ECLI:CZ:US:1997:1.US.315.96
sp. zn. I. ÚS 315/96
Usnesení
I. ÚS 315/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele F., zastoupeného advokátkou JUDr. E.J., o ústavní stížnosti proti usnesení orgánu Policie ČR, č. j. ORCV-500/KS-2-96, ve spojení s usnesením státního zástupce OSZ, sp. zn. 152/96, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení usnesení policejního orgánu, Okresního ředitelství Policie ČR, č. j. ORCV-500/KS-2-96, jímž byla dle §159 odst. 1 trestního řádu odložena věc trestního oznámení firmy F. Toto trestní oznámení bylo podáno pro trestné činy poškozování věřitele dle §256 a zvýhodňování věřitele dle §256a tr. zákona, na firmu V. Návrh na zrušení usnesení navrhovatel odůvodnil tím, že se nejedná o trestný čin. Z téhož důvodu se domáhá i zrušení usnesení státního zástupce OSZ, sp. zn. Zn 152/96, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatele proti uvedenému usnesení z toho důvodu, že není důvodná.
I. ÚS 315/96
Navrhovatel v odůvodnění své stížnosti tvrdí, že dle jeho názoru nebyly splněny zákonné podmínky pro odložení jeho trestního oznámení, neboť nebyly z úřední povinnosti náležitě objasněny všechny skutečnosti, důležité pro správné rozhodnutí v této věci. Ani policejní orgán, ani státní zástupce neprovedli ve věci takové důkazy, které by doložily důvodnost nesplnění závazku povinné akciové společnosti vůči navrhovateli, ale naopak z provedených důkazů vyplývá podezření na podvodné jednání zástupců V.,a.s., nejen ve vztahu ke stěžovatelům, ale i k jiným osobám. Navrhovatel tedy vytýká orgánům činným v trestním řízení, že jeho trestní oznámení náležitě neprošetřily, neobjasnily všechny skutečnosti a nezabývaly se všemi variantami spáchání trestného činu,přičemž navrhovatel je přesvědčen, že se o trestný čin podvodu jedná a že akciová společnost jednala s podvodným úmyslem, který je nutno prokázat, což se nestalo.
Na základě výše uvedeného je navrhovatel přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími porušily jeho základní práva, a to právo stěžovatele na výkon státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a právo domáhat se svého práva u soudu nebo jiného orgánu dle č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu OSZ v Ch., soud zjistil, že navrhovatel podal trestní oznámení pro trestné činy poškozování věřitele dle §256 a zvýhodňování věřitele dle §256a tr. zákona. Po prošetření tohoto trestního oznámení byla věc policejním orgánem odložena. Proti usnesení o odložení věci podal navrhovatel stížnost k OSZ. Zastupitelství svým usnesením rozhodnutí o odložení trestního stíhání zrušilo a vrátilo věc policejnímu orgánu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Policejní orgán po provedení dalších důkazů opětovně dospěl k závěru, že zde není podezření z trestné činnosti a věc odložil. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel opět stížnost ke státnímu zastupitelství, které se však
I. ÚS 315/96
ztotožnilo se závěry policejního orgánu a stížnost zamítlo.
Ústavní soud po posouzení všech skutečností dospěl k závěru, že stížnost je nepřípustná a zároveň neopodstatněná. Nelze totiž přisvědčit navrhovateli, že došlo k porušení jeho práva dle čl. 2 odst. 3 Ústavy, neboť orgány činné v trestním řízení se podnětem navrhovatele velmi pečlivě a obsáhle zabývaly a své rozhodnutí o odložení věci náležitě zdůvodnily. Je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení beze zbytku splnily své povinnosti, uložené jim zákonem.
K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nemohlo dojít z toho důvodu, že navrhovatel, který byl poškozen jednáním akciové společnosti, se obrátil pouze na orgány činné v trestním řízení, aby se tak domohl svého nároku na náhradu škody. Nevyčerpal však všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, tak jak to vyžaduje zákon o ústavním soudu v §75 odst. 1, neboť se se svým nárokem na náhradu škody neobrátil na obecný soud, který by mu poskytl ochranu. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dosud neobrátil na žádný soud se žalobou o náhradu škody, nevyčerpal tak vlastně dosud žádný procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tudíž nepřípustná dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o ústavním soudu č. 182/1993 Sb.
K tomu lze dodat, že pokud měl navrhovatel na mysli podáním trestního oznámení vedle ochrany svého majetku rovněž ochranu majetku dalších právnických osob, které dle jeho tvrzení byly akciovou společností poškozeny, pak je třeba poznamenat, že v ústavní stížnosti podané k ústavnímu soudu není oprávněn hájit práva třetích osob, ale pouze svá práva.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a f) zákona o ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání
usnesením návrh odmítl.
Závěrem ještě nutno uvést, že jak soud zjistil ze zprávy OSZ v Ch., a KSZ v Ú., navrhovatel podal zřejmě zároveň podnět KSZ k výkonu dohledu dle §9 zákona o státním zastupitelství, které se bude podnětem zabývat v rámci dohledu nad činností nižších státních zastupitelství. Toto přezkumné řízení nadřízeného státního zastupitelství však nelze považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť podobně jako je tomu u obnovy řízení, kterou sám zákon nepovažuje za poslední prostředek, a u stížnosti pro porušení zákona, kterou za poslední prostředek k ochraně práv nelze považovat dle již dříve publikovaného stanoviska Ústavního soudu, ani tento dohled není v dispoziční pravomoci občana, ale je zcela v dispozici státního zastupitelství, jak s podnětem naloží a zda a v jakém směru dohled uskuteční.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. dubna 199 7 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu