Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.12.1996, sp. zn. Pl. ÚS 24/96 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ], paralelní citace: N 133/6 SbNU 473 [ 2/1997 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.24.96

---

ODLIŠNÉ STANOVISKO JUDr. Z.K. k nálezu Pl. ÚS 24/96 Nález podle odůvodnění má odstranit nerovnost mezi účastníky restitučního procesu a umožnit osobám, kterým bylo nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 3/94 přiznáno (dodatečně) postavení oprávněné osoby, uplatnit v nově založené lhůtě své nároky vůči osobám, kterým byla věc již dříve (v období od r. l992) vydána. Tím, že směřuje proti principu nerovnosti (diskriminace) mezi původními a nově (dodatečně) konstituovanými oprávněnými osobami zpochybnil nález jiné nepřehlédnutelné základní principy právního řádu, a to jak zásadu stability, tak ochranu vlastnictví. Zákonodárce v ust. §5 odst. 5 zákona č. 87/l99l Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanovil (zřejmě z důvodů administrativně technických) jednoroční prekluzivní lhůtu od účinnosti zákona, v níž se mohl svého nároku domáhat u soudu ten, jehož uplatněné nároky nebyly uspokojeny vůči tomu, jemuž byla věc vydána. Uplynutím této jednoroční lhůty bylo vlastnictví (obnovené nebo nově konstituované) fixováno a vlastník byl oprávněn ke všem dispozicím s vlastnickým právem spojeným (převod, přestavba, demolice, zástava apod.). Nelze se ztotožnit s odůvodněním nálezu, že ustanovení §5 odst. 5 zák. č. 87/l99l Sb. má "rizikový" podtext a že je tedy možno do vlastnických práv toho, komu byla věc vydána, kdykoli zpětně nebo i v budoucnu zasáhnout proto, aby byla odstraněna nerovnost účastníků. Restituční zákony, včetně zákona č. 87/l99l Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se snaží o zmírnění následků některých křivd (l odst. l zák. č. 87/l99l Sb.). V případech, kdy není možná naturální restituce, upravují zákony náhradu vyplacením finančního odškodnění státem. Tento postup však nález odmítá s poukazem na to, že by byl "na újmu státu i občanů jako daňových poplatníků a vedl by ke zdvojnásobení nápravy křivd". Tento názor je však v rozporu se závěrem odůvodnění nálezu, v němž se požaduje po zákonodárci, aby úpravou zákona "umožnil se vypořádat se situacemi, jaké nastanou v důsledku toho, že v mezidobí od vydání věci do současnosti došlo již k převodu nebo přechodu věci na jiné osoby". Takovou dodatečnou úpravu by zřejmě vyžadovaly i případy, kdy věc zanikla (demolice, asanace) nebo přestavbou ztratila původní charakter a vznikla věc nová. Nález tedy - při zpochybnění zásady stability právního řádu, ochrany vlastnických práv - přehlédnutím principů restitučních zákonů i vůle zákonodárce umožňuje sice domáhat se formálně svých nároků osobám splňujícím dodatečně podmínku oprávněných osob vůči těm, jimž byla věc dříve vydána, ale do doby, než budou nově upraveny shora zmíněné případy (převod, přechod, zánik věci apod.), nebude možno o takovém nároku rozhodnout. V Brně dne 19. 12. 1996

---

ODLIŠNÉ STANOVISKO JUDr. V.Š. ve věci Pl. ÚS 24/96 Materie, jíž se nález Ústavního soudu ČR zabývá v této věci, je obdobná, ne-li v podstatných bodech totožná s tou, která byla již dříve předmětem rozhodování Ústavního soudu ve věcech Pl. ÚS 3/94 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 38) a Pl. ÚS 8/95 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 83); protože proti nálezům přijatým v oněch věcech vyjádřil jsem svá odlišná stanoviska a protože ani v mezidobí nenastaly takové okolnosti, které by mne nutily ke změně názoru, na své dřívější odůvodnění se odvolávám a s odkazem na to, co bylo řečeno již dříve, dodávám: Odůvodnění většinově přijatého nálezu pokouší se námitky retroaktivity nálezem vzniknuvší, případně námitky zásahu do již nabytých práv, překlenout výkladem, jehož těžiště spočívá v poněkud neurčitém rozlišování práv nabytých a "práv nově konstituovaných"; z této konstrukce pak pro "rizikový podtext" nově nabytého práva za "asistence" zákonné redukce, plynoucí z vydané (a oprávněnou osobou již ex lege nabyté) věci, zpětné důsledky z nálezu plynoucí odmítá. Tato konstrukce vyvolává dojem, jakoby důsledkem uvažovaného nálezu měl být nárok na věcné plnění, tj. zřejmě nárok na příslušný ideální spoluvlastnický podíl k nemovitosti stran níž - co do rozhodnutí obecného soudu - byla podána ústavní stížnost. Jak naznačenou konstrukci, tak i její zdůvodnění nepokládám za ústavně souladné. Předně - pokud jde o "práva nově konstituovaná", z nichž nález jako ze základu vychází - nespatřuji nijaký rozumný důvod pro podobné rozlišování, a to mimo jiné již proto, že i práva (na základě jiných hmotně právních předpisů) "nově konstituovaná" nelze - v daných souvislostech - chápat jinak, než jako práva (již vskutku) nabytá, a to se všemi důsledky, které z toho plynou, a bez ohledu na jakýkoli "rizikový podtext" či "asistenci zákonné podmínky". Oprávněná osoba, jestliže jí v režimu zákona č. 87/1991 Sb. byla věc vydána, bez jakéhokoli omezení k vydané věci, nabyla (ex lege) právo vlastnické, mimo jiné také proto, že jiný (ať odkládací ať rozvazovací podmínkou omezený) způsob nabytí vlastnického práva k vydané věci v uvažovaném režimu ani zákon ani doktrína neznají; nelze proto - podle mého přesvědčení a v souladu s odlišným stanoviskem JUDr. P. - nároky neuspokojených (a jinak oprávněných) osob chápat jinak, než jako nárok na peněžité plnění, nadto důvodně - pro nezbytný požadavek právní jistoty - omezený krátkou prekluzivní lhůtou (nálezem nyní zrušenou), jejíž důvodnost a okolnosti, za nichž byla přijata, jsem vyložil v předchozích odlišných stanoviscích; jeví se mi proto odkaz odůvodnění nálezu na ústavně zaručenou rovnost v právech jako nepřípadný a nález sám - především pro průlom do právních vztahů založených dnes již před delší dobou zákonem a - též i z důvodů vyložených již dříve - jako ústavně problematický. Nejen z důvodů vyložených v odlišném stanovisku ve věci Pl. ÚS 8/95 pokládám také apel na zákonodárce obsažený v posledním odstavci nálezu rovněž za problematický, v současné době též i pro značný legislativní tlak na společensky významnější problémy; lze se proto obávat, že nadto praxe obecných soudů bude zatížena novou komplikovanou agendou (v případech založení nemovitostí, jejich zcizení, přestavba apod.), s jejímiž problémy se bude moci jen obtížně vyrovnávat. Mám proto za to, že návrh v této věci podaný stěžovatelkami v souvislosti s ústavní stížností proti rozhodnutí obecného soudu měl být zamítnut. V Brně dne 19. 12. 1996

---

ODLIŠNÉ STANOVISKO JUDr. V.P. ve věci Pl. ÚS 24/96 Učiněné závěry, týkající se lhůty v §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nejsou přesvědčivé a neumožňují současný právní stav označit za protiústavní. Neposkytují tedy podklady k rozhodnutí o nutnosti a oprávněnosti zrušit napadené ustanovení zákona. Hlavní váha argumentace, odůvodňující zrušující rozhodnutí Ústavního soudu, spočívá na čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který svou obecnou charakteristikou konstatuje, že lidé jsou si rovni v důstojnosti i v právech. Tohoto textu je pak používáno takovým způsobem, jako by z nálezu mělo vyplynout, že rovnost v právech znamená stejné postavení pro všechny, stejné výhody všech či stejná uplatnění oprávněných osob v rámci restitučního zákona, jako v tomto konkrétním případě. Zcela se opomíjí skutečnost, že takovéto ústavní zásady jsou v daném případě konkretizovány a aplikovány v jednotlivých, na Ústavu navazujících zákonech a specifikují konkrétní práva a povinnosti občanů. To ostatně platí obecně i pro další zásady, jichž se odůvodnění dovolává, ať již jde o čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod či čl. 1 Ústavy ČR. Takovou konkretizaci představují i restituční zákony, které byly v ČR (ČSFR) vydány a jsou v platnosti. Ony samy však zdůrazňují, že jde jen o zmírnění škod a křivd, které byly občanům protiprávně způsobeny v uplynulých 50 letech. Jejich cílem nebylo, podle úmyslu zákonodárců v zákonech vyjádřených, nahradit veškerou újmu, která vznikla, nýbrž stanovit kriteria pro provádění restitucí v konkrétních případech za konkrétních podmínek. Dovolávat se za těchto okolností rovnosti osob, kterým byl majetek odňat, je nepředstavitelné. Zákonodárce měl nepochybně právo upravit otázky restituce způsobem, jehož realizaci považoval za možnou. Stát jako člen mezinárodního společenství měl a má možnost s přihlédnutím k zásadním politickým a ekonomickým změnám nepřikročit vůbec k restitucím státního majetku, jak to ostatně učinily i některé státy, které se ocitly v obdobné situaci. Stejně tak pro něj neplyne povinnost uhradit veškeré škody a vrátit bezpodmínečně veškerý majetek, který jeho předchůdce v uplynulých letech neoprávněně získal a jím disponoval. Z toho vyplývá, že zákonodárce měl možnost stanovit kriteria i rozsah restitucí rozdílně pro určité okruhy oprávněných osob i rozsah povinností pro osoby povinné, což také učinil. Připouští to i nález Ústavního soudu ČSFR (sp. zn. Pl. ÚS 22/92 z 8.10.1992, čl. 11 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR), který uvádí, že pro určité obory mohou speciální normy stanovit zvláštní kriteria rovnosti, která ze všeobecného principu neplynou, protože aplikaci zásady rovnosti nejsou stanoveny tak přesné meze, aby vylučovaly jakékoliv volné uvážení těch, kteří je aplikují. Tento nález dále zdůrazňuje, že při relativní rovnosti, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, nemá jednotlivec právo, aby stát odstranil všechny faktické nerovnosti, nýbrž jen, aby v mezích svých možností odstranil neodůvodněné rozdíly. V případě restitučních zákonů však práva jednotlivců nebyla konstituována na principu rovnosti, právě naopak samy restituční zákony vyzdvihují, že jsou zaměřeny jen na zmírnění následků některých křivd, k nimž došlo v předchozí historické etapě a tím deklarují, že osobám, které uplatní na základě těchto zákonů určité nároky, budou takové nároky uspokojeny státem, který převzal řízení věcí veřejných po "sametové revoluci", jen v zákonem stanovené míře, v rozsahu možnosti státu a podle konkrétních podmínek případu. Rovnost osob, uplatňujících nároky, ze zákonů nevyplývá a s přihlédnutím k výše uvedeným důvodům ani vyplývat nemohla ani nemůže, přičemž důvody rozdílů při uspokojování nároků oprávněných osob pak naopak ze zákonů jasně vyplývají. Tím by bylo možno zakončit toto odlišné stanovisko, protože není pochyby, že protiústavnost napadeného ustanovení není dána a návrh na jeho zrušení měl být zamítnut. Nelze však opomenout, že vypuštěním slov "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona" z §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. došlo k hlubokému zásahu do práv občanů. Je třeba se zmínit aspoň o některých z nich, jež představují důvody proti zrušení zmíněného ustanovení zákona: 1. Odůvodnění nálezu se opírá o výklad ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v jeho původním znění, které nedoznalo změny ani v důsledku nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 23.12.1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95: "Byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odst. 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým věc byla vydána, do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. V tomto výkladu se uznává, že v uvedeném textu je zakotveno oprávnění neuspokojených oprávněných osob uplatnit svoje nároky vůči uspokojeným oprávněným osobám u soudu, a to v jednoroční prekluzivní lhůtě. V dalším však se dospívá k ničím nepodloženým závěrům, že uspokojené oprávněné osoby se ocitají v procesu aplikace zákona č. 87/1991 Sb. (tedy kdykoliv bez ohledu na prekluzivní lhůtu) zcela neodvratitelně v pozici očekávání, že v případě kolize mezi ústavně zaručenou rovností a faktem, že věc byla vydána některé z oprávněných osob, budou vystaveny evidentnímu riziku redukce rozsahu jejich již uspokojeného nároku. Údajně zákonodárce uspokojené oprávněné osoby tomuto riziku vystavil záměrně, aby mohl dát průchod ústavnímu principu rovnosti a zmírnit křivdy, které zákon blíže určuje. Je tedy vyslovena domněnka, avšak vzhledem ke zmíněné prekluzivní lhůtě zcela bezdůvodná, že práva uspokojených oprávněných osob měla v sobě "rizikový podtext", t.j. tyto osoby musely nutně počítat s následky uvedenými v ustanovení §5 odst. 5 zákona, a popírá se i námitka retroaktivity, neboť nároky uspokojených oprávněných osob byly při existenci tohoto zákonného ustanovení údajně přiznávány za "asistence" zákonné podmínky, že rozsah uspokojení bude redukován v případě kolize s nároky neuspokojených oprávněných osob. Zrušení citovaného ustanovení zákona však přineslo účinky, o nichž odůvodnění samo nepojednává. Oprávněné osoby, kterým byly k restituci určené věci vydány od r. 1991, resp. od účinnosti restitučních zákonů do této doby, byly postaveny do situace, kdy jejich vlastnictví pro nedostatek právní úpravy i neúplnost zdůvodnění je nyní zpochybněno, přestože bylo nabyto na základě zákona a v dobré víře. Retroaktivita nálezu byla v odůvodnění označena za nepřípadnou a tedy vzhledem k účelu a tendenci restitučního zákona za nevýznamnou, to zcela bez ohledu na právní jistotu občana. Zásada "účel světí prostředky" tedy ještě nevyšla z užívání. 2. Odůvodnění se opomenulo vypořádat s právními problémy, které výše zmíněná úprava §5 odst. 5 zák.č. 87/1991 Sb. sebou přinesla. V prvé řadě je třeba vycházet z toho, že věci, v tomto případě nemovitosti, které byly řádně vydány podle uvedeného zákona oprávněné osobě, nabyla tato osoba do vlastnictví podle §47 občanského zákoníku právní mocí registrace písemné smlouvy, příp. došlo k převodu vlastnictví pravomocným rozsudkem podle §161 o.s.ř., resp. intabulací podle pozdějších předpisů. Tato osoba, jejíž nárok v restituci byl takto uspokojen, se stala vlastníkem a zákon nemá jiné ustanovení, z něhož by vyplynulo, že její postavení vlastníka může být jakýmkoliv způsobem ohroženo, leda vyvlastněním za náhradu, ve veřejném zájmu. Ani z §5 odst. 5 zákona v původním znění nelze odvodit, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, může požadovat u soudu vydání věci již jednou vydané, ale hovoří jen o uplatnění nároku vůči osobám, kterým byla věc vydána, tedy zřejmě o nároku na vyrovnání, ale nikoliv na vydání, a toto uplatnění navíc váže na jednoroční prekluzivní lhůtu. V souvislosti s uvedenou prekluzivní lhůtou vznikl nepochybně i výklad, že se zde vytváří jakési vlastnictví dočasné, podmíněné, prozatímní nebo jakási obdoba právního institutu hereditas iacens. I když restituční zákony jsou právem pokládány za leges speciales a upravují pro konkrétní případy vznik nebo i zánik vlastnictví, nelze mít za to, že mění obsah pojmu vlastnictví v rozsahu právě uvedeného výkladu a dostávají se tak do rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pokud tedy odůvodnění hovoří zcela obecně a nevyhraněně o evidentním riziku redukce uspokojeného nároku, nevzalo výše uvedený právní problém v úvahu. 3. Odůvodnění opomenulo při své konstrukci nerovnosti oprávněných osob reagovat na ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Takovými právními vztahy jsou nepochybně všechny registrované smlouvy, týkající se vydání věci nebo rozhodnutí soudů o jejich vydání a nemohou být vedena v pochybnost pouhou domněnkou existence rizika redukce rozsahu jednou již uspokojeného. 4. Zákonodárce i v restitučních zákonech respektoval vlastnictví k majetku fyzických osob, které jej nabyly v dobré víře ze státního majetku nikoliv protiprávním způsobem. Takové osoby se nestaly povinnými osobami ve smyslu zákona a v takových případech nebyl majetek vydán původnímu vlastníku a byla mu poskytnuta náhrada např. podle §13 zákona o mimosoudní rehabilitaci. V této souvislosti zvlášt vyniká nepřiměřenost současného nálezu, protože zákon sám pamatuje na případy, kdy státem neoprávněně získaný majetek nebude možno vydat, ať již byl zastavěn, přestavěn či vydání bylo jinak znemožněno, např. ustanovením o nevydávání pozemků pod rekreačními chatami a pod. Je proto protismyslné vyvolávat v život právní úpravu, která zavádí zpětnou účinnost zákona a může se projevit v praxi jako protiústavní, když zákon sám má ustanovení pro řešení takových případů. 5. Odůvodnění se sice odvolalo na nálezy pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94 a Pl. ÚS 8/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR sv.l., č.38 a sv. 4, č. 83), ale nereagovalo na skutečnost, že při rušení některých ustanovení napadeného §5 cit. zákona plénum ÚS nedospělo k závěru, že na jeho obsahu je třeba cokoliv měnit. V této souvislosti se nelze odvolávat na to, jak to činí odůvodnění, že zrušení §5 zákona č. 87/1991 Sb. nebylo navrhováno. Podle §78 odst. 2 v souvislosti s §64 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb. může řízení o zrušení zákona nebo jeho části zahájit i plénum Ústavního soudu, pokud v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti dospěje k závěru, že ustanovení zákona nebo jeho jednotlivé části, jejichž uplatněním nastala příslušná skutečnost, je v rozporu s ústavními zákony. Z toho je nutno odvodit nikoliv nevnímavost nebo nepozornost Ústavního soudu, ale skutečnost, že Ústavní soud, když podrobně analyzoval §5 cit. zákona pro potřebu tehdejšího rozhodnutí, neshledal jeho rozpor s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto ani k projednání takové otázky již tehdy nepřistoupil. 6. Závěrem je třeba konstatovat, že odůvodnění neobsahuje přesvědčivé důvody o tom, že v předložené ústavní stížnosti šlo o zásah do práv stěžovatelek z titulu aplikace napadeného ustanovení zákona, a že je dán důvod, aby se plénum Ústavního soudu návrhem na zrušení napadeného ustanovení vůbec zabývalo. Dovolávání se podstatného přesahování významu ústavní stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatelek jako důvodu projednání v tomto případě nemá oporu v zákoně. Rozhodnutí obecných soudů odpovídalo právnímu stavu věcí a pokud by nabylo právní moci a obsahovalo závěr, že nelze vydat, mělo své pokračování již předurčeno v restitučním zákoně, konkrétně v §13 zák. č. 87/1991 Sb., který s takovými případy po celou dobu realizace restitučního zákona počítal a ještě počítá. V Brně dne 19. 12. 1996

---

ODLIŠNÉ STANOVISKO JUDr. P.V. k nálezu Pl.ÚS 24/96 Nález, pokud jde o zrušení lhůty, se přidržuje argumentace, obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95. Vzhledem k tomu, že jsem již k tomuto nálezu uplatnil odlišné stanovisko a neshledávám důvody pro jeho změnu, nezbývá mi, nežli zopakovat jeho podstatné body. Posláním Ústavního soudu ČR je kontrola ústavnosti, což znamená, že Ústavní soud má pouze rušit neústavní právní předpisy, případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky nastalé tím, že došlo ke zrušení neústavní podmínky pro vznik nároku. V opačném případě se Ústavní soud staví do role, která mu nepřísluší a dosti dobře ani příslušet nemůže. Pokud preambule Ústavy a její článek 1 deklarují Českou republiku jako demokratický právní stát, pak tato zásada, alespoň dle mého soudu, vyžaduje, aby Ústavní soud respektoval status moci zákonodárné. V moderním státě lze sice připustit určité přesahování jednotlivých složek moci, v žádném případě však nemůže dojít k narušení rovnováhy mezi nimi. Úkolem Ústavního soudu by proto mělo být, aby o zachování této rovnováhy co nejúzkostlivěji dbal. Rušení lhůt zásady právního státu narušuje, a to především tím, že významným způsobem zasahuje do právních jistot fyzických i právnických osob. Z výše uvedených důvodů mám proto za to, obdobně jako ve věci Pl. ÚS 8/95, že návrh na zrušení části ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, měl být zamítnut. V Brně dne 19. 12. 1996