ECLI:CZ:US:1996:4.US.279.95
sp. zn. IV. ÚS 279/95
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A. J. zastoupené JUDr. M. N., proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 166/93, ze dne 31.8.1995, Krajského soudu v Brně, sp.zn. 14 Co 273/92, ze dne 8.3.1993 a Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn.7 C 1146/91, ze dne 6.4.1992, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a obce V., jako vedlejšího účastníka, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, takto:
Rozsudky Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 166/93, ze dne
31.8.1995, Krajského soudu v Brně, sp. zn. 14 Co 273/92, ze dne
8.3.1993,a Okresního soudu v Hodoníně, sp.zn.7 C 1146/91, ze dne
6.4.1992, se z r u š u j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1995 bylo
zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 8.3.1993, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Hodoníně ze dne 6. 4. 1992, kterým byl zamítnut návrh
stěžovatelky na vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. Stěžovatelka se
svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na
porušení čl. 36, 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen
Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen Úmluva), zrušení uvedených rozsudků, přitom
v odůvodnění své ústavní stížnosti Vrchnímu soudu v Praze vytýká,
že zamítl její dovolání bez nařízení jednání, kterýmžto postupem
podle jejího názoru porušil čl. 38 Listiny a navíc se nevypořádal
zcela se všemi jejími dovolacími námitkami. Také Krajský soud
v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, aniž se zcela
vypořádal s odvolacími námitkami. Oba soudy tak podle jejího
názoru porušily čl. 36 Listiny. Obecným soudům stěžovatelka
v podstatě vytýká, že svůj závěr o tom, že není oprávněnou osobou
ve smyslu ust. §3 odst. 1 a §3 odst. 2 písm. e) zák. č. 87/1991
Sb. odůvodnily tím, že předmětné nemovitosti přešly v r. 1958
z jejího vlastnictví na základě vyvlastnění do vlastnictví
lidového spotřebního družstva, tedy nikoliv do vlastnictví státu,
aniž se však vypořádaly s tím, že k zásahu do jejího vlastnictví
ve smyslu jeho nezákonného omezení ze strany státu došlo již
v roce 1951, kdy jí bylo tehdejšími funkcionáři MNV zamezeno
užívání předmětných nemovitostí. Již tento postup podle ní zakládá
restituční oprávnění podle §6 odst. 2 cit. zákona, neboť stát
převzal nemovitosti bez právního důvodu,a byl naplněn i obsah
ustanovení §2 odst. 1 písm. c) cit. zákona, když odnětí
vlastnického práva bylo důsledkem politické perzekuce a postupem
porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Uvedený postup
je podle jejího názoru v rozporu s čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Postupem všech soudů ve věci doposud rozhodujících pak bylo podle
jejího názoru porušeno také základní právo na projednání věci bez
zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě zakotvené v čl. 38 odst.
2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 7
C 1146/91, Ústavní soud zjistil, že jak soud I. stupně, tak soud
odvolací, se při svém rozhodování přiklonily k názoru, že
rozhodujícím okamžikem pro posouzení doby způsobení majetkové
křivdy v tomto konkrétním případě je okamžik vyvlastnění
předmětných nemovitostí v roce 1958 ve prospěch Jednoty LSD v O.,
přitom Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, připustil proti
svému rozsudku dovolání podle §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., ve
znění platném v době jeho rozhodování. Za otázku zásadního významu
přitom označil posouzení toho, zda vyvlastňovacím výměrem
příslušného správního orgánu, vydaným v řízení podle §20 zák. č.
280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, §40 a násl.
vládního nařízení č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí, a podle
vládního nařízení č. 20/1955 Sb., o řízení ve věcech správních,
přešlo vlastnické právo ze stěžovatelky a její sestry přímo na
družstvo, anebo zda nejprve došlo k přechodu do státního
vlastnictví a teprve poté stát svěřoval a odevzdával tyto věci
jiným subjektům. K aplikaci ustanovení §6 odst. 2 zák. č.
87/1991 Sb. odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že
převzal-li stát nemovitosti stěžovatelky a její sestry bez
právního důvodu v r. 1951, stal se tak jejich neoprávněným
držitelem nebo detentorem a stěžovatelka měla právo na ochranu
svého vlastnictví podle ust. §107 o.z. č. 141/1950 Sb. až do
vyvlastnění nemovitostí, kdy toto právo (domáhat se vyklizení nebo
zdržení se zásahů do vlastnictví) přešlo na nového vlastníka.
Použití ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. je vyloučeno,
neboť protiprávní stav neoprávněné držby nebo detence ve vztahu
k původním spoluvlastnicím skončil právě vyvlastněním. Vrchní soud
v Praze pak svým rozhodnutím ze dne 31. 8. 1995 dovolání
stěžovatelky zamítl, když přezkoumávané právní závěry odvolacího
soudu týkající se otázky, zda podle dříve platných předpisů bylo
možno vyvlastnění s bezprostředním přechodem vlastnictví
vyvlastňovaných věcí z původních vlastníků na jiný subjekt než
stát a zda se tak stalo i v souzeném případě, považoval za
správné.
Ústavní soud se obrátil na Okresní úřad v Hodoníně a Okresní
archiv v Hodoníně se žádostí o zapůjčení spisů bývalého ONV Veselí
nad Moravou, sp. zn. 704-26-58, týkající se vyvlastnění
předmětných nemovitostí původním vlastnicím, tj. stěžovatelce
a její sestře F. T. Po provedeném šetření oba orgány Ústavnímu
soudu sdělily, že požadovaný spis nebyl nalezen.
Ústavní soud poté, co se seznámil se spisovým materiálem,
včetně stěžovatelkou Ústavnímu soudu předloženého rozhodnutí
odboru výstavby a vodního hospodářství Rady ONV ve Veselí n.
Moravou, zn. Výst. 704-26-1958/HJ, dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná. Stěžovatelce je třeba přisvědčit v tom, že
pro posouzení její pozice jako osoby oprávněné ve smyslu zák. č.
87/1991 Sb., v platném znění, je právně významný již postup státu
v r. 1951, namířený proti ní a její sestře jako původním
spoluvlastnicím předmětných nemovitostí. Skutečnost, že po několik
let trvajícím odnětí předmětných nemovitostí byla ke "zhojení"
tohoto protiprávního stavu ze strany státu zvolena cesta
vyvlastnění ve prospěch lidového spotřebního družstva, kterému
předtím původní vlastnice odmítly majetek prodat, je třeba
považovat, podle názoru Ústavního soudu, již jen za další zásah
státu sledující pouhé potvrzení již existujícího násilného zásahu
do vlastnického práva stěžovatelky.
V daném případě při zkoumání podmínek pro restituci majetku
podle zák. č. 87/1991 Sb. bylo tedy třeba, podle názoru Ústavního
soudu, považovat za rozhodující právě postup namířený proti
stěžovatelce, který byl realizován jako první v řadě, tj. postup,
jímž jí byl v r. 1951 zakázán bez právního důvodu přístup k jejím
nemovitostem.
Za základní překážku bránící uplatnění zákona č. 87/1991 Sb.,
v platném znění, na danou věc považovaly obecné soudy skutečnost,
že předmětné nemovitosti nepřešly v souvislosti s vyvlastňovacím
řízením v r. 1958 do vlastnictví státu, nýbrž do vlastnictví
spotřebního lidového družstva, a v důsledku toho nebyla splněna
zákonná podmínka přechodu předmětných věcí do vlastnictví státu,
vyjádřená v §3 odst. 1 citovaného zákona. Ústavní soud ČR je
však, a to při plném respektování tohoto ustanovení, přesvědčen
o tom, že uvedené ustanovení, týkající se vymezení pojmu oprávněné
osoby, nelze vykládat bez logické a systematické návaznosti na
obsah ostatních ustanovení tohoto zákona, která upravují podmínky
pro odstraňování majetkových křivd. Ve vztahu k posuzované otázce
jsou pak právně relevantní zejména ustanovení §2 odst. 1
uvozující věta ve spojení s §2 odst. 1 písm. a), §6 odst. 1
uvozující věta a §6 odst. 2 cit. zák. Pokud bylo v předcházejícím
řízení prokázáno - čemuž nasvědčuje odůvodnění rozsudku Krajského
soudu v Brně -, že protiprávní zásah do vlastnictví stěžovatelky
započal ze strany státu již v roce 1951, je třeba posoudit, zda
i u případů uvedených výslovně v §6 odst. 2 cit. zákona, kdy stát
převzal věc bez právního důvodu, je nutno trvat na podmínce
současného nabytí nemovitostí do vlastnictví státu. Převzetí věci
bez právního důvodu samo o sobě pojmově vylučuje vznik
vlastnického práva na straně subjektu, který se takto věci bez
právního důvodu ujal. Pokud by bylo i pro tyto případy požadováno,
s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 cit. zákona, splnění podmínky
přechodu věci do vlastnictví státu, bylo by nepochybně ustanovení
§6 odst.2 ustanovením s prázdným obsahem.
Při výkladu a použití zákona je sice třeba vycházet z toho, co
zákonodárce v zákoně uvedl, nikoliv z toho, co snad uvést chtěl
a do zákona nevtělil, avšak v případě, kdy proti sobě stojí
v rámci jednoho a téhož zákona dvě pravidla chování, z nichž jedno
výslovně váže restituci na podmínku nabytí vlastnictví státem
a druhé naopak výslovně počítá s restitucí v případech, kdy stát
převzal věc bez právního důvodu, je třeba, při nutnosti jejich
souběžné aplikace, využít obecně uznávaná interpretační pravidla.
Za pomoci systematického a logického výkladu je pak nutno přijmout
závěr, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro
úspěšnost uplatněného restitučního nároku ze strany oprávněné
osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech
jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., nemusí však
být naplněna v případech uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení.
V daném případě, jak tomu nasvědčuje dosavadní obsah spisu,
byly ze strany státu ve vztahu ke stěžovatelce v časově
navazujícím období vyvíjeny aktivity, ve snaze přesvědčit ji
o uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k již zabraným
nemovitostem, přičemž tyto snahy lze, s ohledem na souvislosti
uvedeného případu, považovat za řetězení nátlaku a nucení
stěžovatelky k nesvobodnému projevu vůle, což je jistě možno
považovat za projev postupu porušujícího obecně uznávaná lidská
práva a svobody (§6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 3 zák. č.
87/1991 Sb.). Následné vyvlastňovací řízení realizované opět
autoritativním orgánem státu, byť k návrhu a ve prospěch nestátní
organizace (lidového spotřebního družstva), nemůže pak nic změnit
na skutečnosti, že kořeny majetkové křivdy, odstranitelné podle
platné právní úpravy obsažené v zák. č. 87/1991 Sb., tkví již
v protiprávním zabrání nemovitosti v r. 1951. Stěží lze přisvědčit
závěru, že by nabytím vlastnického práva lidovým spotřebním
družstvem, které navíc nikdy fakticky vyvlastněné nemovitosti
neužívalo, došlo ke zhojení předchozího protiprávního zásahu státu
do vlastnictví původních vlastnic s účinky jeho zhojení
v neprospěch závěru o možnosti tuto majetkovou křivdu restituovat,
když jak bylo již shora uvedeno, ustanovení §6 odst. 2 zák. č.
87/1991 Sb. výslovně případy převzetí věcí státem bez právního
důvodu do okruhu případů, podle tohoto zákona restituovatelných,
zahrnuje.
S ohledem na uvedené závěry Ústavního soudu je proto třeba,
vzhledem k povinnosti obecných soudů ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny a čl. 90 Ústavy, stanoveným způsobem poskytovat ochranu
právům, přisvědčit stěžovatelce v tom, že dosavadním způsobem
v řízeních, jejichž výsledkem byla rozhodnutí soudů I. a II.
stupně, nebyla jejím právům poskytnuta dostatečná ochrana. Jinak
je tomu však v poměru k postupu a rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze, který již závěry soudu I. a II. stupně týkající se
vyloučení aplikace ust. §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. na daný
případ hodnotit nijak nemohl, když při svém rozhodování byl omezen
rozsahem dovolacího důvodu vymezeným rozhodnutím odvolacího soudu.
Vrchnímu soudu v Praze pak nelze vytýkat ani porušení čl. 38 odst.
2 Listiny, když tento soud, jako soud dovolací, poté co již
proběhla veřejná jednání před soudy I. a II. stupně, využil
možnosti dané ustanovením 243a o.s.ř., ve znění platném v době
jeho rozhodování, z něhož lze výkladem dovodit, že k nařízení
jednání byl dovolací soud povinen pouze tehdy, když bylo dovolání
zdůvodňováno tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Tak tomu však
v daném případě nebylo. Ani délku doby trvání dovolacího řízení
nelze ještě, podle názoru Ústavního soudu, považovat za
nepřiměřenou z hlediska ust. čl. 38 odst. 2 Listiny. Přesto však
Ústavní soud musel zrušit i rozhodnutí tohoto soudu. Za situace,
kdy z důvodů shora uvedených musela být zrušena rozhodnutí soudů
I. a II. stupně, nemůže totiž zůstat rozhodnutí Vrchního soudu
nedotčeno, opačný postup by byl v rozporu s principem právní
jistoty. Z uvedených důvodů Ústavní soud všechna ústavní stížností
napadená rozhodnutí zrušil (§82 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. listopadu 1996