ECLI:CZ:US:1996:4.US.103.96
sp. zn. IV. ÚS 103/96
Usnesení
IV. ÚS 103/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti K.Š., zastoupené advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 645/95, ze dne 17. 1. 1996, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a O.ú., - Pozemkového úřadu Č.K., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 4. 1996, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 1996, sp. zn. 10 Ca 645/95. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Pozemkového úřadu v Č.K., ze dne 23. 10. 1995, č.j. PÚ 25428/95, kterým tento úřad rozhodl, že stěžovatelka není vlastníkem pozemků a domu č. 31 v kat. území O. Hlavním
IV. ÚS 103/96
důvodem zamítavých rozhodnutí byla skutečnost, že otec stěžovatelky nebyl v době své smrti již státním občanem československým a kromě toho nesplňoval v době své smrti ani podmínku pobytu na území Československé republiky.
Podle názoru stěžovatelky nerespektoval správní orgán ani soud skutečnost, že nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1995, který byl publikován pod č. 29/1996 Sb., byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území ČR, stanovená v původním znění §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Kromě toho oba státní orgány vycházely, pokud jde o státní občanství zemřelého W.J., ze zprávy referátu vnitřních věcí OÚ v Č.K., ze dne 5. 2. 1993, ve které se konstatuje mimo jiné, že jmenovaný byl ze svazku čs. státního občanství propuštěn v roce 1949. Stěžovatelka však tvrdí, že pro takové konstatování nemá referát vnitřních věcí žádný objektivní podklad a opírá jej toliko o domněnku, která souvisí s tím, že v roce 1949 se její rodiče, manželé J., z ČSR vystěhovali. Podle názoru stěžovatelky bylo rozhodnutím soudu dotčeno její základní právo vlastnit majetek, které je zakotveno v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích v této věci, jakož i spis 10 Ca 645/95. Z vyjádření, které je podepsáno předsedkyní senátu JUDr. V.B., vyplývá, že soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Především se v něm uvádí, že okolnost, že otec stěžovatelky pozbyl státní občanství ČSR, nebyla v průběhu správního řízení nijak zpochybňována. Proto ani soud neměl důvod sdělení
příslušného orgánu státní správy nevěřit, když navíc je mu z obdobných věcí známo, že v souvislosti s vystěhováním občanů německé národnosti do SRN docházelo vždy k propuštění těchto občanů ze svazku čs. státního občanství. Pokud se dovolává stěžovatelka nálezu Ústavního soudu ČR, kterým byl zrušen požadavek trvalého pobytu původního vlastníka na území ČR, vzniklo takovým oprávněným osobám ve smyslu §11a odst. 2 zákona
IV. ÚS 103/96
č. 30/1996 Sb. právo uplatnit restituční nárok do 15. 7. 1996. Podle názoru soudu má tedy stěžovatelka z důvodů těchto nových skutečností, které neexistovaly v době rozhodování soudu, možnost svá práva uplatnit, neboť zde není překážka res iudicata. Z těchto důvodů navrhuje stížnost zamítnout.
Obdobné stanovisko jako krajský soud zaujal též Pozemkový úřad v Č.K., a to ve vyjádření, které podal na výzvu Ústavního soudu. Uvádí se v něm především, že správní orgán rozhodoval dne 23. 10. 1995 a soud dne 17. 1. 1996, zatím co zmiňovaný nález Ústavního soudu zrušil podmínku trvalého pobytu až dnem vyhlášení tohoto nálezu, což se stalo dne 9. 2. 1996. Pozemkový úřad připouští, že otázka státního občanství, resp. propuštění z tohoto svazku,byla řešena patrně nesprávně, to však nemohlo mít vliv na odmítnutí nároku, když v době rozhodování chyběla druhá zákonná podmínka stanovená v §2 zákona č. 243/1992 Sb., a tehdy platná.
Vyjádření pozemkového úřadu je uzavřeno konstatováním, že poněvadž lze přisvědčit důkazu, že W.J. bylo čs. státní občanství zachováno, je ústavní stížnost neadekvátní, neboť v souladu s ustanovením §3 zákona č. 243/1992 Sb. ve znění zákona č. 30/1996 Sb. může stěžovatelka dosáhnout svých práv uplatněním nového nároku ve lhůtě stanovené tímto zákonem.
Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Především Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu, podle které se lze ustanovení čl. 11 Listiny dovolávat tehdy, jde-li o vlastnictví již existující, tedy konstituované a nikoli ve věcech restitučních, kde jde o řízení, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována. Také ostatní námitky vznesené v ústavní stížnosti nelze považovat za ústavně relevantní, neboť nelze správnímu orgánu ani soudu vytknout, jestliže nárok odmítli pro neexistenci podmínky trvalého pobytu zemřelého na území ČR, která v době jejich rozhodování byla podmínkou zákonnou.
IV. ÚS 103/96
S ohledem na uvedené skutečnosti považuje Ústavní soud ústavní stížnost rovněž za nepřiměřený a do jisté míry i předčasný prostředek k ochraně práv stěžovatelky, neboť zákonem č. 30/1996 Sb. se jí otevřela lhůta pro nové uplatnění nároků do 15. 7. 1996, jak ostatně vyplývá i z vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka. Z vyjádření vedlejšího účastníka navíc vyplývá, že je zřejmě připraven vyřídit věc ve prospěch stěžovatelky. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud podanou stížnost za zjevně neopodstatněnou a proto ji podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 6. 1996
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj