Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.11.1996, sp. zn. IV. ÚS 279/95 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 121/6 SbNU 377 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.279.95

sp. zn. IV. ÚS 279/95 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A. J. zastoupené JUDr. M. N., proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 166/93, ze dne 31.8.1995, Krajského soudu v Brně, sp.zn. 14 Co 273/92, ze dne 8.3.1993 a Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn.7 C 1146/91, ze dne 6.4.1992, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a obce V., jako vedlejšího účastníka, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, takto: Rozsudky Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 166/93, ze dne 31.8.1995, Krajského soudu v Brně, sp. zn. 14 Co 273/92, ze dne 8.3.1993,a Okresního soudu v Hodoníně, sp.zn.7 C 1146/91, ze dne 6.4.1992, se z r u š u j í . Odůvodnění: Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1995 bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.3.1993, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 4. 1992, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36, 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), zrušení uvedených rozsudků, přitom v odůvodnění své ústavní stížnosti Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že zamítl její dovolání bez nařízení jednání, kterýmžto postupem podle jejího názoru porušil čl. 38 Listiny a navíc se nevypořádal zcela se všemi jejími dovolacími námitkami. Také Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, aniž se zcela vypořádal s odvolacími námitkami. Oba soudy tak podle jejího názoru porušily čl. 36 Listiny. Obecným soudům stěžovatelka v podstatě vytýká, že svůj závěr o tom, že není oprávněnou osobou ve smyslu ust. §3 odst. 1 a §3 odst. 2 písm. e) zák. č. 87/1991 Sb. odůvodnily tím, že předmětné nemovitosti přešly v r. 1958 z jejího vlastnictví na základě vyvlastnění do vlastnictví lidového spotřebního družstva, tedy nikoliv do vlastnictví státu, aniž se však vypořádaly s tím, že k zásahu do jejího vlastnictví ve smyslu jeho nezákonného omezení ze strany státu došlo již v roce 1951, kdy jí bylo tehdejšími funkcionáři MNV zamezeno užívání předmětných nemovitostí. Již tento postup podle ní zakládá restituční oprávnění podle §6 odst. 2 cit. zákona, neboť stát převzal nemovitosti bez právního důvodu,a byl naplněn i obsah ustanovení §2 odst. 1 písm. c) cit. zákona, když odnětí vlastnického práva bylo důsledkem politické perzekuce a postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Uvedený postup je podle jejího názoru v rozporu s čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Postupem všech soudů ve věci doposud rozhodujících pak bylo podle jejího názoru porušeno také základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z obsahu spisu Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 7 C 1146/91, Ústavní soud zjistil, že jak soud I. stupně, tak soud odvolací, se při svém rozhodování přiklonily k názoru, že rozhodujícím okamžikem pro posouzení doby způsobení majetkové křivdy v tomto konkrétním případě je okamžik vyvlastnění předmětných nemovitostí v roce 1958 ve prospěch Jednoty LSD v O., přitom Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, připustil proti svému rozsudku dovolání podle §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., ve znění platném v době jeho rozhodování. Za otázku zásadního významu přitom označil posouzení toho, zda vyvlastňovacím výměrem příslušného správního orgánu, vydaným v řízení podle §20 zák. č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, §40 a násl. vládního nařízení č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí, a podle vládního nařízení č. 20/1955 Sb., o řízení ve věcech správních, přešlo vlastnické právo ze stěžovatelky a její sestry přímo na družstvo, anebo zda nejprve došlo k přechodu do státního vlastnictví a teprve poté stát svěřoval a odevzdával tyto věci jiným subjektům. K aplikaci ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že převzal-li stát nemovitosti stěžovatelky a její sestry bez právního důvodu v r. 1951, stal se tak jejich neoprávněným držitelem nebo detentorem a stěžovatelka měla právo na ochranu svého vlastnictví podle ust. §107 o.z. č. 141/1950 Sb. až do vyvlastnění nemovitostí, kdy toto právo (domáhat se vyklizení nebo zdržení se zásahů do vlastnictví) přešlo na nového vlastníka. Použití ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. je vyloučeno, neboť protiprávní stav neoprávněné držby nebo detence ve vztahu k původním spoluvlastnicím skončil právě vyvlastněním. Vrchní soud v Praze pak svým rozhodnutím ze dne 31. 8. 1995 dovolání stěžovatelky zamítl, když přezkoumávané právní závěry odvolacího soudu týkající se otázky, zda podle dříve platných předpisů bylo možno vyvlastnění s bezprostředním přechodem vlastnictví vyvlastňovaných věcí z původních vlastníků na jiný subjekt než stát a zda se tak stalo i v souzeném případě, považoval za správné. Ústavní soud se obrátil na Okresní úřad v Hodoníně a Okresní archiv v Hodoníně se žádostí o zapůjčení spisů bývalého ONV Veselí nad Moravou, sp. zn. 704-26-58, týkající se vyvlastnění předmětných nemovitostí původním vlastnicím, tj. stěžovatelce a její sestře F. T. Po provedeném šetření oba orgány Ústavnímu soudu sdělily, že požadovaný spis nebyl nalezen. Ústavní soud poté, co se seznámil se spisovým materiálem, včetně stěžovatelkou Ústavnímu soudu předloženého rozhodnutí odboru výstavby a vodního hospodářství Rady ONV ve Veselí n. Moravou, zn. Výst. 704-26-1958/HJ, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatelce je třeba přisvědčit v tom, že pro posouzení její pozice jako osoby oprávněné ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění, je právně významný již postup státu v r. 1951, namířený proti ní a její sestře jako původním spoluvlastnicím předmětných nemovitostí. Skutečnost, že po několik let trvajícím odnětí předmětných nemovitostí byla ke "zhojení" tohoto protiprávního stavu ze strany státu zvolena cesta vyvlastnění ve prospěch lidového spotřebního družstva, kterému předtím původní vlastnice odmítly majetek prodat, je třeba považovat, podle názoru Ústavního soudu, již jen za další zásah státu sledující pouhé potvrzení již existujícího násilného zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. V daném případě při zkoumání podmínek pro restituci majetku podle zák. č. 87/1991 Sb. bylo tedy třeba, podle názoru Ústavního soudu, považovat za rozhodující právě postup namířený proti stěžovatelce, který byl realizován jako první v řadě, tj. postup, jímž jí byl v r. 1951 zakázán bez právního důvodu přístup k jejím nemovitostem. Za základní překážku bránící uplatnění zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, na danou věc považovaly obecné soudy skutečnost, že předmětné nemovitosti nepřešly v souvislosti s vyvlastňovacím řízením v r. 1958 do vlastnictví státu, nýbrž do vlastnictví spotřebního lidového družstva, a v důsledku toho nebyla splněna zákonná podmínka přechodu předmětných věcí do vlastnictví státu, vyjádřená v §3 odst. 1 citovaného zákona. Ústavní soud ČR je však, a to při plném respektování tohoto ustanovení, přesvědčen o tom, že uvedené ustanovení, týkající se vymezení pojmu oprávněné osoby, nelze vykládat bez logické a systematické návaznosti na obsah ostatních ustanovení tohoto zákona, která upravují podmínky pro odstraňování majetkových křivd. Ve vztahu k posuzované otázce jsou pak právně relevantní zejména ustanovení §2 odst. 1 uvozující věta ve spojení s §2 odst. 1 písm. a), §6 odst. 1 uvozující věta a §6 odst. 2 cit. zák. Pokud bylo v předcházejícím řízení prokázáno - čemuž nasvědčuje odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně -, že protiprávní zásah do vlastnictví stěžovatelky započal ze strany státu již v roce 1951, je třeba posoudit, zda i u případů uvedených výslovně v §6 odst. 2 cit. zákona, kdy stát převzal věc bez právního důvodu, je nutno trvat na podmínce současného nabytí nemovitostí do vlastnictví státu. Převzetí věci bez právního důvodu samo o sobě pojmově vylučuje vznik vlastnického práva na straně subjektu, který se takto věci bez právního důvodu ujal. Pokud by bylo i pro tyto případy požadováno, s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 cit. zákona, splnění podmínky přechodu věci do vlastnictví státu, bylo by nepochybně ustanovení §6 odst.2 ustanovením s prázdným obsahem. Při výkladu a použití zákona je sice třeba vycházet z toho, co zákonodárce v zákoně uvedl, nikoliv z toho, co snad uvést chtěl a do zákona nevtělil, avšak v případě, kdy proti sobě stojí v rámci jednoho a téhož zákona dvě pravidla chování, z nichž jedno výslovně váže restituci na podmínku nabytí vlastnictví státem a druhé naopak výslovně počítá s restitucí v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu, je třeba, při nutnosti jejich souběžné aplikace, využít obecně uznávaná interpretační pravidla. Za pomoci systematického a logického výkladu je pak nutno přijmout závěr, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného restitučního nároku ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., nemusí však být naplněna v případech uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení. V daném případě, jak tomu nasvědčuje dosavadní obsah spisu, byly ze strany státu ve vztahu ke stěžovatelce v časově navazujícím období vyvíjeny aktivity, ve snaze přesvědčit ji o uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k již zabraným nemovitostem, přičemž tyto snahy lze, s ohledem na souvislosti uvedeného případu, považovat za řetězení nátlaku a nucení stěžovatelky k nesvobodnému projevu vůle, což je jistě možno považovat za projev postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb.). Následné vyvlastňovací řízení realizované opět autoritativním orgánem státu, byť k návrhu a ve prospěch nestátní organizace (lidového spotřebního družstva), nemůže pak nic změnit na skutečnosti, že kořeny majetkové křivdy, odstranitelné podle platné právní úpravy obsažené v zák. č. 87/1991 Sb., tkví již v protiprávním zabrání nemovitosti v r. 1951. Stěží lze přisvědčit závěru, že by nabytím vlastnického práva lidovým spotřebním družstvem, které navíc nikdy fakticky vyvlastněné nemovitosti neužívalo, došlo ke zhojení předchozího protiprávního zásahu státu do vlastnictví původních vlastnic s účinky jeho zhojení v neprospěch závěru o možnosti tuto majetkovou křivdu restituovat, když jak bylo již shora uvedeno, ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. výslovně případy převzetí věcí státem bez právního důvodu do okruhu případů, podle tohoto zákona restituovatelných, zahrnuje. S ohledem na uvedené závěry Ústavního soudu je proto třeba, vzhledem k povinnosti obecných soudů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, přisvědčit stěžovatelce v tom, že dosavadním způsobem v řízeních, jejichž výsledkem byla rozhodnutí soudů I. a II. stupně, nebyla jejím právům poskytnuta dostatečná ochrana. Jinak je tomu však v poměru k postupu a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který již závěry soudu I. a II. stupně týkající se vyloučení aplikace ust. §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. na daný případ hodnotit nijak nemohl, když při svém rozhodování byl omezen rozsahem dovolacího důvodu vymezeným rozhodnutím odvolacího soudu. Vrchnímu soudu v Praze pak nelze vytýkat ani porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, když tento soud, jako soud dovolací, poté co již proběhla veřejná jednání před soudy I. a II. stupně, využil možnosti dané ustanovením 243a o.s.ř., ve znění platném v době jeho rozhodování, z něhož lze výkladem dovodit, že k nařízení jednání byl dovolací soud povinen pouze tehdy, když bylo dovolání zdůvodňováno tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Tak tomu však v daném případě nebylo. Ani délku doby trvání dovolacího řízení nelze ještě, podle názoru Ústavního soudu, považovat za nepřiměřenou z hlediska ust. čl. 38 odst. 2 Listiny. Přesto však Ústavní soud musel zrušit i rozhodnutí tohoto soudu. Za situace, kdy z důvodů shora uvedených musela být zrušena rozhodnutí soudů I. a II. stupně, nemůže totiž zůstat rozhodnutí Vrchního soudu nedotčeno, opačný postup by byl v rozporu s principem právní jistoty. Z uvedených důvodů Ústavní soud všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil (§82 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. listopadu 1996