v současné době (stejně jako v době
podání ústavní stížnosti stěžovatele) jsou vzhledem k prezidentem
stanovenému termínu (15. a 16. 11. 1996) těsně před svou vrcholnou
fází, v níž již není dostatek místa pro nikterak jednoduché
a časově i jinak náročné řízení před plénem Ústavního soudu a již
proto by průtahy spojené s přerušením řízení o ústavní stížnosti
samy o sobě, jak pro stěžovatele samotného, tak též i pro celý
volební obvod č. 73 Frýdek-Místek, znamenaly nemalou psychickou
zátěž s výraznými prvky nejistoty, která by v každém případě
následné volební výsledky zřetelně a nežádoucím způsobem
poznamenala; je proto nejen z ústavně právních hledisek nanejvýš
potřebné a žádoucí, aby volby do Senátu Parlamentu ČR proběhly bez
věcných i časových komplikací.
Oproti tomuto celospolečenskému a ústavně zcela konformnímu
zájmu stojí případné individuelní zájmy stěžovatele, aby do těchto
voleb mohl ex post - ukázaly-li by se jeho námitky v řízení před
plénem Ústavního soudu důvodné - svým pasivním volebním právem
zasáhnout.
Jestliže byl v naznačeném smyslu senát Ústavního soudu
postaven před otázku, kterému z těchto - jinak zcela oprávněných
- zájmů dát přednost, nemohl přehlédnout povahu jím zjištěných vad
ve stěžovatelově registrační přihlášce; v ní totiž nešlo jen
o "drobné formální nedostatky" v identifikačních znacích
jednotlivých petentů (zkratky ve jménech, scházející či jinak
nedostatečná jejich rodná čísla) nebo v samotných vlastnostech
kandidáta (způsob prokazování státního občanství)", jak stěžovatel
tvrdí, a jejichž odstranění se mu nepodařilo ani v řízení před
Ústavním soudem, ale též o podstatné vady v základní znalosti
volebního obvodu, v němž zamýšlel stěžovatel kandidovat. Podle
přesvědčení Ústavního soudu, vědomí kandidáta koho - v případě
svého zvolení - by měl v jednom ze zákonodárných sborů zastupovat,
náleží k nepominutelné podmínce politické práce vůbec, která svou
povahou a významem tvoří - v uvažovaném smyslu - páteř ústavního
pořádku. Posuzováno tímto základním aspektem, je - při
zákonodárcem přijatém systému většinového zastoupení - ve volbách
do Senátu Parlamentu ČR přípustnost kandidátek nezávislých
kandidátů zcela nepochybně otevřením volebního systému nad rámec,
který by jinak ze zásad takového zastoupení vyplýval, a v důsledku
toho nelze ani omezující podmínky stanovené pro tyto kandidáty
chápat jinak než jako důvodná kritéria jejich přístupu ke
kandidatuře mimo politické strany, pro něž již ze samotné povahy
věci - opět zcela ve shodě s ústavním pořádkem republiky - vyplývá
postavení odlišné. Rozumí se pak samo sebou, že v podobných
systémových vztazích politického rozložení sil ve státě, jde
především - ne-li výlučně - o jejich ústavní vyvážení a nikoli
- s ohledem na jejich (politických stran a nezávislých kandidátů)
zásadně rozdílnou povahu, o aplikaci zásad rovnosti, na kterou
poukazuje stěžovatel.
Obdobně platí totéž o rozsahu omezujících podmínek (počet
předepsaných podpisů na petici), neboť ani zákonem stanovené
omezení za zmíněné otevřenosti (přístupnosti) systému nic nemění,
mimo jiné též proto, že ony omezující podmínky nečiní rozdílu mezi
kandidáty připadajícími v úvahu.
I když v ústavním pořádku republiky (úst. zák. č. 1/1993 Sb.
v čl. 5 a Listina základních práv a svobod v čl. 22), co do
zákonné úpravy politických práv a svobod, lze shledat poněkud
odlišnou dikci (Ústava politický systém chápe jako volnou soutěž
politických stran, Listina základních práv a svobod jej označuje
jako svobodnou soutěž politických sil), nelze ani z této
odlišnosti vyvodit nic, co by svědčilo ve prospěch stěžovatelů;
ostatně posuzovat ústavní zákony, stejně jako podávat - v případě
spornosti - jejich výklad, Ústavnímu soudu ČR nepřísluší (§87
úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Nedospěl proto senát Ústavního soudu k přesvědčení, že by
bylo na místě v této věci nahrazovat stěžovatelovo zákonné právo
na způsob a rozsah procesní ochrany jeho ústavně zaručených
základních práv svým vlastním postupem ex officio a před nejistým
a časově vzdáleným plenárním rozhodnutím stran jím uplatněných
námitek co do tvrzené neústavnosti ústavní stížností označených
právních norem, dal přednost obecnému zájmu, jak tento byl
vyložen. Ostatně pro naznačené úvahy senátu Ústavního soudu měly
svůj význam i předchozí stanoviska Ústavního soudu ve volebních
věcech, jak tato jsou patrna v rozhodnutích, na která stačí
odkázat (např. III. ÚS 196/94 apod.).
Protože meritorní posouzení námitek vznesených co do
protiústavní povahy ústavní stížnosti napadených zákonů (jejich
jednotlivých ustanovení) není v senátní pravomoci, a protože
k závěru stran postupu ex officio neshledal senát Ústavního soudu
dostatek přesvědčivých důvodů, nezbylo, též pro meritorní důvody
jak byly vyloženy, než o podané ústavní stížnosti stěžovatele
rozhodnout, jak ze znělky tohoto nálezu je patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 29. 10. 1996