Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.12.1996, sp. zn. III. ÚS 32/96 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 140/6 SbNU 527 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:3.US.32.96

sp. zn. III. ÚS 32/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti navrhovatele MVDr. V. G. proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 19 Co 10/95-52, ze dne 16. března 1995, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.3.1995, čj. 19 Co 10/95-52, se z r u š u j e . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 16.3.1995, čj. 19 Co 10/95-52, s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základních práv, spočívajících v čl. 90 Ústavy a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a že soudy (Okresní soud v Rakovníku a Krajský soud v Praze) porušily ustanovení §§132, 211 a 221 odst. 1 o.s.ř. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 12. 1993, čj. 2 C 133/93-33, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, směřující proti odpůrci MUDr. J. L. tak, aby mu byla uložena povinnost učinit projev vůle, směřující k vydání 1/12 zemědělských pozemků v k.ú. M., okres R. Při svém rozhodování vycházel uvedený soud ze zjištění, že navrhovatel není ve smyslu §4 zákona o půdě osobou oprávněnou domáhat se nároku podle citovaného zákona, včetně nároku na vydání poměrné části vydaných nemovitostí podle ust. §13 odst. 2 citovaného zákona. Původním vlastníkem sporných nemovitostí byl do výše 1/2 F. K., otec M. G., dříve L., rozené K. - manželky žalobce. Manželka žalobce však v roce 1986 zemřela a jejími dědici byli žalobce (manžel) a žalovaný (syn z prvého manželství). Uplatněný nárok opírá žalobce o výklad pojmu oprávněná osoba, zveřejněný na poradě vybraných státních notářů, a v Bulletinu advokacie č. 8/1991. Nárok na vydání nemovitostí žalobce uplatnil u P. ú. v R., ten však jeho nárok neuznal a vydal příslušnou část nemovitostí žalovanému. Soud se při svém rozhodování ztotožnil s právním názorem žalovaného, že v případě přechodu věci na stát v důsledku odmítnutí dědictví v tísni se za původního vlastníka považuje ve smyslu §4 odst. 1 citovaného zákona zůstavitel, v jehož dědickém řízení k odmítnutí dědictví došlo, nikoliv osoba, která dědictví v tísni odmítla. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž polemizuje s právním názorem Okresního soudu v Rakovníku a uvádí, že při uplatnění svého nároku vycházel ze závěrů porady vybraných státních notářů ČR z roku 1991 a četných jednání pracovníků referátu státních notářství. Podle těchto názorů osoba, která zemřela, ve svých právech poškozena nebyla, k tomu došlo až následně u dědiců, kteří dědictví odmítli v tísni. Zesnulý proto nemůže být posuzován jako oprávněný subjekt, neboť jemu žádný nárok nevznikl. Pro stanovisko soudu neexistuje v současné legislativě ani judikatuře žádná opora. O tomto odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 16.3.1995, čj. 19 Co 10/95-52, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, i když s jiným právním názorem. Krajský soud v Praze vychází z toho, že zákon č. 229/1991 Sb. nabyl účinnosti dnem 24. června 1991. Tímto dnem by mohl vzniknout bývalé manželce žalobce M. G. (dříve L., rozené K.) nárok na zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, pokud byly splněny zákonné předpoklady zakotvené v §6 odst. 1 písmeno l) zák. č. 229/1991 Sb., který nemá zpětnou účinnost. V té době však žalobce již manželem M. G. nebyl, neboť jak sám uvedl při prvém jednání před okresním soudem, po úmrtí této své bývalé manželky uzavřel již v roce 1990 nové manželství. Tímto dalším sňatkem žalobce se "přetrhl" právní vztah manžela, jak jej má na mysli ust. §4 odst. 2 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž především opět poukazuje na výklad, který byl přijat na poradě vybraných státních notářů v roce 1991 a zveřejněn v Bulletinu advokacie č. 8/1991 v souvislosti s aplikací zákona č. 87/1991 Sb., který však je podle něj použitelný i pro výklad zákona č. 229/1991 Sb. S ohledem na tento výklad by podle stěžovatele byla jeho první manželka oprávněnou osobou, pokud by žila. Protože zemřela, přešel její nárok podle §4 odst. 2 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb. na jejího syna z prvního manželství, MUDr. J. L., a na něj, jako jejího pozůstalého manžela. Soud prvního stupně k tomuto výkladu žádné stanovisko nezaujal. Ztotožnil se s názorem odpůrce, že v případě přechodu dědictví na stát v důsledku odmítnutí dědictví v tísni se považuje za původního vlastníka zůstavitel, v jehož dědickém řízení k odmítnutí dědictví došlo, nikoliv osoba, která dědictví v tísni odmítla. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a dále konstatoval, že novým sňatkem se "přetrhl" právní vztah manžela, jak jej má na mysli ustanovení §4 odst. 2 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb. Podle stěžovatele však nové manželství nemohlo na právním vztahu k zesnulé manželce nic změnit, neboť vůči ní se stal okamžikem její smrti pozůstalým manželem a natrvalo jím zůstal. Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti ze dne 23.4.1996, podepsaném JUDr. E. Z., předsedkyní senátu 19 Co, poukazuje na odůvodnění svého rozsudku. Setrvává na původním stanovisku, že právní vztah žalobce k bývalé manželce zanikl uzavřením nového manželství. Podle Krajského soudu v Praze faktický stav, že totiž žalobce kdysi byl manželem M. G., respektive po této zemřelé vdovcem, byl v době rozhodování krajského soudu bez právního významu, nebyl-li stěžovatel manželem, rozuměno vdovcem, po této zemřelé ke dni, kdy zákon č. 229/1991 Sb. nabyl účinnosti. Tehdy již žalobce ve smyslu právním manželem po zemřelé bývalé manželce nebyl. Krajský soud uvádí, že nemohl tento fakt podepřít žádným konkrétním ustanovením restitučních či jiných zákonů, s výjimkou snad zákona o sociálním zabezpečení, podle něhož vdovec ztrácí nárok na vdovský důchod, uzavře-li nové manželství. S názorem stěžovatele, že oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 citovaného zákona je dědic, který dědictví odmítl, se senát 19 Co neztotožňuje. Dále uvádí, že nelze také souhlasit se skutkovým závěrem stěžovatele, že původní vlastník nemovitostí F. K. ve svých právech poškozen nebyl, a že poškozeni na svých právech byli až jeho dědicové, kteří v tísni dědictví odmítli. Z obsahu vyjádření žalovaného k odvolání žalobce vyplývá, že manželům K. byla jejich zemědělská usedlost v rozhodném období "zabrána" a že z ní byli vystěhováni. Senát 19 Co se nezabýval otázkou výkladu ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona z hlediska dvou různých názorů účastníků řízení, když považoval za nepochybné, že žalobce není manželem, resp. vdovcem, ve smyslu právním z důvodu zániku tohoto rodinněprávního vztahu uzavřením nového manželství. Stěžovatel se dovolává dědického práva po své bývalé manželce, přehlíží však, že ustanovení §4 odst. 2 zákona je ustanovení speciální ve vztahu k občanskému zákoníku. Nárok na vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. není odvozen od dědického práva, ale ze zvláštního nástupnictví, daného ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona. Z ust. §4 odst. 2 písm. c) citovaného zákona, o něž stěžovatel svůj nárok opírá, pak jasně vyplývá, že pod pojmem manžel se tu rozumí manželka prvotního oprávněného, a protože tato již zemřela a zemřela i její dcera - matka žalovaného, byl patřičný podíl pozůstalosti po F. K. vydán žalovanému. K porušení čl. 90 Ústavy ČR ani čl. 11 Listiny základních práv a svobod podle krajského soudu proto nedošlo. JUDr. J. S., jako právní zástupce vedlejšího účastníka MUDr. J. L., ve svém vyjádření ze dne 29.5.1996 uvádí, že základním problémem, který řešily obecné soudy, byl výklad, kdo je oprávněnou osobou podle zákona o půdě. V případě odmítnutí dědictví se dědici vůbec vlastníky nestali a dědictví přešlo ze zůstavitele přímo na stát. Oprávněnou osobou tedy byl zůstavitel, nikoliv dědic, který dědictví odmítl. Dále uvádí, že nelze souhlasit s argumentací krajského soudu, podle které stěžovatel nemohl být oprávněnou osobou, protože nenaplňoval pojem "manžel". Pokud jde o namítaná porušení §132, 211 a 221 o.s.ř. a čl. 90 Ústavy a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, uvádí, že základní práva stanovená v čl. 11 nebyla porušena, protože v případě projednávání restitučních nároků se nejedná o existující práva, ale o práva tvrzená, která nemohla být jednáním soudů porušena. Stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a zmíněných ustanovení o.s.ř. nebyla porušena, protože oba soudy plně respektovaly práva stěžovatele jako účastníka soudního řízení a nedopustily se porušení jeho procesních práv. Navrhuje proto ústavní stížnost odmítnout. Ze spisu Okresního úřadu v R., referátu pozemkový úřad, sp. zn. OPÚ 506/91, vyplývá, že pozemkový úřad ve věci jednal a vydal postupně rozhodnutí, čj. OPÚ 506/91-594-223, čj. OPÚ 506/91-596-225, čj. OPÚ 506/91-595-224, čj. OPÚ 506/91-597-226 (všechna ze dne 10. 6. 1992), dále rozhodnutí čj. OPÚ 506/91-206/206, ze dne 6. 4. 1994, čj. 506/91-282, ze dne 16. 5. 1995, a čj. 506/91-319, ze dne 1. 6. 1995. Ve všech těchto rozhodnutích považoval za oprávněnou osobu MUDr. J. L. O stěžovateli se pozemkový úřad zmiňoval jen v rozhodnutích čj. 506/91-282, ze dne 16. 5. 1995, a čj. 506/91-319, ze dne 1.6.1995, kde uvádí, že nárok stěžovatele "MVDr. V. G., manžela zemřelé M. G., byl odmítnut z důvodu, že není oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písmeno c) ani jinak v souladu s §4 zákona". Jak plyne ze spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp.zn. 2 C 133/93, obecné soudy se v řízení zabývaly zkoumáním otázky, kdo je v daném případě oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., a prováděly právní výklad ust. §4 citovaného zákona. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou, i když každý z jiného důvodu, jak je uvedeno v odůvodněních příslušných rozsudků. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Stěžovatel ve stížnosti namítá, že soud porušil při svém jednání princip článku 90 Ústavy ČR a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ČR se proto podanou stížností zabýval z tohoto hlediska. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, byl vydán proto, aby byly zmírněny následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Tento zákon, jako součást širšího komplexu restitučních zákonů, upravuje v §4 jak okruh oprávněných osob, tak právní nástupnictví po těchto osobách. Tato ustanovení jsou ve vztahu k ustanovením části sedmé (§460 až 487) občanského zákoníku lex specialis. To znamená, že na přechod nároků v rámci restitucí zemědělského majetku se tato ustanovení občanského zákoníku aplikovat nedají. Oprávněnou osobou je ve smyslu ust. §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. státní občan ČSFR (dnes ČR), jehož nemovitosti přešly v rozhodném období na stát nebo na jiné právnické osoby. Zemře-li taková osoba, jsou oprávněnými osobami další osoby uvedené §4 odst. 2 citovaného zákona. Podle §4 odst. 2 písmeno c) citovaného zákona to jsou děti a manžel osoby uvedené v odst. 1, všichni rovným dílem. Zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v §13 citovaného zákona, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti [§4 odst. 2 písmeno c) citovaného zákona]. Původní vlastník F. K. zemřel 19.2.1962 bez závěti. Dědici jeho majetku byly tři dcery (jedna z nich byla později zemřelou manželkou stěžovatele) a manželka, každá 1/4 z poloviny společného majetku manželů K. Dědičky se však v rámci dědického řízení dědictví vzdaly, což bylo potvrzeno Státním notářstvím v L. rozhodnutím ze dne 18.8.1964, čj. D 129/63-52. Podle znění §509 tehdy platného zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníka, nabyly dědictví okamžikem smrti zůstavitele. Tehdy platná právní úprava přiznávala právo dědičkám dědictví odmítnout, což také (pod nátlakem) učinily. Tím zrušily následky přechodu majetku, k němuž došlo smrtí zůstavitele, a dědictví přešlo na stát okamžikem, kdy dědičky zemřelého F. K. dědictví (byť v tísni) odmítly. Z hlediska §4 zákona č. 229/1991 Sb. se dědičky tímto okamžikem staly oprávněnými osobami podle odst. 1 tohoto zákona. Jednou z oprávněných osob byla i dcera zemřelého F. K. - M. G., pozdější manželka stěžovatele. M. G. však 24.9.1986 zemřela. Ve smyslu §4 odst. 2 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb. se stali oprávněnými osobami její syn z prvého manželství MUDr. J. L. a "pozůstalý" manžel MVDr. V. G., a to rovným dílem. K přechodu vlastnického nároku z oprávněné osoby na její právní nástupce došlo ve smyslu §4 odst. 2 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb. ex lege. Lze souhlasit s tím, co uvádí ve svém vyjádření krajský soud, totiž že ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis upravující přechod nároků a že nárok na vydání věci podle tohoto zákona není odvozen od dědického práva, ale ze zvláštního nástupnictví, daného ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona. Rovněž tak lze souhlasit s názorem, že pojmem "manžel", uvedený v §4 odst. 2 písmeno c) tohoto zákona, se míní manžel původní oprávněné osoby, uvedené v odst. 1 téhož ustanovení. Nelze však souhlasit s tím, že opětovným sňatkem pozůstalého manžela byl "přetržen" právní vztah manžela (resp. vdovce) oprávněné osoby ve smyslu restitučních zákonů tím, že v době rozhodování o restitučních nárocích již nebyl stěžovatel v právním postavení vdovce. Podle názoru Ústavního soudu je rozhodující, zda existoval právní vztah manželství v době smrti oprávněné osoby. Je totiž třeba důsledně odlišovat nároky rodinněprávní, nároky sociálního zabezpečení a nároky restituční. Odkaz krajského soudu na zákon o sociálním zabezpečení, který uvádí ve vyjádření k ústavní stížnosti, tu není na místě. Opětovným sňatkem nepochybně z hlediska rodinného práva a práva sociálního zabezpečení zaniká právní stav "vdovec", avšak tím nezaniká právní vztah "manžel osoby uvedené v odst. 1" podle §4 odst. 2 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb. a jeho restituční nároky. Ústavní soud ČR má za to, že rozhodnutím obecných soudů nebylo porušeno ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Tento článek stanoví právo vlastnit majetek, zákonný obsah vlastnického práva a zaručuje dědictví. Tato práva stěžovatele nebyla postupem soudů ani jejich rozhodnutími porušena. Právo stěžovatele vlastnit majetek, zákonný obsah tohoto práva, ani právo na dědění nebyly zpochybněny. Stejně tak soudy neporušily povinnosti, stanovené jim ustanoveními §211, 132 a 221 odst. 1 o.s.ř. Soudy přihlížely k tomu, co vyšlo při řízení najevo. Pokud stěžovatel namítá, že soudy nepostupovaly podle stanoviska publikovaného v Bulletinu advokacie č. 8/1991, je třeba poukázat na čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při rozhodování vázán výlučně zákonem. Stanoviska různých orgánů mohou být nanejvýš pomůckou soudu pro rozhodování ve věci, v žádném případě však nejsou pro soud závazná. Krajský soud v Praze však tím, že rozhodl, že stěžovatel není oprávněnou osobou, porušil jeho právo dané čl. 90 Ústavy ČR, který stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a právo dané čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. Výklad, ke kterému obecné soudy při rozhodování dospěly, není v souladu s právem a soudy tudíž neposkytly stěžovatelovým právům požadovanou ochranu, neřídily se ustanoveními zákona. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než rozhodnout, jak je uvedeno ve výroku. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. prosince 1996