ECLI:CZ:US:1996:3.US.3.96
sp. zn. III. ÚS 3/96
Usnesení
III. ÚS 3/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. P.K., o zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 1995, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1995, mimo ústní jednání dne 16. 1. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ČR dne 3. 1. 1996 brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1995 (sp. zn. Na 277/95) a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 1995 (sp. zn. 29 Ca 101/95) a tvrdí, že těmito rozhodnutími oba obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených základních práv (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.), totiž těch, která vyplývají jednak z článku 36 odst. 1, 2 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), jednak z článku 90 Ústavy České republiky (úst. zák. č. 1/1993 Sb.); rozhodnutí Vrchního soudu stěžovatel vytýká, že o jeho opravném prostředku rozhodl
III. ÚS 3/96
postupem ve smyslu §250f o. S. ř., čímž - oproti případům, v nichž v I. stupni nerozhodují pozemkové úřady - "byl zkrácen na svých (patrně procesních) právech neveřejným přezkumným řízením", jehož se nemohl zúčastnit a v důsledku toho ztratil možnost vyjádřit se ke všem důkazům a skutečnostem, což - s ohledem na povahu (restituční) věci - pokládá za odepření právní ochrany (šlo o posouzení otázky, zda svéčasné jednání stěžovatele v době před listopadem 1989 ve vztahu k posuzované nemovitosti mělo znaky jednání v tísni a za nevýhodných podmínek). Pokud pak jde o rozhodnutí Krajského soudu v Brně, proti řízení, jež mu předcházelo, vznáší obdobné námitky jako stran řízení před Vrchním soudem, nicméně co do merita věci svůj návrh na zrušení tohoto rozhodnutí blíže nezdůvodňuje, má patrně za to, že tyto důvody lze postřehnout z předchozí jeho věci (III. ÚS 179/95), v níž však jeho ústavní stížnost byla odmítnuta (§43 odst. 1 lit. c) zák. č. 182/1993 Sb.).
S ohledem na povahu vznesených námitek, jež - stručně shrnuto - dotýkají se obecně postavení občanů, v jejichž restitučních věcech rozhodují v I. stupni pozemkové úřady, má konečně za to, že jeho stížnost "z těchto pohledů podstatně přesahuje i vlastní zájmy stěžovatele", čímž patrně in eventum - by měla být splněna podmínka vyplývající z ust. §75 odst. 2 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.
Ústavní stížnost jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem je zjevně neopodstatněná.
Ze spisů Ústavního soudu (III. ÚS 179/95 a III. ÚS 243/95) plyne, že jde v pořadí již o třetí návrh stěžovatele, když oba předchozí byly Ústavním soudem odmítnuty; důvody, proč se tak stalo, byly podrobně vyloženy v příslušných odůvodněních těch kterých rozhodnutí, a proto zcela postačí na ně odkázat, se zvláštním poukazem na to, že procesní problematika spojená s výkladem pojmu "poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 1 lit. a), odst. 2 al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.)" byla dostatečně zřetelně a srozumitelně vyložena
již v usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 1995 (III. ÚS 243/95), zejména když v době rozhodování o ústavní stížnosti v této předchozí věci bylo Ústavnímu soudu již známo, že - a jak - Vrchní soud v Praze o dovolání stěžovatele (dne 7. 11. 1995) rozhodl; jde proto i v nyní posuzované věci (III. ÚS 3/96) o pouhé opakování námitek, o nichž Ústavní soud - co do procesních aspektů - již jednou rozhodl usnesením, jak shora je označeno, když co do merita věci - též s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu a publikované nálezy - stalo se tak již usnesením ze dne 8. srpna 1995 (III. ÚS 179/95).
Navzdory tomu jeví se pro dostatečnou zřetelnost a srozumitelnost žádoucí stěžovateli zdůraznit, že jeho subjektivní přesvědčení o procesním postavení (ve vztahu k jiným druhům řízení podle o. s. ř.) je zcela nerozhodné a pokud zakládá svou argumentaci na procesní analogii (navíc systémově vadné), nezbývá než připomenout, že analogie v procesním právu je v zásadě nežádoucí, a proto jako taková je zpravidla i nepoužitelná.
Již Ústavní soud ČSFR ve svém usnesení ze dne 17. 6. 1992 vyložil povahu prostředku na ochranu práva (ustanovení tehdy §55 odst. 1, 3 zák. č. 491/1991 Sb. jako analogické ust. §72 odst. 2 al. 2 zák. č. 182/1993 Sb. - rozhodnutí č. 5 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR); obdobně a podstatně podrobněji vrátil se k této otázce Ústavní soud ČR v několika svých nálezech (kupř. rozhodnutí č. 6 a 27 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck Praha, 1994), v nichž (zejména pokud jde o problematiku spojenou s dovoláním) - mimo jiné - zdůraznil, že (a proč) v případech, kdy dovolání není přípustné, nelze je považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod poskytuje.
III. ÚS 3/96
Tuto dnes již konstantní judikaturu Ústavního soudu stěžovatel zcela přehlíží, aniž by však pro její případnou změnu uvedl dostatek přesvědčivých a dostatečnou erudicí podložených důvodů a své vývody zakládá na očividně subjektivní interpretaci procesních norem, jíž se pokouší vnutit obecným soudům odlišnou koncepci, která však pro zcela jednoznačná ustanovení občanského soudního řádu (části čtvrté hlavy třetí) nemá místa, jak ostatně Ústavní soud, odmítnuv stěžovatelovo tvrzení, že Vrchní soud v Praze aplikací ustanovení §250 o. s. ř. v jeho věci porušil zásady spravedlivého procesu (čl. 38 odst. 1 Listiny), konstatoval již v předchozí věci (III. ÚS 243/95) v usnesení ze dne 14. 12. 1995.
Obdobně jako opakované tvrzení bez aspektů novosti, jeví se i poukaz stěžovatele k ustanovení §75 odst. 2 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.; pro závěr, že v posuzovaných řízeních je jejich účastníkům před obecnými soudy "odmítána právní ochrana Vrchním soudem v Praze" není - z důvodů vyložených v odůvodnění dřívějších rozhodnutí jak označeného obecného soudu, tak i Ústavního soudu - zákonné opory, a to tím spíše, jestliže postup obecných soudů je zcela ve shodě s pozitivní úpravou procesních předpisů, jejichž nesoulad s ústavním pořádkem republiky ostatně ani stěžovatel netvrdí.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato zákonem stanovená lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.); stanovené podmínky (lhůta, právní moc rozhodnutí o "posledním prostředku") nejsou však splněny tam, kde procesní postup (a volba prostředků) stěžovatele vybočuje z mezí daných procesním právem, jehož jednotlivé předpisy jsou závazné nejen pro orgány veřejné moci, ale - mutatis mutandis - i pro účastníky toho kterého řízení.
III. ÚS 3/96
Ze všech těchto důvodů jeví se posuzovaná ústavní stížnost
především jako souhrn opakovaných (a již dříve odmítnutých) námitek - jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti, obdobně jako je tomu co do tvrzené přípustnosti jeho dovolání, vyplývá ze zcela postřehnutelných znaků svévole.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 16. 1. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu