ECLI:CZ:US:1996:4.US.80.96
sp. zn. IV. ÚS 80/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. června 1996 v senátě ve věci ústavní stížnosti J. M. zastoupeného JUDr. J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 1995, čj. 22 Ca 395/95-18, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) Okresního úřadu v Šumperku, okresního pozemkového úřadu, 2) České republiky, zastoupené Okresním úřadem v Šumperku, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 1995, čj.
22 Ca 395/95-18, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozhodnutí
Okresního úřadu v Šumperku, okresního pozemkového úřadu, ze dne
17. 3. 1995, čj. 1474/4572/95/2, o tom, že stěžovatel není
vlastníkem nemovitostí v k. ú. R., ve výroku tohoto rozhodnutí
blíže označených, stěžovatel setrvává na svém stanovisku, že jeho
nárok na vydání nemovitostí podléhá režimu zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů, neboť původní vlastnice V. B. na
těchto nemovitostech zemědělsky hospodařila. Uvedeným rozhodnutím
Krajského soudu v Ostravě, v jehož odůvodnění je konstatováno, že
stěžovatelův nárok, který měl a mohl být uplatněn podle zákona č.
403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již nelze uplatnit
podle zákona č. 195/1993 Sb., a to bez ohledu na to, zda jde či
nejde o majetek zemědělský nebo zda jeho odnětí podle vládního
nařízení č. 15/1959 Sb. bylo v rozporu s tehdejšími předpisy, byly
porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, jež jsou
zakotveny v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") - krajský soud vydal totiž své rozhodnutí bez
jednání, aniž by byly splněny podmínky, uvedené v ustanovení §250f o. s. ř. -, jakož i v článku 36 odst. 1 Listiny, článku 90
Ústavy ČR a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Tím, že krajský soud nerespektoval základní smysl
restitučních zákonů, rozhodl v rozporu i s článkem 4 odst. 4
Listiny. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel proto navrhuje
zrušení napadených rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření poukázal na článek 36
odst. 2 a odst. 4 Listiny, podle kterých podmínky a podrobnosti
přezkumu rozhodnutí veřejné správy upravuje zákon. V daném případě
jde o ustanovení §250f o. s. ř., ve spojení s ustanovením §250l
odst. 2 o. s. ř., které je soudní praxí vykládáno tak, že se ústní
jednání nenařizuje tehdy, není-li k rozhodnutí ve věci zapotřebí
dalších stanovisek účastníků a lze-li rozhodnout na základě obsahu
správního spisu. Současně krajský soud odkázal i na judikaturu
Ústavního soudu, podle které Ústavní soud není oprávněn zasahovat
do jurisdikční činnosti obecných soudů, a nemůže proto na sebe
atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností,
postupují-li ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté
Listiny. Ze všech uvedených důvodů navrhuje proto Krajský soud
v Ostravě, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastník Okresní úřad v Šumperku, okresní pozemkový
úřad, ve vyjádření uvedl, že na projednávanou věc zákon č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nedopadá, takže
napadeným rozhodnutím nemohly být porušeny stěžovatelovy ústavně
zaručená základní práva a svobody. Navrhuje proto rovněž zamítnutí
ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník Česká republika - Okresní úřad Šumperk - se
k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastník Pozemkový fond ČR se tohoto postavení
vzdal.
Podle článku 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc
byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
V tomto směru Krajský soud v Ostravě, jak vyplývá z odůvodnění
jeho rozsudku, vycházel ze závěru, že v projednávané věci jde jen
o posouzení právní otázky, a proto rozhodoval o opravném
prostředku stěžovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu
v Šumperku, okresního pozemkového úřadu, bez jednání s poukazem na
ustanovení §250f o. s. ř., ve spojení s ustanovením §250l odst.
2 o. s. ř. Jak však Ústavní soud konstatoval již ve svém nálezu
z 15. 5. 1995, sp. zn. IV. ÚS 105/94, nestačí k aplikaci
citovaného ustanovení pouhá skutečnost, že jde jen o posouzení
otázky právní, neboť musí být splněna především základní podmínka
v tomto ustanovení uvedená, totiž že jde o jednoduchý případ. Za
takový případ však posuzovanou věc považovat nelze, uváží-li se,
že jde o posouzení hranic věcné působnosti mezi zákonem č.
403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve
znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů, a to v těch případech, kdy uplatněním
vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se
některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru,
došlo ke ztrátě zemědělského majetku. Pokud tedy v projednávané
věci rozhodl Krajský soud v Ostravě bez jednání, porušil tím
stěžovatelovo ústavně zaručené právo, zakotvené v již citovaném
článku 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud setrvává rovněž na stanovisku, uvedeném již
v citovaném nálezu, že v případech, kdy ke ztrátě vlastnického
práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v ustanovení §1
odst. 1 zákona o půdě, došlo na podkladě rozhodnutí správního
orgánu, a to s odvoláním na vládní nařízení č. 15/1959 Sb., ačkoli
se tak stalo v rozporu s tímto nařízením, není vyloučeno uplatnění
restitučního nároku podle zákona o půdě, i když v jeho ustanovení
§6 není výslovně vládní nařízení č. 15/1959 Sb. uvedeno. Toto
stanovisko ostatně Krajský soud v Ostravě zaujal, a to dokonce
v téže věci, i ve svém rozhodnutí ze dne 25. 2. 1994, sp. zn. 22
Ca 507/93, v napadeném rozhodnutí však dospěl ke zcela
kontradiktornímu závěru, že, jak již bylo konstatováno,
stěžovatelův nárok, který měl a mohl být uplatněn podle zákona č.
403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již nelze uplatnit
podle zákona č. 195/1993 Sb. (správně zákona č. 229/1991 Sb.),
a to bez ohledu na to, zda jde či nejde o majetek zemědělský nebo
zda jeho odnětí podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. bylo
v rozporu s tehdejšími předpisy. Tím, že Krajský soud v Ostravě
v napadeném rozhodnutí věc z výše uvedených hledisek vůbec
nezkoumal, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle
článku 36 odst. 1 Listiny, článku 90 Ústavy ČR, jakož i článku 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti
vyhověl a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení
§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. června 1996