ECLI:CZ:US:1997:1.US.129.97
sp. zn. I. ÚS 129/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky N. U., bytem v O., zastoupené Mgr. V. E., advokátem v O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 1995, sp. zn. 11 Co 179/95, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 7. 1994, sp. zn. 11 C 48/90, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. 12. 1994. Uvedeným rozsudkem zamítl okresní soud návrh na stanovení povinnosti odpůrcům zdržet se stínění a zamokřování stékáním povrchové vody rodinného domku v kat. úz. v O. Doplňujícím rozsudkem rozhodl soud tak, že odpůrci jsou povinni zdržet se stékání povrchové vody a splavování zeminy na parcelu navrhovatelky. Navrhovatelka napadla odvoláním tu část rozsudku, kterou byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti odpůrcům zdržet se stínění a zamokřování nemovitostí navrhovatelky stavbou hospodářské budovy a zídky včetně oplocení.
Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Opavě potvrdil.
Podle názoru navrhovatelky byla postupem Krajského soudu v Ostravě porušena její základní lidská práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proti rozsudku Krajského soudu podala navrhovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud dovolání zamítl pro nepřípustnost s odůvodněním, že není splněna žádná z podmínek pro přípustnost dovolání dle ustanovení občanského soudního řádu. Navrhovatelka sice navrhla odvolacímu soudu připuštění dovolání, ovšem stalo se tak v době, kdy občanský soudní řád ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. žádné právní následky s takovým právním úkonem nespojoval. Jestliže tedy navrhovatelka v této době navrhla, aby odvolací soud proti svému případnému potvrzujícímu rozsudku připustil dovolání, neměl tento její návrh z hlediska tehdy platného občanského soudního řádu žádný právní význam a odvolací soud o něm nerozhodl a rozhodnout ani nemohl, neboť sám rozhodoval před citovanou novelou o. s. ř. Proto nebylo možno připustit dovolání ani na základě §239 odst. 2 nyní platného o. s. ř.
Navrhovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že tak vyčerpala veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Po přezkoumání všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, stanovené pro její podání.
Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např. sp. zn. III. ÚS 40/93, I. ÚS 22/93). Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§237 - 239 o. s. ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 28. 2. 1996, přičemž je nutno jej pokládat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána dne 15. 4. 1997, je z uvedeného zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. června 1997