ECLI:CZ:US:1997:1.US.25.97
sp. zn. I. ÚS 25/97
Usnesení
I. ÚS 25/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F.N., zastoupeného advokátem JUDr. A.H., proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 13 To 537/96, a ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 13 To 538/96, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel je od 12. 5. 1995 trestně stíhán pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona,
I. ÚS 25/97
kterého se prý dopustil tím, že dne 18. 1. 1991 uzavřel s Č.S.P. úvěrovou smlouvu na částku 4 494 833,- Kč na zaplacení části kupní ceny hotelu M. ve S. a na investice pro tento hotel. Tento úvěr údajně téměř celý vyčerpal, nevrátil jej a peníze užil pro sebe.
Od 4. 12.1995 je stěžovatel dále trestně stíhán (společně s několika spoluobviněnými) pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ustanovení §148 odst. 1 a 3 trestního zákona, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství (§9 odst. 2 trestního zákona) formou organizátorství (§10 odst. 1a cit. zákona). Této činnosti se prý dopustil tím, že v O., K.H., S., a P., zapojoval různé podnikatele do podvodných vymáhání DPH od finančních úřadů uplatňováním nároků na daňové odpočty za neexistující nákupy zboží. Tím prý došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty o částku ve výši 5 780 000,- Kč a k pokusu o zkrácení této daně o částku ve výši 24 745 171,- Kč, tj. ke způsobení škody velkého rozsahu.
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 711/96, ze dne 12. 1. 1996 z důvodů ustanovení §67 písm. a), b) a c) trestního řádu.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 13 To 537/96, byla zamítnuta stěžovatelova
I. ÚS 25/97
stížnost proti usnesení okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 1996, č. j. Nt 1132/96-4, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby na svobodu. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že doposud provedená zjištění plně odůvodňují podezření ze spáchání uvedené závažné trestné činnosti, za niž - v případě uznání viny - hrozí stěžovateli trest v rozmezí od 5 do 12 let odnětí svobody. Stěžovatel se prý snažil opustit území ČR, a proto mu musel být odebrán cestovní pas. Zejména tato okolnost plně odůvodňuje obavu z toho, že by uprchl nebo se skrýval z obavy před hrozícím trestem. Ze spisu je dále zřejmé, že stěžovatel prostřednictvím své "ochranky" pohrůžkami a násilím ovlivňoval osoby, s nimiž se dopouštěl nezákonných obchodů, takže i nadále trvá obava z ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků v případě stěžovatelova propuštění z vazby na svobodu. Nelze ani opomenout skutečnost, že k páchání trestné činnosti docházelo po delší dobu a byla jí způsobena značná škoda, takže není vyloučeno nebezpečí, že by stěžovatel při pobytu na svobodě v trestné činnosti dále pokračoval. Krajský soud tedy usoudil, že všechny tři důvody, pro které byl stěžovatel vzat do vazby, trvají i nadále.
K stěžovatelově námitce ohledně nevyhovující vazby z důvodu jeho trvalého zdravotního postižení krajský soud uvedl, že podle ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, má obviněný vzatý do vazby právo na zdravotní péči v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním předpisem. Tímto předpisem je
I. ÚS 25/97
ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění, podle něhož občanům s výjimkou osob ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody se umožňuje volba lékaře i zdravotnického zařízení. Z uvedeného prý vyplývá, že obviněnému, který je ve vazbě, je omezeno právo zvolit si lékaře i zdravotnické zařízení, přičemž mu je zachováno právo na zdravotní péči s přihlédnutím k omezením, vyplývajícím z účelu vazby. Důvodem pobytu stěžovatele ve vězeňské nemocnici údajně není jeho zdravotní stav, ale nemožnost zajistit mu v běžné věznici podmínky pro jeho pobyt vzhledem k jeho tělesnému postižení.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 13 To 538/96, byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 1996, sp. zn. Nt 1144/96, jímž bylo rozhodnuto o prodloužení lhůty pro trvání stěžovatelovy vazby v přípravném řízení o tři měsíce, tj. do 12. 3. 1997. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že skutečnosti zachycené ve spise spolehlivě prokazují existenci vazebních důvodů podle ustanovení §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Stěžovatelovi totiž hrozí uložení trestu za velmi závažnou trestnou činnost a na počátku trestního řízení se prý pohyboval po celém území republiky i v zahraničí, čímž zavdal příčinu k obavám z vyhýbání se trestnímu stíhání. Stěžovatel měl údajně "k dispozici" osoby často i ozbrojené, které spoluobviněné nutily ke spáchání
I. ÚS 25/97
trestného jednání a tento způsob chování vzbuzuje obavy z možného ovlivňování průběhu vyšetřování. Délka doby a počet spáchaných dílčích útoků svědčí o soustavnosti jeho trestného jednání a tím i o možnosti pokračování v trestné činnosti. Rozsah trestné činnosti a skutečnost, že jsou zjišťovány stále nové dílčí útoky, prý znemožňuje ukončit vyšetřování v termínu, který byl původně stanoven pro délku vazby. Prodloužená lhůta se údajně jeví jako nezbytně nutná k ukončení přípravného řízení. Stěžovatelův názor, že pokud v našem právním řádu není zvláštním způsobem upraven výkon vazby pro zdravotně postižené, je jejich "držení nezákonné", prý postrádá oporu nejen v trestním zákoně, ale i v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na kterou se stěžovatel odvolává. Stěžovatelův zdravotní stav mu nebránil v trestné činnosti a podle lékařských zpráv je jeho pobyt ve vězeňské nemocnici možný. Kromě toho byl dán souhlas k jeho případnému přemístění do věznice v Č.B., která je upravena pro bezbariérový pobyt.
Obě citovaná usnesení krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní v prvé řadě uvádí, že od roku 1982 je v důsledku úplného ochrnutí celé spodní poloviny těla trvale upoután na invalidní vozík a odkázán na pomoc třetích osob při zabezpečování nejběžnějších životních potřeb. Protože stěžovatel je osobou zdravotně postiženou, a nikoliv osobou nemocnou ve vlastním slova smyslu, nesouhlasí s umístěním na interním
oddělení Vězeňské nemocnice v P. mezi osobami
I. ÚS 25/97
skutečně nemocnými, neboť se tím cítí krácen jak ve svých právech pacienta, tak i v právech obviněného. O stěžovatele prý sice je na nezbytně nutné úrovni pečováno po stránce hygienické, vězeňská nemocnice mu však není schopna zajistit především péči zdravotně sociální, což údajně vede ke zhoršování jeho zdravotního stavu. V nemocnici je prý stěžovatel krácen i ve svých právech obviněného, konkrétně v právu na vycházky, v možnosti doplňkových nákupů ve vězeňské prodejně, v možnosti konzumace normální (tj. nikoliv nemocniční) stravy apod. Zejména prý nemocnice není zařízena na styk obviněného s obhájcem podle obvyklých pravidel a jejich schůzky se odbývají na chodbě za stálé přítomnosti dozorců nebo příslušníků zdravotnické služby.
Napadeným rozhodnutím prý jsou porušována stěžovatelova základní práva, zakotvená v č1. 2 odst. 3, č1. 4 odst. 5 a čl. 14 odst. 1, 2 a 3 Listiny, neboť nebezpečí útěku a skrývání se spatřuje soud ve snaze stěžovatele "opustit území naší republiky". Přitom prý zcela dostatečným opatřením v tomto směru (s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu stěžovatele) bylo odebrání jeho pasu. Úmysl vycestovat navíc nebyl motivován snahou utéci, neboť se jednalo o naprosto normální rekreační a zdravotní cestu. Porušen prý byl i č1. 1 a č1. 37 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatel se cítí být ve srovnání s ostatními obviněnými drženými ve vazbě značně znevýhodněn a v nerovnoprávném postavení.
I. ÚS 25/97
Rovněž prý byl porušen čl. 9 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech a č1. 8 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Listina dále v čl. 29 přiznává ženám, mladistvým a osobám zdravotně postiženým právo na zvýšenou ochranu zdraví a na zvláštní pracovní podmínky. Tyto zvláštnosti se prý však nepromítly do předpisů, upravujících podmínky vzetí do vazby a způsob jejího výkonu, ve vztahu k osobám zdravotně postiženým. Protože v tomto směru neexistuje speciální zákonná úprava, má stěžovatel za to, že se v současnosti jedná o "nezákonnou improvizaci, byť by vazba byla vykonávána v sebepříznivějších podmínkách".
Zacházení se svou osobou stěžovatel konečně považuje za rozporné též s č1. 7 a s č1. 10 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť se prý jedná
o zacházení nelidské a ponižující. Porušen prý byl i č1. 31 Listiny, zaručující právo na ochranu zdraví, neboť v případě stěžovatele údajně není poskytována všestranná a plnohodnotná péče ve smyslu zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
Proto stěžovatel navrhl, aby byla obě napadená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušena.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a tedy mu zásadně nepřísluší ani přehodnocování důkazů, před nimi
I. ÚS 25/97
prováděných, pokud jimi nedošlo k porušení základních lidských práv nebo svobod. Proto se i v souzené věci ústavní soud zabýval toliko tím, zda napadenými usneseními nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody.
Stěžovatel namítá, že napadenými usneseními byl porušen čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož "každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá." Ústavní soud však neshledal, že by stěžovatel byl nucen činit něco, co zákon neukládá. V souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu byl vzat do vazby, v celé věci probíhá trestní řízení a samotnou skutečnost, že je osobou zdravotně postiženou, umístěnou ve vazební věznici, nelze chápat jako porušení citovaného ustanovení. V tomto směru je tedy ústavní stížnost neopodstatněná.
Pokud stěžovatel uvádí porušení č1. 4 odst. 5 Listiny, dopouští se omylu, neboť v citovaném ustanovení odst. 5 neexistuje.
Podle názoru stěžovatele byl napadenými usneseními porušen i č1. 14 odst. 1, 2 a 3 Listiny. Podle odst. 1 tohoto článku je svoboda pohybu a pobytu zaručena; podle odst. 2 má každý právo svobodně opustit území republiky a podle odst. 3 mohou být tyto svobody omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro
bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo
I. ÚS 25/97
ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. Ani v tomto směru ústavní soud neshledal, že by krajský soud citovaná ustanovení Listiny porušil a dovozuje, že na omezení osobní svobody uvedený článek vůbec nedopadá. To je zcela zřejmé z jeho porovnání s č1. 8 Listiny, který záruky osobní svobody upravuje speciálně.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že vazba představuje zajišťovací institut a že tedy nemá sankční poslání. Okresní soud i krajský soud shledaly, že v souzené věci byly dány konkrétní skutečnosti, které odůvodňovaly obavu z naplnění některého
z vazebních důvodů, obsažených v ustanovení §67 trestního řádu.
Stěžovatel namítá, že vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu (tzv. útěková vazba) soud spatřoval pouze ve stěžovatelově snaze opustit území republiky. Z napadených usnesení krajského soudu však - v souladu s citovaným ustanovením - vyplývá, že obava z uprchnutí nebo skrývání se nebyla v případě stěžovatele obavou jedinou (a jedinou příčinou naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu), neboť k ní přistupovala i nesporná skutečnost, že stěžovateli hrozí vysoký trest. Ani v tomto směru tedy ústavní soud neshledal ústavní stížnost opodstatněnou.
K namítané nerovnosti ve vztahu k ostatním obviněným drženým ve vazbě a tedy i k údajnému porušení č1. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny lze uvést, že tato subjektivně pociťovaná nerovnost je dána pouze zdravotním postižením stěžovatele, a nikoliv
I. ÚS 25/97
porušováním jeho základních práv ze strany orgánů veřejné moci. Jak vyplývá z příslušného spisu i z ústavní stížnosti, příslušné orgány měly snahu zlepšit podmínky stěžovatele a za tím účelem jej přemístily do vězeňské nemocnice, která mohla lépe uspokojovat jeho potřeby než zařízení vazební věznice. Rovněž byl dán souhlas k jeho případnému přemístění do věznice v Č.B., která je upravena pro bezbariérový pobyt. Jak Ústavní soud zjistil z vyjádření ředitele Vazební věznice P. plk. JUDr. J.G., ze dne 17. 6. 1997, stěžovatel byl do této věznice přemístěn dne 5. 6. 1997. Protože však s personálem tamní věznice odmítal veškerou spolupráci a komunikaci, došlo dne 6. 6. 1997 k jeho opětovnému převozu do Vazební věznice P. a poté do vězeňské nemocnice.
Z uvedeného zjištění vyplývá, že příslušné orgány vyvinuly a vyvíjejí snahu zmírnit tíživé postavení stěžovatele, způsobené jeho zdravotním stavem, a jeho námitka ohledně údajné nerovnosti je proto zcela neopodstatněná. Z obdobných důvodů je neopodstatněnou i námitka ohledně údajného porušení čl. 7 a čl. l0 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zakazujících nelidské a ponižující zacházení, a čl. 31 Listiny, zaručujícího právo na ochranu zdraví.
V tvrzené skutečnosti, že "neexistuje jediné ustanovení, které by respektovalo výjimečnost osob zdravotně postižených a potřebu zvláštního zacházení s nimi", spatřuje stěžovatel
10
I. ÚS 25/97
porušení čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 Listiny, podle nichž nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon, a dále porušení č1. 29 Listiny, podle něhož mají osoby zdravotně postižené právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. Stěžovatelovy námitky v tomto směru lze označit toliko za kritiku údajně nedostatečné stávající právní úpravy a za náměty de lege ferenda. Ze skutečnosti, že podmínky výkonu vazby zdravotně postižených osob nejsou speciálně podrobně upraveny, však nelze vyvozovat, že prostým vzetím stěžovatele do vazby byla porušena jeho základní práva. Přijetí této argumentace by totiž ve svých důsledcích znamenalo, že by za stávající právní úpravy zdravotně postiženou osobu nebylo možné vzít do vazby vůbec. Takový důsledek přirozeně ani Listina a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách nepředpokládají. Pro úplnost lze dodat, že čl. 29 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, na souzenou věc vůbec nedopadá, neboť tento předpis se týká žen, mladistvých a osob zdravotně postižených toliko v souvislosti s ochranou jejich zdraví při práci. 0 takový případ se však, jak je zřejmé, nejedná. I tato část ústavní stížnosti je proto neopodstatněná.
K stěžovatelově námitce ohledně krácení práv obviněného tím, že nemocnice není zařízena na jeho schůzky s obhájcem, neboť se jejich setkání odbývají na chodbě za stálé přítomnosti dozorců nebo příslušníků zdravotnické služby, lze toliko uvést, že tato
11
I. ÚS 25/97
otázka je v souzené věci pro rozhodování Ústavního soudu irelevantní, neboť není předmětem ústavní stížnosti. Ta totiž napadá jen usnesení krajského soudu, týkající se prodloužení vazby a odmítnutí propuštění z vazby.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků
odmítl (ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 1997
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj