ECLI:CZ:US:1996:4.US.179.95
sp. zn. IV. ÚS 179/95
Usnesení
IV. ÚS 179/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti obce Č., zastoupené advokátem JUDr. V.F., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.4.1995, sp. zn. 6 Co 602/ 95, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.2.1995, sp. zn. 11 C 199/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, a to s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu o úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, aby Ústavní soud ČR zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 1995, sp. zn. 11 C 199/94, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o určení vlastnictví k pozemkům č. kat. 1453/1, 1453/2, 1455, 1445/1, 1452, 1454/1, 1456 a 1498/3 v k.ú. B., a dále pozemků č. kat. 1535, 1582/1, 1536, 1575/1, 1580/1, 1580/4, 1580/5, 1580/7 a 1634/2 v k.ú. Č., a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.4.1995, sp.zn. 6 Co 602/95, kterým byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Současně žádá, aby Ústavní soud sám zvážil, zda v posuzované věci nebyla ze strany soudů zasažena ještě jiná ústavně nebo mezinárodně právně zaručená práva.
- 2 - IV. ÚS 179/95
Proti výše citovaným rozsudkům bylo stěžovatelem podáno dne 5.6.1995 rovněž dovolání s tím, že podáním ze dne 1.11.1995 vzal stěžovatel své dovolání zpět s odůvodněním, že se soustředí na projednání ústavní stížnosti u Ústavního soudu. Nejvyšší soud, který věc převzal k dokončení řízení o dovolání od vrchního soudu, z tohoto důvodu řízení o dovolání zastavil usnesením ze dne 9. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 1427/96, které nabylo právní moci dne 31.7.1996.
Z těchto důvodů se Ústavní soud nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáváno stěžovatelem dne 5.6.1995, a to proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacímu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž bylo ve výroku tohoto potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (ve znění platném ke dni podání dovolání) vysloveno, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, přitom stěžovatel dovolání nepodával z důvodů uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., je třeba považovat ústavní stížnost za přípustnou, neboť v dané věci dovolání přípustné nebylo.
V ústavní stížnosti se stěžovatel v podstatě zaměřuje na polemiku s právními závěry obecných soudů obou stupňů v otázce, zda mu k předmětným pozemkům vzniklo vlastnické právo. Svá tvrzení o vzniku vlastnického práva dovozoval v dosavadních řízeních před obecnými soudy postupně z obsahu více obecně závazných právních předpisů jak dobového charakteru (a to zejména z Ústavy 9. května - ústavní zákon č. 150/1948 Sb., zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník), tak z obsahu v současné době platných právních předpisů (zejména konkrétně ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, a zákona ČNR
- 3 - IV. ÚS 179/95
č.367/1990 Sb., o obcích, v platném znění, ve spojení se zákonem ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v platném znění).
V ústavní stížnosti stěžovatel především rekapituluje jednak okolnosti, za nichž došlo v roce 1933 k uzavření trhové smlouvy, týkající se předmětných pozemků mezi J.S., jako převodcem a obcí Č., jako nabyvatelem pozemků, jednak okolnosti související se skutečností, že na základě této trhové smlouvy nebylo nikdy vloženo (intabulováno) vlastnické právo ve prospěch obce Č. do tehdejší pozemkové knihy. Na podporu svých tvrzení o tom, že je však třeba s ním jednat jako s vlastníkem předmětných nemovitostí z titulu vydržení, uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti (shodně se svými tvrzeními uplatněnými v řízeních před obecnými soudy) skutečnosti, týkající se ujmutí se držby předmětných pozemků ze strany tehdejší obce Č., a aktivity související s vlastním hospodařením s nimi až do roku 1953, kdy došlo 22. července 1953 k jejich předání na základě předávacího protokolu do správy tehdejších SL., ČSR.
K samotné právní argumentaci stěžovatele, uplatňované v jednotlivých fázích sporu o určení vlastnického práva k výše uvedeným pozemkům, lze uvést, že stěžovatel se snaží dovodit - při plném vědomí a respektování i z jeho strany nedostatku intabulace vlastnického práva na základě trhové smlouvy ze dne 15. července 1933 a právních důsledků z toho vyplývajících - že titulem, na základě něhož by mu ex lege podle zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, vzniklo vlastnické právo k předmětným pozemkům jako k tzv. historickému majetku, je jeho vydržení ke dni 1. ledna 1951. K tomuto právnímu závěru dospívá stěžovatel postupně, a to i s využitím judikatury, týkající se otázky "neintabulovaných" převodních smluv uzavřených před účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Jmenovitě se dovolává §4a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který upravuje institut domnělé oprávněné osoby, dále pak v doplnění své ústavní stížnosti ze dne 22. září 1995 se dovolává obsahu
4 - IV. ÚS 179/95
odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 166/1995 Sb., ze dne 14. června 1995, ve věci návrhu na zrušení §32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost nelze považovat za důvodnou, s tím že v něm zrekapituloval základní právní závěry bránící vydržení vlastnického práva obce Č. a v podrobnostech odkázal na zdůvodnění svého rozsudku. Současně uvedl, že se nedomnívá, že by byly dřívější dobové předpisy odvolacím soudem vykládány a aplikovány v neprospěch stěžovatele, a tudíž podle jeho názoru práva obce vlastnit majetek nebyla zkrácena. Vedlejší účastník L. ČR,s.p., se svého postavení vedlejšího účastníka na základě §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. vzdal.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 11 C 199/94, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Jak obecné soudy, tak stěžovatel v řízeních před nimi, poukazovali na specifičnost majetkoprávního postavení obcí v bývalé ČSR, a to zejména ve směru k otázce vlastnického práva. Čl. 149 odst. 2 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. - Ústavy Československé republiky - připouštěl, že části národního majetku, které nejsou celostátního významu a slouží veskrze nebo převážně obyvatelstvu některého správního celku (obce, okresu, kraje), mohou být v rukou svazků lidové správy(komunální vlastnictví). S účinností k 1.1.1950 však ve smyslu §29 a násl. zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, konkrétně na základě §30 odst. 2 cit. zákona,dosavadní kmenové jmění obecní pozbylo své povahy a stalo se předmětem vlastnictví státu, k němuž národní výbory vykonávaly nadále pouze správu. Tento právní stav byl ke dni 1.1.1951 potvrzen i ustanovením §102 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., které stanovilo, že národní majetek je výhradně ve státním socialistickém vlastnictví. Pokud z této konstrukce vyplývalo, že nadále nemohlo existovat komunální vlastnictví,
5 - IV. ÚS 179/95
nebylo ani možno, jak tvrdí stěžovatel, založit jeho existenci k 1.1.1951 na základě vydržení. Pod tímto zorným úhlem je třeba nahlížet i na nezrušená ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811 týkající se obecního majetku, neboť ta byla nevyužitelná právě s ohledem na obsah a vývoj pozdější zákonné úpravy, na základě níž byl majetek ve vlastnictví obcí přetransformován ex lege na majetek státu. Nelze tedy - ve shodě s právními názory, které zaujaly obecné soudy - přisvědčit tvrzení stěžovatele obsaženému v ústavní stížnosti, že v podmínkách tehdejší ČSR zůstalo vlastnické právo obcí v podobě "komunálního vlastnictví" zachováno až do 1.1.1953.
Obecné soudy navíc správně podtrhly nemožnost dovodit existenci vlastnického práva obce ke dni 31.12.1949, který je datem rozhodným pro přechod tzv. historického majetku podle §2 odst. 1 zákona ČNR č. 172/1991 Sb., skutečností, že majetek, který byl předmětem výše citované trhové smlouvy uzavřené dne 15.7.1933, u níž nedošlo k intabulaci, přešel na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb.
Z těchto důvodů je proto také pro danou věc nevyužitelná i právní argumentace stěžovatele odvolávající se na judikaturu, týkající se intertemporálních ustanovení občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. ve vztahu k povinnosti intabulace po 1.1.1951 dříve uzavřených smluv o převodu nemovitostí, obsažená např. v nálezu Ústavního soudu ČR, který byl uveřejněn pod č. 166/1995 Sb. Tvrzení vzniku vlastnického práva na základě jeho vydržení, uplatněné stěžovatelem jak v ústavní stížnosti, tak v řízeních před obecnými soudy, které tento vztahuje ke dni 1.1.1951, je tvrzením časově vztaženým k okamžiku, který je z hlediska zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, zjevně právně irelevantním, neboť tento jednoznačně a zcela určitě stanoví, že ve smyslu §2 odst. 1 cit. zákona do vlastnictví obcí přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona (24. května 1991), které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949. Aniž by Ústavní soud dále podrobně rozebíral tvrzení stěžovatele, týkající se otázek eventuálního vydržení vlastnického práva k předmětnému majetku ze strany obce
6 - IV. ÚS 179/95
Č., poukazuje v této souvislosti na to, že stěžovatel ve svých úvahách o vydržení pomíjí, resp. nesprávně vykládá, přechodné ustanovení §566 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., které stanoví, že lhůta, která počala běžet před 1.1.1951, skončí, určuje-li tento zákon lhůtu kratší, nejpozději uplynutím této kratší lhůty počítané ode dne 1.1.1951; určuje-li lhůtu delší, uplynutím této delší lhůty, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet. V daném případě, kdy předmětem vydržení vlastnického práva měla být nemovitost a vydržecí lhůta započala běžet v roce 1933, pak s ohledem na znění shora citovaného přechodného ustanovení občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., při jeho správném výkladu, by vydržecí lhůta uplynula teprve v roce 1961.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ze strany obecných soudů byla stěžovateli v řízení, v němž nebylo shledáno porušení zásad spravedlivého procesu, věnována odpovídající ochrana jeho tvrzeným právům, k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod napadenými rozhodnutími nedošlo, a proto byla ústavní stížnost jako neopodstatněná podle §43 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 1996
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj