Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.10.1996, sp. zn. IV. ÚS 276/96 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ], paralelní citace: N 105/6 SbNU 255 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.276.96

sp. zn. IV. ÚS 276/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. října 1996 v senátě ve věci ústavní stížnosti ODS, zastoupené JUDr. P. T., advokátem AK, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 10. 1996, čj. Ovs 53/96/Št-8, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Ústřední volební komise, takto: Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 10. 1996, čj. Ovs 53/96/Št-8, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 25. 9. 1996, čj. ÚVK 254/1/1996, s e z r u š u j í . Odůvodnění: V ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž návrh na zaregistrování kandidáta PhDr. J. G. ve volebním obvodu č. 3 - Cheb pro volby do Senátu Parlamentu České republiky vyhlášené na dny 15. a 16. listopadu 1996 byl zamítnut, a rozhodnutí Ústřední volební komise odmítajícímu přihlášku PhDr. J. G. k registraci pro nesplnění náležitostí podle ustanovení §61 zákona č. 247/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka uvádí, že napadenými rozhodnutími byly porušeny ústavně zaručená práva a svobody, uvedené v článku 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož zákonná úprava všech politických práv a svobod a jejich výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti, článku 36 odst. 1 Listiny, zakotvujícím právo na soudní a jinou právní ochranu, v článku 37 odst. 2 Listiny, zakotvujícím právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, článku 90 Ústavy ČR, ukládajícím soudům, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, článku 21 odst. 4 Listiny, podle něhož občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím, článku 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena, jakož i článku 19 odst. 2 Ústavy ČR, zakotvujícím právo každého občana České republiky být zvolen do Senátu, jestliže má právo volit a dosáhl věku 40 let. V obsáhlých důvodech ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje zejména s názorem Nejvyššího soudu České republiky o tom, že jí předložený doklad o státním občanství PhDr. J. G. pozbyl přijetím zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, platnosti, neboť v žádném zákonném ustanovení není uvedeno, ke kterému datu má být státní občanství kandidáta do Senátu doloženo, takže předložený doklad platí až do doby, kdy by PhDr. J. G. českého státního občanství pozbyl. Z těchto, jakož i z dalších, v ústavní stížnosti uvedených, důvodů, stěžovatelka proto navrhuje, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadené usnesení Nejvyššího soudu České republiky, ve spojení s rozhodnutím Ústřední volební komise, bylo zrušeno. Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření ze dne 14. 10. 1996 setrvává na svém stanovisku, že při posuzování otázky existence státního občanství České republiky i ve způsobu jeho prokazování je třeba vycházet z platné právní úpravy této problematiky, tj. právě ze zákona ČNR č. 40/1993 Sb. Ke dni podání přihlášky však nebylo doloženo, že kandidát nabyl státní občanství České republiky některým ze způsobů upravených citovaným zákonem, tedy že je občanem České republiky. Přihláška k registraci neobsahovala ani žádný z dokladů, kterými se podle ustanovení §20 zákona ČNR č. 40/1993 Sb. státní občanství České republiky prokazuje. Vzhledem k tomu je nutno dospět k závěru, že přihláška k registraci v dané věci neobsahovala doklad o státním občanství kandidáta ve smyslu ustanovení §61 odst. 4 písm. a) zákona č. 247/1995 Sb., tedy že jde o vadu, uvedenou v ustanovení §62 odst. 2 písm. b) zákona. Ústřední volební komise proto správně v souladu s příslušnými ustanoveními volebního zákona přihlášku k registraci pro volby do Senátu Parlamentu České republiky kandidáta PhDr. J. G. odmítla. Nejvyšší soud se totiž mohl zabývat pouze námitkou vznesenou navrhovatelem v podání ze dne 2. 10. 1996, tj. dokladem o státním občanství, nikoliv již údajem o členství v politické straně či hnutí, když i neúplnost tohoto údaje byla důvodem, pro nějž Ústřední volební komise přihlášku k registraci PhDr. J. G. odmítla. Ústřední volební komise ve svém vyjádření ze dne 14. 10. 1996 uvedla, že projednala přihlášku PhDr. J. G. k registraci pro volby do Senátu Parlamentu České republiky na svém zasedání dne 25. 9. 1996, kdy zjistila, že tato přihláška nesplňuje náležitosti podle ustanovení §61 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a proto ji podle ustanovení §63 odst. 3 zákona odmítla. Přiložený doklad o státním občanství nebyl totiž vydán podle §20 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, a tím přihláška k registraci neobsahovala doklad o státním občanství kandidáta ve smyslu ustanovení §61 odst. 4 písm. a) zákona. Tím byl naplněn důvod, uvedený v §63 odst. 3 zákona, pro odmítnutí přihlášky Ústřední volební komisí. Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový není součástí obecných soudů, ale rozhoduje o věcech vymezených v článku 87 odst. 1 Ústavy ČR. Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud i o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. V projednávané věci jde proto v podstatě o zodpovězení základní otázky, totiž, zda napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod, zejména pak k porušení článku 22 Listiny, podle kterého zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Při zkoumání této otázky lze, podle názoru Ústavního soudu, jen stěží volit ryze pozitivistický přístup, neboť již samy pojmy, jako "svobodná soutěž politických sil", "demokratická společnost", nutně uvádějí do hry i aspekty, jež se z rámce takového přístupu vymykají. Již zde je třeba zdůraznit, že všechna politická práva a svobody jsou úzce spojeny s kategorií odpovědnosti jako jedním z určujících prvků demokratického politického řádu. Je-li v článku 1 Ústavy ČR zdůrazněna demokratická a právní povaha našeho státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana, potom obrácenou stranou této demokratické "mince" je nevyhnutelnost sociální a politické odpovědnosti jednotlivců, politických stran, společnosti i státu. Vědomí takové odpovědnosti, stejně jako jeho institucionální tvorba, jsou proto nezbytné i v procesu soutěže politických sil, tedy i ve volebním procesu, kde odpovědnosti jednotlivců, politických stran a koalic, a to nejen za správnost a úplnost uváděných údajů, na straně jedné, odpovídá odpovědnost orgánů veřejné moci, aby při svém dohledu nad dodržováním zákonů i jiných právních předpisů o volbách, stejně jako svým přístupem k aplikaci práva, v daném případě zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, postupovaly v souladu s účely a cíli demokratického právního státu. V projednávané věci předložila stěžovatelka jako doklad o státním občanství PhDr. J. G. osvědčení Ministerstva vnitra ČR z 11. 10. 1990, čj. VSP/3-57/4287/90, v němž se konstatuje, že J. G. je podle ustanovení článku II bod 2 písm. a) zákona č. 88/1990 Sb. státní občanem České republiky, a tím i České a Slovenské Federativní Republiky. Ústavní soud sdílí sice v tomto bodě stanovisko Nejvyššího soudu ČR, že tento doklad není dokladem o státním občanství podle §20 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nicméně v dalším se od jeho závěrů již v principu odchyluje. Jestliže totiž ze stěžovatelkou předloženého osvědčení, jež má nepochybně povahu veřejné listiny, plyne, že stěžovatel byl v období existence České a Slovenské Federativní Republiky státním občanem České republiky, a tím i České a Slovenské Federativní Republiky, neznamená to vzhledem k ustanovení §1 odst. 1 zákona ČNR č. 40/1993 Sb. nic jiného, než to, že od 1. 1. 1993 byl PhDr. J. G. státním občanem České republiky. Za státního občana České republiky jej také považovala Obvodní volební komise pro volební obvod č. 3 se sídlem v Chebu, jejíž zapisovatel v potvrzení o převzetí přihlášky k registraci kandidáta pro volby do Senátu Parlamentu ČR z 10. 9. 1996 uvedl, že přihláška k registraci obsahuje náležitosti uvedené v ustanovení §61 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí sám připouští, že odkaz na ustanovení §20 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., uvedený v ustanovení §61 odst. 4 písm. a) tohoto zákona, nemá normativní charakter, k čemuž Ústavní soud dodává, což považuje za určující, že je-li funkcí takového dokladu pouze prokázání státního občanství kandidáta - to stěžovatelka učinila předložením již konstatovaného osvědčení -, potom nedodání dokladu podle ustanovení §20 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., na který se v poznámce k tomuto ustanovení odkazuje, je již právně irelevantní, jinými slovy, "sankcionování" jeho nedodání není, podle názoru Ústavního soudu, ničím jiným než interpretací "doklad pro doklad". Podle názoru Ústavního soudu v projednávané věci totiž nehraje žádnou roli ani doba vydání osvědčení o státním občanství PhDr. J. G., neboť zákon č. 247/1995 Sb. nestanoví hranici stáří dokladu, a tím sám činí jeho časovou dimenzi irelevantní. Na závěr považuje Ústavní soud za nutné ještě dodat, že v odmítavém rozhodnutí Ústřední volební komise se konstatuje i neúplnost údaje o členství v politické straně či politickém hnutí. Stěžovatelka, která podala návrh Nejvyššímu soudu na vydání rozhodnutí o zaregistrování přihlášeného kandidáta PhDr. J. G., podrobně rozvádí v jeho odůvodnění sice jen okolnosti vztahující se ke státnímu občanství PhDr. J. G., nicméně setrvává na svém tvrzení, že přihláška k registraci kandidáta i její přílohy splňuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení §61 zákona č. 247/1995 Sb. Nejvyšší soud ČR se posléze uvedenou otázkou úplnosti údajů o členství v politické straně či politickém hnutí nezabýval, tím méně se jí může teprve v této fázi zabývat Ústavní soud. Tato skutečnost však nemůže být na újmu stěžovatelky, která se ochrany práva u Nejvyššího soudu dovolala, a proto ji Ústavní soud považuje z hlediska svých závěrů o opodstatněnosti ústavní stížnosti za právně irelevantní. Z přihlášky k registraci pro volby do Senátu Parlamentu České republiky podané stěžovatelkou ve volebním obvodu č. 3 - Cheb je nicméně patrno, že v ní stěžovatelka uvedla, že J. G. není členem žádné strany, hnutí, v prohlášení J. G. ze dne 29. 8. 1996 o souhlasu s jeho kandidaturou je pak předtisk v části 4b - nejsem členem žádné politické strany či politického hnutí - zakroužkován. Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení článku 22, článku 4 odst. 4 Listiny, jakož i článku 1 a článku 90 Ústavy ČR podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústřední volební komise podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazná pro všechny orgány i osoby. To v projednávané věci znamená, že nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu v této věci by bylo protiústavní a zpochybnilo by zcela legitimitu voleb. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. října 1996