ECLI:CZ:US:1996:4.US.307.95
sp. zn. IV. ÚS 307/95
Usnesení
IV. ÚS 307/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z.V., zastoupeného advokátkou JUDr. H.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 1995, čj. 38 Ca 174/95-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 21. 12. 1995 doručeno podání označené jako ústavní stížnost, ve které stěžovatel namítá, že rozsudkem shora uvedeným byla porušena jeho základní práva stanovená v čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pochybení soudu spatřuje zejména v tom, že ten se nezabýval předcházejícími rozhodnutími orgánů policie a dalšími podklady důležitými pro posouzení celé věci a dále pak i v tom, že bylo rozhodnuto bez jednání, když soud dospěl k mylnému závěru, že se jedná pouze o posouzení právní otázky.
Z přiloženého rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne
IV. ÚS 307/95
13. 10. 1995, čj. 38 Ca 174/95-28, Ústavní soud zjistil, že tímto rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí ředitele Policie ČR ze dne 13. 3. 1995, číslo: 256/95, a věc byla vrácena tomuto orgánu k dalšímu řízení. Soud totiž dospěl k závěru, že žalovaný orgán pochybil, když při převedení JUDr. Z.V. na jinou funkci podle §17 odst. 1 písm. c) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, současně rozhodl podle §18 odst. 1 téhož zákona o jeho přeložení do jiného místa výkonu práce, a to aniž by byla uvedena doba, na kterou je policista do jiného místa přeložen.
K tomu, aby návrh mohl být ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, kvalifikován jako ústavní stížnost, musí splňovat zákonem požadované náležitosti, stanovené zejména v ustanoveních §30 odst. 1, §34, §72 a §75. Podle §72 odst. 1 písm. a) tohoto zákona je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost jedině tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Ústava ČR umožňuje v zásadě napadnout ústavní stížností jakékoli rozhodnutí orgánu státu a jiných orgánů podřazených pod pojem "veřejná moc". V této souvislosti lze odkázat na publikovaný právní názor (usn. č. 3 Sbírky nálezů a usnesení, ÚS ČR svazek 2), podle něhož veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. V předmětné věci však s ohledem na soudní rozhodnutí, se věc dostává do stádia před rozhodnutím správního orgánu - Policie ČR, který musí znovu o věci rozhodnout ve všech jejích částech. V uvedeném sporu nebylo tedy dosud v souladu se zákonem pravomocně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele, resp. o jejich změně, které pro něho vyplývají ze služebního poměru.
IV. ÚS 307/95
Na základě uvedených skutečností je podání ústavní stížnosti předčasné, a proto je i z hlediska ústavní ochrany bezdůvodné tvrzení, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Takové tvrzení by bylo možné uplatnit až po skončení celého řízení. Za této situace je třeba vycházet ze závěru, že podaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je nepřípustný, a proto byl podle §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnut, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 1996
Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj