Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.06.1996, sp. zn. III. ÚS 31/96 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 58/5 SbNU 445 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:3.US.31.96

sp. zn. III. ÚS 31/96 Nález Ústavní soud rozhodl dne 27.6.1996 v ústním jednání v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele ing. Z.S., zastoupeného JUDr. B. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. listopadu 1995, sp.zn. 5 Co 1673/95, za účasti vedlejších účastníků T. S., B. S. a Š. S., všichni zastoupeni JUDr. B.B., advokátem, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. listopadu 1995, čj. 5 Co 1673/95-50 a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. června 1995, čj. 6 C 748/94-27 se z r u š u j í . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29.6.1995, čj. 6 C 748/94-27 a navazujícího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.11.1995, čj. 5 Co 1673/95-50, protože podle jeho tvrzení těmito rozsudky došlo k porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29.6.1995, čj. 6 C 748/94-27, byl zamítnut návrh stěžovatele a dalších účastníků, aby jim žalovaný S. D. D., s.p., poskytl náhradu za živý a mrtvý inventář ve smyslu §20 zákona č. 229/1991 Sb., ve výši 1.330.221,- Kč. Při svém rozhodování vycházel uvedený soud ze zjištění, že žalobci nepochybně jsou dalšími oprávněnými osobami, uvedenými v §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Je také nepochybné, že právní předchůdci žalobců byli vlastníky živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, které přešly na stát zákonem předpokládaným způsobem. Žalobci však neprokázali, že potřebují živý a mrtvý inventář k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby. Nikdo ze žalobců nezajišťoval zemědělskou výrobu, a to ani prostřednictvím řádné nájemní smlouvy. Byť jsou tři ze žalobců registrováni jako soukromě hospodařící, dosud hospodařit nezapočali. Tvrdili sice před soudem, že v budoucnosti určitým způsobem zemědělskou výrobu zajistí, žádný hmatatelný důkaz však o tom soudu nepodali. Pozemky jsou zemědělsky obhospodařovány, avšak ještě iniciativou státního zásahu, nikoliv v důsledku jednání žalobců. Nebyla tedy splněna podmínka §20 odst. 1 zmíněného zákona, a proto žalobcům nevznikl nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář. Proti rozsudku podali navrhovatelé odvolání, ve kterém namítali, že předložili soudu kopii výpovědi z nájmu všech zemědělských pozemků, a tři ze žalobců jsou registrováni jako samostatně hospodařící rolníci, čímž prokázali jednoznačně vůli zemědělskou výrobu zajistit. Peněžité plnění požadují proto, aby mohli nakoupit zemědělskou techniku. Pokud chtějí zajišťovat zemědělskou výrobu vlastními silami, dostávají se rozhodnutím soudu do neřešitelné situace, neboť zemědělskou a lesní výrobu nemohou zajistit, protože nemají potřebný inventář a potřebný inventář se jim nevydá, protože nezajišťují zemědělskou výrobu. Během soudního řízení došlo ke změně žalobního petitu tak, že žalobci navrhli místo peněžité náhrady převod této pohledávky na Pozemkový fond, jak to několikrát během jednání doporučoval zástupce žalovaného. Soud tuto změnu petitu svým usnesením připustil, avšak v rozsudku tento alternativní petit zcela ignoroval. O odvolání stěžovatele pak rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který prováděl další dokazování a dne 8.11.1995 vydal rozsudek čj. 5 Co 1673/95-50, kterým rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Krajský soud však odůvodnil svůj rozsudek jiným právním názorem a to tím, že žalobci uplatnili svůj nárok u soudu po uplynutí zákonem stanovené lhůty, tedy opožděně, čímž právo na náhradu za živý a mrtvý inventář zaniklo. Krajský soud nemohl rozhodovat o stejném petitu jako okresní soud, neboť jeden z navrhovatelů zemřel a za něj vstoupili do řízení jeho dědicové. Odvolací soud proto rozhodoval o petitu ve znění, které vyplynulo z procesního nástupnictví. Podle §20 odst. 5 zákona o půdě právo na náhradu živého a mrtvého inventáře zaniká, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v §13 téhož zákona. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí Pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím 6 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. Podle §13 odst. 1 zákona o půdě náhrady za živý a mrtvý inventář podle §20 může oprávněná osoba uplatnit do 31.3.1993, jinak právo zanikne. Odvolací soud vycházel z toho, že lhůty stanovené v ust. §13 odst. 1 a §20 odst. 5 zákona o půdě platí pro uplatnění nároku u soudu. Stěžovatelé podali žalobu k soudu dne 15.9.1994. Odvolací soud vyšel z toho, že v daném případě právo na náhradu za živý a mrtvý inventář záviselo na rozhodnutí Pozemkového úřadu o vydání nemovitostí a že tudíž lhůta stanovená v ust. §13 odst. 1 zákona o půdě skončí až uplynutím 6 měsíců od právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu o vydání nemovitostí. Rozhodnutí Pozemkového úřadu v této věci nabylo právní moci dne 13.1.1994, takže lhůta pro uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář skončila navrhovatelům dne 13.7.1994. Z toho vyplývá, že navrhovatelé uplatnili návrh pozdě. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu dne 8.11.1995, pod čj. 5 Co 167/395-50, jako věcně správný, potvrdil. Rozsudek nabyl právní moci dne 30.11.1995. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž poukazuje na to, že: krajský soud porušil základní právo uvedené v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dále právo navrhovatele na soudní ochranu práv, jak je zakotveno v čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a konečně, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivé projednání věci před nezávislým a nestranným soudem, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byla porušena jeho výše uvedená základní práva, protože soudci při rozhodování ve věci neaplikovali všechna, nýbrž jen některá zákonná ustanovení upravující institut náhrady za živý a mrtvý inventář. Dále soud podle stěžovatele nepřihlížel k důkazu provedenému rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR, aniž by pro to měl důvod a aniž by tento postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Podle stěžovatele nelze celé jednání považovat za spravedlivé, jestliže při jednání odvolací soud nepřihlédl k výsledkům předchozího řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, podepsaném předsedkyní senátu a předsedou krajského soudu uvedl, že nebylo porušeno právo na vázanost soudu zákonem. Odvolací soud v rozsudku, proti němuž ústavní stížnost směřuje, zaujal právní názor, že je v souzené věci nutno aplikovat ustanovení §20 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění platném v době rozhodování soudu. Ze zjištění okresního soudu, jehož rozsudek krajský soud přezkoumával, neplynulo, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství o určení povinné osoby ze dne 20.6.1994 bylo rozhodnutím uvedeným v §20 odst. 7 zákona o půdě, tedy rozhodnutím o určení povinné osoby podle zákona č. 243/1992 Sb. Zaujetím určitého právního názoru nedošlo k porušení práva na soudní ochranu. Odvolací soud neaplikoval ustanovení §20 odst. 7 zákona o půdě, a proto k němu neprováděl ani další dokazování. Vycházel ze zjištění okresního soudu a obsahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR. Ze žádného ustanovení zákona o půdě neplyne povinnost oprávněné osoby učinit v určité lhůtě výzvu k vydání náhrady za živý a mrtvý inventář podle §20 cit. zákona. Z toho odvolací soud dovodil svůj právní závěr o tom, že lhůty uvedené v §13 a §20 odst. 5 zákona o půdě, týkající se náhrad podle §20 téhož zákona, jsou lhůty k uplatnění nároku u soudu. Krajský soud v Českých Budějovicích pak navrhl ústavní stížnost zamítnout. V této souvislosti je třeba podotknout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Protože navrhovatel ve své ústavní stížnosti namítal právě porušení některých základních práv a svobod, zabýval se Ústavní soud stížností z tohoto hlediska. Čl. 95 Ústavy ČR stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Tato ustanovení Ústavy určují základní principy jednání soudu v právním státě. Jednáním soudu nemohou být porušeny. Poukaz stěžovatele na porušení jeho práv zakotvených v tomto článku je tedy bezpředmětný. Čl. 36 Listiny základních práv a svobod stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva stěžovatele postupem soudu nebyla porušena. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Jiná situace ovšem nastala v případě namítaného porušení čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Čl. 90 Ústavy ČR stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, zveřejněná pod č. 209/1992 Sb. v čl. 6 odst. 1 stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Jedná se tedy o právo na spravedlivý proces, veřejnost jednání, přiměřenost délky jednání a veřejnost vyhlášení rozsudku. Je zřejmé, že v posuzovaném případě celé jednání před soudy bylo veřejné, řízení probíhalo obvyklou rychlostí. Pokud došlo k jakýmsi "průtahům", byly odůvodněny smrtí jednoho z účastníků a následujícím dědickým řízením, bez kterého soud nemohl ve věci rozhodnout. V těchto bodech práva stěžovatele porušena nebyla. Stěžovatel však v ústavní stížnosti také namítá, že jeho proces nebyl spravedlivý, když krajský soud nepřihlížel k určitým důkazům provedeným okresním soudem, aniž by toto své stanovisko jakkoli v rozsudku odůvodnil, především nepřihlížel k rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, čj. 1034, ze dne 20.6.1994, kterým se určuje povinná osoba pro poskytnutí náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář S.D.D., s.p. Toto rozhodnutí bylo předloženo jako důkaz již na prvém jednání okresního soudu dne 25.11.1994 a do spisu bylo vloženo s doložkou právní moci na jednání dne 17.3.1995. Okresní soud se s tímto důkazem nijak nevypořádal, pouze vzal za prokázané, že žalobci uplatnili u Ministerstva zemědělství ČR nárok na vydání rozhodnutí, ve kterém by bylo určeno, kdo je povinnou osobou k poskytnutí náhrad za živý a mrtvý inventář. Krajský soud v Českých Budějovicích se tímto důkazem rovněž nezabýval, přestože se soustředil v odůvodnění svého rozsudku na otázku lhůt pro uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář. Tvrzení, které uvádí ve stanovisku k ústavní stížnosti, totiž že "zjištění okresního soudu, jehož rozsudek krajský soud přezkoumával, neplynulo, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství o určení povinné osoby ze dne 20.6.1994 bylo rozhodnutím uvedeným v §20 odst. 7 zákona o půdě, tedy rozhodnutím o určení povinné osoby podle zákona č. 243/1992 Sb.", je nepřesvědčivé. Není totiž zřejmé, jaký jiný charakter by zmíněné rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR mohlo mít, když i jeho petit s odvoláním na §9 zákona č. 243/1992 Sb. určuje povinnou osobu k poskytnutí náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář ve smyslu §20 zákona č. 229/1991 Sb. Navíc se ani krajský soud s tímto důkazem stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, když se jím vlastně ani nezabýval a ani nevysvětlil, proč tak neučinil. Svým postupem tedy Krajský soud v Českých Budějovicích porušil zásadu spravedlivého procesu, zakotvenou v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (č. 209/1992 Sb.). Ústavnímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu, a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a z důvodů procesní ekonomie zrušil i předchozí rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. června 1996