Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.11.1997, sp. zn. I. ÚS 308/96 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 139/9 SbNU 245 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.308.96

sp. zn. I. ÚS 308/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. září 1996, sp. zn. 15 Ca 186/96, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 1996, č.j. 15 Ca 186/96-31, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, L. ze dne 28. 2. 1996, č.j. 366/96-R/138/91/Typ. Tímto rozhodnutím vydaným podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění novel (dále jen "zákon o půdě"), správní orgán určil, že stěžovatel není vlastníkem parcel podle dřívějšího pozemkového katastru 1025, 1020, 1009, 1005, část 993, část 1019, část 1011 v k.ú. B., odpovídající částem parcely 993/1 a 993/2 podle nynějšího katastru nemovitostí. Dále určil, že není vlastníkem ideální poloviny parcely st. 5 s čp. 3 podle dřívějšího pozemkového katastru, odpovídající polovině parcel část. st. 5 s čp. 3 a část. st. 6 v katastru nemovitostí v témže katastrálním území. Rozsudkem ze dne 2. 9. 1996, č.j. 15 Ca 186/96-31, Krajský soud v Ústí nad Labem napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdil a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud se v řízení zabýval návrhem stěžovatele (v řízení před soudem navrhovatele) na vydání předmětných nemovitostí podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) a §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Nejprve poukázal na to, že dne 29. 12. 1950 se uskutečnilo na MNV B. za účasti navrhovatele, zástupců JZD, MNV a ONV jednání, jehož výsledkem bylo převzetí zemědělské usedlosti čp. 3 jednotným zemědělským družstvem včetně živého a mrtvého inventáře. K přechodu vlastnictví usedlosti na stát nebyly v této souvislosti provedeny žádné úkony, takže vlastnické vztahy nebyly nijak dotčeny. Teprve dne 2. 11. 1965 vydal odbor vod. hospodářství a pro věci zemědělství a lesnictví ONV v L. rozhodnutí č.j. 5292/1965, jímž byl příděl zemědělské usedlosti čp. 3 v B. (s uvedením zemědělských pozemků a poloviny parcely č. 5 a čp. 3) navrhovateli odňat. Na základě tohoto rozhodnutí přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví státu, takže nešlo o přechod vlastnictví převzetím bez právního důvodu a restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě tedy nepřichází v úvahu. Soud dále zkoumal, zda není dán restituční důvod uvedený v ust. §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, tedy zda nedošlo k přechodu vlastnictví na stát v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně závazná lidská práva a svobody. Existenci tohoto restitučního důvodu se však prý nepodařilo navrhovateli prokázat, i když soud souhlasil s názorem navrhovatele, že věc nelze posuzovat mechanicky podle stavu v roce 1965, kdy došlo k odnětí přídělu a že je nutno vzít v úvahu situaci, jak se vytvořila na přelomu let 1950 a 1951, kdy usedlost s inventářem převzalo zemědělské družstvo, a jejímž důsledkem bylo, že v roce 1965 navrhovatel již bezmála 15 let na usedlosti v B. nehospodařil. Rozhodná je skutečnost, proč navrhovatel předal usedlost zemědělskému družstvu a zda k tomu byl přinucen přímým nátlakem nebo okolnostmi majícími původ v tehdejší společenské a politické situaci. Ze zápisu o jednání dne 29. 12. 1950 a z dalších písemností je patrno, že navrhovatel, který obhospodařoval i usedlost manželky v P., nehodlal pokračovat v hospodaření v B., čemuž nasvědčuje i jeho výminka, že část zásob hospodářství v B. převeze do hospodářství v P., dále obsah potvrzení MNV v B. ze dne 4. 1. 1951, že jej "propouští z obce a ze zemědělství", a potvrzení JZD z 18. 1. 1951, že "na základě podané přihlášky ruší JZD její platnost a propouští J. K. ze svého kolektivu". Odnětí přídělu při dlouhodobém nedodržení podmínky hospodaření na usedlosti bylo prý proto v tomto případě důsledkem aplikace přídělových předpisů, "jež nevybočovala ze zákonného působení státu při realizaci důsledků konfiskace zemědělského majetku v roce 1945". Z uvedených důvodů krajský soud nedospěl k závěru, že by bylo napadené rozhodnutí správního orgánu v rozporu se zákonem. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že z písemných podkladů (předložených soudu) je prokazatelné, že na stěžovatele byl přinejmenším od srpna 1948 činěn nátlak tím, že mu byl odebrán traktor a tento nátlak vedl k zabrání nemovitosti včetně zásob mrtvého a živého inventáře dne 29. 12. 1950. V roce 1956 byl znovu učiněn pokus ze strany orgánů státní správy, aby podepsal prohlášení o vzdání se přídělu - které bylo připraveno s datem 12. 7. 1956 - což neakceptoval. Je proto absurdní považovat za důvod přechodu majetku na stát až rozhodnutí ONV v L. ze dne 2. 11. 1965, č.j. 5292/1965, (roz. o odnětí přídělu) odůvodněné tím, že opustil přidělenou zemědělskou usedlost, kterou obhospodařuje JZD v B., jestliže toto rozhodnutí bylo vydáno 15 let od převzetí nemovitosti (roz. družstvem). Tento akt pouze zlegalizoval zabrání zemědělského majetku stěžovatele, k němuž došlo v roce 1950. Z předložených dokladů a z časové návaznosti je zřejmé, že stěžovatel neudělal po dobu 15ti let od převzetí nemovitosti žádný úkon, který by nasvědčoval tomu, že majetek dobrovolně opustil a předal jej jinému. Za důvod zbavení vlastnického práva nelze považovat potřebu JZD užívat předmětnou usedlost pro hospodaření družstva. Podle názoru stěžovatele byl tedy prokázán důvod restituce uvedený v §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, tedy převzetí nemovitosti bez právního důvodu, ke kterému došlo již dne 29. 12. 1950. Stěžovatel dále poukázal na nátlak v období po 25. 2. 1948, který směřoval k likvidaci soukromých vlastníků zemědělského majetku. Namítal, že se soud v přezkumném řízení nezabýval skutečností, že řada svědků nejprve uvedla, že na něj byl činěn nátlak, ale později tvrdili opak. Stěžovatel našel v současné době další svědky, které navrhuje vyslechnout, a to V. P. a V. V. Podle názoru stěžovatele byl tedy v daném případě prokázán i restituční důvod uvedený v §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, tedy politická perzekuce a postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Stěžovatel získal legálně majetek v kat. úz. B. a na základě přídělové listiny ze dne 12. 5. 1948, č.j. K 2394/48-I, ten mu však byl nelegálně odňat. Napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo tedy porušeno "základní ústavní právo" stěžovatele zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. právo vlastnit majetek. Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 1996, č.j. 15 Ca 186/96-31, nabyl právní moci dne 17. 9. 1996. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 6. 11. 1996, přičemž byla podána k poštovní přepravě dne 5. 11. 1996, takže ve smyslu ust. §57 odst. 3 občanského soudního řádu je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována. Ani jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení zejména uvedl, že napadeným rozhodnutím krajského soudu nebylo porušeno právo stěžovatele vlastnit majetek zakotvené jako základní lidské právo v článku 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel považuje za porušení práva vlastnit majetek závěr soudu, který souhlasil se skutkovým zjištěním správního orgánu a dospěl ke shodnému právnímu posouzení věci, podle něhož není naplněn žádný z restitučních důvodů podle zákona č. 229/1991 Sb. Správní orgán se řídil právním názorem zaujatým v téže věci v předchozím rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 1995, č.j. 16 Ca 595/95-14, "k otázce přechodu vlastnictví předmětné usedlosti na stát a existence restitučního titulu dle §6 písm. r) zákona o půdě". Podle názoru soudu odpovídalo skutkové zjištění správního orgánu výsledkům provedeného dokazování. Soud nepovažoval za prokázáno, že by odchod stěžovatele z usedlosti v B. v roce 1951 byl důsledkem nátlaku tehdejších orgánů nebo okolností majících původ v dané politické a společenské situaci. Proto zaujal stanovisko, že odnětí přídělu, k němuž došlo až v roce 1965, bylo důsledkem aplikace přídělových předpisů na vzniklou situaci, nikoli důsledkem politické perzekuce. Krajský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Družstvo vlastníků V. v Č. jako vedlejší účastník sdělilo, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem v předmětné záležitosti považuje za správné, neboť je v souladu s platnou právní úpravou. Dále uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatel souhlas s upuštěním od ústního jednání nedal. Další vedlejší účastníci, a to Okresní úřad L. - okresní pozemkový úřad, Pozemkový fond České republiky, Praha, Těšnov 17, A. N. a Zemědělské družstvo "S." D., se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdali. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí (včetně řízení, které mu předcházelo) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 186/96 vyplývá, že se krajský soud pečlivě zabýval tvrzením stěžovatele, že je naplněn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (převzetí nemovitosti bez právního důvodu) i podle §6 odst. 1 písm. r) téhož zákona (přechod nemovitostí na stát v důsledku politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práv a svobody). Krajský soud odkázal na správná a spolehlivá zjištění správního orgánu, z něhož vyplývá, že se dne 29. 12. 1950 uskutečnilo jednání na MNV B. za účasti zástupce ONV, stěžovatele a zástupců JZD a MNV, jehož výsledkem bylo převzetí zemědělské usedlosti čp. 3 jednotným zemědělským družstvem včetně živého a mrtvého inventáře. K přechodu vlastnictví usedlosti na stát nebyly v této souvislosti provedeny žádné úkony, takže dosavadní vlastnické vztahy nebyly nijak dotčeny. Teprve rozhodnutím odboru vodního hospodářství a pro věci zemědělské a Lesnictví ONV v L. ze dne 2. 11. 1965, č.j. 5292/1965, byl příděl zemědělské usedlosti čp. 3 v B. (s uvedením zemědělských pozemků a poloviny stavební parcely č.k. 5 a čp. 3 - polovina) stěžovateli odňat. Na základě tohoto rozhodnutí přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví státu; nešlo tedy o přechod vlastnictví převzetím bez právního důvodu, takže restituční důvod uvedený v ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě nelze považovat za naplněný. Podle názoru krajského soudu rovněž nebylo v řízení prokázáno, že by došlo k přechodu vlastnictví na stát v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, neboť odnětí přídělu je odůvodněno neplněním povinnosti přídělce na přiděleném zemědělském majetku osobně a řádně hospodařit; přídělce totiž přidělenou usedlost opustil a základní podmínku přídělu tak neplnil. Stěžovatel v řízení před správním orgánem a před krajským soudem neprokázal, že předání usedlosti družstvu počátkem roku 1951 bylo důsledkem politické perzekuce s ohledem na jeho příslušnost k sociální skupině soukromých rolníků, případně že k předání byl přinucen snahou zbavit jej zemědělského majetku v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Řada vyslechnutých svědků - jak dovodil krajský soud - potvrdila, že se stěžovatel po uzavření sňatku v roce 1947 přestěhoval za manželkou na její usedlost do P. a na usedlost čp. 3 v B. se již nevrátil. O tom, že stěžovatel nehodlal pokračovat v hospodaření na usedlosti čp. 3 v B., svědčí i jeho výminka při předání usedlosti družstvu, že část zásob usedlosti převeze do hospodářství v P., dále obsah potvrzení MNV v B. ze dne 4. 1. 1951, že jej "propouští z obce a ze zemědělství" a potvrzení JZD z 18. 1. 1951, že "na základě podané přihlášky ruší JZD její platnost a propouští jmenovaného ze svého kolektivu". Stěžovatel sice v roce 1956 odmítl podepsat prohlášení o vzdání se přídělu, avšak z obsahu přípisu zemědělského odboru ONV v L. ze dne 21. 10. 1956, č.j. 1540/56, vyplývá, že svůj postoj odůvodnil tím, že příděl mu byl již dříve zrušen podle zákona č. 55/1957 Sb. Nešlo tedy o výraz jeho snahy zachovat si vlastnictví usedlosti. Jestliže nebyl splněn žádný z uplatňovaných restitučních důvodů, nemohl být požadovaný zemědělský majetek vydán. Ze spisového materiálu je tedy zřejmé, že jak správní orgán, tak i soud vycházely ze skutkového stavu, který byl zjištěn řádně za účasti stran a způsobem, který je stanoven procesními předpisy. Za tohoto stavu Ústavní soud neshledává důvod, aby se od tohoto zjištění odchyloval a aby hodnocení provedených důkazů "přehodnocoval". Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje v podstatě tytéž argumenty, které uplatňoval v řízení o vydání předmětného majetku. Nově pouze uvádí, že v současné době našel nové dva svědky V. P. a V. V., které navrhuje v uvedené věci vyslechnout. Ústavní soud však tomuto návrhu nevyhověl, neboť považuje vzhledem k obsahu spisu za postačující výslechy svědků provedené správním orgánem (L. H., J. K., V. P., Z. S., M. D., V. S., F. M. a dalších). I když ustanovení §49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, důkaz výslechem svědka Ústavním soudem umožňuje, je nicméně především věcí obecných soudů, aby ty cestou dokazování prováděly zjištění skutečného stavu věci. V souzeném případu správní orgány - jak již bylo uvedeno - řadu relevantních důkazů provedly, řádně je zhodnotily a Ústavní soud proto nevidí důvod k tomu, aby do tohoto procesu zasahoval, pokud v provedeném dokazování nevznikla taková mezera, která by ve svých důsledcích činila řízení jako celek nespravedlivým. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 194/96, II. ÚS 45/94, II. ÚS 92/95), že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, 90 Ústavy ČR). Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry napadeného rozsudku krajského soudu, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jaký plyne z opravného prostředku stěžovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v L. Krajský soud námitky stěžovatele v úvahu vzal a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi i náležitě vypořádal. Otázkou důvodů restituce zemědělského majetku podle §6 odst. 1 zákona o půdě se Ústavní soud zabýval již např. ve věci sp. zn. I. ÚS 188/94 (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., Praha, C. H. Beck, str. 31) a konstatoval, že "odnětí přídělu jako restituční důvod ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě nezná. Při posouzení otázky, na základě jakých skutečností byl ONV oprávněn vydat rozhodnutí o odnětí přídělu, je nutno vyjít především z ustanovení §5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., kde je jednoznačně stanovena povinnost přídělce na přidělené půdě osobně hospodařit a dále pak z prováděcích směrnic k tomuto zákonu. Základní podmínkou pro přidělení nemovitosti do vlastnictví byla povinnost přídělce na nabyté půdě skutečně hospodařit. Podle přídělové listiny bylo možné příděl odejmout, jestliže přídělce neplnil uložené povinnosti". Protože v dané věci stěžovatel nejpozději koncem roku 1950 přidělenou nemovitost dobrovolně opustil a řadu let na nabyté půdě skutečně nehospodařil, došlo k odnětí přídělu. Ostatně proti rozhodnutí ONV v L. ze dne 2. 11. 1965, č.j. 5292/1965, o odnětí zemědělské usedlosti čp. 3 v B. (s uvedením zemědělských pozemků, poloviny stavební parcely č.k. 5 a čp. 3 - polovina) stěžovatel ani nepodal odvolání. Rovněž z této okolnosti lze usuzovat, že na přidělené usedlosti nehospodařil a neměl možnost uvést žádné okolnosti, jimiž by mohl prokázat opak. Svým chováním od konce roku 1950 dal jasně najevo, že na dalším hospodaření nemá zájem. Vlastnické právo přídělce bylo podle ustanovení §5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. omezeno povinností na přidělené půdě osobně hospodařit a přídělce ji směl zcizit, dát do nájmu (pachtu) nebo jiného užívání jen výjimečně ve zvláště odůvodněných případech a jen se souhlasem Národního pozemkového fondu. Pokud stanovené podmínky vlastník neplnil, mohl mu být příděl odňat, což se také stalo. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na zhodnocení provedených důkazů krajským soudem, který právem dovodil, že není rozhodná skutečnost, kdy stěžovatel přestal v B. hospodařit, ale významný je důvod, proč usedlost předal zemědělskému družstvu, zda k tomu byl donucen přímým nátlakem nebo okolnostmi majícími důvod v tehdejší společenské a politické situaci. Tyto okolnosti nebyly prokázány a rozhodnutí o odnětí přídělu v roce 1965 znamenalo jen formální legalizaci faktického stavu, s nímž všechny strany souhlasily. I když jde o situaci ne úplně obvyklou, celý kontext věci zřetelně nasvědčuje tomu, že existence zákonného restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. a) a písm. r) zákona o půdě prokázána nebyla. Po přezkoumání ústavní stížnosti a obsahu spisů Okresního úřadu - pozemkového úřadu v L. a Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že okresní úřad a krajský soud po provedeném dokazování a právním zhodnocení věci správně dovodily, že podmínky ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě nejsou splněny. Zejména krajský soud se pečlivě zabýval otázkou splnění podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. p) (převzetí nemovitosti bez právního důvodu) a ustanovení §6 odst. 1 písm. r) (politická perzekuce nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody) zákona o půdě, a přesvědčivě odůvodnil závěr, že žádná z těchto podmínek nebyla v daném případě splněna. S těmito závěry se ztotožňuje i Ústavní soud. Za tohoto stavu lze stěží přisvědčit námitce stěžovatele, že došlo k porušení ústavních záruk jeho vlastnictví, zejména čl. 11 odst. 1 Listiny. To je zřejmé i se zřetelem na třetí odstavec tohoto článku, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Nelze totiž přehlédnout, že základní podmínkou pro přidělení nemovitosti do vlastnictví i jeho základním smyslem bylo, aby přídělce na nabyté půdě skutečně hospodařil, aby z ní byl užitek a aby tak přispěl k zajištění výživy obyvatelstva v době poválečného všeobecného nedostatku. Neplnění přídělových podmínek proto umožňovalo odnětí přídělu, jak byl ostatně přídělce v tzv. přídělové listině náležitě poučen. V obecné rovině pak Ústavní soud poukazuje - pokud jde o použití čl. 11 Listiny - na svoji ustálenou judikaturu. Z ní plyne, že ústavní ochrana vlastnictví předpokládá, že jde zpravidla o vlastnické právo již existující, konstituované, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Tento závěr platí i v souzené věci. Na základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základního práva stěžovatele zaručeného v článku 11 odst. 1 Listiny, ani k porušení jiného základního práva nebo svobody stěžovatele napadeným rozhodnutím nedošlo. Proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. listopadu 1997