Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.10.1997, sp. zn. I. ÚS 322/96 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 127/9 SbNU 161 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.322.96

sp. zn. I. ÚS 322/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci stěžovatele M. D. o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. června 1996, sp. zn. 10 T 28/96, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 1996, sp. zn. 4 To 324/96, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 1996, sp. zn. 10 T 28/96, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 1996, sp. zn. 4 To 324/96, se z r u š u j í . Návrh na zrušení ustanovení §269 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, se odmítá . Odůvodnění: Stěžovatel svým podáním ze dne 18. 11. 1996, které došlo Ústavnímu soudu ČR dne 22. 11. 1996, předložil svou ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 1996, sp. zn. 10 T 28/96, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 1996, sp. zn. 4 To 324//96. Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Stěžovatel je osobou, která má povinnost vykonat podle §20 odst. 1 branného zákona základní vojenskou službu. Z důvodu svědomí a náboženského vyznání má zábrany tuto službu vykonávat a nemůže podat zákonem č. 18/1992 Sb., o civilní službě, stanovené písemné prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby, protože mu uplynula nevratná třicetidenní lhůta, která se podle §2 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona počítá od ukončení odvodního řízení. Stěžovatel neuposlechl povolávací rozkaz k výkonu vojenské služby, za což byl uznán vinným, že v úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě tuto službu nenastoupil do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkazu, čímž spáchal trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. listopadu 1993, sp. zn. 4 T 233/93, k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 10 T 210/94, byl stěžovatel odsouzen z téhož důvodu znovu, protože neuposlechl další povolávací rozkaz. Tentokrát byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců nepodmíněně. Odvolání proti rozsudku bylo zamítnuto dne 11. května 1995 usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 6 To 276/94. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. června 1995, sp. zn. 4 Tv 233/93, bylo rozhodnuto, že podmíněně uložený trest ze dne 11. listopadu 1993 bude vykonán. Dne 4. října 1995 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele a rozhodl o přerušení výkonu jeho trestu odnětí svobody. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. února 1996, sp. zn. 2 Tzn 13/95, byly zrušeny: rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 10 T 210/94, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 1995, sp. zn. 6 To 276/94, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. června 1995, sp. zn. 4 Tv 233/93. Věc byla vrácena zpět Městskému soudu v Brně. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. června 1996, sp. zn. 10 T 28/96, rozhodl, že stěžovatel je kvůli neuposlechnutí nového povolávacího rozkazu vinen trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona a podle §24 odst. 1 trestního zákona bylo upuštěno od potrestání. Proti tomu se stěžovatel dne 16. června 1996 odvolal s tím, že žádá, aby byl zproštěn viny podle §226 písm. b) trestního řádu, neboť jeho jednání nemělo povahu trestného činu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 1996, sp. zn. 4 To 324/96, bylo odvolání stěžovatele bez věcného přezkoumání zamítnuto jako odvolání podané osobou, která se ho výslovně vzdala. Když se stěžovatel po poradě soudu u ústního jednání dozvěděl, že místo původního trestu odnětí svobody v délce jedenáct měsíců nepodmíněně je nyní upuštěno od potrestání, vyjádřil s tím souhlas, což bylo zaprotokolováno tak, že se vzdává odvolání. Proti rozsudku se však písemně odvolal, neboť chápe rozdíl mezi upuštěním od potrestání a zproštěním obžaloby a tento rozdíl může mít i dopad na posouzení, zda první podmíněný trest bude proměněn v nepodmíněný či nikoliv. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavní právo vyplývající z čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť pro trvalé odepření vojenské služby byl uznán vinným již jednou, a to rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 11. 1993, sp. zn. 4 T 233/93, a odvolává se současně na nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. září 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, podle něhož neuposlechnutí nového povolávacího rozkazu nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím soudním řízení zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále požádal, aby se Ústavní soud zabýval jeho stížností nehledě na otázku, do jaké míry byly využity opravné prostředky, a to s přihlédnutím k §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť stížnost byla podána včas a svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Samostatným podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 20. 2. 1997, doplnil stěžovatel svou ústavní stížnost ze dne 18. 11. 1996 návrhem na zrušení §269 trestního zákona, pokud jde o osoby, jež trvale odepřely výkon vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání z důvodu rozporu tohoto ustanovení s čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud si v dalším řízení ve smyslu §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. Městský soud v Brně ve své odpovědi ze dne 26. 2. 1997 se odvolal na své odůvodnění při vyhlášení svého rozhodnutí, kde zhodnotil výsledky dokazování, zdůvodnil, z jakého důvodu uznal obžalovaného vinným s tím, že přihlédl ke všem okolnostem případu a upustil od potrestání. Krajský soud v Brně ve své odpovědi ze dne 21. 2. 1997 konstatoval, že se nemůže k problematice ústavní stížnosti vyjádřit, protože věc nebyla v odvolacím řízení meritorně rozhodována. Ústavní soud neshledal nutným v této věci si vyžadovat samostatné vyjádření ministryně spravedlnosti a předsedy příslušného senátu Nejvyššího soudu ČR, protože jejich stanoviska a právní názory v této věci vyplývají v plné míře ze stížnosti pro porušení zákona a odpovídajícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud ČR se nejprve zabýval návrhem stěžovatele, aby bylo postupováno podle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a rozhodl se jeho návrhu vyhovět. Přihlédl přitom zejména ke skutečnosti, že těžiště ústavní stížnosti spočívá v posouzení, zda bylo dodrženo ustanovení čl. 40 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby, a že v tomto konkrétním případě se k otázce dodržení zásady "ne bis in idem" vyjádřil jak ministr spravedlnosti ve své stížnosti pro porušení zákona, tak rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, který po zrušení předchozích rozsudků uložil Městskému soudu v Brně, jaké otázky bude třeba v této věci ještě zkoumat. K tomu však nedošlo, protože rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 1996 jen shledal, že stěžovatel je vinen trestným činem nenastoupení vojenské služby v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě ve smyslu §269 trestního zákona, ale podle §24 odst. 1 trestního zákona upustil od potrestání a využil ustanovení §314d odst. 2 tr. řádu, že písemný rozsudek v tomto případě, kdy se státní zástupce i obžalovaný podle něj vzdali odvolání, nemusí obsahovat odůvodnění. Ústavní soud poté z předložených podkladů a soudních spisů zjistil, že poprvé byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách dne 11. 11. 1993 podle §269 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. 4 Tv 233/93, bylo rozhodnuto, že podmíněně uložený trest ze dne 11. 11. 1993 bude vykonán. Podruhé byl stěžovatel odsouzen dne 15. 11. 1994 rovněž pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců nepodmíněně. V obou případech základní vojenskou službu po převzetí povolávacího rozkazu nenastoupil a vojenskému úřadu (OVS) sdělil, že nenastoupí z důvodu náboženského svědomí a přesvědčení. O civilní službu nepožádal ze stejného důvodu. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 1996 byl sice výše uvedený rozsudek ze dne 15. 11. 1994 zrušen a věc vrácena Městskému soudu v Brně, který dne 4. 6. 1996 rozhodl, že stěžovatel je z důvodu neuposlechnutí nového povolávacího rozkazu vinen trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona, avšak podle §24 odst. 1 trestního zákona upustil od potrestání. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Ústavní soud tedy zjistil, že skutečnosti, kterých se ústavní stížnost dovolává, opravdu nastaly a že odpověď na otázku, zda zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, stěžovatel odvodil z výše uvedeného průběhu trestního případu, že byl pro trvalé odepření vojenské služby uznán vinným dvěma samostatnými rozsudky, tedy opakovaně a dovolává se čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Ústavní soud musel konstatovat, že čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby, a tato právní zásada nalezla svůj výraz i výslovně v trestním řádu, konkrétně v jeho §11 odst. 1 písm. f) resp. g). Tím ovšem vystoupila do popředí skutečnost, že dne 4. října 1995 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele. Ministr spravedlnosti dospěl k závěru, že došlo k porušení zákona v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a v ustanovení §60 odst. 1 trestního zákona, protože jednáním, pro které byl stěžovatel - obviněný odsouzen ve zkušební době, se nedopustil nového trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách a přesto byl obecnými soudy opět uznán vinným tímto trestným činem. Pokud byl závěr, že se obviněný ve zkušební době neosvědčil, opřen výlučně o nové odsouzení obviněného, které je nezákonné, došlo k porušení zákona v uvedených ustanoveních. Ve stížnosti pro porušení zákona blíže rozvádí právní názor v této věci. Podle ní je podstatným znakem skutkové podstaty trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona úmysl pachatele směřující k trvalému nenastoupení vojenské činné služby nebo zvláštní služby. Z tohoto znaku vyplývá zcela logický závěr, že pachatel byl potrestán za své rozhodnutí trvale se vyhnout uvedené službě, což projevil zejména tím, že jednak dal takový úmysl zřetelně najevo a jednak ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkazu nenastoupil službu v ozbrojených silách, a přitom si byl vědom trestních následků za takové jednání. I po prvním odsuzujícím rozsudku za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona je možné znovu doručit obviněnému další povolávací rozkaz k nastoupení služby v ozbrojených silách, avšak jeho neuposlechnutí již nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím řízení před soudem zjištěn úmysl nenastoupit takovou službu trvale. Obviněný v tomto případě při novém povolání setrval na své již dříve projevené vůli vojenskou službu nenastoupit, a proto podle názoru ministra spravedlnosti jde o stejné jednání i stejný následek, a tedy o totožný, a nikoliv nový skutek. Totožnost skutku nemůže ovlivnit změna v některých jednotlivostech, které skutek individualizují, jako např. povolání k vojenské službě v jiné době a k jinému vojenskému útvaru. Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 21. 2. 1996, sp. zn. 2 Tzn 15/95, stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti zamítl, ale svým rozsudkem ze dne 21. 2. 1996, sp. zn. 2 Tzn 13/95, rozhodl, že zákon porušen byl, avšak z jiných důvodů a v jiných ustanoveních a dotčená rozhodnutí obecných soudů, týkající se stěžovatele, zrušil. V odůvodněních obou rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR podrobně věnoval rozboru právního názoru ministra spravedlnosti a svému odlišnému právnímu názoru, o který svá rozhodnutí opřel. Jeho stanovisko lze v zásadě shrnout do několika bodů: - stížnost zaměňuje existenci stejného úmyslu s existencí stejného skutku, resp. nerozlišuje úmysl pachatele od projevu tohoto úmyslu, - hranicí oddělující jednotlivé skutky je sdělení obvinění; pak jde vždy o jiný skutek, byť by plynule navazoval na předchozí jednání nebo se jím realizoval tentýž úmysl (§12 odst. 11 trestního řádu), - platný trestní zákon i trestní řád pojem "skutek" používají, ale blíže ho nevymezují; není výslovně stanoveno, kdy jde o "týž skutek" ve smyslu §11 odst. 1 písm. f), g) trestního řádu. - trestný čin podle §269 trestního zákona je dokonán marným uplynutím lhůty 24 hodin od doby stanovené k nástupu v povolávacím rozkazu. Doručením nového povolávacího rozkazu dochází k běhu nové, další lhůty k nastoupení služby v ozbrojených silách a pokud povinná osoba zaviněně nenastoupí, dojde k dokonání dalšího skutku formálně naplňujícího znaky trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách, - zjištění úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě je závěrem právním a nikoliv skutkovým a nemůže zakládat nebo udržovat totožnost skutku. Nejvyšší soud ČR uzavírá svůj rozbor s tím, že ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu nejde o totožný skutek, pro který byl obviněný odsouzen pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně dne 11. 11. 1993 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 1994. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 1996 přikázal soudu prvního stupně věc stěžovatele znovu projednat a učinit nové rozhodnutí. Konstatoval, že při hodnocení obhajoby stěžovatele, vyjádřené mimo jiné v jeho opravných prostředcích podaných v původním řízení, může mít význam též posouzení, zda zákonná úprava odmítnutí vojenské služby podle §2 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů, dostatečně umožňuje využití tohoto ústavního práva (zejména s ohledem na poměrně krátkou lhůtu k účinnému prohlášení o odmítnutí vojenské služby a na nemožnost navrácení této lhůty) a zda tato úprava není v rozporu se smyslem ustanovení čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nemůže být nikdo nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Bude-li mít soud za to, že citovaná ustanovení zákona o civilní službě nejsou v souladu s Listinou základních práv a svobod, pak je povinen postupovat podle §224 odst. 5 trestního řádu, přerušit trestní stíhání a učinit příslušný návrh u Ústavního soudu. Navíc Nejvyšší soud ČR uznal, že je nutno respektovat určité přípustné meze trestní represe při posuzování dalších případů nenastoupení služby v ozbrojených silách u pachatele, který již v minulosti byl pravomocně odsouzen za takovýto trestný čin podle §269 trestního zákona. Skutková podstata trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách (podle §269 i podle §270 trestního zákona) váže vznik trestní odpovědnosti na nedodržení lhůty k nástupu této služby podle povolávacího rozkazu. Přitom branný zákon ani jiný obecně závazný právní předpis neobsahuje žádná zvláštní pravidla pro opětovné povolávání osoby, která předchozí povolávací rozkaz zaviněně nesplnila a byla za to případně odsouzena. Proto příslušné okresní vojenské správě nic nebrání takovou osobu povolávat v jakémkoliv intervalu s neomezeným počtem povolávacích rozkazů až do konce trvání služební povinnosti /teoreticky až do 60 let věku - viz §5 odst. 2, §21 odst. 3 a §22 odst. 1 písm. b) branného zákona/, přičemž povolaná osoba je povinna každé povolání uposlechnout (§52 odst. 1 branného zákona). To by pak mohlo vést k ničím nelimitovanému počtu trestných činů nenastoupení služby v ozbrojených silách u téže osoby a s tím spojenému neúměrnému počtu odsouzení týkajících se nesplnění stejné služební povinnosti. Navíc neexistence podrobnější právní úpravy opětovného povolávání osob k výkonu vojenské činné služby nezaručuje stejný postup co do četnosti a termínů povolání vůči všem odvedencům, což může způsobit nerovnost v právech a povinnostech občanů v rozporu s čl. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto s přihlédnutím k okolnostem a důvodům každého opětovného nenastoupení bude nutné zkoumat, zda je skutečně namístě i opětovný trestní postih pachatele, zejména zda je zde potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 2 trestního zákona a zda - i vzhledem k délce vojenské služby, jejímuž výkonu se obviněný vyhýbá - nebyl dostatečný předchozí trestní postih a tresty pravomocně uložené za předtím spáchané trestné činy nenastoupení služby v ozbrojených silách. Touto dispozicí se však Městský soud v Brně (sp. zn. 10 T 28/96) neřídil, když rozhodl v této věci bez odůvodnění svým rozsudkem ze dne 4. 6. 1996 a Krajský soud v Brně jeho postup schválil. Ústavní soud ČR po zhodnocení všech podkladů týkajících se předmětné ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel byl pro trvalé odepření vojenské služby uznán vinným dvěma samostatnými rozsudky, tedy opakovaně, čímž obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a zasáhly do ústavně chráněných práv stěžovatele. Dále porušily i čl. 90 Ústavy ČR tím, že zákonem stanoveným způsobem neposkytovaly ochranu právům. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR musel vyjít nejen z uvedeného článku Listiny základních práv a svobod, který je navíc pojmově shodný s ustanovením §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, ale musel respektovat i skutečnost, že zásada "ne bis in idem" nalezla své místo též v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jak Ústavní soud konstatoval již ve svém nálezu I. ÚS 184/96, protože toto ustanovení citované Úmluvy je v České republice bezprostředně závazné, má přednost před zákonem a tak musí být i aplikováno. Tato přednost mezinárodní smlouvy před zákonem, jak ji stanoví čl. 10 Ústavy České republiky, byla v celém řízení před obecnými soudy opomenuta. Jinak se Ústavní soud přidržel své dosavadní rozhodovací praxe v analogických případech, jak vyplývá např. z nálezů IV. ÚS 81/95 a IV. ÚS 82/97. Z výše uvedených důvodů musel Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. června 1996, sp. zn. 10 T 28/96, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 1996, sp. zn. 4 To 324/96, pro neústavnost zrušit. Nemohl však vyhovět návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení §269 trestního zákona a musel jeho návrh odmítnout z toho důvodu, že k porušení základních práv a svobod došlo v zásadě nesprávnou aplikací právních předpisů, především trestního řádu. Ústavní soud shledal návrh na zrušení §269 trestního zákona z tohoto hlediska v tomto konkrétním případě zjevně neopodstatněným a byl nucen jej odmítnout. Ústavní soud ČR nemohl ani využít podnětů Nejvyššího soudu ČR k případnému projednání otázek spojených s civilní službou, které Nejvyšší soud ČR směřoval vůči prvoinstančnímu soudu. Civilní služba jen nepřímo souvisí s projednávaným případem. Připomínka, že však bude třeba posoudit, zda zákonná úprava odmítnutí vojenské služby /podle §2 odst. 1 písm. a), jakož i odst. 2 zákona č.18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů/, dostatečně umožňuje využití tohoto ústavního práva a zda tato úprava není v rozporu se smyslem ustanovení čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vzhledem k poměrně krátké lhůtě k účinnému prohlášení o odmítnutí vojenské služby a vzhledem k nemožnosti navrácení této lhůty, se jeví jako závažná a důvodná. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 14. října 1997