ECLI:CZ:US:1996:4.US.76.96
sp. zn. IV. ÚS 76/96
Usnesení
IV. ÚS 76/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. D.H., zastoupeného advokátem JUDr. R.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1995, č.j. 25 Co 121/95-114, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 9. 1994, č. j. 14 C 152/91-80, za účasti Městského soudu v Praze, zastoupeného JUDr. J.N., předsedou senátu, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy - městské části Praha - T., zastoupené advokátkou JUDr. M.D., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 12. 3. 1996 byla ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele jako žalobce, aby žalovanému, hl. městu Praha - městské části T., byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání věci podle zákona
IV. ÚS 76/96
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, týkající se konkrétně uvedených nemovitostí v kat. území T. Soud totiž dospěl k závěru, že žalobce je sice oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a stejně tak žalovaný je povinnou osobou podle 4 odst. 1 tohoto zákona, avšak není splněna podmínka pro vydání předmětných nemovitostí stanovená v §6 odst. 1 písm. g) citovaného zákona. Oba soudy shodně konstatovaly, že žalobci se nepodařilo prokázat existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek v době uzavření kupní smlouvy.
Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí Městského soudu v Praze porušuje jeho práva uvedená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, v čl. 2, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a dále v čl. 11, podle kterého má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Stěžovatel argumentuje tím, že nesouhlasil s odprodejem domu a připojených pozemků, ale jednání, které probíhalo v roce 1973, v době počínající normalizace, bylo ze strany ministerstva vnitra vedeno takovým způsobem a za takových okolností, že nakonec souhlasil, i když nerad a se sebezapřením. V ústavní stížnosti dále uvádí, že pokud by došlo k prodeji nemovitosti z jeho vůle, nebyla by nemovitost prodána za cenu odhadní,
neboť současně by byly prodávány i věci movité. Proto vyplacená částka neodpovídala reálné hodnotě předmětných nemovitostí. Stejně tak ani náhradní byt neodpovídal podle jeho názoru památkově chráněné nemovitosti, která byla předmětem kupní smlouvy. Stěžovatel, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, v podstatě nesouhlasí se závěrem městského soudu, že v daném případě nebyla splněna podmínka tísně a podmínka nápadně nevýhodných podmínek. Namítá, že v době, kdy došlo k podpisu kupní smlouvy, nebyla respektována práva garantovaná v čl. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že okolnosti převodu splňují zákonnou podmínku a nelze je
IV. ÚS 76/96
odmítat jen proto, že bylo zaplaceno podle cenových předpisů a byl přidělen přiměřený náhradní byt. Proto žádá, aby ústavní stížnosti bylo zcela vyhověno a rozsudek Městského soudu v Praze zrušen.
Ústavní soud si k posuzované věci od Městského soudu v Praze vyžádal vyjádření, ve kterém předseda senátu odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku s tím, že na argumentech zde uvedených trvá. Dále připomenul, že odvolací soud doplnil řízení dalšími důkazy, ze kterých též vyplynulo, že se na straně navrhovatele o tíseň a nápadně nevýhodné podmínky nejednalo. Zároveň odmítl zcela nepřípadné úvahy navrhovatele o tom, že předsedové senátů nepamatují dobu počínající normalizace a že rozhodování soudů obou stupňů připomíná silně dobu minulou. V závěru svého vyjádření navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil i vedlejší účastník, z jehož vyjádření lze shrnout, že z provedeného dokazování před oběma soudy nevyplynulo, že by byly splněny požadované podmínky stanovené v §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., a proto žádá, aby Ústavní soud rozhodl tak, že ústavní stížnost se zamítá.
Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro rozhodnutí vyžádal též příslušný spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.
zn. 14 C 152/91.
Ústavní soud při posuzování obsahu ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. To je však podmíněno tím, že soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny.
IV. ÚS 76/96
Je nepochybné, že povinností soudů bylo v předmětné věci,
stejně jako je tomu v ostatních restitučních věcech, zhodnotit, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění restitučních nároků. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování listinnými důkazy, znaleckým posudkem a především výslechem svědků řádně zjištěn, a to i v doplněném důkazním řízení před odvolacím soudem, za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými ustanoveními procesních předpisů. Jakým způsobem soudy vyhodnotily provedené důkazy je věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby znovu "hodnotil" hodnocení důkazů a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. To vše za předpokladu, že postup obecných soudů byl v souladu se základními ústavními principy spravedlivého procesu, jinak řečeno, že proces byl veden fair. V tomto ohledu však ústavní soud neshledal žádné pochybení. Skutečnost, že po provedeném řízení soudy zamítly žalobu a zároveň vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti, ve které se ostatně jen znovu opakují argumenty přednesené před obecnými soudy.
Ústavní soud dále považuje za potřebné připomenout, s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že samotný neúspěch v soudním sporu, ve kterém se jednalo o tvrzený restituční nárok, nelze kvalifikovat jako porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyla porušena namítaná práva stěžovatele a ani jiná práva zaručující spravedlivý a nestranný proces.
IV. ÚS 76/96
Na základě těchto skutečností rozhodl proto o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj