Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 05.11.1996, sp. zn. Pl. ÚS 6/96 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ],paralelní citace: N 113/6 SbNU 313 [ 295/1996 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.6.96
Osvojení zletilého dítěte v českém právu z hlediska rovnosti
Právní větaÚstavní zásadu rovnosti, v právech zakotvenou v čl. l Listiny, nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategorii abstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti, v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č.11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo.Z hlediska platné právní úpravy institutu osvojení v zákoně o rodině je postavení dětí a osob zletilých nestejné. Nejde však o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti protiústavní. Opodstatňuje ji totiž přirozená, objektivně existující a evidentní odlišnost mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými, odlišnost daná naléhavostí potřeby zajistit náhradní rodinné vztahy právě u dětí nezletilých.
ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.6.96
sp. zn. Pl. ÚS 6/96NálezÚstavní soud ČR rozhodl dne 5. listopadu 1996 v plénu o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení §65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, takto:Návrh se zamítá .Odůvodnění:I.Dne 28. 3. 1996 obdržel Ústavní soud České republiky návrhKrajského soudu v Brně na zrušení ustanovení §65 odst. 2 zákonač. 94/1963 Sb., ve znění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb.a č. 72/1995 Sb. (dále jen "zákon o rodině").Krajský soud v Brně, v řízení o odvolání navrhovatele JUDr.I. I., proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 4.1994, čj. Nc 702/94 - 13, ve věci nezrušitelného osvojení zletiléM. Z. dospěl k závěru, že ustanovení §65 odst. 2 zákona o rodiněje v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen"Listina"), a to s článkem 3 odst. 1 a 3, jakož i s článkem 1v návaznosti na ustanovení Deklarace práv dítěte (publikované veSbírce zákonů pod č. 104/1991), a proto se rozhodl pro postuppodle §109 odst. 1 písm. b)o. s. ř. a §64 odst. 4 zákona č.182/1993 Sb. Svým usnesením ze dne 5. 12. 1995, sp. zn. 16 Co473/94, odvolací řízení přerušil a podal Ústavnímu soudu návrh nazrušení části ustanovení §65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., veznění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb.V odůvodnění svého návrhu navrhovatel především v úvodukonstatuje, že napadené ustanovení kogentní povahy nedovolujeosvojení zletilého dítěte. Takto koncipované ustanovení §65 odst.2 zákona o rodině je podle jeho názoru v rozporu s právnímpředpisem vyšší právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.-v kontextu s Deklarací práv dítěte, publikovanou ve Sbírce zákonůpod č. 104/1991. Poukazuje na článek 3 odst. 1Listiny a článek1 Listiny s tím, že rovnost práv občanů, tedy obecná platnosta zaručenost základních práv a svobod pro všechny občany a téžobecně rovnocenná ochrana těchto práv je stěžejním principemprávního řádu společnosti, a proto též je vyjádřena hnedv úvodních pasážích základního zákona státu - Ústavy. Tentoprincip - z hlediska struktury právního řádu - může být prolomenpouze právní normou téže právní síly, vytvořené na základě týchžpravidel svého přijetí, která znesnadňují její negaci (čl. 9 odst.1 Ústavy). Úvaha navrhovatele o rozporu ustanovení §65 odst. 2zákona o rodině s předpisy vyšší právní síly, jak dálev odůvodnění svého návrhu uvádí, vychází z předpokladu, že zvýšenáochrana práv dětí (nezletilých) je sama o sobě narušením shorauvedeného principu, avšak narušením, které uvedenému principu plněkoresponduje, neboť je odůvodněna Listinou (čl. 32 odst. 1 větadruhá) a jednak též Deklarací práv dítěte. Meze této ochrany jsoutéž těmito předpisy dány - z článku 32 odst. 1Listiny vyplývá, žese jedná o zvláštní ochranu, z Deklarace je pak nutno dovodit, žetyto meze jsou dány tím, že dítě zvláštní ochranu potřebuje prosvou tělesnou a duševní nezralost. Z uvedeného (a též i z celkovékoncepce Deklarace práv dítěte) je nutno dovodit, že se jednáo ochranu těch práv, která není dítě schopno si zabezpečit samo,přičemž tato ochrana směřuje, resp. má dítě chránit, protisvévolným zásahům ostatních subjektů - osob, státu a institucí- např. právo dítěte na jméno, státní příslušnost (čl. 7Deklarace), na zachování totožnosti (čl. 8 Deklarace), na svoboduprojevu, myšlení, svědomí, náboženství, sdružování, shromažďování(čl. 13 - 15 Deklarace), zákaz trestů, násilí (čl.19 Deklarace),právo na humanitární pomoc v případě ozbrojeného konfliktu (čl.38 Deklarace) a podobně. Těmito mezemi je vymezena zvláštnostochrany práv dítěte, a pokud se výjimečná ochrana dítěte v těchtomezích prostřednictvím předpisů nižší právní síly (zákonů)aplikuje do konkrétního právního života, pak nelze hovořit o tom,že by taková ochrana byla v rozporu s principem rovnosti právvšech občanů. Na druhé straně je však nutno dovodit, že tam, kdevýlučná ochrana práv dítěte nevyplývá z principů vyjmenovanýchv Deklaraci práv dítěte, je již v rozporu s principem rovných právpro všechny občany. K tomuto navrhovatel dodává, že čl. 21Deklarace, věnující se osvojení, má za účel chránit dítě protizneužití institutu osvojení, avšak nestanoví výlučné právo pouzedítěte na osvojení.Současná úprava osvojení je koncipována jako výlučné právonezletilého dítěte na osvojení. Toto právo však dle názorunavrhovatele (je-li koncipováno jako tzv. zvláštní právo) nenízahrnuto v mezích zvláštní (výlučné) právní ochrany dítěte, kteráje dána Deklarací práv dítěte, a proto je v rozporu s principemrovnosti občanů v právech (čl. 1Listiny). Navrhovatel tímto, jakzdůrazňuje, neodpírá právo dítěte na osvojení, pouze zastávástanovisko, že je protiústavní, je-li toto právo koncipováno jakovýlučné právo nezletilého dítěte.Poukazuje dále na to, že současná právní úprava osvojenívychází z původní koncepce osvojení jako nahrazení rodinnýchvztahů tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních čisubjektivních důvodů, zpřetrhány a má za úkol chránit předevšímpráva nezletilého dítěte - na zajištění řádné výchovy,odpovídající výživy a řádný a zdravý vývoj dítěte v dospěléhojedince. Pomíjí však, že mohou existovat i důvody a zájemostatních na osvojení, že osvojení zasahuje nejen do rodinněprávních vztahů, ale prostřednictvím těchto vztahů i do vztahůnapř. majetkoprávních, bytových apod. (pokud se týká vztahůprávních) a neméně i do vztahů společenských. V této souvislostinavrhovatel odkazuje také na to, že i některé okolní státyinstitut osvojení zletilého znají. Navrhovatel uznává, že zákonsvou celkovou koncepcí vychází z principu, že lze osvojit pouzenezletilé dítě, a tak jsou také stavěny podmínky pro osvojení, alevzhledem k tomu, že pouze v napadeném ustanovení je tento principvyjádřen kogentně, závěrem navrhuje buď zrušení uvedenéhoustanovení jako celku, anebo s ohledem na jazykové a logickévyjádření kogentnosti tohoto ustanovení spojkou "a to" zrušenítěchto slov v napadeném ustanovení, tak, aby nové ustanovení §65odst. 2 zákona o rodině znělo: "Osvojit lze nezletilého jen je-limu osvojení ku prospěchu".II.Ústavní soud nejprve konstatoval, že znění §65 odst. 2zákona č. 94/1963 Sb. nebylo v průběhu doby nijak měněno. Dílčínovely č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb. zákonao rodině se znění napadeného ustanovení nedotkly.Podle §42 odst. 3 a §69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslalÚstavní soud ČR návrh Krajského soudu v Brně Poslanecké sněmovněParlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 25. dubna1996 tehdejší předseda Poslanecké sněmovny potvrdil, že zákon č.94/1963 Sb., o rodině, byl schválen potřebnou většinou poslancůNárodního shromáždění dne 4. 12. 1963, byl podepsán příslušnýmiústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve vyjádření dále uvádí, žeÚmluva o právech dítěte (dále jen "Úmluva") ve své preambulistanoví, že dětství má nárok na zvláštní péči a pomoc a že dítěpro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky,péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm.V souladu s tím pak Listina stanoví v čl. 32 odst. 1 zvláštníochranu dětí. Podle čl. 20 odst. 1 a 2Úmluvy dítě dočasně nebotrvale zbavené rodinného prostředí nebo dítě, které ve svémvlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo nazvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem. Stát zabezpečujetakovému dítěti náhradní péči v souladu se svým vnitrostátnímzákonodárstvím. Osvojení dítěte je významným rozhodnutím o jehoosobním stavu, a proto je třeba vždy pečlivě zjišťovat, zda jsouvšechny předpoklady pro osvojení splněny. Osvojit lze pouzenezletilce. Osvojení však musí být osvojenci ku prospěchu. Jdeo základní princip úpravy osvojení. Všechny další podmínky, kterézákon konkretizuje, v podstatě směřují k tomu, aby tato základnípodmínka byla naplněna. V žádném případě nelze rozumět prospěchempro osvojené dítě pouze materiální zabezpečení. Účelem tohotoinstitutu je v co největší možné míře vytvořit vztahy, které jsoumezi rodiči a jejich dětmi, tam, kde se přirozené podmínky prorodičovský vztah nemohou v plné míře uplatnit. K argumentacinávrhu Krajského soudu v Brně, kde je uvedeno, že ustanovení §65odst. 2 zákona o rodině je v rozporu s právním předpisem vyššíprávní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., upozorňujevyjádření na skutečnost, že Listina, jako ústavní zákonFederálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky,byla uvozena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kde v §1 odst. 1bylo stanoveno, že ústavní zákony, jiné zákony a další právnípředpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou.Toto nadústavní pojetí ListinyÚstava České republiky nepřevzalado pozitivní ústavní úpravy a nahradila je článkem 3. Stanovilatak, že Listina má tutéž právní sílu jako Ústava a další součástiústavního pořádku. V závěru vyjádření se pak konstatuje, žeustanovení §65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve zněnízákona č. 132/1982 Sb., zákona č. 234/1992 Sb., a nálezu Ústavníhosoudu č. 72/1995 Sb., nebo část ustanovení §65 odst. 2 téhožzákona vyjádřené slovy "a to" není v rozporu s ústavním pořádkemČeské republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Českárepublika vázána. Své vyjádření pak uzavírá s tím, že je naÚstavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovenízákona o rodině a vydal příslušné rozhodnutí.III.Navrhovatel odůvodňuje svůj návrh na zrušení ustanovení §65odst. 2 zákona o rodině jeho rozporem s čl. 3 odst. l a 3 a čl.1 Listiny v návaznosti na Úmluvu o právech dítěte. V podstatězastává názor, že současná úprava osvojení v zákoně o rodině jekoncipována jako výlučné právo nezletilého dítěte a napadenéustanovení, v němž je tato zásada vyjádřena kogentním způsobem,tak poskytuje nezletilému dítěti zvláštní ochranu jeho práv, kterájde nad rámec Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1Listiny.Tím se dostává do rozporu s principem rovnosti a zákazemdiskriminace, neboť představuje privilegování nezletilých dětív jejich právech na osvojení oproti osobám zletilým.Úkolem Ústavního soudu je tedy posoudit, zda stanovenépodmínky osobní působnosti napadené právní normy neporušují zásadurovnosti v právech obecně vyjádřenou v čl. lListiny a zaručovanoua konkretizovanou čl. 3 odst. l Listiny, podle něhož základnípráva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvypleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení,národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní neboetnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.Ústavní zásadu rovnosti, v právech zakotvenou v čl.l Listiny, nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategoriiabstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti,v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji majína mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstraněníneodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný podč.11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právechje proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování v přístupuk určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevemlibovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznánojakékoliv právo.Při posuzování důvodnosti návrhu navrhovatele na zrušeníustanovení §65 odst. 2 zákona o rodině je třeba mít na zřetelicelkovou úpravu institutu osvojení v zákoně o rodině. Sám pojemosvojení tento zákon přímo nevymezuje. Platná právní úpravainstitutu osvojení v zákoně o rodině normuje jak způsob vznikuosvojení, tak i jeho právní následky. Pro účely rozhodováníÚstavního soudu o návrhu navrhovatele je významný samotný způsobvzniku osvojení, především samotný akt, kterým osvojitel přijímácizí dítě za své a kterým vytváří pro osvojené dítě nové výchovnéa rodinné prostředí. Tento akt podle platné právní úpravy jezavršen rozhodnutím soudu majícím konstitutivní účinky, k jehožvydání však bez právně relevantního chování osvojitele nemůžedojít. Z hlediska zachování principu rovnosti je proto třebapředevším posuzovat postavení osvojitelů. Je to totiž vůlebudoucího osvojitele, která je nejen nezbytným, ale také určujícíma prvotním předpokladem vzniku osvojení. (Podle §63 zákonao rodině je možno řízení o osvojení zahájit pouze k návrhubudoucího osvojitele, který také svým návrhem - jímž je soud zcelavázán - během řízení disponuje.) Právě z tohoto důvodu je třebaprávo na osvojení (chápáno z pohledu teorie práva jako právosubjektivní) vztáhnout především k osvojitelům. Ve vztahu k nimpak porušení principu rovnosti rozhodně dovozovat nelze. Postavenívšech osvojitelů je z hlediska platné úpravy stejné, všichni mohouosvojit pouze dítě nezletilé. Zbývá tedy posoudit otázku, kterátvoří podstatu návrhu navrhovatele, totiž otázku, zda zákonodárceneporušil zásadu rovnosti tím, že nezahrnul do okruhupotenciálních osvojenců také osoby zletilé. Z hlediska platnéprávní úpravy institutu osvojení je postavení dětí a osobzletilých nepochybně nestejné. Podle Ústavního soudu však nejdeo nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnostiprotiústavní. Opodstatňuje ji totiž přirozená, objektivněexistující a evidentní odlišnost mezi nezletilými dětmi a osobamidospělými, odlišnost daná naléhavostí potřeby zajistit náhradnírodinné vztahy právě u dětí nezletilých. Rozdíl, který takzákonodárce mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými v napadenémustanovení činí, nelze proto považovat za neodůvodněný čistanovený libovolně, ani za diskriminující. (Podobné rozdíly, byťne zcela srovnatelné, lze ostatně najít i v dalších právníchodvětvích našeho právního řádu, a to například v ustanovení §479o.z., které u nepominutelných dědiců přiznává výhodnější postavenípotomkům nezletilým v poměru k potomkům zletilým, obdobně trestníprávo z obecných podmínek trestní odpovědnosti vyčleňuje skupinumladistvých, pro niž stanoví odlišně podmínky i obsah trestníodpovědnosti).Pokud pak navrhovatel v odůvodnění svého návrhu poukazuje naexistenci i jiných důvodů pro osvojení, než je náhrada rodinnýchvztahů, tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních čisubjektivních důvodů zpřetrhány, a v této souvislosti odkazujítaké na dřívější právní úpravu osvojení platnou na území našehostátu, případně v některých okolních státech, k tomu je třebauvést, že posoudit otázku účelnosti a vhodnosti rozšíření okruhuosvojenců i na