ECLI:CZ:US:1996:4.US.97.96
sp. zn. IV. ÚS 97/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. G., bytem B., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem se sídlem v P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1995, č. j. 39 Co 91/95-48, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1995, č. j.
39 Co 91/95-48, se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Dne 2. 4. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní
stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí,
potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10.
1994, č. j. 16 C 56/93-27, doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne
23. 10. 1995, č. j. 16 C 56/93-40, a opraveným usnesením téhož
soudu ze dne 23. 10. 1995, č. j. 16 C 56/93-41.
Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele
na určení neplatnosti postupní smlouvy uzavřené dne 2. 7. 1963
mezi M. Ž. jako postupitelkou a čs.státem, zastoupeným finančním
odborem ONV v Praze 4, jako nabyvatelem, ohledně domu čp. 324
a stavební parcely č. 254 v k.ú. P. Žalobu jako nedůvodnou zamítl
Obvodní soud pro Prahu 4 proto, že žalobce jednoznačně neprokázal
tíseň a nápadně nevýhodné podmínky na straně původní vlastnice,
a to z hlediska posouzení podle ustanovení §37 tehdy platného
občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.
Stěžovatel je přesvědčen, že pravomocným rozhodnutím byl
porušen čl. 90 Ústavy České republiky, který soudům ukládá
stanoveným způsobem, tedy v souladu s ustanoveními §6, §120, §132 a §153 odst. 1 občanského soudního řádu, poskytovat ochranu
právům a dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"). Pokud soudní rozhodnutí tato zaručená práva
nerespektovalo, došlo k též k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Základem ústavní stížnosti je námitka, že odvolací soud přehlédl,
že právní závěr uvedený v rozhodnutí soudu I. stupně je v rozporu
se zjištěními, která vyplynula z jednotlivých provedených důkazů.
I když odvolací soud provedl doplnění důkazů, měl podle názoru
stěžovatele respektovat zásady, které pro hodnocení provedených
důkazů vyplývají z ustanovení §132 o.s.ř.
V daném případě však odvolací soud vytrhl ze souvislostí
pouze několik listinných důkazů a přecenil část obsahu jednoho
z dopisů postupitelky, v němž v souvislosti s nabídkou darování
nemovitostí státu hovořila o stáří svém a svého manžela, když
přehlédl, že také poukazovala na to, že s manželem nemají z domu
žádný příjem a nemají majetkové možnosti na dům doplácet. Dále pak
přehlédl a vůbec nehodnotil žalobcův účastnický výslech, jakož
i výslech svědka J. G.. K tomu stěžovatel připomíná, že soud I.
stupně považoval za prokázané, že finanční situace postupitelky M.
Ž. byla v 50. letech velmi špatná, neboť její manžel měl důchod ve
výši Kč 1 250,- měsíčně a ona sama žádný důchod neměla. Navíc jim
stát znárodnil lékárnu s domem v D., byli ve špatné finanční
situaci, a když národní výbor vznesl požadavek provést opravy domu
v P., dostali se do zcela neřešitelné situace. M. Ž. na domě velmi
lpěla, protože to byl svatební dar, a proto po velmi dlouhém
váhání souhlasila s jeho darováním státu, což vždy pociťovala jako
křivdu a jako důsledek tehdejší právní a společenské situace.
Podle provedených důkazů činila obecná hodnota nemovitostí v době
převodu na čs. stát celkově Kč 115 000,-. Stěžovatel rovněž
připomíná, že odvolací soud zcela pominul to ustanovení postupní
smlouvy, podle kterého čs. stát nepřejímal žádné závazky a pokud
by se nějaké vyskytly, zavazuje se postupitelka, že je zaplatí ze
svého a že ručí celým svých jměním za to, že nebudou uplatněny
proti státu. V tom spatřuje stěžovatel zcela nerovné postavení
smluvních stran a rozpor s dobrými mravy. Na základě všech
skutečností uvedených v ústavní stížnosti proto navrhuje, aby
Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na svůj závěr,
že na straně původní vlastnice sporných nemovitostí nebyl dán
nedostatek náležitostí vůle, který by ve smyslu ustanovení §30
a násl. tehdy platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.
způsoboval neplatnost postupního prohlášení z 26. 6., resp. 2. 7.
1963, a to i přesto, že k němu došlo v době vymezené jak zákonem
č. 87/1991 Sb., tak zákonem č. 198/1993 Sb. Uvedl dále, že
stěžovatel opakuje argumenty, které obsahovalo již jeho odvolání,
a proto odvolací soud odkazuje pro stručnost na odůvodnění svého
rozhodnutí, které považuje i nadále za odpovídající zákonu.
Tvrzení stěžovatele proto odmítá a navrhuje zamítnutí ústavní
stížnosti.
Městská část Praha 4 se podle ustanovení §28 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, svého postavení vedlejšího
účastníka vzdala.
Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu vedeného
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 C 56/93, který si od
tohoto soudu vyžádal.
Ústavní soud je při posuzování obsahu ústavní stížnosti
především povinen respektovat, že není součástí soustavy obecných
soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat
přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí
v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě,
že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Předpokladem výše
uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti postupují
v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny.
V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu
stěžovatele prokázání splnění znaků tísně a nápadně nevýhodných
podmínek, které by zakládaly neplatnost právního úkonu podle
ustanovení §37 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. V tomto směru
Ústavní soud zjistil z obsahu spisu sp. zn. 16 C 56/93, že oba
soudy se věcí zabývaly a v rámci provedeného dokazování, které
bylo doplněno a zopakováno soudem odvolacím, dospěly k závěru, že
důvody neplatnosti převodu předmětných nemovitostí nejsou dány.
Přihlédly totiž k tomu, že původní vlastnice M. Ž. nemovitosti
nabídla státu, což jednoznačně zdůvodnila zejména stářím
a nemožností správu domu vykonávat, což podle jejich názoru nelze
považovat za jednání v tísni, tedy stav, který by mohl vyloučit
svobodné vytváření vůle a doléhal by na ni takovým způsobem, že by
se jím dala pohnout k uzavření takového právního úkonu, který by
jinak neučinila. Pokud soudy posuzovaly znak nápadně nevýhodných
podmínek, konstatovaly, že M. Ž. se ke smluvnímu převodu zmíněných
nemovitostí rozhodla sama dobrovolně, aniž by k tomu měla právní
povinnost.
Ústavní soud se z hlediska ústavnosti zabýval aplikací
procesních ustanovení a dospěl k závěru, že soudy při svém
rozhodování nerespektovaly kautely dané ustanovením §132 o.s.ř.,
neboť se nezabývaly všemi námitkami stěžovatele jako žalobce
a svědka J. G., které uvedl ve svých výpovědích. Odvolací soud
nepřihlédl ani k celému obsahu postupního prohlášení ze dne 26.
6. 1963 v rámci provádění důkazů listinami, i když na jeho obsah
stěžovatel výslovně upozorňoval ve svém odvolání. Pokud jde
o zhodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které
mají společně zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době
nesvobody (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990), je třeba respektovat
skutečnost, že v této době neexistovala dostatečná zákonná ochrana
soukromého vlastnictví. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud
na nález sp. zn. II. ÚS 59/95 (uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce
nálezů a usnesení ÚS, svazek 4), ve kterém se konstatuje, že ve
skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje,
a proto právě vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého
vlastnictví je oním objektivně působícím a existujícím stavem pro
projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu,
s výjimkou případů, kdy vlastnictví z hlediska jednotlivce
ztratilo smysl.
S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadené
rozhodnutí neodpovídá naplnění čl. 36 odst. 1 Listiny o právu
občana na soudní ochranu a v konečném důsledku i čl. 90 Ústavy ČR,
podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Pokud jde
o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud považuje
za potřebné připomenout, s odkazem na svou již ustálenou
judikaturu, že ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud
především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného
a tedy existujícího. V daném případě však stěžovatel
opodstatněnost určovací žaloby odůvodňuje potřebou rozhodnutí pro
účely dodatečného projednání dědictví. Je tedy zřejmé, že
existence vlastnického práva má být teprve zjištěna či
konstituována, a proto nemůže zatím spadat pod ústavní ochranu.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti
vyhověl a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. (§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb.), a to bez ústního jednání, když účastníci
s upuštěním od tohoto jednání vyslovili souhlas (§44 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je vykonatelné
rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny
orgány i osoby.
V Brně dne 14. 11. 1996