ECLI:CZ:US:1996:4.US.101.96
sp. zn. IV. ÚS 101/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 26. června 1996 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) M. F., 2) J. B., 3) H. M., 4) L. B., všech zastoupených advokátem JUDr. J. A., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 1995, čj. 19 Co 125/95-79, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Vojenského opravárenského podniku, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 1995, čj. 19
Co 125/95-79, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozsudek Okresního
soudu v Prostějově ze dne 1. 12. 1994, čj. 4 C 82/92-56, jímž
návrh, aby odpůrci bylo uloženo vydat stěžovatelům nemovitosti
v k. ú. L., ve výroku tohoto rozsudku blíže označené, byl
zamítnut, stěžovatelé uvádějí, že obecné soudy zjišťovaly skutkový
stav věci nedostačujícím způsobem, neboť jinak navrhovanými, leč
neprovedenými, důkazy, by muselo být prokázáno, že matka
stěžovatelů uzavírala předmětnou kupní smlouvu v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek. Navíc tyto soudy při svém rozhodování
nevzaly v úvahu celkové politické ovzduší, jaké existovalo v době
uzavírání smlouvy v podmínkách komunistického režimu. Tímto
postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv
stěžovatelů, totiž práva na spravedlivý proces, jakož i práva na
vlastnictví podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Z uvedených důvodů navrhují proto
stěžovatelé zrušení napadených rozhodnutí.
Účastník řízení Krajský soud v Brně ve vyjádření ze dne 17.
6. 1996 uvedl, že právo účastníků na spravedlivý proces porušeno
nebylo a současně odkázal na důvody napadeného rozsudku. Navrhl
proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník Vojenský opravárenský podnik M. se k podané
ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není
soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,
a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve
shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru Ústavní soud
zjistil z obsahu spisu 4 C 82/92 Okresního soudu v Prostějově, že
oba soudy se restitučním nárokem stěžovatelů, opřeným o ustanovení
§6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, skutkově i právně
zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že k převodu nemovitostí
předmětnou kupní smlouvou došlo nikoli ve stavu tísně, podle
názoru okresního soudu pak ani za nápadně nevýhodných podmínek.
Krajský soud ve svém rozhodnutí považuje sice za nepochybné, že
matka stěžovatelů byla přinucena k zastavení výkonu mlynářské
živnosti již v roce 1952 a jako osoba náležející ke společensky
nežádoucí skupině obyvatel nesla důsledky spojené s předchozím
provozováním této živnosti, ani tento stav nemohl však, podle jeho
názoru, vyvolat na její straně takový stav tísně, aby se rozhodla,
jako pro výlučné řešení dané situace, k prodeji mlýna. Restituční
předpisy vycházejí ze zásady legality právních vztahů, vzniklých
před listopadem 1989 na základě tehdy platných právních předpisů,
a ze zásady nabytých práv nových vlastníků. Jestliže při právním
posuzování daného případu je nutno vyloučit princip jakési jen
obecné tísně, potom nejsou splněny ani konkrétní podmínky
uplatňovaného restitučního důvodu.
Již ve svém nálezu ze dne 24. 5. 1994, publikovaném pod č.
131/1994 Sb., zaujal Ústavní soud v souvislosti se zrušením
některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů, stanovisko, že protiprávnost, vedoucí k restituci, nutno
interpretovat výlučně v návaznosti na účel zákona, a proto i pojem
tísně je třeba vykládat v souvislosti s politickým nátlakem,
spojeným s obdobím let 1948 - 1989. Obdobně jako v případě tohoto
restitučního zákona je i účelem zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,
aplikovaného v projednávané věci obecnými soudy, "zmírnit následky
některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let
1948 - 1989". Povinností obecných soudů, totiž povinností
vyplývající z vázanosti soudce zákonem (článek 95 odst. 1 Ústavy
ČR), i jeho účelem, bylo tedy interpretovat i v projednávané věci
pojem tísně v těchto širších souvislostech. Politický nátlak nelze
zde, podle názoru Ústavního soudu, chápat jen jako jednorázový
akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to,
že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní
právní úkon, který by v právním státě jinak neučinila. Jak
konstatoval Ústavní soud i ve svém nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS
59/95, také vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého
vlastnictví je objektivně působícím a existujícím stavem, tedy
tísní, a tato potom je i pohnutkou vůle jednající osoby, vyjma
případů, kdy vlastnictví k věci pozbylo pro jednotlivce smysl bez
ohledu na, v uvedeném období panující, politické poměry. O posléze
uvedený případ však, podle názoru Ústavního soudu, v projednávané
věci nejde, uváží-li se, že administrativním opatřením byla již
v roce 1951 výroba v předmětném mlýně zastavena, a dále, že
výměrem průmyslové komise bývalého Okresního národního výboru v P.
z 2. 6. 1961, zn. Prům. 580/61, bylo matce stěžovatelů uloženo
okamžitě demontovat stávající zařízení mlýna s tím, že o využití
volných prostor bude rozhodnuto podle vládního nařízení č.
111/1950 Sb., o hospodaření s některými místnostmi. Pojem tísně
podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,
vyložily tedy obecné soudy zcela stranou účelu citovaného zákona,
neboť v právním státě by matka stěžovatelů k převodu předmětných
nemovitostí stěží měla důvod.
Protože tedy krajský soud svým rozhodnutím porušil článek 36
odst. 1 Listiny, článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i článek 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení
§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
napadené rozhodnutí zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. června 1996