osoby zletilé, je pouze v pravomoci zákonodárce, dojehož činnosti Ústavní soud, kromě případů zjištění neústavnosti- a tak tomu, jak plyne ze shora uvedeného, v případě napadenéhoustanovení není - zasahovat nemůže.Konečně na závěr je třeba uvést, že článek 3 odst. 3Listiny,jehož se navrhovatel rovněž dovolává (aniž by však svůj návrhv tomto směru blíže zdůvodnil), stanoví, že nikomu nesmí býtzpůsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práva svobod, na posuzované ustanovení tedy evidentně nedopadá.Z důvodů shora uvedených je Ústavní soud toho názoru, žeustanovení §65 odst. 2 zákona o rodině není v rozporu s článkem3 odst. 1 a 3 a článkem 1Listiny, a proto návrh na jeho zrušenízamítl.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.V Brně dne 5. listopadu 1996
ODLIŠNÉ STANOVISKOJUDr. V.K.Nález a jeho odůvodnění vychází jednoznačně z takovéinterpretace ustanovení §65 odst. 2 cit. zákona, která vylučujeosvojení jiných osob, než nezletilců. Z celkového kontextu zákonaa z formulace dotčeného ustanovení (slova: "a to") dovozuje, žezákon výslovně omezuje možnost osvojení pouze na nezletilé osobya tímto určením vylučuje jakékoli jiné použití institutu osvojení,zejména též osvojení osob, které nejsou v tomto ustanovenívýslovně uvedeny.Návrh Krajského soudu v Brně na zrušení tohoto omezenípoukazuje na původ této právní úpravy, která má za úkol chránitpředevším práva nezletilého dítěte na zajištění řádné výchovy,odpovídající výživy a na řádný a zdravý vývoj dítěte v dospěléhojedince. Poukazuje rovněž na to, že zákonná úprava opomíjískutečnost, že mohou existovat i důvody a zájem na osvojení takézletilých osob a pomíjí rovněž, že osvojení zasahuje nejen dorodinných vztahů, ale prostřednictvím nich i do vztahůmajetkoprávních, bytových a společenských.Tuto úvahu nelze odbýt pouze poukazem na pozitivní omezeníinstitutu osvojení na nezletilce, protože právní redukce institutuosvojení na osoby nezletilé je "eo ipso" rovněž radikálním zásahemstátu do osobního a rodinného života a jeho uspořádání ve vztahuk osobám zletilým. Vycházíme-li z toho, že stát je založen na úctěk právům a svobodám člověka (čl. 1 Ústavy ČR) a že státní mocslouží občanům, je omezování lidské svobody ústavně odůvodnitelnéjen, jestliže takové omezení vykazuje zřetelný a dostatečně silnýveřejný zájem.Vzhledem k ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod, které potvrzuje právo každého na respektovánísvého osobního a rodinného života a jež dává státu "právozasahovat jen v nezbytných případech veřejného zájmu", měl by býtv případě zákazu osvojení zletilých osob veřejný zájem na tomtoosvojení zcela zřetelně patrný. Tomu tak ve skutečnosti není.Zákon o rodině vychází při úpravě osvojení primárně ze vztahurodičů a nezletilých dětí. Ve skutečnosti právě toto zdánlivé"privilegium" obsahuje soustavu podmínek, jejichž splnění máochranu zájmů nezletilých zajistit, a to z toho důvodu, že jsou vevěku, ve kterém nemohou sami ani právně jednat ani své vlastnízájmy plně rozpoznat. Logika osvojení musí proto být chápánaopačně: úprava osvojení nezletilých není žádnou výsadou a žádnýmprivilegiem, ale je naopak omezením možnosti osvojení, vazbou nasplnění zvláštních podmínek a předpokladů a na součinnost státu.Tato omezení jsou opodstatněná věkem osvojence. Naproti tomuu osob zletilých lze logicky předpokládat, že podmínky osvojenímohou být volnější, než u nezletilých dětí, protože jde o osoby,které jsou schopny právně jednat a rozpoznat své zájmy. Přestovšak je logika zákona opačná. Místo volnější úpravy osvojení jeosvojení zletilých zakázáno. Tímto zákazem stát, aniž by šloo nezbytný případ veřejného zájmu, jedná v rozporu s principemminimalizace státního zásahu do osobního a rodinného životaa omezuje základní svobody člověka, které nejsou ani zákonodárcik volné dispozici.V neposlední řadě je třeba vidět i to, že dosavadní právníúpravou se Česká republika zřetelně liší od většiny ostatníchevropských států, které vesměs osvojení zletilých připouštějí, cožnení okolnost zanedbatelná z hlediska příprav vstupu do Evropskéunie.Vzhledem ke všem těmto skutečnostem je návrh Krajského souduv Brně na to, aby nové ustanovení §65 odst. 2 zákona o rodině,znělo "osvojit lze nezletilého jen je-li mu osvojení ku prospěchu"odůvodněný a ústavně konformní.V Brně 19. listopadu 1996ODLIŠNÉ STANOVISKOJUDr. V.P.Toto odlišné stanovisko nejprve vyslovuje plný souhlass odlišným stanoviskem soudce JUDr. V.K. v uvedené věci. Považujevšak za nutné dále zdůraznit, že zamítnutí návrhu Krajského souduv Brně v předmětné záležitosti není ani správné ani logické. Jakjiž vyplynulo z předchozího odlišného stanoviska, lze omezovatlidskou svobodu jen tehdy, je-li na tom zřetelný a dostatečněsilný veřejný zájem a jsou-li dodrženy ostatní zákonné záruky.Takový veřejný zájem zde však není, nelze jej zjistit anivykonstruovat. Naopak v tomto konkrétním projednávaném případěvychází najevo, že k adopci mělo dojít v prvé řadě v zájmuupevnění nové rodiny, která vznikla ze dvou rodin neúplných. Zdeje veřejný zájem již dostatečně patrný, je zcela opačnéhozaměření, tj. nesměřoval by k omezení lidské svobody, a podporatakových záměrů rodiny je dána již článkem II. základních zásadzákona o rodině, když prohlašuje, že rodina založená manželstvímje základním článkem společnosti, která chrání všestranně rodinnévztahy. Toto ustanovení je ostatně konformní s čl. 23 Paktuo občanských a politických právech a s čl. 10 Paktuo hospodářských, sociálních a kulturních právech.Nedostatek veřejného zájmu na zábraně adopce zletilých osobse ostatně projevil i v dikci zákona o rodině v §65 odst. 2:"Osvojit lze nezletilého jen je-li mu osvojení ku prospěchu",která je interpretována jako nesouhlas zákonodárce s aplikacíinstitutu adopce i v případě osob zletilých, ačkoliv žádný zákazz ní i při laickém výkladu nevyplývá. Skutečnost, že zákonsamostatně neupravil osvojování nezletilých osob, rovněž nelzepokládat za zákaz. Zákon o rodině nikde neuvádí, že adopcezletilých je nepřípustná ani nepoužívá jiného výrazu, který byzákaz činil nepochybným. A tak i zde je nutno vyjít z Listinyzákladních práv a svobod, z jejího čl. 2 odst. 3, kde se uvádí, žekaždý může činit, co není zákonem zakázáno. Interpretací, kterávedla k zamítnutí návrhu Krajského soudu v Brně, v tomto případěbyla porušena práva zletilých osob jako osvojenců či osvojitelů.Jiný výklad, který se sice odchyluje od běžné praxe soudů, bynebyl ani logický, protože adopce, nikoliv jako jednorázovérozhodnutí, ale jako trvalá aplikace právního institutu, běžněexistuje (na území České republiky od r. 1811 do r. 1950)a i zákon o rodině současně platný v §73 odst. 2 počítá s tím, žeosvojenec dosáhne věku dospělosti, adopce tím okamžikem nezanikáa zletilá osoba zůstává osobou adoptovanou. Potvrzuje tedy výšeuvedené stanovisko, že citovaný §65 odst. 2 zákona o rodině nebylmíněn jako zákaz. Ze zákona také nevyplývá, že adopce je výlučnýmprávem nezletilého dítěte na osvojení, nýbrž lze z něj nejvýšedovodit, že adopce zletilých není upravena, ale není zakázána.Rozhodně ani ze zákona ani z jeho výkladů neplyne, že bypotlačování adopce zletilých osob bylo v zájmu občanů, společnostiči v jiném veřejném zájmu.Ústavní soud měl tedy dostatek důvodů i podkladů, abyzjistil, že v tomto případě je nutno odstranit protiústavní stava vyhovět návrhu Krajského soudu v Brně ve věci osvojení zletilýchosob.V Brně dne 26. 11. 1996
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.6.96
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 6/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
295/1996 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 113/6 SbNU 313
Populární název
Osvojení zletilého dítěte v českém právu z hlediska rovnosti