ECLI:CZ:US:1996:4.US.1.96
sp. zn. IV. ÚS 1/96
Usnesení
IV. ÚS 1/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 23. ledna 1996 ve věci ústavní stížnosti 1) P.F., 2) J.F., obou zastoupených advokátkou JUDr. N.P., proti rozsudkům Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 1. 1995, čj. 7 C 255/93-41, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 1995, čj. 9 Co 255/95-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatelé uvádějí, že oba soudy svými rozhodnutími nejen zasáhly do jejich vlastnického práva zaručeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod ve smyslu článku 11, odst. 1, 3, ale současně nepostupovaly ve shodě s ustanovením §132 o. s. ř. a porušily tím jejich právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 Listiny, a tím princip vyplývající z článku 82 a 95 odst. 1 Ústavy. Obecné soudy měly zejména
- 2 - IV. ÚS 1/96
zkoumat, zda k převodu pozemků došlo skutečně pod nátlakem a vzít v úvahu, že v kupní smlouvě není uvedena ani darovací doložka na zemědělské pozemky a že v době uzavírání předmětné kupní smlouvy neplatila ještě Směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství, vydaná teprve 15. 5. 1964. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé proto navrhují zrušení napadených rozsudků.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci stalo, podmínky kladené ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Obecné soudy v projednávané věci zjistily, že kupní smlouvou, uzavřenou dne 7. 9. 1963, převedl F.P. na stěžovatele dům v K. s pozemky p. č. 76/6 zahrada, p. č. 119 stavební plocha, jakož i dále pozemek p. č. 76/1 role vesměs k. ú. K., a dále i pozemky p. č. 653/6 role, p. č. 628/7 role k. ú. R., a p. č. 1194/16 role k. ú. B. Při stanovení výše kupní ceny se vycházelo z úředního ocenění, provedeného MěNV v R., dne 20. 4. 1963, které se týkalo pouze domu se stavební parcelou a příslušenstvím, tj. kolnami a chlévem a přilehlou zahradou. Jak zjistily obecné soudy, zbývající převáděné pozemky nebyly oceněny a byly na stěžovatele převedeny bezúplatně. Obecné soudy se zde omezily na konstatování, že k převedení zemědělských pozemků došlo bezúplatně a nezabývaly se otázkou tvrzené tísně při uzavírání smlouvy, neboť, podle jejich názoru, byla skutková podstata ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, naplněna již shora uvedeným skutkovým stavem. K tomu Ústavní soud
- 3 - IV. ÚS 1/96
dodává, že je zcela nerozhodno, jak byla uzavíraná smlouva označena, obsahovala-li ve skutečnosti také bezúplatný převod pozemků. Je také lhostejno, že k uzavření této smlouvy došlo ještě před vydáním stěžovatelem uváděné směrnice ministerstva spravedlnosti, neboť toto vydání pouze završilo, a to formou instrukce, proces probíhající v této smluvní oblasti, vyznačující se tím, že zde již fakticky existovalo jakési "smluvní donucení" také stran zemědělských pozemků převáděných současně s budovou. To ostatně vyplývá i z výpovědi F.P., ze dne 1. 3. 1994, v níž konstatuje, že při sepisování kupní smlouvy sice namítal, že pozemky neprodává, státní notář mu však sdělil, že pozemky musí do kupní smlouvy zahrnout, neboť jinak by nemohla být sepsána. Zemědělské pozemky, jichž se ústavní stížnost týká, se tedy ve smlouvě ze dne 7. 9. 1963 ocitly jen proto, že již v této době do smluvních vztahů v této oblasti silně ingeroval stát, jinými slovy proto, že do smlouvy zahrnuty být musely, ačkoli jejich převod byl bezúplatný. V projednávané věci tedy nepochybně byla naplněna skutková podstata uvedená v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto i právní závěry obecných soudů lze v tomto směru sotva zpochybnit.
Uvedené skutečnosti jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. ledna 1996
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj