ECLI:CZ:US:1997:1.US.263.96
sp. zn. I. ÚS 263/96
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatelů Z.Ch. a M.Ch., zastoupených advokátem JUDr. J.Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 1996, č.j. 22 Ca 93/96-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 26. 9. 1996 domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 1996, č.j. 22 Ca 93/96-19, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelů proti žalovanému Okr.ú. v O., o zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 1995, č.j. RR/2323/95/KJ/330. Tímto rozhodnutím Okr.ú. bylo zamítnuto jako nepřípustné odvolání stěžovatelů ze dne 27. 9. 1995 do rozhodnutí odboru ú.p. a architektury MěNV ze dne 25. 11. 1982, č.j. ÚPA 5621/82/ing.Fi/To, kterým bylo vydáno stavební povolení pro "Předpěstírnu zeleninové sadby S.- I. stavba" v kat. úz. H. na parc. č. 1676, 1678, pro stavebníka "S., oborový podnik". Okr.ú. tak rozhodl po zjištění, že i když ve spise není doklad o doručení stavebního povolení stavebníkovi, přesto k jeho doručení muselo dojít, neboť stavebník na základě tohoto povolení provedl stavbu a dne 30. 7. 1986 podal u stavebního úřadu žádost o provedení kolaudace předmětné stavby, v níž výslovně uvedl, že o kolaudaci žádá na základě vydaného stavebního povolení ze dne 25. 11. 1982, č.j. ÚPA 5621/82/ing.Fi/To. Kolaudační rozhodnutí bylo pak vydáno dne 2. 10. 1986 pod č.j. ÚPA 4742/86/Fi/Vl. Okr.ú. na základě tohoto zjištění uvedl, že od právní moci napadeného rozhodnutí uplynula doba delší tří let, takže nemůže být mimo odvolací řízení zrušeno nebo změněno (§68 odst. 1 správního řádu), ani nemůže být z téhož důvodu povolena obnova řízení (§63 odst. 3 správního řádu). Proto okr.ú. jako odvolací orgán podané odvolání jako nepřípustné podle §60 správního řádu zamítl.
Stěžovatelé se poté žalobou u Krajského soudu v Ostravě domáhali zrušení rozhodnutí Okr.ú. ze dne 4. 11. 1995, č.j. RR/2323/95/KJ/330. Řízení o žalobě však bylo zastaveno, neboť krajský soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí je z přezkumu vyloučeno. Podle ust. §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř") soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Napadené rozhodnutí okr.ú. podle ust. §60 správního řádu je rozhodnutím procesním, které stojí samostatně bez materiální spojitosti a bez věcné návaznosti na rozhodnutí odboru ú.p. a architektury MěNV ze dne 25. 11. 1982, č.j. ÚPA 5621/82/ing.Fi/To. Jeho předmětem není rozhodování
o hmotněprávní pozici účastníků řízení, nýbrž jen rozhodování o jejich právech procesních. Proto krajský soud usnesením ze dne 11. 6. 1996, č.j. 22 Ca 93/96-19, řízení zastavil.
Usnesení krajského soudu nelze podle názoru stěžovatelů akceptovat, neboť rozhodnutím Okr.ú. bylo zkráceno jejich vlastnické právo, které podle článku 11 odst. 1, věty druhé, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má u všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Soud zamítl návrh, který sledoval "nápravu stavu, kdy bylo zasaženo orgánem veřejné správy do základních práv stěžovatelů podle článku 11 Listiny a postupoval tak v rozporu s článkem 36 Listiny". Úpravu okruhu rozhodnutí vyjmutých z přezkumné pravomoci obecných soudů podle ust. §248 odst. 2 o.s.ř. nelze prý rozšiřovat o rozhodnutí orgánů veřejné správy, kterými je zasahováno do základních práv a svobod občanů, byť formálně lze taková rozhodnutí pojmout jako procesní, "bez zkoumání správním orgánem, případně soudem, zda nebylo rozhodnutím zasáhnuto do hmotněprávního postavení fyzické osoby, pokud bylo pominuto její vlastnické právo a práva na toto právo navazující".
S tímto názorem stěžovatelů se Ústavní soud neztotožňuje.
Krajský soud zjistil a řádně odůvodnil, že rozhodnutí správního orgánu podle §60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen "spr. řád"), je procesním rozhodnutím, které soudy podle ust. §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. nepřezkoumávají, a proto právem řízení zastavil. Jednal tak "stanoveným postupem", tedy v intencích článku 36 odst. 1 Listiny. Šlo o případ, kdy je správní žaloba podle §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. vyloučena. Stěžovatelé se dovolávají toliko obecně práva na soudní a jinou právní ochranu podle článku 36 Listiny, i když obsahově se jejich ústavní stížnost zřejmě týká článku 36 odst. 2 Listiny. Lze usuzovat, že článek 36 odst. 1 Listiny byl dodržen, neboť soud stanoveným postupem rozhodoval. Článek 36 odst. 2 Listiny rovněž nebyl porušen, neboť ten toliko upravuje právo každého obrátit se na soud, pokud tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, nestanoví-li zákon jinak. V souzené věci však zákon v citovaném ustanovení
§248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. "stanovil jinak", neboť v případech uvedených v tomto předpisu soudní ochranu nepřipustil.
V této souvislosti lze konstatovat, že okr.ú. právem poukázal na ust.
§60 spr. řádu, podle něhož odvolací orgán je povinen přezkoumat i opožděné nebo nepřípustné odvolání z toho hlediska, zda neodůvodňuje obnovu řízení anebo změnu rozhodnutí mimo odvolací řízení; jinak odvolání zamítne. Odvolání, které stěžovatelé podali proti rozhodnutí odboru ú.p. a architektury MěNV ze dne 25. 11. 1982 až dne 27. 9. 1995, bylo podáno až po uplynutí 3 let od právní moci předmětného rozhodnutí, takže odvolací orgán podle ust. §68 spr. řádu již nemohl napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit mimo odvolací řízení. Stejně tak již nemohla být povolena obnova řízení dle ust. 63 odst. 3 spr. řádu.
Námitku stěžovatelů, že "úpravu okruhu rozhodnutí vyjmutých z přezkumné pravomoci obecných soudů v ust. §248 odst. 2 o.s.ř." nelze rozšiřovat o rozhodnutí orgánů veřejné správy, kterými je zasahováno do základních práv a svobod občanů, byť i formálně lze taková rozhodnutí pojmout jako procesní, bez zkoumání správním orgánem, případně soudem, nelze v případě konkrétní souzené věci akceptovat. Její přijetí by ve svých důsledcích znamenalo negaci fundamentálních procesních institucí, které nelze eliminovat poukazem na údajné porušení základních práv a svobod občana. K tomu ostatně napadeným rozhodnutím krajského soudu nedošlo. Právní názor stěžovatelů by přísně vzato vedl k absurdnímu závěru, že by obecný soud či jiný orgán veřejné moci musel věcně projednat opožděně podané odvolání, jestliže by usoudil, že odvolateli svědčí hmotné právo, které bylo porušeno. Tím by se požadavek spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nenaplnil, neboť právě dodržování základních pravidel soudního řízení je hlavním předpokladem, na němž je princip spravedlivého procesu vybudován.
Lze dodat, že každé uplatňování práv upravené právním řádem se realizuje cestou určitého formálního procesu. Pokud tedy zákon vylučuje z přezkumu soudu rozhodnutí správního orgánu procesní povahy, pak v souzené věci zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny porušeny nebyly.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ostatně stěžovatelé mají možnost uplatnit ochranu vlastnických práv i soudní cestou. Stěžovatelé tento postup zvolili a domáhají se podle ust. §135c občanského zákoníku u Okresního soudu v Olomouci, aby odpůrci "O.," (který je právním nástupcem bývalého oborového podniku S.) byla uložena povinnost odstranit veškeré stavby na pozemku p.č. 1676/1 v kat. úz. H. Věc je vedena u soudu pod sp. zn. 21 C 84/93 a není dosud pravomocně skončena.
Za tohoto stavu je dán i důvod odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle ust. §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., neboť stěžovatelé nevyčerpali procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 citovaného zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 1997