ECLI:CZ:US:1997:1.US.245.96
sp. zn. I. ÚS 245/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R.B., a spol. proti rozhodnutí Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 4. 1996, č.j. 771/91, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 1996, č.j. 10 Ca 243/96-29, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozhodnutí
Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 4.
1996, č.j. 771/91, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 3. 7. 1996, č.j. 10 Ca 243/96-29. Okresní
pozemkový úřad rozhodl podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991
Sb., že žadatelé R. B., a spol. nejsou vlastníky nemovitostí:
1) v k. ú. H. - p.č. 725/1, st. 528, 382, 383/2, 383/3, 389/1,
391, 2549, 724/2, 721/3, 721/5, 729/6, 395, 721/6, 724/3, st.
523/2, 644/1, 644/2, 645, 675, 676, 677, st. 734, 681
2) v k. ú. K. - p.č. 425/2, 424/2
3) v k. ú. S. - p.č. 705/1, 705/2, 704/1, 704/2.
Na tyto nemovitosti uplatnili nárok dědici původních
vlastníků sdružených do Společenstva soukeníků v H. Okresní
pozemkový úřad rozhodl, že Společenstvo soukeníků v H. bylo
právnickou osobou, takže žadatelé nejsou oprávněnými osobami podle
§4 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění.
Krajský soud rozhodnutí okresního pozemkového úřadu potvrdil.
Ze spisu pozemkového úřadu zjistil, že potomci původních členů
Společenstva soukeníků v H. se domáhali vydání předmětného majetku
již podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
a to u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 210/92,
u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 Co 602/93,
a na základě dovolání u Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud
v rozsudku ze dne 24. 3. 1995, č.j. 4 Cdo 46/94-119, dovodil, že
Společenstvo soukeníků v H. bylo společenstvem živnostenským podle
§106 a §110 živnostenského řádu č. 227/1859 ř.z., ve znění
zákona č. 26/1907 ř.z. Společenstvo mělo svůj vlastní majetek
oddělený od majetku jednotlivých členů a mělo právo vybírat od
svých členů příspěvky. Rozešlo-li se některé živnostenské
společenstvo, aniž by přešlo ve společenstvo nové, jeho jmění
podle §36 stanov nebylo rozděleno mezi jeho dosavadní členy, ale
bylo přikázáno politickým úřadem zemským obci, v níž mělo
společenstvo své sídlo. Podle cit. rozsudku byla živnostenská
společenstva veřejnoprávními korporacemi, měla vlastní právní
subjektivitu a lze je považovat za právnické osoby v dnešním slova
smyslu.
Podle názoru krajského soudu bylo vlastnické právo
k požadovaným nemovitostem odňato firmě Společenstvo soukeníků
v H. znárodněním podle zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění
některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů
a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků.
Krajský soud zjistil, že ve znárodňovacím řízení majetek nepřešel
do vlastnictví státu z majetku jednotlivých občanů, nýbrž
z majetku firmy Společenstvo soukeníků v H. Firma byla znárodněna
jako celek, takže nedošlo k jednání s jednotlivými fyzickými
osobami o znárodnění jejich podílů. Podíly na této firmě nebyly
vyznačeny jako podílové spoluvlastnictví v pozemkové knize, ani
nebyly předmětem dědění po jednotlivých členech společenstva.
Navrhovatelé rovněž nepředložili soudu žádné doklady o tom, že by
členství, popřípadě podíl na zvláštním jmění Společenstva
soukeníků v H., byly předmětem dědického řízení. Proto krajský
soud dospěl k závěru, že nebyl splněn jeden ze základních
předpokladů restituce podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., v platném
znění, neboť majetek, jehož se týkalo rozhodnutí Okresního úřadu
v P., přešel do vlastnictví státu z vlastnictví osoby právnické
a nikoli osoby fyzické. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě
namítali, že napadená rozhodnutí vycházejí z nesprávného právního
názoru na charakter Společenstva soukeníků v H. Podle jejich
tvrzení šlo o zvláštní, historicky podmíněný svazek, který plynule
navazoval na předchozí právní formy cechovního zřízení. K přeměně
došlo změnou živnostenského řádu zákonem č. 26/1907 ř.z., podle
něhož bylo zřízeno i Společenstvo soukeníků v H. Ve společenstvu
bylo zavedeno povinné členství všech živnostníků daného oboru, ale
společenstva dále vykonávala funkce cechovní, spočívající
v zajišťování spolupráce a vzájemné podpory členů proti konkurenci
továrenských provozů. Dále vykonávala v menším rozsahu i funkce
veřejnoprávní. Dvojjedinost postavení společenstva se projevovala
i v majetkových poměrech, kde vedle běžného majetku společenstva
existovalo i tzv. zvláštní jmění pozůstávající především
z nemovitostí, které sloužily k zajišťování původních cechovních
funkcí. Tento nemovitý majetek nenáležel všem členům společenstva,
ale účast na něm měli pouze původní členové společenstva a ti,
kteří účastenství ve společenstvu po původních vlastnících
zdědili. O vydání tohoto zvláštního jmění společenstva stěžovatelé
žádali, neboť podle jejich názoru mělo být Společenstvo soukeníků
v H. považováno za sdružení fyzických osob, které určitou část
svého individuálního majetku poskytly pro společnou činnost
v živnostenském podnikání. V důsledku nesprávného právního názoru
na postavení Společenstva soukeníků v H. došlo k porušení práva
stěžovatelů vlastnit majetek, což je v rozporu s čl. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který
zaručuje každému právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo
všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Proto stěžovatelé navrhli, aby v záhlaví uvedená rozhodnutí
byla zrušena.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání
ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 1996, č.j. 10 Ca 243/96-29,
nabyl právní moci dne 17. 7. 1996. Ústavní stížnost došla
Ústavnímu soudu dne 6. 9. 1996, přičemž byla podána k poštovní
přepravě dne 5. 9. 1996, takže ve smyslu ust. §57 odst. 3
občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je lhůta k podání
ústavní stížnosti zachována, Ani jiné formální nedostatky ústavní
stížnosti nebyly zjištěny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší
účastníci řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích poukázal na výsledky
správního řízení, podle nichž firma Společenstvo soukeníků v H.
byla znárodněna zestátněním podle zákona č. 114/1948 Sb. v roce
1949. Oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. může být
pouze občan (fyzická osoba), jehož zemědělský majetek přešel do
vlastnictví státu způsobem taxativně vyjmenovaným v ust. §6
citovaného zákona. Krajský soud dospěl k závěru, že do vlastnictví
státu nepřešel majetek jednotlivých občanů, nýbrž majetek
právnické osoby - firmy Společenstva soukeníků v H. Tvrzení
stěžovatelů, že jde o tzv. zvláštní jmění, které sloužilo
k zajištění cechovních funkcí, prý nemůže obstát.S ohledem na to,
že nebyla splněna základní podmínka restituce podle zákona č.
229/1991 Sb., tj. že majetek nepřešel do vlastnictví státu
z vlastnictví fyzických osob, nebylo nutno se dále zabývat
otázkou, zda veškerý požadovaný majetek by bylo možno restituovat
podle citovaného zákona. Krajský soud je toho názoru, že
nevyhověním žádosti stěžovatelů o vydání požadovaného majetku
nemohlo dojít k porušení čl. 11 Listiny, neboť stěžovatelé nebyli
nikdy vlastníky požadovaných nemovitostí a v restitučním řízení je
teprve zjišťováno, zda jsou splněny zákonné podmínky pro jejich
vydání. Krajský soud z těchto důvodů navrhl zamítnutí ústavní
stížnosti a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Okresní úřad v P. - okresní pozemkový úřad uvedl, že
stěžovatelé nesplňovali kritéria kladená na oprávněné osoby podle
§4 zákona č. 229/1991 Sb., neboť v řízení bylo zjištěno, že
požadovaný majetek nepřešel do vlastnictví státu z vlastnictví
jednotlivých občanů, nýbrž znárodněním majetku firmy Společenstva
soukeníků v H. zestátněním podle zákona č. 114/1948 Sb. Tato firma
byla právnickou osobou, takže stěžovatelům nemohl být požadovaný
majetek vydán. Pozemkový úřad souhlasí s upuštěním od ústního
jednání o ústavní stížnosti. Českomoravský len, a.s., H., jako
vedlejší účastník ve svém vyjádření považuje ústavní stížnost ze
nedůvodnou, neboť důkazy provedené během správního řízení před
pozemkovým úřadem i v přezkumném řízení před soudem nepotvrdily,
že by bývalé Společenstvo soukeníků v H. bylo sdružením fyzických
osob, které by si ponechaly plná vlastnická práva k požadovaným
nemovitostem. Šlo o právnickou osobu, na kterou se platné
restituční zákony nevztahují. Vedlejší účastník proto navrhl
zamítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od
ústního jednání.
Okresní podnik služeb P., s. p. v likvidaci, jako vedlejší
účastník se ztotožnil se stanovisky Okresního úřadu v P.
- okresního pozemkového úřadu a Krajského soudu v Českých
Budějovicích a uvedl, že výzva stěžovatelů k vydání nemovitostí
v návrhu uvedených se týkala majetku ve vlastnictví právnické
osoby. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil s upuštěním
od ústního jednání. Povodí Vltavy, a.s., jako vedlejší účastník
považuje napadené rozhodnutí Okresního úřadu v P. - okresního
pozemkového úřadu a rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích za věcně správné, navrhuje zamítnutí ústavní
stížnosti a souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Pozemkový
fond České republiky, územní pracoviště P., Lesy České republiky,
oblastní inspektorát, H. B., Sukno, s.r.o., H., Tělovýchovná
jednota Jiskra H., Školní statek Střední zemědělské školy v H.,
Zemědělské družstvo "Vysočina" Ž. a Zemědělské družstvo B.
v likvidaci se ve smyslu ust. §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
vzdaly postavení vedlejšího účastníka řízení. Město H. jako
vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, pouze
projevilo souhlas s upuštěním od ústního jednání.
O. P. se rovněž k ústavní stížnosti nevyjádřil, neustanovil
si advokáta a pouze sdělil, že vzhledem ke zdravotnímu stavu
a věku se jednání u Ústavního soudu nezúčastní. Rovněž tak M. Š.
si neustanovil advokáta, avšak sdělil, že s podanou ústavní
stížností souhlasí. Také K. J. si neustanovil advokáta
a prohlásil, že údaje uvedené v ústavní stížnosti jsou pravdivé
a dále uvedl, že souhlasí, aby o podané ústavní stížnosti proběhlo
ústní jednání. J. Š. se k ústavní stížnosti nevyjádřil, ani si
neustanovil advokáta.
Vedlejší účastníci Ing. J. K., J. Š., MUDr. J. T., L. C. a M.
F. zaslali Ústavnímu soudu společné vyjádření, v němž uvedli, že
souhlasí s důvody uvedenými v ústavní stížnosti, navrhují zrušení
napadených rozhodnutí a trvají na ústním jednání o ústavní
stížnosti. Vedlejší účastník Ing. M. N. rovněž souhlasil s právním
názorem obsaženým v ústavní stížnosti a dále vyslovil názor, že
legislativa opomněla včlenit do stávajícího právního řádu
institut, který by byl adekvátní společenstvu či který by působil
jako přechodový instrument mezi tímto právním tvarem a současným
pojetím právnických osob, a trvá na tom, aby o ústavní stížnosti
proběhlo ústní jednání.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených
rozhodnutí, včetně řízení, které jim předcházelo, dospěl Ústavní
soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Z obsahu spisu
Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 243/96
vyplývá, že již v předchozím soudním řízení Vrchní soud v Praze
právem dovodil, že Společenstvo soukeníků v H. nebylo obchodní
společností podle všeobecného zákoníku obchodního č. 1/1863
ř.z. a nebylo tudíž ani veřejnou obchodní společností. O tom
svědčí i skutečnost, že nebylo zapsáno ani v obchodním rejstříku.
Krajský soud dále správně poukázal na obecně uznávanou literaturu,
která výslovně zařazuje společenstva živnostníků mezi veřejné
korporace (srov. Komentář k Čsl. obecnému zákoníku občanskému
autorů Roučka a Sedláčka vydaný v roce 1935, ust. §26, str.
261). Veřejnou korporací je nutno chápat takové obchodní
a hospodářské sdružení, které má povahu právnické osoby a má
schopnost být samostatným subjektem práv a závazků. O tom, že
Společenstvu soukeníků v H. nebyl upírán charakter veřejné
korporace již v minulém století, svědčí zápisy provedené
v příslušných vložkách pozemkové knihy. Krajský soud proto právem
dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci nepřešla půda, popřípadě
jiný zemědělský majetek, do vlastnictví státu z majetku
jednotlivých fyzických osob, nýbrž šlo o přechod majetku firmy
Společenstva soukeníků v H., která nebyla totožná se společenstvím
fyzických osob provozujících živnost soukenickou. Tím nebyl splněn
jeden ze základních předpokladů restituce podle zákona č.
229/1991 Sb., v novelizovaném znění, tedy existence oprávněné
osoby ve smyslu ust. §4 odst. 1 cit. zákona, takže požadovaný
zemědělský majetek nemohl být stěžovatelům vydán.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují v zásadě tytéž
argumenty, které uplatňovali ve vlastním řízení o vydání
předmětného majetku, a tvrdí, že jak rozhodnutí Okresního úřadu
v P. - okresního pozemkového úřadu, tak rozhodnutí Krajského soudu
v Českých Budějovicích vycházejí z nesprávného právního názoru na
charakter Společenstva soukeníků v H. Jak je uvedeno na jiném
místě tohoto nálezu, stěžovatelé již v řízení před obecným soudem
(i v ústavní stížnosti) tvrdili, že Společenstvo soukeníků v H.
"nelze jednoznačně chápat ve všech jeho projevech jako právnickou
osobu ve smyslu přípustnosti uplatnění restitučních nároků jeho
jednotlivých členů, případně právních nástupců". Nemovitosti,
o jejichž vydání stěžovatelé žádali, prý nebyly ve vlastnictví
právnické osoby jako celku, ale byly pouze vlastnictvím původních
členů, případně jejich právních nástupců, tedy přesně určeného
okruhu vlastníků.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve
věcech sp. zn. I. ÚS 194/96, II. ÚS 45/94, II. ÚS 92/95), že není
třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem
obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem
nadřízeným (čl. 81, 90 Ústavy ČR). Pravomoc Ústavního soudu je
vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno
ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele [§72
odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními
závěry Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu
a s právními závěry napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jaký plyne
z opravného prostředku stěžovatelů proti rozhodnutí uvedeného
správního orgánu. Krajský soud se uplatněnými námitkami zabýval
a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi náležitě vypořádal.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti
obecných soudů, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností, pokud soudy postupují ve shodě
s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti
soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení
důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže soud při svém rozhodování
respektuje v posuzované věci kautely dané ust. §132 o.s.ř.,
nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů
obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením
neztotožňoval (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 1, str. 41, C.H. Beck Praha, 1994).
Krajský soud v napadeném rozsudku právem vycházel z právního
názoru Vrchního soudu v Praze, který se na základě dovolání
stěžovatelů v řízení o vydání téhož majetku podle zákona č.
87/1991 Sb. velmi podrobně zabýval právní kvalifikací Společenstva
soukeníků v H. a v rozsudku ze dne 24. 3. 1995, č.j. 4 Cdo
46/94-119, dovodil, že se jednalo o společenstvo živnostenské
podle §106 a §110 živnostenského řádu, ve znění zákona č.
26/1907 ř.z. Jak je uvedeno již na jiném místě tohoto nálezu,
společenstvo mělo svůj vlastní majetek oddělený od majetku
jednotlivých členů, od nichž mělo právo vybírat členské příspěvky.
Jestliže se některé živnostenské společenstvo rozešlo, aniž by
přešlo ve společenstvo nové, jeho jmění podle §36 stanov nebylo
rozděleno mezi jeho dosavadní členy, ale bylo přikázáno politickým
úřadem zemským obci, v níž mělo společenstvo své sídlo. Podíly na
zvláštním jmění společenstva nebyly předmětem dědění po
jednotlivých členech společenstva a stěžovatelé (jako
navrhovatelé) nepředložili soudu žádné důkazy o tom, že by
členství, popřípadě podíl na zvláštním jmění Společenstva
soukeníků v H., bylo předmětem dědického řízení. Ostatně okolnost,
že by některý ze stěžovatelů (navrhovatelů) nabyl podíl na
požadovaném majetku děděním, netvrdí stěžovatelé ani ve vlastní
ústavní stížnosti.
Skutečnost, že krajský soud potvrdil rozhodnutí Okresního
úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 4. 1996, č.j.
771/91, a po provedeném řízení vyslovil právní názor, s nímž se
stěžovatelé neztotožňují, není přirozeně sama o sobě důvodem
vyhovění ústavní stížnosti. Krajský soud při rozhodování
o opravném prostředku stěžovatelů vyčerpávajícím způsobem
objasnil, na základě jakých právních úvah dospěl k závěru, že
stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami k vydání majetku
znárodněného podle zákona č. 114/1948 Sb. Pokud stěžovatelé
namítají, že postupem okresního pozemkového úřadu a krajského
soudu jim bylo znemožněno uplatnit vlastnické právo k majetku,
k jehož restituci mají právo podle zákona č. 229/1991 Sb.,
v platném znění, a že tak došlo k porušení čl. 11 Listiny, nemůže
tento názor obstát. Čl. 11 Listiny totiž chrání toliko vlastnické
právo konstituované, tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený
nárok na ně. V tomto směru lze toliko odkázat na již standardní
judikaturu Ústavního soudu.
Na základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že
k porušení základního práva stěžovatelů zaručeného v čl. 11
Listiny, ani k porušení jiného základního práva nebo svobody
stěžovatelů, napadenými rozhodnutími nedošlo. Proto byla ústavní
stížnost zamítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. října 1997