ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.46.95
sp. zn. Pl. ÚS 46/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. prosince 1996 v plénu o návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení a) slov "uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991" v §2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další otázky týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, b) slov "uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, do 31.12.1991" v §1 odst. 2 zákona České národní rady č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další otázky týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, c) slov "uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991" v §2 zákona č. 247/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, za účasti Parlamentu České republiky jako účastníka řízení a Jednoty Orel Z. - M., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení o návrhu na zrušení slov "uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb." v §2 zákona č. 173/1990 Sb. takto:
Návrh se zamítá .
Odůvodnění:
Dne 15. prosince 1995 skupina 43 poslanců Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky podala podle článku 87 odst. 1 písm. a)
Ústavy České republiky a §64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení:
a) slov "uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991"
v §2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č.
68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují
některé další otázky týkající se dobrovolných tělovýchovných
organizací,
b) slov "uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné
výchovy, do 31.12.1991" v §1 odst. 2 zákona České národní rady
č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových
práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje
zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se
upravují některé další otázky týkající se dobrovolných
tělovýchovných organizací,
c) slov "uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991"
v §2 zákona č. 247/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon
č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb.,
o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé
další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných
organizací.
Vzhledem k obsahu návrhu a příslušných pasáží Sbírky zákonů
Ústavní soud má za to, že petit návrhu by měl správně znít tak, že
se zrušují:
1) slova "uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. prosince
1991" v §2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č.
68/1956,o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují
některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných
organizací, ve znění zákona č. 247/1991 Sb.,
2) slova "uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb., o organizaci
tělesné výchovy, do 31. prosince 1991" v §1 odst. 2 zákona
České národní rady č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu
navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990
Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci
tělesné výchovy a kterým se upravují některé další vztahy,
týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění
zákona České národní rady č. 312/1991 Sb.
Nepřesnost petitu návrhu spočívá v tom, že pod body a) a c)
svého návrhu navrhovatel žádá o zrušení jednoho a téhož, byť
novelizovaného, ustanovení zákona a pod bodem b) návrhu, i když
text napadeného ustanovení cituje v jeho novelizovaném znění,
z označení právního předpisu není patrno, že byl novelizován.
Jinak je však návrh srozumitelný a má všechny zákonné formální
a obsahové náležitosti a lze jej v této podobě projednat
a rozhodnout o něm. Proto nebylo nutné a účelné upozorňovat
navrhovatele na vady návrhu, které mají pouze formální povahu
a jsou vyvolány jen určitou nedůsledností
z legislativnětechnického hlediska, a vyzývat ho k jejich
odstranění.
x
Jednota Orel Z. - M. podala ústavní stížnost proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze 16.2.1995 sp. zn. 13 Co 306/94 a spolu
s ní podle §74 zákona č. 182/1993 Sb. návrh na zrušení slov
"uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb." v §2 zákona č. 173/1990 Sb.
Usnesením ze 6.2.1996 sp. zn. IV. ÚS 170/95 bylo řízení o ústavní
stížnosti přerušeno a návrh na zrušení části právního předpisu byl
postoupen plénu podle §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Usnesením ze 16.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 2/96 byl tento návrh
v souladu s §35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut pro
nepřípustnost (překážka litispendence). Jednota Orel Z.-M. má však
v příslušné části řízení o návrhu skupiny poslanců postavení
vedlejšího účastníka podle §28 odst. 2 a §35 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb.
Navrhovatel namítl rozpor napadených ustanovení zákonů
a) s články 1 a 10 Ústavy České republiky, případně s obdobnými
ustanoveními o lidských právech sjednanými v Chartě Spojených
národů, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech
a v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních
právech,
b) s články 1,3,4 a 11 Listiny základních práv a svobod
a s obdobnými ustanoveními o lidských právech sjednanými
v uvedených mezinárodněprávních dokumentech a návrh na zrušení
uvedených zákonných ustanovení odůvodnil zejména těmito
argumenty :
Zákony bývalého Federálního shromáždění a bývalé České národní
rady měly vytvořit právní základ pro navrácení majetkových práv
dobrovolných tělovýchovných organizací, která jim byla odňata
zákonnými předpisy přijatými zákonodárným orgánem totalitního
státu v době, již zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu, nazývá dobou ničení
tradičních hodnot evropské civilizace, vědomého ničení
a porušování lidských práv a svobod, morálního a hospodářského
úpadku, provázeného justičními zločiny a terorem proti nositelům
odlišných názorů a destrukcí tradičních principů vlastnictví. Ve
skutečnosti byl těmito zákony převážně legalizován stav vytvořený
totalitním režimem, protože okruh subjektů povinných k navrácení
majetkových práv spolkům (společenským organizacím) byl vymezen
tak, že většinou noví vlastníci (držitelé) tuto povinnost nemají.
Tyto právní předpisy uzákonily principy nepřijatelné pro
civilizovanou právní společnost, a to
1. že držitel protiprávně odňatého majetku jej nemusí vracet,
2. že riziko plynoucí z koupě protiprávně odňaté věci nemusí nést
kupující této věci, ale její původní (pravý) vlastník,
3. že zákonem potvrzená právní kontinuita mezi původním spolkem
(společenskou organizací) a spolkem (organizací), který po
listopadu 1989 obnovil činnost, nemá účinnost pokud se týká
majetkových práv.
V naprosté většině případů odnětí majetku spolkům provedená orgány
totalitního režimu v době nesvobody, t.j. od února 1948 do
listopadu 1989, stejně jako zrušení spolků byla podle navrhovatele
nezákonná, protože se uskutečnila v rozporu i s tehdy platnými
zákony. Úprava podmínek a způsobu navrácení majetkových práv, jak
ji přinesly napadené právní předpisy, je nejpozději od 1. ledna
1993, ve skutečnosti však již od samého počátku, protiústavní,
neboť tyto zákony, přijaté polistopadovými zastupitelskými sbory,
neuložily povinnost k navrácení majetkových práv spolkům všem, kdo
tento majetek drží, a to ani čs. státu a tím porušily lidská práva
zaručená mezinárodními smlouvami. Článek 11 Listiny základních
práv a svobod zaručuje každému právo vlastnit majetek
a vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva umožňuje jen
ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Z této úpravy
vyplývá i právo na ochranu vlastnictví, kterou má poskytovat stát.
Pokud stát tuto svoji povinnost neplní a zákonodárné sbory
přijímají zákony, které v rozporu se zásadou rovnosti zvýhodňují
stát, případně jedny subjekty proti subjektům jiným (spolkům), jde
o typické porušení ústavních předpisů, konkrétně článků 1 a 11
Listiny základních práv a svobod a článku 96 Ústavy. Inkriminovaná
zákonná ustanovení hrubě porušila přirozené právo společenských
organizací a spolků na vrácení majetkových práv tím, že stanovila
okruh subjektů povinných k vrácení majetku tak úzce, že většina
odňatého majetku nemohla být vrácena a došlo k porušení článku 11
Listiny základních práv a svobod o ochraně vlastnického práva
a obdobných ustanovení mezinárodních smluv.
Z návrhu vyplývá, že jde o požadavek rozšíření okruhu
povinných subjektů v rámci navrácení majetkových práv dobrovolných
organizací.
Jde v podstatě o to, že podle navrhovatele měly uvedené
zákony uložit povinnost k navrácení majetkových práv dobrovolných
organizací každému, kdo má tento majetek v držení.
Účastníkem řízení je vedle navrhovatele Parlament České
republiky (§28 odst. 1, §69 zákona č. 182/1993 Sb.). Zákony,
jejichž částečné zrušení je navrženo, sice vydaly Federální
shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a Česká
národní rada, nástupnictví Parlamentu České republiky však vyplývá
jednak z čl. 3 odst. 1 ústavního zákona České národní rady č.
4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České
a Slovenské Federativní Republiky, jednak z Ústavy České
republiky.
Ústavní soud nejprve zkoumal, jak mu ukládá §68 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb., byly-li napadené zákony přijaty a vydány v mezích
ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
V době vydání zákonů a jejich novel byly kompetence zákonodárných
sborů dány ustanoveními čl. 29 a násl. resp. čl. 102 a násl.
ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve
znění pozdějších předpisů. Z předložených archivních sněmovních
tisků Federálního shromáždění a České národní rady, které Ústavní
soud vyžádal z Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, bylo
zjištěno, že schůzí, na nichž se o zákonech a později o jejich
novelizacích hlasovalo, se zúčastnil dostatečný počet poslanců,
zákony byly přijaty potřebným počtem hlasů, byly podepsány
příslušnými ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny ve Sbírce
zákonů. Zákony, jejichž jednotlivá ustanovení skupina poslanců
navrhuje zrušit, se staly platnou součástí našeho právního řádu
a jsou jí dosud, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 ústavního zákona ČNR
č. 4/1993 Sb.
Podle §42 odst. 3 a §69 zákona č. 182/1993 Sb. byl návrh
zaslán Parlamentu České republiky s výzvou k vyjádření. Tehdejší
předseda Poslanecké sněmovny zaujal k návrhu následující
stanovisko:
Zákon č. 173/1990 Sb. přijalo bývalé Federální shromáždění
ČSFR dne 9.5.1990 a účinnosti nabyl dnem 1.6.1990. Cílem zákona
byla nezbytnost okamžitého zrušení zákona č. 68/1956 Sb.,
o organizaci tělesné výchovy, a tím odstranění legislativní
záminky, která by mohla být nástupnickými organizacemi za zrušený
Československý svaz tělesné výchovy zneužita k brzdění přirozeného
demokratického vývoje v oblasti organizace a řízení tělesné
kultury v naší zemi. V době přijetí zákona nebyla jeho jednotlivá
ustanovení v rozporu s tehdy platnou Ústavou České a Slovenské
Federativní Republiky ani s Listinou základních práv a svobod,
neboť ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se Listina uvozuje, byl
Federálním shromážděním ČSFR přijat 9.1.1991 a nabyl účinnosti
dnem 8.2.1991. Zákon č. 247/1991 Sb. přijatý bývalým Federálním
shromážděním ČSFR dne 31.5.1991 s účinností od 14.6.1991 sledoval
jednak prodloužení lhůty pro uplatnění nároku u právního nástupce
organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. o jeden rok (ve
skutečnosti šlo o půl roku), jednak stanovil moratorium případných
převodů majetkových práv uvedených právních nástupců. Zákon České
národní rady č. 232/1991 Sb. přijatý dne 22.5.1991 s účinností od
1.6.1991 byl vydán k provedení zákona č. 173/1990 Sb. Zákon České
národní rady č. 312/1991 Sb. přijatý dne 8.7.1991 s účinností od
9.8. 1991 reagoval na legislativnětechnické úpravy, které
vyplynuly z přijetí zákona č. 247/1991 Sb. Všechny tři uvedené
zákony nebyly v době jejich přijetí v rozporu s tehdy platnou
Ústavou České a Slovenské Federativní Republiky; vzniká však
pochybnost, zda byly plně v souladu s tehdy již účinným ústavním
zákonem č. 23/1991 Sb. Za tohoto stavu věci nutno vyjádřit
stanovisko, že zákonodárné sbory jednaly v přesvědčení, že přijaté
zákony byly v souladu s tehdy platnou Ústavou České a Slovenské
Federativní Republiky. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti
s podaným návrhem skupiny poslanců posoudil ústavnost napadených
zákonů z hlediska jejich souladu s Ústavou a ústavním pořádkem
České republiky a vydal příslušné rozhodnutí.
Z dalších dokladů vyžádaných z Kanceláře Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky bylo zjištěno, že dne 18. května 1993
poslanci J.K. a J. S. předložili zásady zákona o navrácení majetku
spolkům, společenským organizacím a jiným občanským sdružením
(sněmovní tisk 363). Zásada č. 4 zní takto:
"Stanoví se povinnost
toho, kdo v den účinnosti zákona vlastní majetek spolků, jej
vydat, a to na základě písemné výzvy oprávněného, nejpozději však
do 6 měsíců". Zásady zákona byly organizačním výborem přikázány
k projednání rozpočtovému výboru, výboru pro vědu, vzdělání,
kulturu, mládež a tělovýchovu a výboru pro veřejnou správu,
regionální rozvoj a životní prostředí.
Rozpočtový výbor ve svém usnesení z 23.6. 1993 č. 96 pouze
konstatoval, že návrh zásad zákona projednal, výbor pro vědu,
vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu dne 27.1.1994 usnesením č.
132 rozhodl, že zásady zákona nebude projednávat a výbor pro
veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí nepřijal
k tisku 363 žádné usnesení. Organizační výbor dne 3.3.1994 přijal
usnesení č. 297, kterým vzal stanovisko výborů na vědomí a uložil
předsedovi Poslanecké sněmovny, aby je zaslal předkladatelům zásad
zákona o navrácení majetku spolkům, společenským organizacím
a jiným občanským sdružením. Nic dalšího se v této věci na půdě
zákonodárného sboru neudálo. Dále bylo vyžádáno podle §48 odst.
2 zákona č. 182/1993 Sb. vyjádření Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy České republiky jako ústředního orgánu státní
správy. Ministerstvo ve svém vyjádření zejména poukazuje na
složitost řešení potenciálních nových případů restitucí podle
zákonů o navrácení majetku znovu vzniklým dobrovolným organizacím.
Ústavní soud posuzoval návrh skupiny poslanců na zrušení
citovaných ustanovení uvedených zákonů z hlediska jejich souladu
s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech
a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, podle §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Pokud jde o právní úpravu restitucí, vycházely zákonodárné
sbory ze zásadní koncepce, že sledování veřejných hodnot je vedeno
myšlenkou, že cílem restitucí je zmírnění následků některých
majetkových křivd způsobených v letech 1948 až 1989. Výslovně je
tato koncepce vyjádřena v preambulích zákonů č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích a č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
V posuzovaném případě jsou oprávněnými osobami, na rozdíl od
jiných restitučních zákonů, osoby právnické. Okruh povinných osob
zákonodárce vymezil způsobem, který vyjadřuje jeho legitimní
politickou vůli na základě výše zmíněného principu, že cílem
zákona je zmírnění následků některých křivd. Ve své rozhodovací
činnosti (např. nález z 2. dubna 1996 ve věci Pl. ÚS 47/95)
Ústavní soud zastává názor, že zákonodárce nemůže být omezován při
definování subjektů, na něž se zákon vztahuje. Ve věci Pl. ÚS
47/95 Ústavní soud vycházel ze stanoviska, že nejde
o diferenciační charakter právní normy, ale o součást vlastní
definice oprávněných osob, což lze analogicky vztáhnout na nyní
projednávanou věc, kde zákon definuje kategorii osob povinných.
To, že zákonodárce mohl při vytváření zákona postupovat jinak,
nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité
skupiny subjektů.
Ústavní soud se dále zabýval rozhodovací praxí obecných soudů
v této oblasti a zjistil, že pod č. 9/1996 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, kterou za účelem sjednocování judikatury
obecných soudů vydává Nejvyšší soud, byl publikován rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové z 5.5.1994 sp. zn. 13 Co 88/94,
který obsahuje následující právní stanovisko:
"Podle ustanovení §2 zákona č. 247/1991 Sb. se navracejí
majetková práva České obci sokolské a ostatním znovu vzniklým
dobrovolným organizacím, která jim byla odňata zákony č. 187/1949
Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., a to podle stavu
k 31.3.1948.
Nároky na vrácení uvedených majetkových práv bylo třeba
uplatnit u právního nástupce organizací uvedených v §2 zákona č.
68/1956 Sb. do 31.12.1991.
Povinným právním nástupcem je každý subjekt, který takový
odňatý majetek ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. držel."
Z toho lze dovodit, že byl-li nárok na vrácení majetku řádně
a včas uplatněn oprávněnou organizací u zákonem definovaného
subjektu, je nerozhodné, jaké typy právního nástupnictví (sukcesi
univerzální nebo singulární) restituční nároky sledují (např.
rozsudek Vrchního soudu v Praze z 15.5. 1996 sp. zn. 7 Cmo
131/94).
Pokud jde o interpretaci zákona, Ústavní soud poukazuje na
svůj nález z 26. března 1996 Pl. ÚS 48/95, podle něhož v situaci,
kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě interpretace,
přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními
smlouvami podle článku 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není
dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem
soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.
Podle názoru Ústavního soudu okruh subjektů povinných
k navrácení majetku nově vzniklým dobrovolným organizacím není
vymezen tak úzce, jak tvrdí navrhovatel a povinným subjektem může
být i stát, pokud se převzetím majetku, odňatého podle uvedených
zákonů, stal právním nástupcem organizace uvedené v §2 zákona č.
68/1956 Sb. a tento majetek držel v den účinnosti zákona č.
173/1990 Sb., tedy 1. června 1990.
Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že okruh
povinných osob v uvedených zákonech byl stanoven na základě
legitimní politické vůle zákonodárce a že napadená ustanovení
citovaných zákonů nejsou v rozporu s ústavními zákony
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nenarušují ústavní
pořádek České republiky.
Proto byl návrh skupiny poslanců podle §70 odst. 2 zákona
č.182/1993 Sb. zamítnut.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. prosince 1996