Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.11.1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 123/6 SbNU 387 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.200.96

sp. zn. IV. ÚS 200/96 Nález Ústavní soud České republiky v senátě rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 1996, sp. zn. 3 To 353/95, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 2 T 46/95 takto: Usnesení Krajského soudu v B. ze dne 24. 1. 1996, sp. zn. 3 To 353/95, a rozsudek Okresního soudu ve Z. sp. zn. 2 T 46/95 ze dne 10. 3. 1995, se z r u š u j í. Odůvodnění: Dne 22. 7. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 2 T 46/95, byl stěžovatel jako obžalovaný v řízení proti uprchlému uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 a 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou a dále pak zavázán k náhradě škody poškozeným, a to v celkové výši Kč 294 652,-. Jak uvádí stěžovatel, ve skutečnosti se nikdy neskrýval a ačkoliv proběhlo řízení proti uprchlému, přesto mu byl rozsudek doručen. Podal tedy proti němu v zákonné lhůtě odvolání, které však Krajský soud v Brně po projednání v neveřejném zasedání usnesením ze dne 24. 1. 1996, sp. zn. 3 To 353/95, podle §253 odst. 1 trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud poukázal na to, že proběhlo řízení proti uprchlému a po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně se ustanovená obhájkyně stěžovatele vzdala práva odvolání, takže rozsudek nabyl právní moci dne 7. 4. 1995. Podle názoru odvolacího soudu a na základě jeho šetření, byly dány podmínky pro konání řízení proti uprchlému, a toto řízení skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Proto obžalovaný v podstatě neměl právo na doručení rozsudku ani na podání odvolání proti němu. Stěžovatel uvádí, že v srpnu 1994 byl zajištěn policií, do počátku února 1995 se zdržoval v P. u svého bratra a pak u známých v T. a poté bydlel u své matky na okrese Z., kam mu i na jeho jméno byla doručována pošta. Dále v období od 20. 9. do 11. 12. 1995 několikrát jednal s U. bankou ve Z., dne 3. 10. 1995 u Okresního soudu ve Z. s JUDr. H., dne 30. 10. 1995 si vyzvedl na Městském úřadu v K. rodný list, dne 16. 11. 1995 podal na policii ve Z. žádost o nový občanský průkaz a téhož dne na Okresním soudu ve Z. převzal rozvodový rozsudek a dne 11. 12. 1995 si na policii ve Z. vyzvedl nový občanský průkaz. Všude jednal pod svým jménem a prokazoval se svými doklady. Stěžovatel namítá, že řízení proti uprchlému je vůči občanovi dosud netrestanému, který se nezdržuje mimo republiku, neskrývá se a vystupuje všude pod svým pravým jménem, zcela neobvyklé, nepřípadné a v rozporu nejen s trestním řádem. Tímto postupem byla porušena jeho základní práva na obhajobu, přítomnost u soudního řízení, označování důkazů a kladení otázek svědkům. Napadená rozhodnutí porušují tak jeho práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a proto navrhuje jejich zrušení. Stěžovatel zároveň podal návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu ve Z. ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 2 T 46/95, neboť je od 3. 7. 1996 ve výkonu trestu a tím je omezován na svobodě. Ústavní soud neshledal důvod pro rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a podle §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. požádal o vyjádření účastníky řízení. Krajský soud v B., zastoupený předsedou senátu JUDr. J. P., sdělil, že "v posuzovaném případě bylo totiž Okresním soudem ve Z. na návrh okresního státního zástupce konáno řízení proti uprchlému podle §302 tr. řádu. J. D. proto byla ustanovena zkušená obhájkyně, která se po vyhlášení rozsudku a poučení o opravných prostředcích vzdala práva odvolání. Rozsudek byl obhájkyni doručen dne 29. 3. 1995 a dne 7. 4. 1995 tak nabyl právní moci". K podanému odvolání pak konstatuje, že J. D. rozsudek obdržel až dne 29. 5. 1995, a proto musel odvolací soud postupovat podle ustálené a platné judikatury Nejvyššího soudu, která např. v rozhodnutí č. 58 z roku 1975 uvádí, že skončilo-li trestní stíhání v řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem, obviněný pak dodatečně nemá právo na doručení rozsudku ani na podání odvolání proti pravomocnému rozsudku, a takové odvolání je pak třeba zamítnout podle §253 odst. 1 tr. řádu jako opožděně podané. Tato platná judikatura a právní názor Nejvyššího soudu, který ostatně odpovídá smyslu řízení proti uprchlému a zákonu, pak podle mínění předsedy senátu nedovoluje uplatnit revizní princip. K dodatečně provedenému šetření uvádí, že jeho cílem bylo uvážení, zda ve věci není třeba podat podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Závěrem konstatuje, že k porušení zákona ani ústavních práv stěžovatele nedošlo, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Další z účastníků, Okresní soud ve Z., zastoupený jeho předsedou senátu JUDr. I. H., se vyjádřil tak, že bylo vedeno řízení proti uprchlému, ke kterému byly splněny všechny zákonné podmínky. Dne 10. 3. 1995 byl vyhlášen rozsudek, a protože se obhájkyně vzdala práva odvolání, byla vyznačena právní moc dnem 25. 5. 1995. Poté bylo Okresnímu soudu ve Z. telefonicky sděleno Okresním soudem v O., že J. D. se nachází ve vazbě tamního soudu. Rozsudek mu byl tedy doručen a jmenovaný si proti němu podal odvolání. Spis byl Krajským soudem v B. vrácen bez věcného vyřízení s tím, že je třeba J. D. vyslechnout k okolnostem, které by odůvodňovaly řízení proti uprchlému. Pokud se týká stanoviska, zda byly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému, předseda senátu odkázal na usnesení odvolacího soudu, se kterým se ztotožňuje. Okresní státní zastupitelství ve Z. se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo a ke stížnosti se nevyjádřilo. Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu ve Z. vedený pod sp. zn. 2 T 46/95, jehož součástí je i vyšetřovací spis č.: ČVS: OVV-817/94-ZP, a seznámil se podrobně s jejich obsahem. Vzhledem k tvrzením stěžovatele, která přednesl při jednání před Ústavním soudem dne 24. 10. 1996, doplnil Ústavní soud dokazování výslechem svědků M. M., P. Z., A. S. a A. M.. Žádný z těchto svědků však nepotvrdil tvrzení stěžovatele, že by s ním byl v období od vznesení obvinění do rozhodnutí soudu v jakémkoli styku. Z výslechu svědka Z., který byl vyšetřovatelem v trestní věci stěžovatele, bylo zjištěno, že nebyl dán návrh na vydání příkazu k zatčení a uvalení vazby, a to ani poté, kdy bylo zřejmé, že se stěžovatel vyhýbá tomu, aby mu bylo řádně doručeno. Z provedených výslechů svědků rovněž vyplynulo, že v inkriminované době bylo po stěžovateli vyhlášeno pátrání, nebylo však prokázáno, zda o tomto pátrání byly informovány orgány policie na území celé ČR. Ústavní soud však považuje za pravděpodobné, že tomu tak bylo. Dále Ústavní soud zjistil z předloženého dokladu, že dne 21. 1. 1995 byl stěžovatel ve styku s orgány Policie ČR, když v B. oznamoval odcizení vozidla a ztrátu osobních dokladů a kdy byla v této souvislosti telefonicky ověřována u policejních orgánů ve Z. jeho totožnost. Při posouzení věci se Ústavní soud nejprve zabýval tím, zda příslušná ustanovení trestního řádu, která byla ve věci aplikována, nejsou v rozporu s Ústavou České republiky, ústavními zákony či se smlouvou podle čl. 10 Ústavy. K takovému závěru nedospěl, i když lze souhlasit s názorem, který přednesl právní zástupce stěžovatele, že tato úprava je problematická v tom, že nepočítá s možností obnovení procesu v okamžiku, kdy je možné postavit obžalovaného před soud v řádném procesu (narozdíl např. od úpravy francouzské). Dále se Ústavní soud zabýval tím, zda interpretace ustanovení trestního řádu, která upravují řízení proti uprchlému orgány činnými v trestním řízení, zejména pak obecnými soudy, nevybočila z ústavních mezí. Přitom se zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí, která jsou napadána, byla vydána v souladu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. zda bylo respektováno právo stěžovatele, aby jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a zda bylo v tomto řízení dodrženo právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Ústavní soud považuje za nesporné, že právo obviněného či obžalovaného vystupovat v řízení osobně patří k základním znakům spravedlivého procesu, což jednoznačně vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z této judikatury rovněž vyplývá, že odsouzení někoho v jeho nepřítomnosti je možné jen za zcela výjimečných okolností a po vyčerpání všech prostředků, které právo poskytuje k zajištění toho, aby konkrétní osoba byla postavena před soud. Řízení podle §302 a násl. trestního řádu proti osobě, kterou není možno vůbec postavit před soud a která případně nebyla ani vyslechnuta buď proto, že se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, nebo proto, že se skrývá, je nepochybně řízením, které do značné míry ústavní principy spravedlivého procesu omezuje. Nutně tedy musí být tato ustanovení aplikována tak, jak to stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny, tj. že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným účelům než pro které byla stanovena. Podle názoru Ústavního soudu tedy rozhodně nemohou být tato ustanovení používána jen z důvodu urychleného vyřízení věci. Důvody pro takové řízení mohou v průběhu trestního stíhání pominout a potom je třeba pokračovat v řízení podle obecných zásad. Povinností soudu je tedy zkoumat v průběhu celého trestního řízení, zda důvody pro konání řízení proti uprchlému stále trvají. Rovněž komentář k příslušným ustanovením trestního řádu uvádí, že toto zvláštní řízení by se mělo konat jen tehdy, je-li toho třeba ze zvláštních důvodů. Ze spisů ani z provedených důkazů však nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení využily všech prostředků, které jim právo dává k tomu, aby dosáhly osobní účasti obviněného, resp. obžalovaného, v řízení, které se ho týká. Lze dokonce konstatovat, že ani státním zastupitelstvím ani soudem již ve věci nebyly prováděny žádné úkony směřující k zatčení stěžovatele a případnému uvalení vazby pro vyhýbání se trestnímu stíhání. Z provedených důkazů je rovněž zřejmé, že pokud by Policie ČR řádně vedla pátrání po osobě stěžovatele a pokud by její orgány náležitě spolupracovaly a využívaly výpočetní techniku, musel by být pobyt stěžovatele zjištěn a mohl být zadržen. Podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy má každý obviněný určitá minimální práva, ke kterým patří též možnost obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce a vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě i ve svůj prospěch. V řízení proti uprchlému tedy přecházejí tato práva na obhájce, kterého podle §304 tr. řádu musí mít obviněný v tomto řízení vždy a který má stejná práva jako obviněný. Jak Ústavní soud zjistil z vyšetřovacího spisu, byly v období od září do listopadu 1994 prováděny výslechy 15 svědků (poškozených), ale pouze jediného výslechu se zúčastnila i ustanovená obhájkyně, která se pak dne 30. 12. 1994 seznámila s obsahem předmětného spisu s tím, že nemá další návrhy na doplnění vyšetřování. Po vyhlášení rozsudku dne 10. 3. 1995 se obhájkyně vzdala práva odvolání. Podle názoru Ústavního soudu takový způsob obhajoby, s ohledem na charakter trestné činnosti, ze které byl stěžovatel obžalován, je zcela nedostatečný. Je mimo jakoukoli pochybnost, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu je nezbytné, aby zejména u tzv. úvěrových podvodů bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu peníze nevrátit, resp. s vědomím, že je nebude moci vrátit ve smluvené době. Obhajoba se však spokojila s tvrzením poškozených a s doklady, které byly předloženy, aniž by byla např. ověřována pravost listin, zejména dlužních úpisů a podpisů na nich. Pokud jde o postup soudu ve vztahu k obhajobě, je třeba uvést, že obhájkyni stěžovatele bylo doručeno předvolání k hlavnímu líčení na den 10. 3. 1995 doporučeně, stejně byl doručen i rozsudek soudu I. stupně dne 29. 3. 1995. Tento způsob doručení neodpovídá ustanovení §63 odst. 1 a 3 tr. řádu, neboť v takovém případě je nutné doručit do vlastních rukou. Ústavní soud považuje dále za potřebné vyjádřit se k názoru odvolacího soudu uvedenému ve vyjádření k ústavní stížnosti, že musel postupovat podle ustálené a platné judikatury. Takové argumentaci nelze přisvědčit, neboť soudce je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR při rozhodování vázán pouze zákonem. V případě, že při svém rozhodování přihlíží k judikatuře, měl by mít na zřeteli, že její ustálenost a platnost jsou odvislé od vývoje, který je odrazem daných společenských a ústavněprávních podmínek. Navíc aplikace takové judikatury musí být v souladu s mezinárodními závazky, které Česká republika přijala, v daném případě především s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Na základě výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovateli bylo odejmuto právo na spravedlivý proces. Dále pak Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli nebylo zajištěno právo na obhajobu, zejména mu nebylo umožněno, aby mohl osobně vystoupit v řízení před soudem a vyjádřit se k provedeným důkazům. Tím došlo k porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. napadená rozhodnutí zrušil, aby tak byl vytvořen prostor k novému řádnému procesu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby. V Brně dne 21. 11. 1996