infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-296-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.10.1997, sp. zn. I. ÚS 245/96 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 126/9 SbNU 153 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.245.96

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K právnímu charakteru oprávněných osob (jakožto osob fyzických, nikoliv právnických) podle zákona o půdě

Právní věta Vrchní soud v Praze právem dovodil, že Společenstvo soukeníků v H. nebylo obchodní společností podle všeobecného zákoníku obchodního č. 1/1863 ř.z. a nebylo tudíž ani veřejnou obchodní společností. Soud dále správně poukázal na obecně uznávanou literaturu, která výslovně zařazuje společenstva živnostníků mezi veřejné korporace (srov. Komentář k Čsl. obecnému zákoníku občanskému autorů Roučka a Sedláčka vydaný v roce 1935, ust. §26, str. 261). Veřejnou korporací je nutno chápat takové obchodní a hospodářské sdružení, které má povahu právnické osoby a má schopnost být samostatným subjektem práv a závazků. Tím nebyl splněn jeden ze základních předpokladů restituce podle zákona č. 229/1991 Sb., v novelizovaném znění, tedy existence oprávněné osoby ve smyslu ust. §4 odst. 1 cit. zákona.

ECLI:CZ:US:1997:1.US.245.96
sp. zn. I. ÚS 245/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R.B., a spol. proti rozhodnutí Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 4. 1996, č.j. 771/91, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 1996, č.j. 10 Ca 243/96-29, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozhodnutí Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 4. 1996, č.j. 771/91, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 1996, č.j. 10 Ca 243/96-29. Okresní pozemkový úřad rozhodl podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., že žadatelé R. B., a spol. nejsou vlastníky nemovitostí: 1) v k. ú. H. - p.č. 725/1, st. 528, 382, 383/2, 383/3, 389/1, 391, 2549, 724/2, 721/3, 721/5, 729/6, 395, 721/6, 724/3, st. 523/2, 644/1, 644/2, 645, 675, 676, 677, st. 734, 681 2) v k. ú. K. - p.č. 425/2, 424/2 3) v k. ú. S. - p.č. 705/1, 705/2, 704/1, 704/2. Na tyto nemovitosti uplatnili nárok dědici původních vlastníků sdružených do Společenstva soukeníků v H. Okresní pozemkový úřad rozhodl, že Společenstvo soukeníků v H. bylo právnickou osobou, takže žadatelé nejsou oprávněnými osobami podle §4 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění. Krajský soud rozhodnutí okresního pozemkového úřadu potvrdil. Ze spisu pozemkového úřadu zjistil, že potomci původních členů Společenstva soukeníků v H. se domáhali vydání předmětného majetku již podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 210/92, u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 Co 602/93, a na základě dovolání u Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud v rozsudku ze dne 24. 3. 1995, č.j. 4 Cdo 46/94-119, dovodil, že Společenstvo soukeníků v H. bylo společenstvem živnostenským podle §106 a §110 živnostenského řádu č. 227/1859 ř.z., ve znění zákona č. 26/1907 ř.z. Společenstvo mělo svůj vlastní majetek oddělený od majetku jednotlivých členů a mělo právo vybírat od svých členů příspěvky. Rozešlo-li se některé živnostenské společenstvo, aniž by přešlo ve společenstvo nové, jeho jmění podle §36 stanov nebylo rozděleno mezi jeho dosavadní členy, ale bylo přikázáno politickým úřadem zemským obci, v níž mělo společenstvo své sídlo. Podle cit. rozsudku byla živnostenská společenstva veřejnoprávními korporacemi, měla vlastní právní subjektivitu a lze je považovat za právnické osoby v dnešním slova smyslu. Podle názoru krajského soudu bylo vlastnické právo k požadovaným nemovitostem odňato firmě Společenstvo soukeníků v H. znárodněním podle zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků. Krajský soud zjistil, že ve znárodňovacím řízení majetek nepřešel do vlastnictví státu z majetku jednotlivých občanů, nýbrž z majetku firmy Společenstvo soukeníků v H. Firma byla znárodněna jako celek, takže nedošlo k jednání s jednotlivými fyzickými osobami o znárodnění jejich podílů. Podíly na této firmě nebyly vyznačeny jako podílové spoluvlastnictví v pozemkové knize, ani nebyly předmětem dědění po jednotlivých členech společenstva. Navrhovatelé rovněž nepředložili soudu žádné doklady o tom, že by členství, popřípadě podíl na zvláštním jmění Společenstva soukeníků v H., byly předmětem dědického řízení. Proto krajský soud dospěl k závěru, že nebyl splněn jeden ze základních předpokladů restituce podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, neboť majetek, jehož se týkalo rozhodnutí Okresního úřadu v P., přešel do vlastnictví státu z vlastnictví osoby právnické a nikoli osoby fyzické. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě namítali, že napadená rozhodnutí vycházejí z nesprávného právního názoru na charakter Společenstva soukeníků v H. Podle jejich tvrzení šlo o zvláštní, historicky podmíněný svazek, který plynule navazoval na předchozí právní formy cechovního zřízení. K přeměně došlo změnou živnostenského řádu zákonem č. 26/1907 ř.z., podle něhož bylo zřízeno i Společenstvo soukeníků v H. Ve společenstvu bylo zavedeno povinné členství všech živnostníků daného oboru, ale společenstva dále vykonávala funkce cechovní, spočívající v zajišťování spolupráce a vzájemné podpory členů proti konkurenci továrenských provozů. Dále vykonávala v menším rozsahu i funkce veřejnoprávní. Dvojjedinost postavení společenstva se projevovala i v majetkových poměrech, kde vedle běžného majetku společenstva existovalo i tzv. zvláštní jmění pozůstávající především z nemovitostí, které sloužily k zajišťování původních cechovních funkcí. Tento nemovitý majetek nenáležel všem členům společenstva, ale účast na něm měli pouze původní členové společenstva a ti, kteří účastenství ve společenstvu po původních vlastnících zdědili. O vydání tohoto zvláštního jmění společenstva stěžovatelé žádali, neboť podle jejich názoru mělo být Společenstvo soukeníků v H. považováno za sdružení fyzických osob, které určitou část svého individuálního majetku poskytly pro společnou činnost v živnostenském podnikání. V důsledku nesprávného právního názoru na postavení Společenstva soukeníků v H. došlo k porušení práva stěžovatelů vlastnit majetek, což je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje každému právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Proto stěžovatelé navrhli, aby v záhlaví uvedená rozhodnutí byla zrušena. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 1996, č.j. 10 Ca 243/96-29, nabyl právní moci dne 17. 7. 1996. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 6. 9. 1996, přičemž byla podána k poštovní přepravě dne 5. 9. 1996, takže ve smyslu ust. §57 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována, Ani jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích poukázal na výsledky správního řízení, podle nichž firma Společenstvo soukeníků v H. byla znárodněna zestátněním podle zákona č. 114/1948 Sb. v roce 1949. Oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. může být pouze občan (fyzická osoba), jehož zemědělský majetek přešel do vlastnictví státu způsobem taxativně vyjmenovaným v ust. §6 citovaného zákona. Krajský soud dospěl k závěru, že do vlastnictví státu nepřešel majetek jednotlivých občanů, nýbrž majetek právnické osoby - firmy Společenstva soukeníků v H. Tvrzení stěžovatelů, že jde o tzv. zvláštní jmění, které sloužilo k zajištění cechovních funkcí, prý nemůže obstát.S ohledem na to, že nebyla splněna základní podmínka restituce podle zákona č. 229/1991 Sb., tj. že majetek nepřešel do vlastnictví státu z vlastnictví fyzických osob, nebylo nutno se dále zabývat otázkou, zda veškerý požadovaný majetek by bylo možno restituovat podle citovaného zákona. Krajský soud je toho názoru, že nevyhověním žádosti stěžovatelů o vydání požadovaného majetku nemohlo dojít k porušení čl. 11 Listiny, neboť stěžovatelé nebyli nikdy vlastníky požadovaných nemovitostí a v restitučním řízení je teprve zjišťováno, zda jsou splněny zákonné podmínky pro jejich vydání. Krajský soud z těchto důvodů navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Okresní úřad v P. - okresní pozemkový úřad uvedl, že stěžovatelé nesplňovali kritéria kladená na oprávněné osoby podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., neboť v řízení bylo zjištěno, že požadovaný majetek nepřešel do vlastnictví státu z vlastnictví jednotlivých občanů, nýbrž znárodněním majetku firmy Společenstva soukeníků v H. zestátněním podle zákona č. 114/1948 Sb. Tato firma byla právnickou osobou, takže stěžovatelům nemohl být požadovaný majetek vydán. Pozemkový úřad souhlasí s upuštěním od ústního jednání o ústavní stížnosti. Českomoravský len, a.s., H., jako vedlejší účastník ve svém vyjádření považuje ústavní stížnost ze nedůvodnou, neboť důkazy provedené během správního řízení před pozemkovým úřadem i v přezkumném řízení před soudem nepotvrdily, že by bývalé Společenstvo soukeníků v H. bylo sdružením fyzických osob, které by si ponechaly plná vlastnická práva k požadovaným nemovitostem. Šlo o právnickou osobu, na kterou se platné restituční zákony nevztahují. Vedlejší účastník proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Okresní podnik služeb P., s. p. v likvidaci, jako vedlejší účastník se ztotožnil se stanovisky Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu a Krajského soudu v Českých Budějovicích a uvedl, že výzva stěžovatelů k vydání nemovitostí v návrhu uvedených se týkala majetku ve vlastnictví právnické osoby. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Povodí Vltavy, a.s., jako vedlejší účastník považuje napadené rozhodnutí Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích za věcně správné, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště P., Lesy České republiky, oblastní inspektorát, H. B., Sukno, s.r.o., H., Tělovýchovná jednota Jiskra H., Školní statek Střední zemědělské školy v H., Zemědělské družstvo "Vysočina" Ž. a Zemědělské družstvo B. v likvidaci se ve smyslu ust. §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdaly postavení vedlejšího účastníka řízení. Město H. jako vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, pouze projevilo souhlas s upuštěním od ústního jednání. O. P. se rovněž k ústavní stížnosti nevyjádřil, neustanovil si advokáta a pouze sdělil, že vzhledem ke zdravotnímu stavu a věku se jednání u Ústavního soudu nezúčastní. Rovněž tak M. Š. si neustanovil advokáta, avšak sdělil, že s podanou ústavní stížností souhlasí. Také K. J. si neustanovil advokáta a prohlásil, že údaje uvedené v ústavní stížnosti jsou pravdivé a dále uvedl, že souhlasí, aby o podané ústavní stížnosti proběhlo ústní jednání. J. Š. se k ústavní stížnosti nevyjádřil, ani si neustanovil advokáta. Vedlejší účastníci Ing. J. K., J. Š., MUDr. J. T., L. C. a M. F. zaslali Ústavnímu soudu společné vyjádření, v němž uvedli, že souhlasí s důvody uvedenými v ústavní stížnosti, navrhují zrušení napadených rozhodnutí a trvají na ústním jednání o ústavní stížnosti. Vedlejší účastník Ing. M. N. rovněž souhlasil s právním názorem obsaženým v ústavní stížnosti a dále vyslovil názor, že legislativa opomněla včlenit do stávajícího právního řádu institut, který by byl adekvátní společenstvu či který by působil jako přechodový instrument mezi tímto právním tvarem a současným pojetím právnických osob, a trvá na tom, aby o ústavní stížnosti proběhlo ústní jednání. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, včetně řízení, které jim předcházelo, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 243/96 vyplývá, že již v předchozím soudním řízení Vrchní soud v Praze právem dovodil, že Společenstvo soukeníků v H. nebylo obchodní společností podle všeobecného zákoníku obchodního č. 1/1863 ř.z. a nebylo tudíž ani veřejnou obchodní společností. O tom svědčí i skutečnost, že nebylo zapsáno ani v obchodním rejstříku. Krajský soud dále správně poukázal na obecně uznávanou literaturu, která výslovně zařazuje společenstva živnostníků mezi veřejné korporace (srov. Komentář k Čsl. obecnému zákoníku občanskému autorů Roučka a Sedláčka vydaný v roce 1935, ust. §26, str. 261). Veřejnou korporací je nutno chápat takové obchodní a hospodářské sdružení, které má povahu právnické osoby a má schopnost být samostatným subjektem práv a závazků. O tom, že Společenstvu soukeníků v H. nebyl upírán charakter veřejné korporace již v minulém století, svědčí zápisy provedené v příslušných vložkách pozemkové knihy. Krajský soud proto právem dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci nepřešla půda, popřípadě jiný zemědělský majetek, do vlastnictví státu z majetku jednotlivých fyzických osob, nýbrž šlo o přechod majetku firmy Společenstva soukeníků v H., která nebyla totožná se společenstvím fyzických osob provozujících živnost soukenickou. Tím nebyl splněn jeden ze základních předpokladů restituce podle zákona č. 229/1991 Sb., v novelizovaném znění, tedy existence oprávněné osoby ve smyslu ust. §4 odst. 1 cit. zákona, takže požadovaný zemědělský majetek nemohl být stěžovatelům vydán. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují v zásadě tytéž argumenty, které uplatňovali ve vlastním řízení o vydání předmětného majetku, a tvrdí, že jak rozhodnutí Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu, tak rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích vycházejí z nesprávného právního názoru na charakter Společenstva soukeníků v H. Jak je uvedeno na jiném místě tohoto nálezu, stěžovatelé již v řízení před obecným soudem (i v ústavní stížnosti) tvrdili, že Společenstvo soukeníků v H. "nelze jednoznačně chápat ve všech jeho projevech jako právnickou osobu ve smyslu přípustnosti uplatnění restitučních nároků jeho jednotlivých členů, případně právních nástupců". Nemovitosti, o jejichž vydání stěžovatelé žádali, prý nebyly ve vlastnictví právnické osoby jako celku, ale byly pouze vlastnictvím původních členů, případně jejich právních nástupců, tedy přesně určeného okruhu vlastníků. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 194/96, II. ÚS 45/94, II. ÚS 92/95), že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, 90 Ústavy ČR). Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu a s právními závěry napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jaký plyne z opravného prostředku stěžovatelů proti rozhodnutí uvedeného správního orgánu. Krajský soud se uplatněnými námitkami zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi náležitě vypořádal. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže soud při svém rozhodování respektuje v posuzované věci kautely dané ust. §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, str. 41, C.H. Beck Praha, 1994). Krajský soud v napadeném rozsudku právem vycházel z právního názoru Vrchního soudu v Praze, který se na základě dovolání stěžovatelů v řízení o vydání téhož majetku podle zákona č. 87/1991 Sb. velmi podrobně zabýval právní kvalifikací Společenstva soukeníků v H. a v rozsudku ze dne 24. 3. 1995, č.j. 4 Cdo 46/94-119, dovodil, že se jednalo o společenstvo živnostenské podle §106 a §110 živnostenského řádu, ve znění zákona č. 26/1907 ř.z. Jak je uvedeno již na jiném místě tohoto nálezu, společenstvo mělo svůj vlastní majetek oddělený od majetku jednotlivých členů, od nichž mělo právo vybírat členské příspěvky. Jestliže se některé živnostenské společenstvo rozešlo, aniž by přešlo ve společenstvo nové, jeho jmění podle §36 stanov nebylo rozděleno mezi jeho dosavadní členy, ale bylo přikázáno politickým úřadem zemským obci, v níž mělo společenstvo své sídlo. Podíly na zvláštním jmění společenstva nebyly předmětem dědění po jednotlivých členech společenstva a stěžovatelé (jako navrhovatelé) nepředložili soudu žádné důkazy o tom, že by členství, popřípadě podíl na zvláštním jmění Společenstva soukeníků v H., bylo předmětem dědického řízení. Ostatně okolnost, že by některý ze stěžovatelů (navrhovatelů) nabyl podíl na požadovaném majetku děděním, netvrdí stěžovatelé ani ve vlastní ústavní stížnosti. Skutečnost, že krajský soud potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 4. 1996, č.j. 771/91, a po provedeném řízení vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, není přirozeně sama o sobě důvodem vyhovění ústavní stížnosti. Krajský soud při rozhodování o opravném prostředku stěžovatelů vyčerpávajícím způsobem objasnil, na základě jakých právních úvah dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami k vydání majetku znárodněného podle zákona č. 114/1948 Sb. Pokud stěžovatelé namítají, že postupem okresního pozemkového úřadu a krajského soudu jim bylo znemožněno uplatnit vlastnické právo k majetku, k jehož restituci mají právo podle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, a že tak došlo k porušení čl. 11 Listiny, nemůže tento názor obstát. Čl. 11 Listiny totiž chrání toliko vlastnické právo konstituované, tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. V tomto směru lze toliko odkázat na již standardní judikaturu Ústavního soudu. Na základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základního práva stěžovatelů zaručeného v čl. 11 Listiny, ani k porušení jiného základního práva nebo svobody stěžovatelů, napadenými rozhodnutími nedošlo. Proto byla ústavní stížnost zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. října 1997

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1997:1.US.245.96
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 245/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 126/9 SbNU 153
Populární název K právnímu charakteru oprávněných osob (jakožto osob fyzických, nikoliv právnických) podle zákona o půdě
Datum rozhodnutí 14. 10. 1997
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 9. 1996
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 1/1863 Sb.
  • 114/1948 Sb.
  • 229/1991 Sb., §4 odst.1, §9 odst.4
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík osoba/oprávněná
znárodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-245-96
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 28149
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31