ECLI:CZ:US:1996:4.US.149.95
sp. zn. IV. ÚS 149/95
Usnesení
IV. ÚS 149/95 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele "P.A.", zastoupeného JUDr. V.K., komerčním právníkem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 212/94, ze dne 9.3.1995, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. Arb. 5239/91, ze dne 4.2.1994, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 212/94, ze dne 9.3.1995, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. Arb. 5239/91, ze dne 4.2.1994, kterým byla zamítnuta arbitrážní žádost stěžovatele proti žalovanému F.K., soukromému podnikateli, na zaplacení částky 51.500,- Kč s přísl. Zároveň navrhuje i zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. Arb. 5239/91, ze dne 4.2.1994.
2 - IV. ÚS 149/95
Spolu s návrhem na zrušení obou výše uvedených rozsudků dává stěžovatel k úvaze Ústavnímu soudu ČR dospěje-li k závěru, že je to nezbytné eventuální zrušení části ustanovení §9 odst. 3 in fine vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, v platném znění, vyjádřené slovy: "...nebo bude-li organizace věc potřebovat pro plnění svých úkolů..".
Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byla, jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti, rozsudků k ní přiložených a z obsahu vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. Arb. 5239/91, zamítnuta arbitrážní žádost stěžovatele, směřující proti odpůrci F.K., soukromému podnikateli, o zaplacení pohledávky ve výši 51.500,- Kč. Svůj nárok odůvodňoval stěžovatel tím, že převzal na základě dohody o postoupení pohledávky ze dne 2. 10. 1991 od pana K.F.R. pohledávku ve výši 50.000,- Kč. Tato částka představovala cenu, sjednanou mezi p. R. a p. K., smlouvou ze dne 31. 7. 1991, za podnájem pozemků v H., včetně souvisejícího areálu dostihové dráhy, za účelem uspořádání pivních slavností. Uzavření této smlouvy předcházelo uzavření "smlouvy o pronájmu pozemků" dne 3.5.1991 mezi ŠP, V. a p. R. Mezi účastníky bylo nesporné, že předmětem "pronájmu" v daném případě byl majetek ve státním vlastnictví s právem hospodaření daným pro V., ŠP. Soud I. stupně proto dovodil, že v daném případě se nejednalo o právní institut nájmu, nýbrž dočasného užívání národního majetku, řídící se vyhláškou č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. Zamítavý rozsudek odůvodnil soud I. stupně tím, že původní smlouva, uzavřená mezi ŠP a p. R., byla ve smyslu §37 o.z. neplatná s ohledem na její neurčitost, pokud jde o vymezení předmětu plnění - tento nebyl dostatečně konkrétně určen, když ve smlouvě byla uvedena pouze rozloha pronajímaných pozemků, aniž by tyto byly přesně označeny, a kromě toho smlouva neobsahovala jednu z obligatorních náležitostí stanovených ustanovením §9 odst.3 vyhlášky č.119/1988 Sb., totiž
3 - IV. ÚS 149/95
ujednání o možnosti odstoupit od smlouvy pro případ, že organizace bude majetek potřebovat pro plnění svých úkolů. Tato smlouva byla tedy ve smyslu ustanovení §39 o.z. neplatná, a proto ani smlouvu následně uzavřenou mezi p. R. a p. K. dne 31.7.1991 nelze považovat za platnou, a to pro počáteční nemožnost plnění, když poskytnutí plnění p. R. p. K. bylo nemožné proto, že sám p. R. neměl právo, které chtěl poskytnout jinému. Tento rozsudek soudu I. stupně byl pak rozsudkem Vrchního soudu v Praze, který věc posuzoval k odvolání stěžovatele, jako věcně správný potvrzen. Vrchní soud se v podstatně ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, totiž že prvotní a zásadní otázkou pro vyřešení sporu bylo posouzení smlouvy ze dne 3.5.1991, jejímiž stranami byli p. R. a ŠP, jakož i s navazujícím závěrem o absolutní neplatnosti uvedené smlouvy (kterou i podle názoru uvedeného soudu bylo třeba posuzovat jako smlouvu o dočasném užívání národního majetku), způsobenou jednak absencí jedné z ustanovením §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. taxativně vymezených obligatorních náležitostí - ujednání o možnosti odstoupit od smlouvy pro případ, že organizace potřebuje věc pro plnění svých úkolů a jednak neurčitostí právního úkonu. Pokud jde o tento druhý důvod neplatnosti prvotní smlouvy, Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že vzhledem k tomu, že podle čl. III smlouvy mělo jít o užívání dlouhodobé - nejméně na dobu 20 let - nebylo uvedení pouhé rozlohy pozemků bez jejich přesné identifikace pro daný účel postačující. Ostatně strany samy si byly tohoto nedostatku smlouvy vědomy, když následně jej dodatkem č.1 ze dne 30.9.1991 odstranily. K tomu však došlo až po uzavření smlouvy mezi p. K. a p. R. a k datu 31.7.1991 byla tedy smlouva ze dne 3.5.1991 právním úkonem neurčitým, odporujícím ustanovení §37 o.z. a ve smyslu §39 o.z. neplatným. Vrchní soud sice přisvědčil námitce stěžovatele, že pro účel dalšího užívání, tj. ve vztahu mezi p. R. a p. K., kdy mělo jít o užívání pouze ve dnech 9., 10. a 11. 8. 1991, lze považovat předmět plnění za dostatečně vymezený, to však, jak shora uvedeno, neplatilo o smlouvě mezi p.R. a ŠP.
4 - IV. ÚS 149/95
V obsahu ústavní stížnosti, směřující proti těmto rozhodnutím, stěžovatel připouští, že obecné soudy zřejmě správně kvalifikovaly prvotní smlouvu jako smlouvu o přenechání národního majetku k dočasnému užívání, jejíž právní režim je upraven dosud platnou vyhláškou bývalého FMF č. 119/1988 Sb., o národním majetku, v platném znění. Nesouhlasí však a polemizuje se závěry soudů obou stupňů, které ve věci rozhodovaly ohledně vyslovení absolutní neplatnosti předmětné smlouvy jako celku v důsledku absence ujednání o možnosti odstoupení od smlouvy pro případ, že organizace (pronajímatel) bude pronajatý majetek potřebovat pro plnění svých úkolů, i s právními závěry soudů, týkajícími se neplatnosti smlouvy pro její neurčitost. Stěžovatel má za to, že rozsudky obou soudů bylo porušeno jeho základní právo dané mu čl. 11 Listiny, konkrétně, že rozsudky soudů bylo porušeno jeho právo, resp. právo každého na to, aby vlastnické právo jiného subjektu, tedy i vlastnické právo státu, nebylo zneužito na jeho újmu, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Za tyto zájmy je pak - podle názoru stěžovatele - nutno považovat základní ústavní princip rovnosti práv a povinností všech vlastníků, včetně stejné právní ochrany, vyjádřený v čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i v navazujícím ustanovení §124 občanského zákoníku. Ve vazbě na výše uvedené stěžovatel zpochybňuje nutnost právní úpravy, směřující ke zvýšené ochraně národního majetku, a tím i obsah části ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., v platném znění, a to z hlediska jeho ústavnosti, případně rozporu s dalšími navazujícími zákony, zejména občanským a obchodním zákoníkem.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. Arb. 5239/91, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů ohledně absolutní neplatnosti původní nájemní smlouvy, a tím i neplatnosti od ní následně odvozené podnájemní smlouvy, přičemž stěžovatel v podstatě pouze opakuje argumenty, týkající se otázky neplatnosti smluv, uváděné již v řízeních před soudy obecnými, s nimiž se obecné soudy, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí shora shrnutých - dříve než konstatovaly
5 - IV. ÚS 149/95
jejich neplatnost podle §§37 a 39 občanského zákoníku patřičně zabývaly a argumentačně vypořádaly způsobem, který nijak z rámce ústavnosti nevybočuje, zejména pokud jde o důvod neplatnosti spočívající v neurčitosti právního úkonu. K námitce stěžovatele o "konzumaci podnájmu" ve dnech 9. - 11. 8. 1991, je třeba odkázat na ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, posouzení nároků, opírajících se o uvedená zákonná ustanovení, však předmětem řízení před obecnými soudy nebylo. Z obsahu připojeného spisu také nebylo ústavním soudem zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v řízení, které předcházelo vydání ústavní stížností napadených rozsudků, byly porušeny zásady spravedlivého procesu. Za tohoto stavu pak Ústavnímu soudu ČR nezbývá, než odkázat na stanovisko vyjádřené již v dřívějších jeho nálezech,totiž že není soudem nadřízeným soudům obecným, a za předpokladu, že tyto ve své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl. Vzhledem k tomu, že důvodem neplatnosti původní smlouvy nebyla pouze neexistence podmínky ujednání o možnosti odstoupit od smlouvy, stanovená ustanovením §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., ale také neurčitost právního úkonu, přičemž tento důvod sám o sobě již neplatnost smlouvy zakládá, nepovažoval Ústavní soud v dané věci za nezbytné postupovat podle ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. a zabývat se ústavností části ustanovení §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 1996
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj