ECLI:CZ:US:1997:1.US.114.97
sp. zn. I. ÚS 114/97
Usnesení
I. ÚS 114/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelů A. Š. a A.Š., obou zastoupených JUDr. Z.K., CSc., advokátem AK, o ústavní stížnosti proti stanovisku Ministerstva spravedlnosti ČR, takto:
Návrh s e o d m í t á
Odůvodnění:
Navrhovatelé se svým návrhem domáhali toho, aby Ústavní soud svým nálezem uložil ministru spravedlnosti ČR podat stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 1995, sp. zn. 9 Rto 9/95, jímž byla zamítnuta jejich stížnost proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 1995, sp. zn. 1 Rt 2/95. Tímto usnesením byl zamítnut návrh na soudní rehabilitaci ve věci H.Č., roz. Š., z toho důvodu, že byl podán opožděně. Krajský soud v .-Hradci Králové stížnost proti tomuto usnesení zamítl jako nedůvodnou, nebot jednak shledal rozhodnutí soudu I. stupně správným a jednak navíc dospěl k závěru, že navrhovatelé nesplňují podmínky zákona o soudní rehabilitaci, zák. č. 119/1990 Sb. Navrhovatelé se poté obrátili dne 12. 11. 1995 na
I. ÚS 114/97
ministra spravedlnosti ČR s podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo spravedlnosti jim prostřednictvím Vrchního státního zastupitelství v Praze sdělilo přípisem ze dne 30. 12. 1996, že ministr spravedlnosti po prošetření neshledal důvod k podání stížnosti pro porušení zákona. Navrhovatelé svůj podnět podali opakovaně a dalším přípisem z 22. 1. 1997 jim bylo opětovně sděleno, že ministerstvo trvá na způsobu vyřízení podnětu.
V odůvodnění stížnosti navrhovatelé uvedli, že nesouhlasí s výkladem ustanovení zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. oběma obecnými soudy, jsou přesvědčeni, že je jim bráněno v řádném uplatňování jejich práva vyplývajícího z restitučních předpisů. Tímto postupem byla porušena jejich základní práva, a to zejména právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Po zhodnocení všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání. Ústavní stížnost směřuje proti stanovisku ministra spravedlnosti ČR, k němuž navrhovatelé podali podnět ke stížnosti pro porušení zákona a ministr jim ve svém stanovisku sdělil, že neshledal důvody ke stížnosti pro porušení zákona. Jak již bylo judikováno v nálezech Ústavního soudu, např. II. ÚS 101/95 a III. ÚS 124/93, stížnost pro porušení zákona je mimořádný opravný prostředek a není tudíž opravným prostředkem. Nejedná se v žádném případě o poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, zák. č. 182/1993 Sb., jeho podání proto nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti. Není prostředkem ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti, přičemž sám podnět k jejímu podání nelze už vůbec považovat za prostředek na ochranu práva.
Z hlediska trestního práva procesního je možno stanovisko
I. ÚS 114/97
ministra k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona považovat pouze za informaci subjektům, oprávněným ke stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky. Je věcí ministra, jakým způsobem a jakou formou oznámí navrhovateli, jak z hlediska podnětu věc posoudil.
Zákon o Ústavním soudu ukládá navrhovateli v ustanovení §75 odst. 1 a §72 odst. 2 jako podmínku podání ústavní stížnosti nutnost vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Posledním takovým prostředkem v předmětné věci byla stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, nikoliv podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatelé podali ústavní stížnost po uplynutí lhůty stanovené v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nebot usnesení krajského soudu bylo vydáno dne 16. 8. 1995, podnět ke stížnosti pro porušení zákona byl poprvé podán dne 12. 11. 1995, tedy toho dne již usnesení bylo pravomocné. Zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti je 60 dnů. Počíná běžet dnem, kdy rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nabylo právní moci. V předmětné věci tedy usnesení krajského soudu o zamítnutí stížnosti. Tím jsou splněny podmínky pro odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. dubna 1990 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu