ECLI:CZ:US:1996:4.US.6.96
sp. zn. IV. ÚS 6/96
Usnesení
IV. ÚS 6/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. a L.Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1995, sp. zn. 3 Cdo 180/95, ve spojení s rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1994, sp. zn. 12 Co 299/94, a Obvodního soudu v Praze 4 ze dne 18. 4. 1994, sp. zn. 15 C 86/ 93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 4. 1. 1996 doručeno podání označené jako stížnost, která směřuje proti postupu obecných soudů, ve kterém stěžovatelé spatřují porušení konkrétně uvedených právních předpisů v souvislosti s vydáním specifikovaných nemovitostí v k. ú. M.
Z obsahu přiložených písemností Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o
IV. ÚS 6/96
určení, že dohoda o vydání věci je neplatná, stejně tak i kupní smlouva, a dále o určení konkrétního vlastníka předmětných nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1995, č. j. 3 Cdo 180/95-72, odmítnuto s tím, že není přípustné.
Při posuzování ústavní stížnosti se Ústavní soud nejprve zaměřil na splnění jejích formálních náležitostí tak, jak je požaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"). Podle §72 odst. 2 zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel snad odvozuje běh lhůty od okamžiku, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ústavní soud považuje za nutné konstatovat, a to s ohledem na svou judikaturu, že v případech, kdy zákon dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepřipouští, není možné dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky poskytuje. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí, které autoritativně konstatuje neexistenci práva. Proto nelze s takovým rozhodnutím spojovat běh lhůty pro podání ústavní stížnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti lhůta pro podání ústavní stížnosti plynula ode dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, tj. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1994, č. j. 12 Co 299/94-38. Jak Ústavní soud zjistil na základě dotazu učiněného u Obvodního soudu pro Prahu 4, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 12. 1994. Jestliže tedy ústavní stížnost byla podána teprve dne 3. 1. 1996, stalo se tak nepochybně po uplynutí zákonné lhůty šedesáti dnů.
IV. ÚS 6/96
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. Z tohoto důvodu považoval Ústavní soud za bezpředmětné, aby, s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, stěžovatele vyzýval k odstranění vad návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 1996
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj