ECLI:CZ:US:1996:3.US.75.96
sp. zn. III. ÚS 75/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. C. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 4 Cdo 198/94-159, ze dne 29. 12. 1995 takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze, čj. 4 Cdo 198/94-159, ze dne
29. 12. 1995, a rozsudek Krajského soudu v Praze, čj. 10 Co
375/93-113, ze dne 8. 3. 1994, se z r u š u j í.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu ČR byla dne 11. 3. 1996 (doručeno dne 12. 3.
1996) podána ústavní stížnost pana J. C. M., zastoupeného JUDr. F.
N., advokátem. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze, č.j. 4 Cdo 198/94-159, ze dne 29. 12. 1995. Ústavní
stížnost byla podána včas. Ústavní stížností se stěžovatel
dovolává ochrany svého základního práva zakotveného v čl. 3 odst.
1, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, která podle jeho názoru byla porušena výše uvedeným
rozhodnutím Vrchního soudu v Praze.
Dne 30. 3. 1992 podal stěžovatel J. C. M. jako žalobce žalobu
na určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zák. č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, proti žalovanému
Památkovému ústavu středních Čech se sídlem v P. Žalobce v návrhu
uvedl, že je osobou oprávněnou, a to po svém zemřelém bratrovi B.
C. M., zemř. 29. 7. 1991, který uplatnil své dědické právo po
jejich zemřelém bratru V. C. M., zemř. 17. 6. 1946. Předmětem
návrhu je stanovení povinnosti žalovaného k uzavření dohody
o vydání nemovitostí - zámku D. s příslušnými objekty a pozemky.
Po provedených jednáních vydal Okresní soud v Příbrami
rozsudek, č.j. 7 C 94/92-52, ze dne 30. 4. 1993, kterým vyhověl
žalobě a žalovanému určil povinnost uzavřít dohodu o vydání věci
daného znění. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně konstatoval, že
žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 1 zák. č.
87/1991 Sb. (čs. občanství a trvalý pobyt) a dále pak je žalobce
oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 2 písm. e) cit. zákona,
neboť posledním vlastníkem předmětných nemovitostí byl V. C. M.,
který však v roce 1946 zemřel ve F. a dědictví po něm nebylo
projednáno, přestože byla sepsána řádná závěť. Dědic uvedený
v závěti (B. C. M.) tedy podle ní nenabyl dědictví, takže
nástupnictví ve smyslu závěti nepřichází v úvahu. Protože po V. C.
M. nejsou žádné děti, pak přicházejí v úvahu sourozenci
a v současné době jediným sourozencem je právě žalobce, když další
bratr B. zemřel a jeho děti nesplňují zákonné podmínky §3 odst.
1 cit. zákona. Pro soud v daném rozhodování není podstatná otázka
projednání dědictví, protože zák. č. 87/1991 Sb. je speciální
zákon, který upravuje nástupnictví oprávněných osob, a proto pro
soud není rozhodující teoretická úvaha o tzv. ležícím dědictví.
Pokud jde o vlastní nemovitosti, soud I. stupně konstatoval, že
bylo zcela bezpečně prokázáno, že předmětné nemovitosti do roku
1942 byly ve vlastnictví V. C. M. Dne 16. února 1942 bylo vydáno
rozhodnutí o odnětí tohoto vlastnického práva ve prospěch Německé
říše s tím, že V. C. M. byl prohlášen spolu s dalšími členy rodiny
za osoby říši nepřátelské. V roce 1945 pak byl vydán výměr
Okresního národního výboru v P. o odnětí vlastnického práva V. C.
M. na základě dekretu č. 12/1945 Sb., č.j. 11 465/45, ze dne 13.
7. 1945, kterým byl V. C. M. označen za zrádce českého
a slovenského národa a jeho zemědělský majetek byl konfiskován pro
účely pozemkové reformy. K odvolání V. C. M. byl tento výměr
potvrzen rozhodnutím Zemského národního výboru č.j.
III-PK-309/3/45 jako rozhodnutím konečným, ale výměrem KNV v Praze
dne 5. 12. 1950 byla tato rozhodnutí zrušena a potvrzen původní
výměr o konfiskaci zemědělského majetku s tím, že V. C. M. měl
německou národnost již v roce 1930. V mezidobí na základě
právoplatného usnesení Zemského soudu v Praze č.j. 5/16/47 ze dne
11. 3. 1947, bylo rozhodnuto o oprávněnosti stížnosti vlastnického
práva pro československý stát a tento vklad byl 14. 6. 1947
vymazán. Současně s výmazem vlastnického práva pro čs. stát byl
vymazán vklad vlastnického práva pro Německou říši. Čs. stát se
proto nemohl stát vlastníkem předmětného majetku v tomto roce.
Přesto však v mezidobí došlo k převodům tohoto majetku
z ministerstva zemědělství na ministerstvo kultury a v roce 1965
na nynějšího odpůrce. Soud I. stupně považoval za jednoznačně
prokázané, že do současné doby nedošlo k řádnému přechodu
vlastnictví předmětných nemovitostí na stát a stát až do současné
doby podle názoru soudu užívá nemovitosti bez právního důvodu.
I pokud by soud vycházel z rozhodnutí KNV v Praze ze dne 5. 12.
1950, pak k přechodu vlastnického práva nemohlo dojít před tímto
datem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem č.j. 10 Co 375/93-113, ze dne 8. 3. 1994, změnil
rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. Ve svém odůvodnění
odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu I. stupně.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem okresního soudu, že
žalobce jako bratr V. C. M. je osobou oprávněnou. Aby tomu tak
bylo, musely by předmětné nemovitosti být ve vlastnictví V. C. M.
i po 25. únoru 1948. Okresní soud přehlédl, že nemovitosti byly
konfiskovány vyhláškou ONV v P. ze dne 13. 7. 1945, č.j. 11
465/45, podle §1 dekretu č. 12/1945 Sb. Námitky V. C. M. byly
zamítnuty výměrem bývalého Zemského národního výboru v Praze ze
dne 19. 10. 1945, č.j. Zzk-309-III Pk, s tím, že V. C. M. spadá
pod ustanovení §3 odst. 1 písm. a) cit. dekretu. Toto rozhodnutí
se stalo právoplatným. Na tomto nic nemění skutečnost, že výměrem
KNV v Praze ze dne 5. 12. 1950, č.j. 562-4.9.1950-IX-D, bylo toto
rozhodnutí zrušeno podle §83 vl. nař. č. 8/1928 Sb. a nahrazeno
novým rozhodnutím, ve kterém byl V. označen za osobu národnosti
německé a jeho majetek zůstal nadále konfiskovaný. Ke změně došlo
jen, pokud jde o důvod konfiskace. Na základě toho dospěl odvolací
soud k závěru, že veškerý nemovitý majetek V. C. M. byl
konfiskován ve prospěch čs. státu před 25. únorem 1948. Ke
konfiskaci docházelo, aniž bylo třeba změnu vlastníka vyznačit
v příslušných pozemkových knihách. V. C. M. již nebyl vlastníkem
předmětných nemovitostí, a proto se žalobce nemůže domáhat jejich
vydání podle zákona č. 87/1991 Sb.
K dovolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud
dovolací tak, že rozsudkem č.j. 4 Cdo 198/94-159, ze dne 29. 12.
1995, dovolání zamítl, protože dospěl k závěru že dovolání není
opodstatněné. Dovolatel především spatřoval nesprávnost právního
posouzení odvolacího soudu v tom, že výmazem vlastnického práva
pro čs. stát na základě usnesení Zemského soudu v Praze z roku
1947 bylo obnoveno vlastnické právo původního vlastníka
V. C. M. a že do vlastnictví státu předmětné nemovitosti přešly
způsobem uvedeným v §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c)
zák. č. 87/1991 Sb. Nevzal totiž, stejně jako soudy obou stupňů,
v úvahu dopad skutečnosti, že tyto nemovitosti byly v roce 1942
zkonfiskovány pro Německou říši. Vlastnické právo jejich původního
vlastníka mohlo být proto obnoveno pouze na základě dekretu č.
5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby
nesvobody, ve spojení se zák. č. 128/1946 Sb., o neplatnosti
některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody.
Z ustanovení dekretu č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb. tedy
nelze dovodit, že by přímo ze zákona, bez rozhodnutí soudu došlo
k obnovení vlastnických práv původního vlastníka k věcem, které
přešly v rozhodné době a za podmínek stanovených těmito právními
předpisy na Německou říši. V daném případě se jednalo o tzv.
"naříkatelnost", kdy právní poměr trval, dokud nebylo právní
jednání, jímž byl založen, příslušným orgánem prohlášeno
neplatným. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje při aplikaci
restitučního zákona ze znění platného v době vydání napadeného
rozsudku, posoudil věc právně tak, že V. C. M., bratr žalobce,
nebyl v období rozhodném podle §1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.,
t.j. v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, vlastníkem
předmětných nemovitostí, je třeba toto právní posouzení považovat
za věcně správné. Navrhovatel tedy není oprávněnou osobou, které
by příslušel nárok na vydání předmětných nemovitostí podle
restitučního zákona, neboť k obnovení vlastnického práva V. C. M.
po 4. květnu 1945, a tedy ani k přechodu jeho věcí do vlastnictví
státu, v rozhodném období nedošlo. Za situace, že ani žalovaný
nebyl zcela přesvědčen o tom, že nárok žalobce není oprávněný (byť
nikoliv jako nárok restituční) a že v řízení nebyly vzneseny žádné
pochybnosti ani o tom, že původní vlastník nemovitostí, jejichž
vydání žalobce požadoval podle restitučního zákona, nebyl zrádcem
českého a slovenského národa, ani o tom, že nebyl německé
národnosti, má dovolací soud za to, že by vůči žalobci bylo
nepřiměřeně tvrdé, pokud by mu bylo uloženo nahradit žalovanému
náklady řízení, rozhodl dovolací soud tak, že se náhrada nákladů
dovolacího řízení nepřiznává.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, jako soudu dovolacího,
podal stěžovatel J. C. M. ústavní stížnost. Podle jeho názoru
došlo tímto rozhodnutím Vrchního soudu v Praze k porušení jeho
základních práv zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1
a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení
uvedených základních práv vidí stěžovatel jednak v tom, že o.s.ř.
na rozdíl od trestního řádu nedává možnost obrátit se na ministra
spravedlnosti ČR s návrhem na podání podnětu pro porušení zákona,
ačkoliv se Vrchní soud v Praze v daném případě dopustil celé řady
porušení právních ustanovení jak v oblasti procesního, tak
hmotného práva, a dále ve způsobu projednání, který je v rozporu
s již cit. články Listiny. Konkrétně potom stěžovatel uvádí
následující pochybení Vrchního soudu v Praze
a) v oblasti procesního práva
- Vrchní soud v Praze nepřezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu
v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, jak mu ukládá §242
odst. 1 o.s.ř.;
- Vrchní soud ČR vzhledem k důvodům, které použil v odůvodnění
svého rozhodnutí a o nichž nebylo zmínky ani v dovolání ani ve
vyjádření žalovaného ani v řízení před soudy obou stupňů, jednal
vlastně jako soud I. stupně, avšak bez účasti stran, které se tak
nemohly vyjádřit k použitým skutečnostem, čímž nerespektoval
pravidlo stanovené v §243 písm. a) odst. 1 o.s.ř.;
b) v oblasti hmotného práva
- Vrchní soud v Praze nesprávně aplikuje §1 odst. 2 dekretu č.
5/1945 Sb. pouze ve spojení se zák. č. 128/1946 Sb., uniklo mu
ustanovení dekretu č. 124/1945 Sb., o některých opatřeních ve
věcech knihovních, a návazné vyhlášky ministra vnitra ČSR č. 2032
ze dne 28. 11. 1946 (v závislosti na nař. vl. č. 110/1946 Sb.);
- rovněž nelze přehlédnout skutečnost, že uplatnění vyhl. ONV
v Příbrami resp. výměru Zemského NV v Praze o konfiskaci
předmětného majetku předpokládalo obnovení vlastnických práv V. C.
M., protože v opačném případě by nemohl být vůbec tento majetek
konfiskován. V roce 1945 byla knihovním vlastníkem Německá říše
a V. C. M. byl nemajetný;
- za hlavní nedostatek rozsudku Vrchního soudu v Praze je nutno
pokládat skutečnost, že se ve svém rozsudku vůbec nezabýval
hlavním argumentem dovolání, to je námitkou proti rozsudku
Krajského soudu v Praze, pokud se týkal použití dekretu č.
12/1945 Sb. proti osobě V. C. M. Krajský soud v Praze
a pochopitelně i Vrchní soud v Praze měly k dispozici všechny
doklady o tom, že V. C. M. byl Čech, navíc pro své postoje Němci
pronásledován, a proto rozsudek Krajského soudu v Praze v této
záležitosti je nutno pokládat za podjatý bez ohledu na shora
uvedenou chybu. Pro stěžovatele je nepochopitelné, že Vrchní soud
v Praze své stanovisko, kterým prakticky sistoval rozsudek
Krajského soudu v Praze "schoval" do rozhodnutí o nákladech, místo
aby V. C. M. rehabilitoval a rozsudek Krajského soudu v Praze
v této části zrušil.
Závěrem svého návrhu stěžovatel žádá, aby Ústavní soud ČR
stížnosti zcela vyhověl a vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu
v Praze č.j. 4 Cdo 198/94-159, ze dne 29. 12. 1995, byl porušen
čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2, neboť tímto
rozsudkem bylo stěžovateli v rozporu se zákonem znemožněno domoci
se svého vlastnického práva.
K výzvě Ústavního soudu podal jako účastník řízení své
vyjádření Vrchní soud v Praze. Ve vyjádření poukazuje na
skutečnost, že novelou o.s.ř. zákonem č. 238/1995 Sb. již Vrchnímu
soudu nepřísluší rozhodovat o dovolání, tato pravomoc byla
přenesena na Nejvyšší soud ČR, na který přešli i soudci, kteří ve
zmíněné věci rozhodovali. Vrchní soud v Praze se vzhledem
k uvedené skutečnosti domnívá, že není oprávněn vyjádřit se
k námitkám v ústavní stížnosti, a proto odkazuje na odůvodnění
v napadeném rozsudku. Současně Vrchní soud v Praze vznesl
pochybnost o postavení vrchního soudu jako účastníka řízení.
Ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR, které si Ústavní soud
rovněž vyžádal, je pak uvedeno, že problematiku dané věci a výrok
rozhodnutí je soudce povinen objasnit v důvodech tohoto rozhodnutí
a není oprávněn jít po skončení řízení nad jejich rámec. V plném
rozsahu proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu na zahájení řízení
vyjádřil rovněž vedlejší účastník, tj. Památkový ústav středních
Čech se sídlem v Praze. Vedlejší účastník se vyjádřil jak
k procesněprávním námitkám, tak i k hmotněprávním námitkám
stěžovatele. K procesněprávním námitkám stěžovatele vedlejší
účastník uvádí, že podle jeho názoru nelze z toho, že se dovolací
soud ve zdůvodnění rozsudku argumentačně věnoval nejen dovolacím
důvodům, ale zkoumal z předložených důkazů i procesní a hmotně-
právní aspekty dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. a zák. č.
128/1946 Sb., dovodit porušení zásady uvedené v §242 odst. 1
o.s.ř. Rovněž tak námitka, že dovolací soud rozhodl bez nařízení
jednání, se vedlejšímu účastníku jeví ve smyslu §243a odst. 1
o.s.ř. jako lichá a účelová. V projednávané věci spadaly dovolací
důvody pod ustanovení §241 odst. 2 písm. d) o.s.ř., kdy se podle
ust. §243a odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. jednání nenařizuje.
V oblasti hmotněprávních námitek stěžovatele vedlejší
účastník zastává názor, že dovolací soud správně posoudil důkazní
prostředky předložené stěžovatelem a správně konstatoval, že
k přechodu vlastnického práva na V. C. M. nedošlo a podle
ustanovení dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb.
ani přímo dojít nemohlo. Výmaz vlastnického práva Čs. státu byl
sice na základě stížnosti v roce 1947 proveden, avšak absence
postupu požadovaného ust. §8 zák. č. 128/1946 Sb., totiž
uplatnění nároku na vrácení majetku u soudu v 3 leté promlčecí
lhůtě, musela nutně způsobit právní následek spočívající
v neobnovení vlastnického práva V. C. M. k nemovitostem. Dále
vedlejší účastník připomíná existenci závěti pořízení V. C. M.,
podle níž byl univerzálním dědicem B. C. M. a nikoliv stěžovatel.
Závěť spolu s dědickou přihláškou univerzálního dědice byla také
Okresním soudem v Dobříši dne 26. 1. 1948 přijata, avšak právní
zástupce univerzálního dědice dne 7. 12. 1948 tomuto soudu
navrhuje, aby dědictví bylo pro nedostatek majetku odbyto
v důsledku konfiskace vyhláškou ONV v Příbrami, čj. 114/65/45, ze
dne 13. 7. 1945. Stalo se tak v období, kdy univerzální dědic měl
možnost uplatnit svůj nárok vůči státu ve smyslu zák. č. 128/1946
Sb., a v období, kdy poznámky vlastnického práva k nemovitostem ve
prospěch Německé říše i čs. státu byly již v pozemkových knihách
vymazány. Vedlejší účastník souhlasí také se závěrem Krajského
soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze o tom, že stěžovatel
- J. C. M. není osobou oprávněnou podle zák. č. 87/1991 Sb., neboť
nebyl závětním, tedy prioritním dědicem ustanoven. Vedlejší
účastník předpokládá, že Ústavní soud neshledá v procedurálním
postupu ani v právních závěrech Vrchního soudu v Praze důvody, pro
které by ústavní stížnosti vyhověl.
V této souvislosti je třeba především uvést, že Ústavní soud
není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů,
není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe
atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem
jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě
s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83
Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy
ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.);
jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané
ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu
"hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby
se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud se může
zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy,
pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní
principy.
Zásadami spravedlivého procesu, vyplývajícími z Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), se potom ve vztahu
k provádění dokazování rozumí, že účastníkovi řízení musí být dána
možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a skutečnostem,
a proto musí mít možnost být přítomen projednávání věci (čl. 38
odst. 2 Listiny). Současně pod zásady spravedlivého procesu musí
být zahrnut i postup soudu při hodnocení důkazů, kdy ve smyslu §§132, 120 odst. 1 a 157 odst. 2 o.s.ř. je soud povinen hodnotit
důkazy podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné
souvislosti, musí zhodnotit i rozpor mezi důkazy, odůvodnit
odmítnutí důkazu a stanovisko přiměřeně vyložit (čl. 36 odst. 1
Listiny). Pokud obecný soud ve smyslu výše uvedených principů
nepostupoval, zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími
v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupoval
i v rozporu se zásadami vyslovenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38
odst. 2 Listiny a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1
Ústavy ČR.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že Vrchní soud
v Praze opřel své rozhodnutí ve věci o skutečnost, že stěžovatel
(J. C. M.) není oprávněnou osobou, protože nedošlo k obnovení
vlastnického práva k předmětným nemovitostem pro V. C. M. (bratra
stěžovatele) po 4. květnu 1945 a tedy nedošlo ani k přechodu jeho
věcí do vlastnictví státu v rozhodném období (§1 odst. 1
restitučního zákona). Tento závěr však Vrchní soud v Praze opřel
o ust. §1 a §24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.
a o ust. zák. č. 128/1946 Sb., podle nichž musí oprávněná osoba
nárok na vrácení majetku, který pozbyla v době nesvobody (tj.
v období po září 1938 do 4. května 1945), uplatnit postupem v zák.
č. 128/1946 Sb. uvedeným. Vrchní soud v Praze při tomto závěru
vycházel z předpokladu, že původní vlastník (V. C. M.) zákonem
požadované právní úkony vedoucí k navrácení majetku neučinil.
Tento svůj předpoklad však neopřel o skutečně zjištěný objektivní
stav a stěžovateli (J. C. M.) neposkytl možnost se k této
skutečnosti vyjádřit, protože o dovolání rozhodl bez nařízení
veřejného jednání. V uvedeném postupu vrchního soudu lze spatřovat
porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl.
38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud dále zjistil, že Krajský soud v Praze, jako
odvolací soud, opřel své rozhodnutí, kterým změnil rozsudek soudu
I. stupně tak, že návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí
zamítl, o skutečnost, že předmětné nemovitosti byly V. C. M.
konfiskovány pro účely pozemkové reformy v roce 1945 podle §1
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z titulu, že byl
zrádce českého a slovenského národa. Na této skutečnosti (tj.
konfiskaci majetku podle cit. dekretu v červenci 1945) podle
názoru Krajského soudu v Praze nic nezměnila skutečnost, že v roce
1950 byl změněn důvod konfiskace - V. C. M. byl označen za osobu
národnosti německé a nikoliv za zrádce českého a slovenského
národa. Podle názoru Krajského soudu v Praze došlo jen ke změně
důvodu konfiskace. Vzhledem k tomu, že předmětné nemovitosti
z výše uvedených důvodů nebyly v rozhodném období (podle
restitučního zákona) ve vlastnictví V. C. M., dovodil pak Krajský
soud v Praze, že J. C. M. není oprávněnou osobou. Vrchní soud
v Praze jako soud dovolací však v závěru odůvodnění výše uvedenou
právní konstrukci zpochybnil tím, že vyslovil, že V. C. M. nebyl
ani zrádce ani osoba národnosti německé. V důsledku tohoto
vyjádření není rozhodnutí krajského soudu opřeno o objektivně
zjištěné skutečnosti. V odůvodnění svého rozsudku se však vrchní
soud dostatečně nevypořádal s důkazy, které byly v průběhu řízení
předloženy a o něž svoje rozhodnutí opřel krajský soud. V této
situaci lze spatřovat porušení ústavního principu spravedlivého
procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ohledně rozhodnutí Krajského soudu v Praze, týkajícího se
národnosti (německé) V. C. M., je potom namístě úvaha o tom, zda takto:
určená národnost (sčítání lidu z roku 1930, údaj
o národnosti nezletilého uveden otcem nezletilého) je určující,
definitivní a nezpochybnitelná právě s ohledem na již prokázané
postoje a chování V. C. M. zejména a právě v době nesvobody.
Stranou pozornosti odvolacího soudu plně zůstala otázka
vlastnictví k dotčeným nemovitostem, a to s ohledem na rozhodnutí
Zemského soudu v Praze, čj. RV 16/47-3, ze dne 11. 3. 1947,
i Krajského soudu civilního v Praze, sp. zn. Zd 1684/47, ze dne
13. 6. 1947, jako soudu knihovního, jímž byly zrušeny konfiskace
jak ve prospěch Německé říše, tak i československého státu
a proveden výmaz jejich vlastnických práv.
Výše uvedené skutečnosti vedly Ústavní soud k závěru, že
rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla porušena základní práva
stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny,
a proto rozhodl, jak v nálezu uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 17. prosince 1996