ECLI:CZ:US:1996:4.US.264.95
sp. zn. IV. ÚS 264/95
Nález
Ústavní soud České republiky v senátě složeném z předsedkyně senátu a soudců rozhodl ve věci ústavní stížnosti A.P., zastoupené JUDr. A.F., advokátem se sídlem v Brně, Minská 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 1995, č. j. 7A 744/95-14, ve spojení s rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 2. 1995, č. j. 265 419 463/B, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. V.Š., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Dne 2. 11. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná
ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad
návrhu doplněna právním zástupcem stěžovatelky podáním učiněným
dne 4. 12. 1995. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu,
kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení. Rozhodnutím správního orgánu byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle §3
písm. b) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní
částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č.
77/1995 Sb., s odůvodněním, že nebyla pro účely citovaného zákona
splněna podmínka, že manželství s postiženým existovalo v rozhodné
době.
Spolu s touto ústavní stížností podala stěžovatelka podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení
ustanovení §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění
zákona, č. 77/1995 Sb., a to v části vyjádřené slovy " jejichž
manželství s postiženým občanem existovalo v době jeho postižení"
a ustanovení §5 odst. 2 téhož zákona, v části vyjádřené slovy
"ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť tato ustanovení, podle
jejího názoru jednak zakládají nerovnost takto postižených občanů
v důstojnosti i právech a jednak jejich diskriminaci. Ústavní soud
proto svým usnesením ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. IV. ÚS 264/95,
podle §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. řízení přerušil a návrh
postoupil k rozhodnutí plénu. O takto předloženém návrhu rozhodlo
plénum Ústavního soudu dne 2. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 47/95 (nález
Ústavního soudu č. 122/1996 Sb.), a to tak, že návrh zamítlo.
Předmětem ústavní stížnosti samotné je tvrzení stěžovatelky,
že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená
základní práva, a to čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina"), který zaručuje rovnost občanů v důstojnosti
i právech, čl. 3 Listiny zakazující diskriminaci v oblasti
základních práv a svobod a dále čl. 26 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech, který stanoví rovnost před
zákonem a právo na stejnou ochranu bez jakékoli diskriminace.
Namítaná porušení spatřuje stěžovatelka v tom, že její manžel
J.P. by byl nepochybně postiženým občanem ve smyslu zákona č.
217/1994 Sb., ale odškodnění se nedočkal, neboť 7. 1. 1993 zemřel.
Důsledky postižení nesla však celá rodina, protože v době
nacistické okupace bránily tehdejší předpisy uplatňované na území
Těšínska uzavřít smíšené manželství. Manželství proto stěžovatelka
uzavřela až 30. 6. 1945, a to brání v tom, aby jí mohlo být
přiznáno příslušné odškodnění. Nerovnost v právech spatřuje
stěžovatelka v podmínce existence manželství v době postižení (§3 odst. 1 písm. b) zákona č. 217/1994 Sb.) a v této souvislosti
poukazuje na absenci zmírňovacího práva, což brání přiznání
nároku. V závěru ústavní stížnosti navrhuje zrušení obou
rozhodnutí a zároveň požaduje, s ohledem na své osobní a majetkové
poměry, aby náklady zastoupení zcela zaplatil stát.
Ve vyjádření ze dne 10. 1. 1996, které na žádost Ústavního
soudu podala JUDr. V.Š., předsedkyně senátu Vrchního soudu
v Praze, se uvádí, že stěžovatelka ústavní stížnost nepodala podle
§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť namítané
porušení práv nelze chápat jako porušení základních práv a svobod.
Ta jsou v Listině konkretizována v hlavě druhé a násl., zatímco
čl. 1 a čl. 3, jichž se stěžovatelka dovolává, jsou systematicky
řazeny do hlavy první jako obecná interpretační ustanovení,
vyjadřující základní zásady uplatňované v právním státě. Proto
navrhuje podanou ústavní stížnost zamítnout. Dále poukazuje na
nález Ústavního soudu ČSFR publikovaný pod č. 11/1992 Sbírky
usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ze kterého vycházel při
aplikaci zásady rovnosti i Ústavní soud ČR v některých svých
nálezech a ani Vrchní soud v Praze proto neshledává důvod pro
odlišný výklad.
Česká správa sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastník,
ve svém vyjádření uvedla, že argumentaci uvedené v ústavní
stížnosti nelze přisvědčit. Zákonodárci nelze totiž upřít právo,
aby při tvorbě normy stanovil příslušným způsobem i osobní a věcný
rozsah této normy. Při určení otázky osobního rozsahu stanovil
zákon č. 217/1994 Sb. stejné podmínky pro všechny postižené osoby,
a proto nelze hovořit o nerovnosti. Z povahy samotného předmětu
úpravy tohoto zákona, jakožto normy restitučního charakteru, totiž
vyplývá, že základem osobního rozsahu je odškodnění postižených
osob a ostatní subjekty své postavení od těchto postižených osob
odvozují. Zákon proto právem požaduje existenci právně
kvalifikované skutečnosti (příbuzenství, manželství) ve vztahu
k postiženému a době postižení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
nesplnila zákonné podmínky nároku, navrhl vedlejší účastník
zamítnutí ústavní stížnosti a zároveň sdělil, že se svého
postavení v dalším řízení vzdává.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyjádření,
která si k tomuto účelu vyžádal, a seznámil se s obsahem spisu
vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 A 744/95. Z těchto
materiálů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka pro poskytnutí
odškodnění podle zákona č. 217/1994 Sb. na základě předložených
důkazů nesplnila zákonnou podmínku stanovenou v §3 odst. 1 písm.
b) tohoto zákona, a proto byla z nároku vyloučena. Ve svém
rozhodnutí proto Vrchní soud v Praze, jako soud přezkoumávající
zákonnost správního rozhodnutí, nemohl postupovat jinak, a to ani
s ohledem na osobní situaci stěžovatelky, ani cestou odstranění
tvrdosti zákona ani jiným rozšiřujícím výkladem příslušného
ustanovení. Ústavností tohoto ustanovení, jak již bylo uvedeno, se
Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 2. 4. 1996, sp. zn. Pl.
ÚS 47/95, a po provedeném řízení dospěl k závěru, že nejsou dány
důvody k jeho zrušení. V této souvislosti se odkazuje na
odůvodnění zmíněného nálezu s tím, že Ústavnímu soudu nezbývá než
konstatovat politování nad tím, že předmětný právní předpis
postrádá ustanovení, které by umožnilo citlivější postup
v některých specifických případech, kterým je nejen případ
stěžovatelky, ale i některé případy další.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud
rozhodl o ústavní stížnosti tak, jak je ve výroku tohoto nálezu
uvedeno. Ústavní soud zároveň rozhodl svým usnesením ze dne 10.
4. 1996, sp. zn. IV. ÚS 264/95, že náklady zastoupení stěžovatelky
ve věci ústavní stížnosti podle ustanovení §83 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., zcela zaplatí stát.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
Rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro všechny
orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy České
republiky).
V Brně dne 13. června l996