infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-219-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.1996, sp. zn. IV. ÚS 252/95 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 125/6 SbNU 401 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.252.95

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K právu na spravedlivý proces a k zásadní nepřípustnosti rozhodnout bez jednání v daňových věcech

Právní věta V daňových věcech, které jsou již svojí podstatou zpravidla velmi složité a náročné, je většinou vyloučeno, aby soud podle §250f o.s.ř. rozhodl bez jednání. Úkolem Ústavního soudu není spekulovat nad tím, jaký by byl výsledek řízení, kdyby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces.

ECLI:CZ:US:1996:4.US.252.95
sp. zn. IV. ÚS 252/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Ca 393/94-24, ze dne 7. 8. 1995, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Ca 393/94-24, ze dne 7. 8. 1995, se z r u š u j e . Odůvodnění: I. Dne 19. 10. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost J. M., zastoupeného JUDr. P. K. Stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 1995, č. j. 29 Ca 393/94-24, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v B. č. j. FŘ 3171/230/94, ze dne 18. 10. 1994. Tímto rozhodnutím, ve spojení s rozhodnutím Finančního úřadu ve Z., mu byla vyměřena daň podle pomůcek, a to ve smyslu §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Spolu s touto stížností byl podán návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 9 cit. zákona, a to v části vyjádřené slovy "nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván". O tomto návrhu rozhodlo plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/95 z 24. 4. 1996, a to tak, že návrh zamítlo. V průběhu řízení o vlastní ústavní stížnosti, které následovalo po výše uvedeném rozhodnutí pléna Ústavního soudu, dospěl IV. senát k názoru, že ustanovení §250f o.s.ř., jehož aplikací nastaly některé skutečnosti, které jsou předmětem ústavní stížnosti, je neústavní. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 252/95 ze dne 13. 6. 1996 proto řízení přerušil a návrh na zrušení §250f o.s.ř. předložil k rozhodnutí plénu. Plénum Ústavního soudu pak svým nálezem Pl. ÚS 18/96, ze dne 24. 9. 1996 rozhodlo, že se toto ustanovení zrušuje dnem 1. května l997. II. Pokud jde o vlastní ústavní stížnost, je třeba konstatovat, že její argumentace v mnoha bodech směšuje výhrady proti samotnému textu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, konkrétně proti ustanovení §31 odst. 9 tohoto zákona, o jehož ústavnosti již bylo plénem Ústavního soudu rozhodnuto, s výhradami proti samotnému správnímu rozhodnutí, resp. rozsudku soudu. Odhlédnuto od výhrad proti právnímu předpisu, vytýká ústavní stížnost správnímu orgánu, tedy správci daně, že tím, že požadoval prokázání "obsahové náležitosti dokladu č. FP 46/94/P ze dne 9. 3. 1994", žádal něco, co nemá oporu v zákoně. Nevyhovění této výzvě pak vedlo k tomu, že mu daň byla stanovena za použití pomůcek ve smyslu §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Takový postup správce daně považuje za účelový, diskriminující a ve své podstatě rozporný s citovaným zákonem. Dále pak považuje za rozporné se zákonem, je-li mu ukládána povinnost zkoumat, popř. si nechat dokladovat skutečnost, zda výstavce daňového dokladu je plátcem DPH či nikoliv. Vzhledem k tomu, že podle §5 zákona č. 588/1992 Sb. jsou plátci daně z přidané hodnoty ze zákona osoby, jejichž obrat za nejbližší tři předcházející měsíce překročí částku Kč 750.000,- , a jestliže se v daném případě jednalo o obchod s plněním přesahujícím Kč 33 milionů, pak právem byl jako daňový subjekt v dobré víře, že jedná s plátcem DPH. Je tedy toho názoru, že mu vznikl nárok na odpočet daně podle §19 odst. 1 cit. zákona o DPH, neboť se nemohlo jednat o případ podle §19 odst. 3 tohoto zákona. Měl tedy nárok na vrácení nadměrného odpočtu podle §23 cit. zákona, který mu však správce daně odepřel. Odvolacímu orgánu - Finančnímu ředitelství v B. - pak ústavní stížnost vytýká, že aniž by zkoumal řádně skutkový stav, jakož i zákonnost postupu správce daně, rozhodl podle §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., zatím co při dodržení zákona měl postupovat podle §50 odst. 3 citovaného právního předpisu. Krajskému soudu v B., u kterého podal stěžovatel žalobu o přezkoumání pravomocného správního rozhodnutí, která byla zamítnuta, je ústavní stížností vytýkáno, že zcela pominul skutečnosti namítané stěžovatelem ve správním řízení a řešil toliko činnost odvolacího orgánu. Přitom se soud vůbec nezabýval otázkou, zda byl dán podklad k tomu, aby správní orgány postupovaly podle §50 odst. 5 zákona 337/1992 Sb. Podle §246c o. s. ř. měl soud při řešení věci postupovat přiměřeně dle části I. a III. o.s.ř., když podle §250f o.s.ř. platí, že soud nenařídí jednání, jen je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky. Stěžovateli tímto postupem, jako účastníkovi soudního řízení, nebyla tedy dána možnost, aby se k věci vyjádřil a obhájil své stanovisko. Při jednání před Ústavním soudem dne 13. 6. 1996 pak právní zástupce stěžovatele uplatněné argumenty doplnil v tom směru, že v daňových věcech, které jsou již svojí podstatou velmi složité a náročné a u kterých výklad některých ustanovení daňových předpisů činí problémy nejen podnikatelům jako laikům, ale i finančním orgánům, je většinou již z podstaty věci vyloučeno, aby soud považoval věc za jednoduchou a skutkově natolik jasnou, aby s použitím §250f o.s.ř. rozhodl bez jednání. Považuje za nesprávné, jestliže je námitky možné uplatnit až v řízení před Ústavním soudem, před který takové věci nepatří. Stěžovatel zastává názor, že v jeho případě došlo k vydání celé řady rozhodnutí, která jsou nezákonná a jejichž nezákonnost mohla být objasněna a obhájena v soudním řízení, pokud by bylo nařízeno. Právní názor Krajského soudu v B. ve věci rozsahu přezkumné činnosti soudu by neměl do budoucna obstát, neboť pokud by soud nemohl přezkoumávat správnost aplikace hmotněprávního předpisu správcem daně, ztratil by institut správního soudnictví smysl. V případě stěžovatele se např. žádné z rozhodnutí nevypořádalo odpovědným způsobem s výkladem ustanovení §12 odst. 2 zákona o DPH ve spojení se zákonem o správě daní a poplatků. Má-li soud rozhodnout na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, nemůže se spokojit pouze s formálním hodnocením důkazů. V daném případě šlo nepochybně o složitou záležitost, při jejímž řešení nelze postupovat bez účasti těch, kterých se věc týká. Z výše uvedených důvodů je stěžovatel toho názoru, že napadenými správními rozhodnutími a rozsudkem krajského soudu byla porušena základní práva stěžovatele, když neadekvátní aplikací ustanovení §250f o.s.ř. byl porušen čl. 90 Ústavy, jakož i jeho právo na to, aby věc byla soudem projednána bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Proto navrhuje rozsudek Krajského soudu v B. č. j. 29 Ca 393/94-24, ze dne 7. 8. 1995, zrušit. III. Ve vyjádření, které k ústavní stížnosti podal Krajský soud v B., zastoupený předsedou senátu 29 Ca JUDr. R. M., se uvádí, že krajský soud zásadně odmítá tvrzení stěžovatele, že soud zasáhl do jeho ústavně zaručených základních práv. Přitom soud odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to zejména pokud jde o skutkový a právní základ věci. Připomíná, že jde o řízení o správní žalobě, tedy o přezkum zákonnosti správního aktu, při kterém je rozhodování soudu založeno na principu kasačním. Nejedná se tedy v žádném případě o řízení nalézací, z čehož také vyplývá, že za splnění předpokladů uvedených v §250f o.s.ř. je možno rozhodnout, aniž soud nařídí jednání. Rozhodnout, zda jsou splněny předpoklady pro postup podle tohoto ustanovení, je výlučně v pravomoci soudu a není rozhodující úvaha účastníků přezkumného řízení. Tento postup není podle názoru soudu v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele, když podle článku 96 odst. 2 Ústavy České republiky je jednání před soudem ústní a veřejné, přičemž výjimky stanoví zákon. Za takovou výjimku považuje soud též ustanovení §250f o.s.ř., přičemž poukazuje též na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 82/95. Při jednání dne 13. 6. 1996 dále poukázal předseda senátu na to, že obdobné vyloučení ústnosti a veřejnosti obsahují i jiná ustanovení o.s.ř., např. §243a, který upravuje řízení o dovolání. Poukázal též na ustanovení §250i o.s.ř., podle kterého se ve správním soudnictví dokazování neprovádí. Ze všech uvedených důvodů navrhuje Krajský soud v B., jako účastník řízení, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Ve vyjádření vedlejšího účastníka - Finančního ředitelství v B. se uvádí, že stěžovatel si vykládá ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy zjednodušeně. Vedlejší účastník je toho názoru, že k porušení práva na řádný soudní proces dojít nemohlo, a to zejména proto, že část pátá o.s.ř. o správním soudnictví, konkrétně pak §250f, stanoví, kdy a za jakých podmínek může soud rozhodnout bez jednání. Kromě toho §250i o.s.ř. stanoví, že pro soud je v tomto řízení rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí a že dokazování se neprovádí. Přezkumné řízení ve správním soudnictví podle hlavy druhé části páté o.s.ř. nemá tedy charakter nalézacího řízení. Proto znění poslední části věty čl. 38 Listiny "....aby se mohl vyjádřit ke všem důkazům" nelze vztáhnout na řízení podle uvedené části o.s.ř. K dalším bodům ústavní stížnosti pak vedlejší účastník uvádí, že tvrzení stěžovatele považuje za jednostranné a zavádějící, neboť zákon o dani z přidané hodnoty jasně stanoví jako podmínku pro uznání nároku na odpočet daně předložení daňového dokladu a současně stanoví v §12, jaké náležitosti musí takový doklad splňovat. V podrobnostech k tomuto bodu odkazuje vedlejší účastník na své vyjádření k žalobě a na text odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání č.j. FŘ 3171/230/94 ze dne 18. 10. 1994. Vedlejší účastník je přesvědčen, že v daňovém řízení bylo nezvratně prokázáno, že daňový doklad, na základě kterého uplatnil stěžovatel odpočet daně, nemohl být nikdy daňovým dokladem. Vzhledem k tomu, že správce daně není vázán pouze návrhy daňových subjektů, provedl v této věci další šetření, jehož výsledkem bylo zjištění skutečností, které jednoznačně vyvrátily věrohodnost, průkaznost a správnost důkazů, které stěžovatel předložil. Je tedy zcela evidentní, že v daňovém řízení stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Z těchto důvodů vedlejší účastník odmítá tvrzení stěžovatele, že správní orgány jednaly účelově, diskriminačně a nezákonně. Ke svému vyjádření připojil vedlejší účastník kompletní spis, který ve věci vedl. Při jednání dne 13. 6. 1996 se zástupkyně vedlejšího účastníka v podstatě odvolala na argumenty uvedené v písemném vyjádření a doplnila, že námitky stěžovatele se spíše vztahují k právní úpravě nežli k problémům aplikace práva. Vzhledem k tomu, že postup správce daně byl v souladu se zákonem, navrhl vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud si kromě vyjádření výše uvedených stran vyžádal dále předložení spisu Krajského soudu v B. sp. zn. 29 Ca 393/94. IV. Po zvážení všech výše uvedených skutečností a důkazů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jádrem stížnosti je argumentace, která se v řízení před Ústavním soudem objevuje opakovaně, tj. že soudy v tzv. správním soudnictví aplikovaly ustanovení §250f o.s.ř. v rozporu se zákonem, když ve věci, která evidentně svou podstatou nebyla jednoduchá, nenařídily jednání a tím odňaly účastníkovi řízení možnost, aby před nezávislým soudem uvedl svoji právní argumentaci, případně vysvětlil námitky týkající se správnosti či přesnosti zjištění skutkového stavu správními orgány. Ústavní soud pak v celé řadě případů těmto stížnostem vyhověl, když se v podstatě ztotožnil s argumenty stěžovatelů. Stanoviska Ústavního soudu v těchto věcech lze obecně vyjádřit právní větou, že toto ustanovení prolamuje zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního řízení, která je jednou ze základních zásad spravedlivého procesu, a že právo být soudem slyšen náleží k přirozeným právům každého člověka a občana (nálezy I. ÚS 57/94, IV. ÚS 97/94, IV. ÚS 105/94, IV. ÚS 113/94 a řada dalších). Toto stanovisko, spolu s dalšími důvody, vedlo nakonec plénum ÚS ČR ke zrušení ustanovení §250f o.s.ř. Výše uvedené argumenty se bezezbytku vztahují i na projednávanou věc, ve které je třeba přisvědčit ústavní stížnosti v té části, že v daňových věcech, které jsou již svojí podstatou zpravidla velmi složité a náročné, je většinou již předem vyloučeno, aby je soud považoval za věc jednoduchou a skutkově natolik jasnou, aby s použitím §250f o.s.ř. rozhodl bez jednání. Má-li soud rozhodnout na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, nemůže se spokojit pouze s formálním hodnocením důkazů. V daném případě šlo nepochybně o záležitost složitou a nemělo být při jejím řešení postupováno bez účasti těch, kterých se týká. Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně byla porušena ústavní práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zrušil proto napadený rozsudek, a to bez ústního jednání, když účastníci s upuštěním od tohoto jednání vyslovili souhlas (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu již Ústavní soud nepovažoval za nutné zabývat se dalšími argumenty ústavní stížnosti, neboť není jeho úkolem spekulovat nad tím, jaký by byl výsledek řízení, kdyby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby. V Brně dne 25. listopadu l996

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1996:4.US.252.95
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 252/95
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 125/6 SbNU 401
Populární název K právu na spravedlivý proces a k zásadní nepřípustnosti rozhodnout bez jednání v daňových věcech
Datum rozhodnutí 25. 11. 1996
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 10. 1995
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Varvařovský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 337/1992 Sb., §31 odst.5, §31 odst.9
  • 99/1963 Sb., §250f
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstřík daň/daňová povinnost
správní soudnictví
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-252-95
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 27870
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31