ECLI:CZ:US:1996:4.US.20.96
sp. zn. IV. ÚS 20/96
Usnesení
IV. ÚS 20/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.J., zastoupeného advokátkou JUDr. H.K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 1995, č. j. 22 Co 243/95, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 4. 1995, č. j. 11 C 28/95, za účasti Městského soudu v Praze, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. E.A., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 18. 1. 1996 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož je zaručeno právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze svým rozhodnutím potvrdil usnesení soudu I. stupně ve výroku o zastavení řízení, když se ztotožnil s jeho právním názorem, že ani jeden ze subjektů označených žalobcem, tj. žalobce ani žalovaný nemají a ani v době podání žaloby neměli
IV. ÚS 20/96
způsobilost nabývat vlastním jménem práv a závazků, což považoval za neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Stěžovatel namítá, že oba soudy nepřihlédly k ustanovení §768 odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož v případě, že zápisy v podnikovém rejstříku neodpovídaly ustanovením nového obchodního zákoníku a do jednoho roku nebyly uvedeny do vztahu s tímto zákonem, musel soud zapsanou osobu vyzvat k úpravě zápisu a stanovit k tomu přiměřenou lhůtu. Podle jeho názoru je tedy výsledná odpovědnost za perfektnost zápisu v obchodním rejstříku odpovědností soudu. Nemůže proto nést následky nečinnosti státu v podobě odepření možnosti hájit svá práva u nezávislého soudu. Dále namítá pochybení odvolacího soudu v tom, že se nezabýval návrhem na změnu označení žalobce i žalovaného. Tím, jakou argumentaci použily oba soudy, vzniká podle mínění stěžovatele jako žalobce právně nevysvětlitelná a paradoxní situace, kdy soudním odepřením subjektivity fyzické nebo právnické osoby soudy vytvořily nelogickou situaci spočívající v problému, co tedy oba účastníci skutečně jsou. Tento stav považuje za rozporný s čl. 36 odst. 1 Listiny v tom smyslu, že možnost domáhat se práva u soudu se umožňuje "každému". Stěžovatel z důvodů uvedených v ústavní stížnosti proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil obě napadená usnesení.
K ústavní stížnosti podal své vyjádření Městský soud v Praze, který konstatoval, že není dostatečně zřejmé, v čem namítané porušení spočívá, jestliže to byl sám žalobce, kdo označil účastníky způsobem, který bránil soudům obou stupňů věc meritorně projednat. V obchodním rejstříku je pan J.J. správně zapsán jako podnikatel podnikající pod tímto obchodním jménem s dodatkem "S T", avšak žalobu podal subjekt označený pouze tímto dodatkem. Totéž platí o žalovaném subjektu, který byl navíc ke dni 24. 1. 1992 vymazán z obchodního rejstříku. Odvolací soud nemohl v rámci odvolacího řízení rozhodnout o záměně účastníků, neboť ustanovení §92 občanského
IV. ÚS 20/96
soudního řádu pro odvolací řízení neplatí, jak výslovně stanoví ustanovení §216 odst. 1 o.s.ř., a nemohl by tak učinit ani soud I. stupně, neboť zaměněn může být jen ten účastník, který je způsobilým být účastníkem řízení, nikoli účastník, který takovou způsobilost nemá. Dále pak uvádí, že o nároku pana J.J. nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, a proto mu nic nebránilo v tom, aby podal novou žalobu. Městský soud proto navrhuje, aby ústavní stížnost jako neodůvodněná byla zamítnuta.
Ústavní soud si dále k posouzení věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, vedený pod sp. zn. 11 C 28/95, z něhož zjistil, že stěžovatel jako žalobce označený "S T" se domáhal žalobou na žalovaném, kterého označil jako CK "A", zaplacení částky Kč 75 787,24 s přísl. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 1995 byl žalobce vyzván, aby doplnil žalobu přesným označením žalobce i žalovaného ve smyslu §79 o.s.ř. a zároveň byl poučen o následcích podle §43 odst. 2 o.s.ř. Žalobce dne 11. 4. 1995 doplnil žalobu kopiemi výpisů z obchodního rejstříku, ze kterých je patrné, že označení "S T" představuje dodatek obchodního jména fyzické osoby J.J. a že podnikatelem, který používá dodatek - obchodní jméno "A - CK" je JUDr. P.D., jehož firma byla ke dni 24. 1. 1992 vymazána.
Jestliže žaloba obsahovala takové označení účastníků, které neumožňovalo jeho přesnou identifikaci v tom smyslu, jak stanoví ustanovení §9 obchodního zákoníku, jednalo se o nesprávné podání, jehož vadu bylo třeba postupem podle §43 o.s.ř. odstranit. Skutečnost, že ani po uvedené výzvě žalobce správně neoznačil účastníky sporu tak, aby byli způsobilí nabývat vlastním jménem práv a povinností v návaznosti na příslušná ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku, představuje onu překážku, která zabránila pokračovat v řízení. V tomto ohledu ústavní soud neshledal ze strany obecných soudů žádné pochybení, které by vybočovalo z mezí ústavnosti.
IV. ÚS 20/96
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně správnosti zápisu v podnikovém rejstříku s odvoláním na ustanovení §768 odst. 3 obchodního zákoníku, je uvedení této námitky k posouzení, zda došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, zcela bezdůvodné. Jestliže se stěžovatel domnívá, že předložením výpisů z obchodního rejstříku doložil, že ve smyslu obchodního zákoníku je podnikatelem s právní subjektivitou, nezbavuje ho to povinnosti, aby ve smyslu ustanovení §79 o.s.ř. v žalobě správně označil účastníky řízení. Označení fyzické osoby jen jejím obchodním jménem je třeba považovat za nesprávné a neúplné. Ústavní soud připomíná, že je třeba při označování účastníka rovněž posuzovat, zda nedošlo k tzv. procesnímu nástupnictví, což by umožňovalo jednat s právním nástupcem.
K další námitce týkající se toho, že odvolací soud se nezabýval změnou v označení účastníků, lze uvést, že s poukazem na §216 odst. 1 o.s.ř., že institut záměny účastníků je po odvolací jednání vyloučen. I když toto není výslovně uvedeno v rozhodnutí odvolacího soudu, nelze to považovat za porušení namítaného práva.
Stejně tak nelze akceptovat tvrzení v tom směru, že argumentace soudů vytvořila pochybnosti o tom, co tedy účastníci skutečně jsou. Z ustanovení §9 obchodního zákoníku zcela jasně a srozumitelně plyne, jaké označení mají podnikatelé jako právnické osoby nebo jako fyzické osoby a pod jakým jménem tedy mohou vystupovat v právních vztazích.
Dále pak je nutné připomenout stěžovateli, že nebylo dosud pravomocně rozhodnuto o jeho právech či povinnostech, tedy o věci samotné, proto mu nebrání nic v tom, aby podal nový návrh tak, aby obsahoval zákonné náležitosti. Právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, je třeba chápat tak, že toto právo je nutné uplatňovat stanoveným postupem. Procesní předpisy totiž umožňují soudům, aby se nezabývaly věcmi, kde návrhy
IV. ÚS 20/96
nesplňují náležitosti stanovené příslušnými právními předpisy.
Za daných okolností je z hlediska ústavní ochrany bezdůvodné tvrzení, že stěžovateli nebylo umožněno domáhat se svého práva u soudu, a proto je třeba vycházet ze závěru, že podaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný. Proto byl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.,
O Ústavním soudu, odmítnut, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 6. 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj