Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.04.1997, sp. zn. I. ÚS 326/96 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.326.96

sp. zn. I. ÚS 326/96 Usnesení I. ÚS 326/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.V., zastoupeného advokátem JUDr. P.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 1 T 101/93, ze dne 6. 2. 1996, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 22/96, ze dne 27. 9. 1996 takto: Ústavní stížnost se o d m í t á. I. ÚS 326/96 Odůvodnění: Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel podle ustanovení §219 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 a §29 odst. 1 a 2 trestního zákona odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 22 let. Soud shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu vraždy, kterého se měl dopustit společně s obžalovanými L.H., L.D. a M.K. dne 3. 12. 1992 na P.S., jehož obžalovaní údajně společně hodili, přivázaného k železné traverze, do S., takže nastala smrt utopením. Zároveň soud shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu krádeže, kterého se měl dopustit v noci z 21. 4. 1992 na 22. 4. 1992 společně s obžalovanými L.D., J.D. a R.J. ve U., v P. Do tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž zejména uvedl, že v případě trestného činu krádeže nebyla zjištěna výše způsobené škody. Ohledně trestného činu vraždy prý prvoinstanční soud nevzal dostatečně v úvahu i možnost, že pád poškozeného P.S. do přehrady nemusel být zaviněn společným jednáním všech obžalovaných. Podle názoru stěžovatele on sám k usmrcení poškozeného neměl motiv, s jeho usmrcením nepočítal, bitím poškozeného, na kterém se stěžovatel účastnil, nebyl ohrožen jeho život a konečně "spoluvhození" poškozeného do vody nebylo I. ÚS 326/96 stěžovateli údajně prokázáno. Uložený trest stěžovatel považoval za nepřiměřeně přísný a navrhl, aby odvolací soud uznal jeho vinu pouze trestným činem krádeže. V případě, že by výrok o vině nedoznal změn, se dožadoval výrazně nižšího trestu. Stěžovatel dále uvedl, že ve vztahu k jeho osobě bylo v řízení před krajským soudem porušeno právo na obhajobu, neboť se prý jeho právní zástupce omluvil z účasti při hlavním líčení, líčení však nebylo odročeno a stěžovateli byl "na záskok přidělen" obhájce spoluobžalovaného, s nímž nebyl domluven. Je prý rovněž absurdní, aby jeden obhájce zároveň zastupoval dva spoluobžalované. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl částečně zrušen citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, a to ve výroku o vině trestným činem krádeže u obžalovaných stěžovatele V.V., J.D. a R.J., ve výroku o trestu, o způsobu jeho výkonu a o náhradě škody u poškozené organizace U. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 21 roků. Odvolání obžalovaných L.H. a M.K. byla zamítnuta. V odůvodnění tohoto rozsudku vrchní soud uvedl, že řízení před krajským soudem nebylo bezchybné, neboť výpovědi obžalovaných R.J. ze dne 18. 5. 1993 a J.D. i ze dne 22. 1. 1993 byly použity jako důkaz přesto, že obžalovaní neměli v době, kdy vypovídali, obhájce, byť šlo o případ nutné obhajoby. Ani tato skutečnost však podle názoru odvolacího soudu skutková I. ÚS 326/96 zjištění neovlivnila. Ohledně právní kvalifikace majetkové trestné činnosti došel vrchní soud k jiným závěrům než soud krajský, neboť neshledal, že by byla způsobena "škoda velkého rozsahu", nýbrž pouze "značná škoda". Z tohoto důvodu odvolací soud napadený rozsudek v části, týkající se majetkové trestné činnosti, a v návaznosti na to i ve výroku o trestu těch obžalovaných, kterých se tato trestná činnost týká, a ve výroku o náhradě škody zrušil a o vině obžalovaných rozhodl znovu. Ohledně násilné trestné činnosti vrchní soud neshledal, že by krajský soud pochybil a jeho argumentace je vyčerpávající a přesvědčivá. K námitkám, týkajícím se údajné nepřítomnosti advokátů během hlavního líčení, vrchní soud uvedl, že z obsahu protokolů o hlavních líčeních nic takového nevyplývá a pokud by se obžalovaní nepřítomností svých obhájců cítili poškozeni na svých právech, nepochybně by to v řízení před soudem prvního stupně uvedli a v protokolech o hlavním líčení by se tato námitka objevila. Nic takového však údajně nenamítal ani přítomný státní zástupce. Stěžovatel napadl oba citované rozsudky ústavní stížností a navrhl jejich zrušení. Ve stížnosti především uvedl, že byl v řízení před soudem první instance krácen ve svém právu na obhajobu podle čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že se jeho advokát opakovaně v průběhu hlavního líčení vzdaloval z jednací síně, což prý doložil i výpisy, podle nichž jeho tehdejší obhájce pobýval v době hlavního líčení I. ÚS 326/96 u jiných klientů ve vazební věznici v H. K porušení stěžovatelova práva na obhajobu prý dále došlo i v průběhu řízení před vrchním soudem, kdy poté, co vypověděl plnou moc svému obhájci JUDr. P.Š., mu byla soudem ustanovena obhájkyně nová, která se však údajně dostatečně neseznámila se spisovým materiálem a obhajobu vedla formálně bez znalosti celé věci. Postupem vrchního soudu prý došlo i k porušení č1. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatel se u odvolacího soudu domáhal toho, aby věc byla předložena Nejvyššímu soudu České republiky k rozhodnutí o delegaci věci Vrchnímu soudu v Olomouci. Vrchní soud v Praze prý však tento návrh odmítl s tím, že ve věci již Nejvyšší soud jednou rozhodl ohledně obdobného návrhu jiného obžalovaného. Podle názoru stěžovatele však vrchnímu soudu takovéto rozhodnutí nepříslušelo a jeho povinností bylo předložit věc Nejvyššímu soudu, neboť prý stěžovatelova žádost obsahovala jiné důvody než předchozí žádost jiného spoluobžalovaného. Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Krajský soud v Hradci Králové a Vrchní soud v Praze a vedlejší účastníky - KSZ a VSZ. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že se někteří z odsouzených po celý průběh řízení před soudem první instance a zejména před soudem odvolacím snažili účelovými I. ÚS 326/96 procesními praktikami prodlužovat trestní řízení z důvodu vyčerpání zákonné čtyřleté lhůty trvání jejich vazby. Za jednu z těchto "účelových praktik" soud považuje i stěžovatelovu námitku ohledně údajné neúčasti jeho obhájce v řízení před krajským soudem. Soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že se v období mezi dny 13.6. - 21.6. 1995 v několika případech obhájce JUDr. L.H. skutečně vzdálil z jednací síně. Vždy se však údajně jednalo o odchody, předem projednané se senátem krajského soudu a zejména se stěžovatelem, který s nimi souhlasil. Tyto své odchody JUDr. L.H. odůvodňoval krátkodobými návštěvami svých klientů v blízké vazební věznici, jiným soudním jednáním a v jednom případě nutností akutní návštěvy lékaře. Odchody stěžovatelova obhájce však byly údajně koordinovány tak, aby k nim docházelo v době přestávky, aby nekolidovaly s dobou, kdy bylo možno klást vyslýchaným osobám otázky a aby se obhájcova neúčast kryla s méně významnou fází dokazování u hlavního líčení (např. několikahodinové čtení výpovědí jednotlivých obžalovaných). Účelovost stěžovatelovy námitky prý dokazují i protokoly z hlavních líčení, z nichž vyplývá účast JUDr. H. na nich (např. jím kladené otázky a odpovědi na ně, jeho porady se stěžovatelem apod.). Za zcela smyšlené považuje krajský soud stěžovatelovo tvrzení (které namítal u odvolacího soudu), že JUDr. H. nebyl přítomen u hlavního líčení v období od 9. 1. do 11. 1. 1996 po dobu 4 až 6 hodin. Je však pravdou, že dne 12. 1. 1996 JUDr. H. u hlavního líčení v době od 8.30 do 11.40 hod. nebyl přítomen (čtení svědeckých výpovědí, konstatování I. ÚS 326/96 přílohových spisů a věcných důkazů), neboť navštívil lékaře s těžkým poraněním ruky. Po řádné omluvě a dohodě se svým klientem za sebe JUDr. H. navrhl substituci Mgr. K.W. (obhájce spoluobžalovaného M.K.), u něhož prý byla zaručena neexistence kolize ve vztahu ke stěžovateli, což soud akceptoval. Krajský soud považuje za klíčovou skutečnost, že po dobu krátkodobých absencí stěžovatelova obhájce nemohlo být porušeno jeho ústavně garantované právo na obhajobu, neboť mu byla vždy zajištěna řádná kvalifikovaná substituce jinými v jednací síni přítomnými obhájci (Mgr. K.W. dne 12. 1. 1996 a Mgr. J.H., obhájkyní J.D., ve dnech 13. 6. - 21. 6. 1995), s nimiž (i se stěžovatelem) obhájce JUDr. H. situaci prokonzultoval. Uvedení substituenti prý stěžovatele zastupovali řádně a kvalifikovaně a jejich klienti D. a K. nebyli ve vztahu ke stěžovateli v kolizi, takže porušení citovaného základního práva nepřipadá v úvahu. Proti tomuto postupu ostatně nebyly vzneseny žádné námitky, a to ani od dalších procesních stran. Proto krajský soud považuje námitky stěžovatele jako celek za nedůvodné a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitkou neúčasti obhájce stěžovatele při hlavním líčení před soudem prvního stupně se zabýval již v napadeném I. ÚS 326/96 rozsudku. Ohledně údajných "výpisů", jimiž měl stěžovatel doložit advokátovu nepřítomnost, soud nezaujal žádné stanovisko, neboť si jich není vědom. Pokud by prý však byly skutečně předloženy, zareagoval by na ně v odůvodnění napadeného rozsudku. K námitce, týkající se kvality obhajoby, zastává vrchní soud stanovisko, že čas poskytnutý obhájkyni na studium spisu (sedm dní) je dostatečný. Obhájkyně spis studovala a žádnou námitku, že by neměla dostatek času na přípravu obhajoby, nevznesla. Samotná otázka kvality obhajoby pak prý není otázkou, ke které by se soud měl a mohl vyjadřovat. Ohledně odmítnutí stěžovatelova návrhu na předložení věci Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o delegaci Vrchnímu soudu v Olomouci soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelova argumentace je zavádějící, neboť neobsahuje důvody, proč by měl soud po každém návrhu na delegaci věci řízení přerušovat a věc okamžitě předkládat nadřízenému soudu. V souzené věci hrozilo vyčerpání čtyřleté vazební lhůty a již v průběhu řízení před soudem první instance prý byly zajištěny důkazy svědčící o tom, že se obžalovaní snažili o úmyslné protahování soudního řízení za účelem propuštění z vazby. Tyto snahy se údajně plně ukázaly i v řízení před soudem odvolacím. V ustanovení §25 trestního řádu se sice řeší otázka odnětí věci příslušnému soudu a přikázání soudu jinému, avšak v trestním I. ÚS 326/96 řádu není nijak upraven způsob, jakým má soud, kterému byl návrh na delegaci podán, postupovat. Zejména není nikde stanoveno, že by podání tohoto návrhu bylo překážkou dalšího řízení před tímto soudem nebo že by byl soud povinen věc předložit nadřízenému soudu k rozhodnutí okamžitě. Z obsahu protokolu o veřejném zasedání je prý zcela zřejmé, že vrchní soud nezamítl návrh na delegaci věci, protože k tomu není oprávněn, ale pouze návrh na to, aby bylo veřejné zasedání přerušeno a aby byla věc okamžitě předložena nadřízenému soudu. V odůvodněních těchto rozhodnutí soud uvedl nejen čistě procesní důvody, ale i důvody věcné, spočívající v tom, že podobný návrh spoluobžalovaného byl již jednou usnesením Nejvyššího soudu ČR zamítnut. Z ustanovení §25 trestního řádu mimo to vyplývá, že soud, který o odnětí a přikázání věci rozhoduje, tak může učinit i bez návrhu a není tedy vázán důvody, v návrhu uvedenými. Pokud by prý proto Nejvyšší soud ČR shledal jakékoliv důvody odnětí a přikázání věci, mohl tak učinit. Proto vrchní soud v ústním odůvodnění svých usnesení při veřejném zasedání opakovaně zdůraznil, že o návrhu na delegaci již bylo jednou rozhodnuto, neboť Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování přezkoumal všechny možné důvody odnětí věci a přesto tak neučinil. Nejvyšší soud navíc o návrhu na odnětí a přikázání věci (navrhovatelé D. a K.) dne 31. 10. 1996, pod sp. zn. Ntdn 27/96, rozhodl tak, že jej zamítl, když v procesním postupu vrchního soudu neshledal žádné pochybení. Podle názoru vrchního soudu zákonodárce tím, že v ustanovení §25 trestního řádu výslovně neuvedl, že podání I. ÚS 326/96 návrhu na delegaci je takovou překážkou dalšího řízení, že v něm nelze dále pokračovat, vyjádřil jednoznačně názor, že podání tohoto návrhu takovou překážkou není (viz také §219 odst. 1 trestního řádu, upravující odročení líčení). Mimo to by prý opačný závěr v praxi vedl k porušení zásady rychlosti (§2 odst. 4 cit. zákona) a soustředěnosti (§198 odst. 3 cit. zákona) řazení, neboť by znamenal opakované odročování hlavních líčení a veřejných zasedání soudu. KSZ ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatel v průběhu celého řízení neuplatnil jakoukoliv námitku ve vztahu ke svému obhájci JUDr. H. Pokud se jmenovaný advokát v průběhu líčení před soudem vzdaloval z jednací síně, bylo to pouze v ojedinělých případech, na krátkou dobu, se souhlasem předsedy senátu, po předchozí dohodě se svým klientem a vždy byla zajištěna substituce. Docházelo k tomu navíc v těch fázích hlavního líčení, kdy nebylo třeba specificky reagovat na průběh dokazování. V průběhu řízení před soudem I. stupně údajně nebyl shledán jediný náznak porušení procesních norem a ústavní stížnost je prý ryze účelovou záležitostí ve snaze odvrácení pravomocného odsouzení a potrestání. Ústavní soud ve své činnosti vychází ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto ani v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování, jimi prováděná. Také 10 I. ÚS 326/96 v souzené věci se Ústavní soud omezil na posouzení otázky, zda napadenými soudními rozsudky a řízením, jež jim předcházelo, nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Stěžovatel v prvé řadě namítal, že v soudním řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, zaručené v čl. 40 Listiny. Zejména uvedl, že v řízení před soudem I. stupně se jeho tehdejší advokát opakovaně vzdaloval v průběhu hlavního líčení z jednací síně. Podle citovaného čl. 40 odst. 3 Listiny obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustaven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Jak Ústavní soud zjistil z příslušných vyšetřovacích a soudních spisů, byl stěžovatel zadržen dne 19. 1. 1993 a již 20. 1. 1993 mu byl ustanoven obhájce JUDr. K., za jeho přítomnosti však stěžovatel odmítal v přípravném řízení vypovídat. Dne 25. 2. 1993 stěžovatel požádal o ustanovení obhájce JUDr. H., což se také stalo. JUDr. H. pak byl přítomen jednotlivým úkonům v přípravném řízení a v tomto směru 11 I. ÚS 326/96 nebyly vzneseny žádné námitky. Jak vyplývá z jednotlivých protokolů o hlavním líčení před krajským soudem, uskutečnilo se celkem 15 hlavních líčení, z nichž ve 14 případech bylo výslovně zaprotokolováno, že JUDr. H. byl přítomen. Jeho přítomnost na jednotlivých líčeních lze dovodit např. i ze zaprotokolovaných porad s klientem a z dotazů, jím kladených. Pouze v případě hlavního líčení, konaného dne 12. 1. 1996, je zaprotokolována nepřítomnost JUDr. H. a jako substitut je uveden Mgr. W., obhájce obžalovaného K. Proti tomuto postupu nebyly protokolovány žádné námitky ani od stěžovatele ani od ostatních účastníků řízení. Navíc je nutno uvést, že se v tento den řízení před soudem omezilo pouze na čtení svědeckých výpovědí a konstatování listinných důkazů. Pokud stěžovatel tvrdí, že se jeho obhájce v průběhu hlavního líčení opakovaně vzdaloval ze soudní síně - což v některých případech nepopírá ve svém vyjádření ani krajský soud - nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tyto absence nebyly nijak zaprotokolovány a je proto velmi obtížné zjišťovat, jak byly v konkrétních případech dlouhé a v kterých fázích hlavního líčení k nim docházelo. Jak však vyplývá z protokolů o hlavním líčení, stěžovatelův obhájce byl (s jedinou výjimkou) hlavnímu líčení prokazatelně přítomen vždy na jeho začátku a zpravidla i v jeho průběhu. Proti údajné nepřítomnosti svého právního zástupce nezazněly ze strany stěžovatele žádné námitky a Ústavní soud proto nevidí důvod, proč by měl zpochybňovat vysvětlení krajského soudu, že krátkodobé 12 I. ÚS 326/96 absence JUDr. H. v jednací síni byly předem domluveny se senátem a zejména se stěžovatelem a že ve všech případech byla zajištěna řádná obhájcova substituce. Skutečnost, že údajné odchody JUDr. H. nebyly zaprotokolovány, lze označit pouze za formální nedostatek, který nijak nezpochybňuje plné zachování stěžovatelova práva na obhajobu. Ústavní soud dále zjistil, že dne 21. 5. 1996 došlo k dohodě o ukončení obhajoby JUDr. H. a že se obhájcem stěžovatele dne 29. 5. 1996 stal na základě plné moci JUDr. Š. Tomuto advokátovi stěžovatel vypověděl plnou moc během hlavního líčení před vrchním soudem dne 6. 9. 1996. Poté, co soud stěžovatelovi poskytl přiměřenou lhůtu k udělení plné moci novému advokátovi a stěžovatel tohoto práva nevyužil, byla mu dne 13. 9. 1996 jako obhájkyně ustanovena JUDr. T. Na základě těchto skutečností došel Ústavní soud k závěru, že stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 40 Listiny je v tomto směru zcela neopodstatněné. Stěžovatel měl po celou dobu, kdy byl trestně stíhán, zajištěno právo na obhajobu, zastupovali jej postupně čtyři obhájci a vždy mu bylo umožněno, aby si svého právního zástupce zvolil. Z protokolů o hlavním líčení před krajským soudem vyplývá, že prováděná obhajoba nebyla v žádném případě pouze formální, ale naopak, že se stěžovatelův obhájce se svým klientem radil, kladl svědkům a spoluobžalovaným dotazy, navrhoval důkazy a ze strany stěžovatele nebyla během řízení před 13 I. ÚS 326/96 soudem první instance proti způsobu vedení obhajoby zaznamenána sebemenší námitka. Stěžovatel dále uvedl, že porušení svého práva na obhajobu spatřuje i v tom, že se ustanovená obhájkyně JUDr. T. dostatečně neseznámila se spisovým materiálem a obhajobu vedla formálně bez znalosti věci. Jak vyplývá z příslušných spisů, byla JUDr. T. ustanovena jako obhájkyně stěžovatele dne 13. 9. 1996, tj. sedm dní před nejbližším hlavním líčením, které se konalo dne 20. 9. 1996. Při posuzování otázky, zda ustanovené obhájkyni byl poskytnut přiměřený časový prostor pro zodpovědnou přípravu obhajoby, musí být vzaty v úvahu i některé související okolnosti. Předně je nutno konstatovat, že to byl sám stěžovatel, kdo tento časový tlak způsobil. Dne 6. 9. 1996 vypověděl plnou moc pro údajnou "ztrátu důvěry" svému dosavadnímu obhájci JUDr. Š. Současně se u tohoto stěžovatelova kroku stěží lze ubránit určitému podezření z účelovosti, a to nejen s ohledem na časový tlak, v němž se vrchní soud vzhledem k hrozbě uplynutí čtyřleté vazební lhůty tehdy nacházel, ale i s přihlédnutím ke skutečnosti, že stejný advokát, k němuž stěžovatel v řízení před vrchním soudem "ztratil důvěru", jej opět na základě plné moci zastupuje v tomto řízeni před Ústavním soudem. Bez významu není ani fakt, že vrchní soud poskytl stěžovateli sedmidenní lhůtu ke zvolení nového obhájce na základě plné moci a teprve poté, co stěžovatel tohoto práva nevyužil, mu ustanovil obhájkyni JUDr. T. Důležitá je konečně i skutečnost, v jaké fázi řízení 14 I. ÚS 326/96 byla JUDr. T. obhájkyní ustanovena. JUDr. T. hájila stěžovatele pouze u dvou hlavních líčení ve dnech 20. a 27. 9. 1996. Během nich již nebylo prováděno žádné další dokazování, byly pouze předneseny závěrečné návrhy a dne 27. 9. 1996 byl vyhlášen rozsudek. Je tedy zřejmé, že JUDr. T. byla ustanovena obhájkyní v době, kdy již stěží mohla výsledek soudního řízení nějakým zásadním způsobem ovlivnit. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem považuje Ústavní soud i tuto námitku stěžovatele za zcela neopodstatněnou. Jak již Ústavní soud judikoval dříve, obecný soud v zásadě není oprávněn posuzovat "kvalitu" obhajoby či "nečinnost" obhájce, a to ani v případě obhájce ustanoveného. Obžalovaný je odpovědný za včasnou volbu obhájce a obecný soud v zásadě není povinen přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obžalovaného (srov. nález sp. zn. III. ÚS 83/96). V souzené věci to byl stěžovatel, který obstrukčním způsobem měnil obhájce a tím - důsledně vzato - způsobil, že ustanovená obhájkyně neměla na prostudování spisu delší čas. Toto stanovisko je blízké i známým rozhodnutím Evropské komise pro lidská práva o přípustnosti stížnosti (srov. např. X. v/A., N. 8251/78 ze dne 11.10.1979, Council of Europe, Decisions and Reports 17/1980, S., str. 166 a násl.). Ostatně ani lhůta sem dnů, jíž měla obhájkyně k dispozici, není v souzené věci zanedbatelná a sama obhájkyně nevznesla žádnou námitkou, že by jí nebyla poskytnuta na přípravu obhajoby doba dostatečně dlouhá. 15 I. ÚS 326/96 Stěžovatel dále namítl, že v souzené věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto porušení spatřuje stěžovatel v tom, že vrchní soud zamítl jeho návrh na předložení věci Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o delegaci věci Vrchnímu soudu v Olomouci. Jak Ústavní soud zjistil z příslušných soudních spisů, první žádost o odnětí a přikázání věci podle ustanovení §25 trestního řádu vznesl obžalovaný K. při veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze dne 28. 6. 1996. Tato žádost byla odůvodněna tím, že delegací věci Vrchnímu soudu v Olomouci by prý byla zaručena větší objektivita a spravedlnost rozhodování, neboť Vrchní soud v Praze dne 26. 5. 1994 vyhověl stížnosti KSZ. V H. proti vrácení věci k došetření a Krajskému soudu v Hradci králové nařídil, aby v souzené věci jednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze žádosti M.K. vyhověl a věc předložil Nejvyššímu soudu ČR. Ten usnesením ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. Ntdn 17/96, rozhodl, že trestní věc Vrchnímu soudu v Praze neodnímá, protože neshledal, že by v důsledku předchozích rozhodnutí vrchního soudu, která odpovídala řádnému procesnímu postupu, mohlo být zpochybněno nestranné projednání věci nebo by mohl být zavdán podnět k podezření ze zaujatosti soudu. Další žádosti o odnětí a přikázání věci samostatně podali na I. ÚS 326/96 veřejném zasedání vrchního soudu dne 6. 9. 1996 stěžovatel a spoluobžalovaní D. a K. Stěžovatelova žádost byla odůvodněna pouze obecně poukazem na to, že delegací věci by prý byla lépe zabezpečena objektivita řízení a spravedlnost rozhodnutí. Vrchní soud tuto stěžovatelovu žádost usnesením zamítl. Podle ustanovení §25 trestního řádu "z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně: o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům společně nadřízen." Ústavní soud v této souvislosti souhlasí s názorem vrchního soudu (obsaženým v jeho vyjádření k ústavní stížnosti), že podání návrhu na delegaci není překážkou dalšího řízení u procesního soudu, že tento soud není povinen okamžitě věc předložit nadřízenému soudu k rozhodnutí a že podání návrhu na přikázání věci jinému soudu není samo o sobě důvodem k odročení veřejného zasedání soudu. Vrchní soud mimo to správně uvádí, že opačný názor by zřejmě v řadě případů vedl k opakovaným odročováním hlavních líčení a veřejných zasedání, což by podle názoru Ústavního soudu nezřídka způsobilo naprosté zablokování trestního řízení. Ostatně ohledně delegace v téže trestní věci již Nejvyšší soud rozhodl v souvislosti se žádostí obžalovaného K. Je sice pravda, že žádost stěžovatelova byla podána samostatně a až po citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, avšak stěžovatel se dopouští omylu, jestliže tvrdí, že jeho žádost obsahovala jiné důvody delegace než jimiž 17 I. ÚS 326/96 argumentoval spoluobžalovaný v předchozí žádosti. Jak je již uvedeno výše, stěžovatelova žádost se pouze velmi obecně zmiňovala o nutnosti větší objektivity řízení a zajištění spravedlnosti rozhodnutí, avšak postrádá odůvodnění, v jakém směru je zmíněná objektivita a spravedlnost ze strany Vrchního soudu v Praze ohrožena nebo dokonce porušena. Předchozí žádost spoluobžalovaného M.K. byla v tomto směru konkrétnější a lze se ztotožnit s názorem Vrchního soudu v Praze, že Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování o ní měl právo i povinnost přezkoumat všechny možné důvody odnětí věci, neboť jeho rozhodnutí není vázáno na návrh. I v tomto směru jsou tedy stěžovatelovy námitky neopodstatněné. Proto ústavní soud dospívá k názoru, že ani v tomto směru nebyly zásady spravedlivého procesu proti stěžovateli - jako celek - porušeny. Závěrem tedy lze konstatovat, že napadenými rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze nebylo v žádném směru porušeno stěžovatelovo základní právo nebo svoboda, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků 18 I. ÚS 326/96 odmítl (ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 1997 JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj