Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.11.1997, sp. zn. I. ÚS 299/96 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 138/9 SbNU 237 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.299.96

sp. zn. I. ÚS 299/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. P. proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. 11. 1995, č.j. 6 C 1585/93-78, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 1996, č.j. 24 Co 15/96-126, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově byl zamítnut stěžovatelův návrh na přechod vlastnického práva k pozemkovým parcelám č. 1884/3, č. 1894, č. 1896 a č. 110/3 zapsaným na listu vlastnictví č. 203 a 189 u Katastrálního úřadu T. (dále jen "předmětné nemovitosti") z odpůrkyně Z. K. na stěžovatele. Zároveň byl zamítnut i návrh, aby soud rozhodl, že odpůrkyně je povinna trpět zápis vlastnického práva k uvedeným parcelám na stěžovatele. Stěžovatel svůj návrh okresnímu soudu - jak vyplývá z příslušného soudního spisu - odůvodnil tím, že předmětné pozemky tvořily část přídělu č. 82, který získal na základě přídělové listiny vydané dne 19. 10. 1948 Ministerstvem zemědělství - Národním pozemkovým fondem pod č.j. K 4066/37 v obci V. (Rovněž na základě přídělu [č. 74] získali jiné pozemky i jeho rodiče, ti však byli později "vyakčněni" a jejich příděl získala stěžovatelova sestra.) Okresní soud zjistil, že stěžovatel v roce 1955 vzhledem ke své špatné finanční situaci nabídl, aby veškerý jeho majetek převzal stát, uvedl, "že se ho zříká", tedy požádal o "propuštění z držení majetku" a o jeho zpětné převzetí státem. Okresní soud vzal za prokázáno, že poté předmětné nemovitosti - od 1. 5. 1955 - převzalo JZD V. a MNV V. Odpůrkyně Z. K. (se svým zemřelým manželem) získala tyto nemovitosti přídělem ze dne 22. 10. 1958, vlastnické právo vzniklo dnem převzetí přidělených nemovitostí do držby dne 10. 8. 1958. Přídělovou cenu zaplatili za domek, pozemky obdrželi bezplatně a s nimi vstoupili do zemědělského družstva jako členové. Na základě provedených skutkových zjištění dospěl okresní soud k závěru, že k převzetí majetku státem nedošlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť sám stěžovatel prý přiznal, že se přídělu vzdal a požádal o převzetí majetku státem. To ostatně potvrzuje i jeho žádost o provedení vyúčtování a zápis o vyúčtování, v němž je jako důvod uvedeno vzdání se přídělu. Pokud stěžovatel uvádí, že ho k tomuto kroku vedly ekonomické důvody a neuspokojivé bytové podmínky, neshledal soud žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly jeho tísni nebo nátlaku na něj. Stěžovatel byl ostatně v rozhodném období předsedou a později místopředsedou MNV a po odchodu z přídělu vykonával vedoucí funkci na farmě v B., kde mu byla práce zajištěna ONV. Soud tedy neshledal žádné rozpory s tehdy platnými právními předpisy, jestliže stát majetek stěžovatele převzal a dále s ním hospodařil (tj. předal ho do trvalého užívání družstva) a následně jej přidělil v rámci akce doosídlení pohraničí do vlastnictví dalším osobám. Z. K. s manželem získala předmětné nemovitosti podle přídělové listiny ze dne 22. 10. 1958 a vlastnictví k nim nabyla na jejím základě, neboť "převzetí držby" již nebylo podmínkou pro nabytí vlastnictví k nemovitostem. Nebylo prý proto ani rozhodující, zda K. na pozemcích sami hospodařili či zda je předali do družstva jako jeho členové. Na nabytí vlastnictví odpůrkyně k předmětným nemovitostem prý nic nemění ani skutečnost, že tento postup nebyl zaznamenán v pozemkové knize, neboť účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. zápis v pozemkové knize ztratil konstitutivní charakter. Tvrzení, že k získání přídělu odpůrkyní došlo v rozporu s právními předpisy, prý stěžovatel nijak neprokázal a pouze opakovaně tvrdil, že k převzetí jeho majetku státem nedošlo odpovídajícím způsobem. Ani v případě, že by se tato skutečnost prokázala, však v ní nelze spatřovat důvody uvedené v ustanovení §8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platném znění (dále jen "zákon o půdě"). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl citovaný rozsudek okresního soudu potvrzen. V odůvodnění svého rozsudku se krajský soud zabýval zejména otázkou, (1.) zda předmětné nemovitosti přešly na stát nebo jinou právnickou osobu některým ze způsobů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě a pokud ano, tak (2.) zda je Z. K. nabyla do svého vlastnictví za podmínek uvedených v ustanovení §8 odst. 1 věta prvá zákona o půdě. Pokud jde o první otázku, poukázal krajský soud na tehdy platný občanský zákoník (č. 141/1950 Sb.), podle něhož bylo k platnosti právních úkonů týkajících se práv k nemovitostem třeba písemné formy. Tato forma předpokládá dvě náležitosti: písemnost a podpis. Podmínka písemnosti znamená, že obsah právního úkonu je zachycen v textu listiny; platnost tohoto úkonu je podmíněna vlastnoručním podpisem jednajícího. V projednávané věci se však údajně nepodařilo prokázat, že by byly tyto náležitosti splněny, neboť v řízení nebyly předloženy důkazy, jimiž by bylo nad jakoukoli pochybnost prokázáno, že stěžovatel učinil písemný projev vůle vyjadřující vzdání se předmětných nemovitostí. Za takový důkaz prý nelze považovat ani dopis stěžovatele ze dne 6.8. 1954, který je - co se týče majetku, ohledně něhož stěžovatel žádal vypořádání - neurčitý, ani zápis o vyúčtování s odcházejícím přídělcem ze dne 19. 12. 1959, jenž obsahuje pouze zmínku o tom, že důvodem vyúčtování bylo vzdání se přídělu č. 82, a to bez bližší specifikace. Zmíněné "vyúčtování" bylo mimo to vyhotoveno a stěžovatelem podepsáno až dne 19. 12. 1959, tedy více než rok poté, co předmětné pozemky byly přiděleny manželům K. Proto krajský soud dovodil, že stát předmětné nemovitosti od stěžovatele převzal bez právního důvodu. Tím byl naplněn restituční důvod uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Pokud jde o druhou otázku, týkající se způsobu nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem manžely K., krajský soud uvedl, že stěžovatel nijak neprokázal, že by v tomto směru došlo k porušení tehdy platných právních předpisů, takže soudu nezbylo než žalobu o přechodu vlastnického práva k nemovitostem jako nedůvodnou zamítnout. Ze skutečnosti, že stát nakládal s majetkem, k němuž stěžovatel nepozbyl vlastnické právo, prý totiž nelze vyvozovat současně dva právní důsledky, tj. existenci restitučního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě a zároveň naplnění podmínek pro přechod vlastnictví podle ustanovení §8 odst. 1 stejného zákona, jak to učinil žalobce (stěžovatel). Protože od 1. 1. 1951 již nebylo podmínkou vlastnictví k nemovitosti převzetí držby a vklad vlastnického práva do pozemkové knihy, nabyli prý manželé K. vlastnictví k předmětným nemovitostem vydáním právoplatné přídělové listiny. Vydat tuto přídělovou listinu bylo v pravomoci ONV v T., neboť Národní pozemkový fond byl již tehdy zrušen a jeho působnost přešla na národní výbory. Z jiných hledisek prý soudu v tomto druhu řízení nepříslušelo správní rozhodnutí věcně přezkoumávat. Oba výše uvedené rozsudky stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že krajský soud učinil správný závěr, že vlastnické právo stěžovatele k předmětným nemovitostem nezaniklo. Za nesprávný však stěžovatel pokládá názor soudu, že z tohoto zjištění nelze současně dovodit dva právní důsledky, tj. jak restituční nárok podle §6 odst. 1 písm. b) [pozn.: patrně míněn §6 odst. 1 písm. p)], tak i nárok na přechod vlastnictví podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě prý totiž naopak předpokládá, že takový nárok může uplatnit oprávněná osoba, na kterou by se vztahovalo právo na vydání nemovitostí podle tohoto zákona, jež se týká případů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) až t). V souzené věci bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel status oprávněné osoby podle §4 zákona o půdě splňuje a že je u něho dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Třetí podmínku, tj. požadavek, aby fyzická osoba požadovanou nemovitost nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy, stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že předmětné pozemky byly přiděleny novým přídělcům, aniž by jeho vlastnictví k týmž pozemkům zaniklo. Jestliže v tomto případě stát tyto nemovitosti přesto opětovně přidělil, nepochybně jednal v rozporu se zásadou "nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet". Zákon o půdě prý však v takovém případě nabyvatele dobrou vírou nechrání. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že vydání přídělové listiny má charakter správního rozhodnutí, které mu s odkazem na ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu nepřísluší přezkoumávat. Přídělové listiny prý totiž nelze klasifikovat jako správní rozhodnutí, nýbrž jako výsledek řízení sui generis, které se opíralo pouze o předpisy o pozemkových reformách a nikoliv o správní řád. Oba napadené rozsudky prý tedy porušují stěžovatelovo právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a stěžovatel proto navrhuje jejich zrušení. Stěžovatel trvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Trutnově a Krajský soud v Hradci Králové a vedlejší účastník řízení - Z. K., zastoupená JUDr. B. J. Okresní soud v Trutnově ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, které pokládá za vyčerpávající. Okresní soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s námitkami stěžovatele nesouhlasí a nadále trvá na svém názoru, obsaženém v napadeném rozsudku. Krajský soud prý při rozhodování plně respektoval znění a smysl zákona o půdě a v projednávané věci jej vyložil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Z. K. jako vedlejší účastnice řízení zastává názor, že zákon o půdě sleduje nejen nápravu některých majetkových křivd, ale také snahu, aby stát v důsledku nápravy svých minulých pochybení nečinil křivdy další. Proto prý je nutno rozlišovat okolnosti, za kterých majetek přešel na stát od okolností, za nichž pak tento majetek nabyla fyzická osoba. Nelze "tudíž přisvědčit stěžovateli v tom, že za rozpor s platnými předpisy v době, kdy nabyla fyzická osoba nemovitost od státu (§8 odst. 1 zákona o půdě), lze považovat rozpor z doby, kdy tato nemovitost přešla na stát způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1" citovaného zákona. Pod písmeny a) až u) tohoto ustanovení je stanoven taxativní výčet způsobů, jimiž "musel v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 přejít na stát zemědělský majetek občana proto, aby se tento občan stal oprávněnou osobou, která až poté, co je takto určena, je aktivně legitimována proti fyzické osobě podat návrh podle §8 odst. 1 zákona o půdě". V daném případě prý stát předmětné nemovitosti zkonfiskoval Němcům a poté je přidělil stěžovatelovým rodičům. Později, po jejich "vyakčnění", je přidělil stěžovateli a jeho sestře. Stěžovatel, jenž byl v rozhodném období předsedou a poté místopředsedou MNV, údajně na přidělených nemovitostech nehospodařil a v roce 1954 bez nátlaku stát písemně požádal o vypořádání a o "propuštění z majetku", což ostatně uvedl i před soudem. Přídělu se vzdal a požádal "o zpětné převzetí majetku státem", o čemž jednal se zástupci obce, okresu i družstva. Stěžovatel prý majetek v roce 1955 dobrovolně opustil, stát jej předal do družstva a následně jej znovu přidělil v rámci akce doosídlování pohraničí. V roce 1959 stěžovatel údajně dobrovolně a bez nátlaku podepsal i vyúčtování, jehož důvodem bylo vzdání se přídělu. Vedlejší účastnice se proto domnívá, že se nedopustila "ničeho protiprávního", že předmětné nemovitosti nabyla na základě právoplatné přídělové listiny a že k tomuto nabytí došlo v souladu s právem za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům a bez protiprávního zvýhodnění. Její vlastnictví bylo státem osvědčeno a potvrzeno zápisem do evidence nemovitostí příslušného střediska geodézie a později i vkladem do katastru nemovitostí. Více než 35 let prý byla a nadále je v dobré víře, že jí předmětné nemovitosti patří a v této víře je drží a užívá. Vedlejší účastnice konečně namítla, že stěžovatel nedodržel prekluzivní lhůtu podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, neboť žaloba ze dne 26. 8. 1993, doručená soudu dne 30. 8. 1993, byla podána opožděně, protože (a) v době podání byla tato lhůta do 31. 12. 1992, (b) stěžovatel měl možnost podat žalobu už dne 24. 6. 1991, neboť zápis o tom, kdo je vlastníkem předmětných pozemků, byl v příslušné evidenci nemovitostí proveden už dávno před účinností zákona o půdě, a (c) v souzené věci neexistuje žádné rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, které by nabylo právní moci. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby byla ústavní stížnost zcela zamítnuta a sdělila, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel v prvé řadě namítl, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však neshledal důvod, aby se odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295). V tomto směru je tedy ústavní stížnost nedůvodná. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadenými rozsudky obecných soudů nebylo porušeno jiné základní právo nebo svoboda stěžovatele, zejména právo na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny. Přitom však respektoval skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné. V souzené věci se klíčovou jeví otázka vztahu mezi ustanoveními §6 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona o půdě. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že v daném případě sice byl naplněn restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, avšak dovodil, že z toho nelze vyvozovat i naplnění podmínek pro přechod vlastnictví podle ustanovení §8 odst. 1 citovaného zákona. Z ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě vyplývá, že "oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku ..." některého v tomto ustanovení uvedeného restitučního důvodu. Podle ustanovení §8 odst. 1 stejného zákona soud na návrh oprávněné osoby rozhodne, "že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele". Ze zákonného textu tedy vyplývá, že ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě upravuje vztah mezi oprávněnou osobou a státem nebo jinou právnickou osobou a ustanovení §8 odst. 1 vztah mezi oprávněnou osobou a osobou fyzickou. Obecné soudy neshledaly, že by manželé K. nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem - ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě - v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Ani Ústavní soud - z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele - nevidí důvod, proč by měl tento jejich závěr zpochybňovat. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s názorem krajského soudu, že se v řízení nepodařilo prokázat, že by byly splněny všechny náležitosti, jež podmiňovaly platné vzdání se vlastnictví k předmětným nemovitostem ze strany stěžovatele. Tato skutečnost však sama o sobě - kromě naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě - nezakládá i "rozpor s tehdy platnými právními předpisy", pokud jde o nabytí vlastnictví k nim manželi K. Jinými slovy: z existence restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě nelze automaticky dovozovat i splnění podmínek podle §8 odst. 1 citovaného zákona. Krajský soud tedy nepochybil, pokud došel k závěru, že ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě sice naplněno bylo, avšak - jak dovozuje Ústavní soud - tento restituční titul nedosáhl v souzené věci takové intenzity, aby bylo možno zároveň aplikovat i ustanovení §8 odst. 1 citovaného zákona. Skutečnost, že krajský soud neshledal splnění podmínek ustanovení §8 odst. 1 citovaného zákona, (tj. vrácení předmětných nemovitostí), ovšem nevylučovala možnost jiné náhrady (srov. §14 zákona o půdě) a tedy jiné formy odškodnění stěžovatele. Ústavní soud proto z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele nevidí důvod, aby přehodnocoval zjištění učiněná obecnými soudy a aby právní názor krajského soudu v souzené věci odmítl. V konkrétním případě je dále nutno přihlédnout k tomu, že cílem zákona o půdě je pouze zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989 a že tedy tento zákon nemůže odstranit všechny majetkové křivdy, které v rozhodné době nastaly. Rovněž je třeba vzít na zřetel, že manželé K. vlastnictví nabyli v souladu s tehdy platnými předpisy, za přiměřenou cenu a že jeho odnětím by zřejmě došlo ke způsobení rozsáhlé křivdy nové. I když to z ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě nevyplývá, nemohl Ústavní soud v celkovém kontextu skutkového stavu abstrahovat ani od faktu, že podle obsahu spisu manželé K. před téměř 40 lety nabyli nemovitosti v dobré víře a od té doby je v dobré víře drží. Nelze opomenout ani skutečnost, že sám stěžovatel ve své výpovědi před Okresním soudem v Trutnově výslovně uvedl, že v roce 1955 nabídl, aby veškerý jeho majetek převzal stát, že se ho "zříká a že o tom jednal se zástupci obce i okresu a se souhlasem JZD". Je tedy zřejmé, že stěžovatel projevil vůli se vlastnictví k předmětným nemovitostem vzdát, pouze se neprokázalo, že by tento projev vůle uskutečnil písemnou formou. To ostatně potvrzuje i zápis o vyúčtování s odcházejícím přídělcem (stěžovatelem) ze dne 19. 12. 1959. Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval námitkou vedlejší účastnice, že stěžovatel nedodržel prekluzivní lhůtu k podání návrhu u soudu podle §8 odst. 1 zákona o půdě, neboť to považoval za nadbytečné. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky okresního a krajského soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. listopadu 1997