ECLI:CZ:US:1996:4.US.195.95
sp. zn. IV. ÚS 195/95
Usnesení
IV. ÚS 195/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.V., zastoupeného advokátem Mgr. V.E., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1995, sp. zn. 9 To 163/95, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 3. 1995, sp. zn. 16 T 56/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 25. 7. 1995 doručena včas podaná ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá výše uvedená rozhodnutí obecných soudů. Soud I. stupně uznal stěžovatele jako obžalovaného vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, jehož se dopustil spolu s dalším obžalovaným T.V. tím, že dne 24. 11. 1992 ve večerních hodinách
IV. ÚS 195/95
v P., fyzicky napadli pasažéra vozu taxi S.G., libyjského občana, neboť ten jim nechtěl zaplatit požadované jízdné ve výši Kč 8.000,- a proto ho zbili a ohrožovali nezjištěnou pistolí a následně oloupili o částku Kč 6.000,-. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, s podmíněným odkladem na dobu 3 let. Odvolací soud všechna odvolání zamítl jako nedůvodná.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto porušení spatřuje zejména v tom, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadami uvedenými v ustanovení §2 odst. 5, 6, 11 a 12 trestního řádu. Tento rozpor demonstruje na některých svědeckých výpovědích, které podle jeho názoru jednoznačně hovoří v jeho prospěch, a které soudy v rámci hodnocení důkazů zcela pominuly. Rovněž namítá, že v rozporu s čl. 36 Listiny a s čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, mu postupem orgánu veřejné moci nebylo umožněno účastnit se výslechů poškozeného. Jak uvádí dále v ústavní stížnosti, došlo i k porušení čl. 37 odst. 4 Listiny, který zaručuje každému, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, právo na tlumočníka. Nerespektování tohoto práva spatřuje v tom, že poškozený S.G. nebyl vyslýchán ve svém mateřském jazyce, ale v jazyce anglickém, který dobře neovládal. Přesto soudy jeho výslech považovaly za stěžejní důkaz. V této souvislosti namítá, že tlumočení prováděla tlumočnice, která nebyla zapsána do seznamu tlumočníků. Podle stěžovatele nebyl celý tento postup učiněn v souladu s ustanovením §2 odst. 14 tr. řádu, což ve svém důsledku vede i k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, když jeho trestní stíhání bylo provedeno na základě důkazu zjištěného v rozporu s trestním řádem. V rozporu s čl. 8 Listiny je podle stěžovatele i způsob zahájení trestního stíhání, když se domnívá, že v době výpovědi
2
IV. ÚS 195/95
poškozeného nemohly být dostatečně zjištěny skutečnosti, které by nasvědčovaly spáchání trestného činu. V závěru navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a zrušil oba napadené rozsudky.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, ve kterém předsedkyně senátu v podstatě odkazuje na rozhodnutí senátu, který se zabýval obhajobou obžalovaných, jakož i všemi námitkami obžalovaného V. opětovně uplatněnými v předložené ústavní stížnosti. Ústavní soud si dále vyžádal předmětný spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 56/94, se kterým se podrobně seznámil. Zjistil, že stěžovatel podal proti odsuzujícímu rozsudku odvolání do výroku o vině i trestu. V něm vytýká soudu nesprávná a neúplná skutková zjištění a hodnocení důkazů provedených v rozporu s ustanovením §12 odst. 6, 11 a 12 tr. řádu, zejména v tom směru, že nevyhodnotil důkazy v jeho prospěch a že nebyl zjištěn jediný přímý důkaz, který by svědčil pro závěr učiněný soudem. Zpochybňuje výpověď poškozeného, který vypovídal značně nejistě a zmateně, o čemž svědčí výpovědi svědkyně V., která tlumočila, u svědků Š. a P. Dále v odvolání namítá, že jako tlumočnice byla vyšetřovatelem přibrána osoba, která není zapsána v seznamu znalců a tlumočníků, a u které lze mít pochybnosti o znalosti právní terminologie, a tak v důsledku toho mohlo dojít ke zkreslení výpovědi poškozeného. Dále poukázal na nevěrohodnost části svědecké výpovědi svědka D., která jednoznačně hovoří o jeho podjatosti, když uvedl, že má nevalné mínění o taxikářích. Namítal rovněž postup, kterým bylo zahájeno trestní stíhání, a to, že v důkazním řízení nebyla provedena konfrontace s poškozeným a následná rekonstrukce spáchané trestné činnosti.
Odvolací soud shledal napadený rozsudek správným a zákonným a odvolání zamítl. Konstatoval, že shromážděný důkazní materiál představuje spolehlivý podklad pro rozhodnutí soudu a jakékoliv další provádění důkazů, jak je navrhováno v odvolání, se jeví
IV. ÚS 195/95
nadbytečným a neúčelným. Soud rovněž neshledal pochybnosti ohledně zahájení trestního stíhání, i když přesné časové souvislosti nejsou ve spise řešeny. Navíc výslech poškozeného byl úkonem nejen neodkladným, ale i neopakovatelným. Stejně tak provedení tlumočnického úkonu bylo v souladu se zákonem předpokládanými podmínkami, neboť obsah tlumočení výpovědi nebyl obtížný a nebyla řešena žádná odborná právní problematika. Celou důkazní situaci postavil soud I. stupně, a s tím se ztotožnil i soud odvolací, na výpovědi poškozeného, která je podpořena dalšími objektivními důkazy - zejména svědeckými výpověďmi, lékařskými zprávami a nalezením věcí, které byly při napadení poškozenému odcizeny.
Jak Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve svých rozhodnutích, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nemůže se proto zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy. To však nemění nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod, tj. do základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Jinak řečeno, jeho úkolem je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obžalovaného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek. V těchto intencích posoudil Ústavní soud ústavní stížnost, i když skutečnosti obsažené v ústavní stížnosti se v zásadě vztahují jen k důkazní stránce řízení a jsou opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud ze spisů zjistil, že byly provedeny veškeré dostupné a potřebné důkazy, na základě kterých byl vyvozen závěr o spáchání trestného činu. Odvolací soud neshledal v tomto směru rozpor s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. V této souvislosti je nutné připomenout, že zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená
IV. ÚS 195/95
v tomto ustanovení je výrazem principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů soudem, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Předpokladem ovšem zůstává, že postup soudu v průběhu celého řízení nevybočuje z ústavních mezí stanovených pro spravedlivý proces. Ústavní soud však v tomto směru na straně obecných soudů taková pochybení neshledal.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně tlumočení výpovědi poškozeného S.G. a namítaném porušení čl. 37 odst. 4 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že toto tvrzení je v daném případě nedůvodné. Citované ustanovení Listiny zakládá právo každého, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, ve kterém se vede jednání, na přibrání tlumočníka. Toto právo tedy nepochybně svědčilo poškozenému, který, pokud by chtěl, mohl trvat na jednání ve své mateřštině. Je jeho věcí, že tohoto práva nevyužil. Ke stěžovatelově námitce, že při přibrání tlumočníka nebylo postupováno v souladu s trestním řádem, Ústavní soud poznamenává, že orgány činné v trestním řízení mohou vyslechnout svědka za účasti ustanoveného tlumočníka, který není zapsaný v seznamu tlumočníků pouze za podmínek stanovených v §24 odst. 1 a 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Ze spisu nebylo zjištěno, že by v daném případě došlo k porušení příslušných zákonných ustanovení. Ústavní soud tedy ani v tomto bodě nedošel k závěru, že by došlo k namítanému zásahu do ústavně garantovaných práv.
Konečně se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatele o způsobu zahájení trestního stíhání, neumožnění účastnit se výslechu poškozeného, jakož i tím, že jeho obhájci nebylo umožněno využívat oprávnění, která mu trestní řád poskytuje. Z vyšetřovacího spisu vyplývá, že poškozený S.G. byl vyšetřovacími orgány vyslechnut jako svědek pouze jednou, a to v den svého přepadení, tj. 24. 11. 1992, kdy bylo zahájeno
IV. ÚS 195/95
trestní stíhání proti neznámému pachateli. S ohledem na neodkladnost a neopakovatelnost provedení výslechu cizího státního příslušníka je zřejmé, že z časového hlediska nemohlo být ani postupováno jinak. Navíc tvrzení, že obhájce nemohl využít svá oprávnění podle trestního řádu, postrádá náležitou ústavněprávní argumentaci.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky nedošlo k omezení či zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Za této situace je proto třeba považovat ústavní stížnost stěžovatele za zjevně neopodstatněnou. Proto byla podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 1996
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj