Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.06.1997, sp. zn. I. ÚS 63/96 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 82/8 SbNU 267 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.63.96

sp. zn. I. ÚS 63/96 Nález Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti E. K. a M. B., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 1995, sp. zn. 5 Co 1650/95, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 6. 1995, sp. zn. 4 C 793/93, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelek na určení neplatnosti smluv o převodu nemovitostí, takto: Ústavní stížnost s e zamítá . Odůvodnění: I. E. K. a M. B. podaly dne 27. 2. 1996 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově. Rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba navrhovatelek na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi správcem firmy V. S., pletárna a pila v P., V. H. a Lidovým družstvem dřevozpracujícím v P., ze dne 5. 4. 1954, kterou byly převedeny předmětné nemovitosti v kat. úz. P., je neplatná od samého počátku a že tato skutečnost bude zapsána po právní moci rozhodnutí v příslušném katastru nemovitostí. Zároveň zamítl i návrh na určení, že hospodářská smlouva z 31. 12. 1964, kterou byly dále převedeny nemovitosti na Kožedělný a gumárenský podnik Tábor, a hospodářská smlouva z 1. 10. 1972, kterou byly získány některé předmětné nemovitosti Institutem moderního průmyslu Praha, jsou neplatné. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl pak odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově potvrzen, když byl zároveň zamítnut návrh na připuštění rozšíření žalobního petitu o eventuální určení existence vlastnického práva. Pokud jde o majetkové nároky samé, podaly stěžovatelky stížnost k Ústavnímu soudu již dříve, 4. 1. 1994 (sp. zn. I. ÚS 3/94), proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Pelhřimově, kterými byl v roce 1993 zamítnut návrh stěžovatelek na určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání pily i pletárny v P. Ústavní soud tehdy v závěrech i v procesním postupu obecných soudů z hlediska Ústavy a Listiny základních práv a svobod pochybení nezjistil. Novou ústavní stížností z 27. 2. 1996 se stěžovatelky obracejí proti novému rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově (sp. zn. 4 C 793/93) ze 6. 6. 1995 a Krajského soudu v Českých Budějovicích z 29. 11. 1995. Ústavní stížnost upřesnily v podání ze 6. 5. 1996 v tom smyslu, že jsou napadány výlučně procesní chyby, kterými došlo ze strany soudů obou stupňů k porušení ústavních práv stěžovatelek. Stěžovatelky podaly svoji stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Navrhovatelky v ústavní stížnosti uvedly, že rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta jejich žaloba na určení neplatnosti smluv, které uzavřel národní správce ohledně nemovitostí v k. ú. P. i na určení neplatnosti navazujících hospodářských smluv ohledně těchto nemovitostí uzavíraných dalšími právními subjekty. Žaloba byla údajně zamítnuta z formálních procesních důvodů, aniž by soud posuzoval meritum věci. Dle názoru soudu bylo lze žalovat na určení samotného práva, stěžovatelky však namítají, že v rozsudku nebylo uvedeno jakého práva, a tím odůvodnění zůstalo v obecné rovině. Soud II. stupně pak rozsudek soudu I. stupně potvrdil a navíc zamítl návrh na připuštění rozšíření žalobního petitu o určení existence vlastnického práva původních vlastníků s tím, že dosavadní výsledky řízení neposkytují podklad pro řízení o změněném návrhu a nadto eventuální petit je v rámci určovací žaloby nepřípustný. Uvedeným postupem obou soudů došlo - dle názoru stěžovatelek - k porušení jejich základních práv, a to konkrétně práva každého domáhat se stanoveným postupem svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně došlo i k porušení čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Soudy dle názoru navrhovatelek porušily ustanovení §5 o. s. ř. tím, že jim neposkytly poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Navrhovatelky jsou přesvědčeny, že zkoumání podmínek pro uplatnění určovací žaloby ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř je posuzováním procesní stránky věci, což plyne i ze zařazení citovaného ustanovení do předpisu práva procesního, nikoli hmotného. Soud I. stupně navrhovatelky nepoučil v průběhu řízení o nepřípustnosti žalobního petitu a ani řádně a konkrétně nezdůvodnil svoje rozhodnutí ve věci. V zájmu přezkoumatelnosti rozsudku mělo být v odůvodnění uvedeno, určení jakého práva se měly navrhovatelky žalobou domáhat. Ještě závažnější porušení svých práv vidí navrhovatelky v postupu odvolacího soudu, který nejenže neodstranil nedostatek poučení okresního soudu, ale sám jim opomenul poskytnout poučení ve vztahu k právnímu názoru na nepřípustnost eventuálního petitu, uvedenému v odůvodnění rozsudku. Dle názoru navrhovatelek pro posouzení otázky platnosti smluv i pro posouzení otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem je třeba provést naprosto stejné důkazy, které byly navrženy a částečně i provedeny před soudem I. stupně. Na tom nic nemění skutečnost namítaná odvolacím soudem, že v odvolání změněný petit žaloby požaduje určení zcela jiného právního vztahu, než žaloba původní. Závěrem navrhovatelky uvedly, že pokud by se jim dostalo řádného poučení soudem I. stupně, žalobu by změnily již v tomto stadiu řízení, případně pokud by byl rozsudek I. stupně řádně odůvodněn, změnily by žalobu na jeho základě a nedomáhaly se rozšíření žaloby o eventuální petit. Všechna uvedená poučení jsou dle názoru navrhovatelek výhradně v rámci procesní poučovací povinnosti, kterou oba soudy porušily. Z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze 6. 6. 1995 vyplývá, že tímto rozsudkem byl zamítnut návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi správcem firmy V. S. V. H. a Lidovým družstvem dřevozpracujícím v P., ze dne 5. 4. 1954, kterou byly převedeny předmětné pozemky, a dále byl zamítnut i návrh na určení neplatnosti hospodářských smluv, kterými byly dále převedeny předmětné nemovitosti na Kožedělný a gumárenský podnik Tábor a Institut moderního průmyslu Praha. Navrhovatelky se domáhaly určení neplatnosti kupní smlouvy a hospodářských smluv z toho důvodu, že v roce 1954 byly předmětné nemovitosti, které vlastnili jejich rodiče a na něž byla uvalena národní správa, prodány tímto správcem. K převedení došlo, i když národní správce k tomu nebyl oprávněn a souhlas vlastníků nebyl dán, a proto jsou tyto převody vlastnictví nezákonné. Soud I. stupně v odůvodnění uvedl, že vzhledem k ustanovení §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. o lhůtách k uplatnění restitučních nároků k nemovitostem u soudu dospěl k závěru, že z hlediska restitučních nároků je lhůta pro vydání předmětných nemovitostí již skončena. Proto při posuzování návrhu vycházel z obecného občanského práva. Podle §80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení řízení se lze domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, pouze tehdy, je-li prokázán naléhavý právní zájem. Vzhledem k tomu, že se navrhovatelky domáhaly určení neplatnosti kupní smlouvy a hospodářských smluv, musel soud zkoumat, zda mají naléhavý právní zájem na podání takové žaloby. Okresní soud uvedl, že tam, kde právní otázka, o níž má být rozhodnuto žalobou na určení - v daném případě platnost smluv - má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li přímo žalovat na určení samotného práva. Naléhavý právní zájem je dle okresního soudu třeba zkoumat se zřetelem ke konečnému smyslu rozhodnutí, jehož vydání se navrhovatelky domáhaly, tedy k přechodu vlastnického práva. Podle názoru okresního soudu by navrhovatelky nemohly dosáhnout zápisu vlastnického práva ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí soudu o neplatnosti smluv, o něž v návrhu žádají. Pokud jde o poučovací povinnost dle §5 o. s. ř., soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, tedy tak, aby návrh měl náležitosti podle §79 odst. 1 o. s. ř. Poučovací povinnost o znění žalobního návrhu je však poučením o hmotném právu a k této otázce okresnímu soudu nepříslušelo se vyjadřovat dříve než v rozhodnutí o uplatnění nároku. Vzhledem k tomu, že nebyl dán naléhavý právní zájem, nemusel se okresní soud podrobněji zabývat otázkou vydržení. Odvolací soud uvedený rozsudek soudu I. stupně potvrdil a zároveň nepřipustil změnu návrhu ve smyslu jeho rozšíření o eventuální petit pro případ, že primární petit bude shledán nepřípustným. Nepřipustil tedy změnu petitu v návrhu na určení, že posledním známým vlastníkem předmětných nemovitostí zapsaným v pozemkové knize pro k. ú. P., převedených kupní smlouvou na Lidové družstvo dřevozpracující, byla zemřelá M. S. Odvolací soud nepřipustil změnu návrhu s odůvodněním, že dle §95 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Právě tak je tomu v předmětné věci, kde okresní soud vedl dosavadní důkazní řízení k prokazování existence naléhavého právního zájmu na podané žalobě o neplatnost tří smluv o převodech nemovitosti. V odvolání změněný petit žaloby požaduje určení zcela jiného právního vztahu než žaloba původní, navíc je žalován jako petit eventuální, který v rámci určovací žaloby nemá místo. Lze jej připustit pouze u žalob vlastnických znějících na plnění, jestliže nelze věc vydat pro její neexistenci. Za řádný eventuální petit nelze však považovat uplatnění jiného žalobního petitu na určení pro případ, že první žalovaný petit bude shledán nepřípustným. Pokud jde o závěry okresního soudu, že navrhovatelky neprokázaly naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., krajský soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu I. stupně. Opětovně zdůraznil, že naléhavý právní zájem navrhovatelek na podané určovací žalobě je nutno zkoumat se zřetelem k účelu, který navrhovatelky podáním žaloby sledují, a ten je, aby se po dodatečném dědickém řízení po své matce M. S. staly vlastnicemi nemovitostí, které byly předmětem smluv, jejichž neplatnost žalují. Podkladem pro záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí však může být pouze listina osvědčující vlastnictví zemřelých zůstavitelů doprovázená rozhodnutím soudu v dědickém řízení. Samotné rozhodnutí o neplatnosti sporných smluv nemůže však listinu osvědčující vlastnictví zemřelých zůstavitelů nahradit. Z toho plyne absence naléhavého právního zájmu navrhovatelek. Na žádost Ústavního soudu se účastníci k ústavní stížnosti písemně vyjádřili. Okresní soud v Pelhřimově se ve svém vyjádření plně odvolal na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Uvedl své stanovisko k poučovací povinnosti soudu I. stupně, podle něhož soud neměl důvod poučovat o nepřípustnosti uplatněného žalobního petitu, když bylo žalováno na neplatnost smluv, neboť žaloba na určení neplatnosti smlouvy je dle §80 písm. c) přípustná. Její důvodnost ovšem záleží na prokázání naléhavého právního zájmu, což je uvedeno přímo v citovaném ustanovení. Navíc navrhovatelky samy tvrdily okolnosti, v nichž naléhavý právní zájem spatřovaly, bylo tedy zřejmé, že věděly o nutnosti jej prokázat. Skutečnost, že soud I. stupně v okolnostech uváděných navrhovatelkami naléhavý právní zájem nespatřoval, nebyla důvodem k poučování navrhovatelek. Rozsudek okresního soudu byl náležitě a srozumitelně odůvodněn. K poučovací povinnosti odvolací soud pak uvedl, že eventuální petit je obecně přípustný, avšak v konkrétní věci jeho připuštění v rámci změny žalobního petitu v odvolacím řízení by odporovalo ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř., jak je odůvodněno v rozsudku. Odvolací soud by v případě připuštění změny žaloby spočívající v rozšíření petitu o eventuální petit rozhodoval o jiném petitu než soud okresní, tedy v rozporu se zásadou dvojinstančnosti občanského soudního řízení. Ke zrušení rozsudku okresního soudu pak nebyl důvod, když takovým důvodem není navržená změna žalobního petitu. Právní zástupce Kožedělného a gumárenského podniku Tábor, s. p. v likvidaci,jako zástupce vedlejšího účastníka, uvedl, že soud I. stupně postupoval dle §5 o. s. ř. a že nebylo vinou soudu I. stupně, že návrh nebyl formulován na určení vlastnictví. Soudy obou stupňů správně konstatovaly, že se nelze domáhat určení neplatnosti kupních smluv, když lze žalovat na určení vlastnictví. Z obsahu rozsudku pak jednoznačně vyplynulo, že pro odvolací řízení je nutná změna návrhu na zahájení řízení, nikoli však eventuálním petitem. Právní zástupce Institutu moderního průmyslu Praha, JUDr. O. Ch., ve vyjádření vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti uvedl, že se se závěry obou soudů plně ztotožňuje. Ve svém vyjádření poukazuje zejména na to, že změna návrhu ve smyslu jeho rozšíření o eventuální petit je nepřípustná, neboť tento lze připustit pouze u žalob vlastnických znějících na plnění, a to pro případ, že nelze věc vydat pro její neexistenci či v případě, že ji žalovaný nemá ve své dispozici. Dále poukázal na to, že navrhovatelky neprokázaly naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv. Dle jeho názoru nedošlo k porušení základního práva navrhovatelek dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Soudy neporušily svým postupem §5 o. s. ř., neboť ve vztahu k návrhu na zahájení řízení má soud pouze povinnost poučovat a odstraňovat vady návrhu tak, aby návrh měl náležitosti dle §79 odst. 1 o. s. ř. a o poučovací povinnosti obecně platí, že soudy poskytují účastníkům poučení pouze o jejich procesních právech a povinnostech. Zcela se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě změna návrhu ve smyslu jeho rozšíření o eventuální petit je nepřípustná. II. Navrhovatelky v ústavní stížnosti namítají porušení jejich práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že soudy nesplnily svoji poučovací povinnost dle §5 o. s. ř. Uvádějí, že kdyby soudy splnily svoji poučovací povinnost, poučení soudu by respektovaly a podaly řádnou žalobu. Právní hodnocení žaloby o určení neplatnosti smluv oběma soudy navrhovatelky nenapadly. Ústavní soud po přezkoumání rozsudků obou soudů i řízení, které jim předcházelo, dospěl k závěru, že poučovací povinnost soudy neporušily a ztotožnil se se závěry obou soudů. Podle ustanovení §5 o. s. ř soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Dle názoru soudu ustanovení §5 o. s. ř. je nutno vyložit tak, že soud je povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Cílem poučovací povinnosti je informace účastníka o tom, jaká má v procesu práva a povinnosti, aby jím provedené procesní úkony mohly vyvolat zamýšlené účinky a aby mohl splnit své procesní povinnosti. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit. Někdy vznikají pochybnosti o rozsahu poučovací povinnosti soudu tam, kde má procesní právo i hmotněprávní aspekt. Do uvedené skupiny spadají případy, kdy nedostatky, které by vedly k zamítnutí žaloby, lze odstranit procesními úkony, avšak nutnost provedení těchto procesních úkonů nevyplývá z procesněprávních předpisů, ale z hmotného práva. Uvedené platí i o žalobním petitu. V žalobním návrhu je vyjádřen závěr, jaký si žalobce vytvořil o svém hmotněprávním postavení v souvislosti s právní normou, která upravuje předmětný právní vztah. Závěr o tom, zda soud může návrhu vyhovět či ne, není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale hmotněprávních norem. Je nutno si uvědomit, že většina ustanovení hmotného práva má své důsledky i v oblasti procesní. Hmotněprávní ustanovení by bylo zbytečné, pokud by se nemohlo v procesu uplatnit, avšak poučení o hmotném právu, i když má důsledky v procesní oblasti, je stále poučením o hmotném právu a takové poučení ustanovení §5 nepřipouští. Na základě výše uvedeného lze tedy učinit závěr, že v daném případě pokud by soud I. stupně navrhovatelky poučoval o tom, že žalobní petit na neplatnost smluv tak, jak jej uplatnily, je nepřípustný, jednalo by se o poučování o hmotném právu. Poučovací povinnost soudu zde nepadala v úvahu, neboť žaloba na určení neplatnosti smlouvy jako taková podle §80 písm. c) o. s. ř. je přípustná. Skutečnost, že soud I. stupně ve skutkovém základu žaloby naléhavý právní důvod nespatřoval, nebyla důvodem k poučování navrhovatelek. Další námitka navrhovatelek se týkala příliš obecného a nekonkrétního odůvodnění rozsudku, v němž soud neuvedl, jakého práva se měly navrhovatelky žalobou domáhat. Ústavní soud je toho názoru, že formulaci odůvodnění rozsudku okresního soudu nelze nic vytknout. Je natolik konkrétní a srozumitelná, že zvláště pro právního zástupce navrhovatelek nemohly vzniknout pochybnosti o správném znění žalobního petitu. Ani v odvolacím řízení Ústavní soud nezjistil porušení poučovací povinnosti odvolacího soudu. Zde vyvstala obdobná situace jako u soudu I. stupně. Obecně lze změnu návrhu (eventuální petit) dle §95 odst. 1 o. s. ř. připustit, proto zde nelze uvažovat o poučovací povinnosti soudu, neboť ta by se opět musela týkat konkrétního znění návrhu, tedy poučení o hmotném právu, jak bylo uvedeno výše. V předmětné věci však odvolací soud dospěl k závěru, v souladu s ustanovením §95 odst. 2, že změnu žalobního petitu připustit nelze a svoje stanovisko řádně v rozsudku odůvodnil. Pokud navrhovatelky ve stížnosti tvrdí, že soud měl dostatek důkazů k tomu, aby mohl rozhodnout i o změněném návrhu, pak je nutno zdůraznit, že toto posouzení přísluší pouze soudu v rámci provádění a volného hodnocení důkazů. V souvislosti s namítaným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se Ústavní soud zabýval i celkovým průběhem soudního řízení z hlediska dodržování procesních předpisů a dospěl k závěru, že oba soudy poskytly navrhovatelkám náležitou ochranu v řízení, umožnily jim v plném rozsahu se řízení účastnit, vyjadřovat se a podávat návrhy, výroky obou rozsudků byly náležitě a srozumitelně odůvodněny. Vzhledem k výše uvedenému posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že postupem soudů došlo k porušení základního práva navrhovatelek na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v návaznosti na čl. 90 Ústavy ČR, a proto ústavní stížnost navrhovatelek zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 25. června 1997