ECLI:CZ:US:1997:2.US.170.96
sp. zn. II. ÚS 170/96
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců ve věci ústavní stížnosti Ing. K. N., a A. N. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 1996, č.j. 25 Ca 346/95-51, takto:
Ústavní stížnost se z a m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se domáhají navrhovatelé
zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 1996,
č.j. 25 Ca 346/95-51, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního
pozemkového úřadu - referátu Okresního úřadu v Rychnově nad
Kněžnou ze dne 10.10. 1995, č.j. PÚ 5168/95-2623 PO, podle kterého
nejsou oba stěžovatelé a dále A. J., a J. N., vlastníky
v rozhodnutí uvedených nemovitostí. Rozhodnutí pozemkového úřadu
dále konstatuje, že jeho výrok se netýká nároku na vydání
nemovitostí, domu čp. 23 se stavební parcelou č. 63, neboť tyto
nemovitosti jsou ve vlastnictví fyzické osoby a o takových
nemovitostech nepřísluší podle zákona č. 229/1991 Sb. pozemkovému
úřadu rozhodovat.
Ve své stížnosti oba navrhovatelé uvádějí, že žádost o vydání
nemovitostí opírají o znění ustanovení §2 zák.č. 243/1992 Sb., ve
znění zák. č. 441/1992 Sb. Poukazují na to, že zamítavé rozhodnutí
pozemkového úřadu se opírá o zjištění, že nebyla splněna základní
podmínka ustanovení §2 zák.č. 243/1992 Sb., v platném znění.
Pozemkový úřad dále uvedl, že se jedná o majetek konfiskovaný
podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., jak bylo rovněž
vyznačeno v knihovní vložce č. 23/65 pro k.ú. N.
Krajskému soudu stěžovatelé vytýkají, že rozsudkem ze dne 6.
února 1996, č.j. 25 Ca 346/95-51, došlo k porušení čl.1, čl.3
a čl.11 odst.1 Listiny základních práv a svobod. Za vadný považují
výklad zákona č. 243/1992 Sb. v tom, že původní vlastník musí žít
na území České republiky a v případě jeho úmrtí, že se již zákon
nevztahuje na jeho potomky.
Původním vlastníkem požadovaných nemovitostí před jejich
přechodem na stát byla babička stěžovatelů T. N. Měla německou
národnost a zemřela koncem druhé světové války dne 2.12. 1944.
Její majetek byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č.
12/1945 Sb. jako ležící pozůstalost (hereditas iacens). Tuto
skutečnost stěžovatelé nepopírají, ale namítají, že dědictví po
zesnulé T. N. nemohlo být projednáno právě pro zmíněnou
konfiskaci. Pro projednání dědictví byl podle jejich názoru
příslušný Fond národní obnovy, který podobný úkon neprovedl.
Dovozují dále, že jejich otci R. N. ( nar. 30.4. 1901) bylo
občanství vráceno podle §2 ústavního dekretu prezidenta republiky
č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob
národnosti německé a maďarské, již dne 25.11. 1946 osvědčením
Ministerstva vnitra č. 37.429. Proto byl také na konfiskační
soupisové kartě uveden jako uživatel nemovitosti otec stěžovatelů,
který ji užíval až do 15. dubna 1948, kdy museli nemovitosti
opustit v důsledku politické perzekuce po nástupu komunistů
k moci. Dekrety tak posloužily pouze jako zástěrka k provedené
politické perzekuci. Zemřelá babička T. N. pro datum svého úmrtí
(2.12.1944) nemohla tedy získat zpět občanství Československé
republiky, ač se ničím neprovinila proti jejím zájmům. Pokud by
žila, jistě by po skončení války občanství získala.
Dále stěžovatelé uvádějí, že o perzekučním charakteru
zneužití konfiskace svědčí skutečnost, že rozhodnutí o přídělu
konfiskovaných nemovitostí bylo vyhotoveno Krajským národním
výborem, finančním referátem v H. K. až 1. června 1952 a také
ostatní nemovitosti byly postupně přidělovány až do roku 1963.
Proto jsou přesvědčeni o tom, že k přechodu majetku na stát došlo
v důsledku účelového použití dekretu až po únoru 1948, a proto jak
pozemkový úřad, tak i přezkumný soud měly věc posuzovat podle
zák.č. 229/1991 Sb. a nikoli podle zák.č. 243/1992 Sb., v platném
znění. Stěžovatelé uvádějí dále, že tím se jimi napadené
rozhodnutí dostalo navíc do rozporu s čl.90 Ústavy a čl 36 odst.1
Listiny základních práv a svobod, neboť šlo o perzekuci po r.
1948 ve smyslu §6 odst. 1 písm.f) zák.č. 229/1991 Sb. Není podle
nich rozhodující, zda bylo nebo nebylo vypořádáno dědictví podle
všeobecného občanského zákoníku z r. 1811, ale porušení svých práv
vidí ve skutečnosti, že bylo právě v důsledku konfiskace
znemožněno toto dědictví projednat.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v H. K., sp.zn.
25 Ca 345/95. Z jeho obsahu, z rozhodnutí pozemkového úřadu a cit.
rozsudku Krajského soudu v H K. zjistil :
Vlastníkem předmětných nemovitostí byla T. N., babička
stěžovatelů, která je do svého vlastnictí získala v dědickém
řízení odevzdací listinou ze dne 17.6.1919 A 121/13-18, na základě
které byla zřízena ve prospěch nezletilého R. N., nezletilého
F. N. a nezletilého J. N. fideikomisní substituce. T. N. byla
německé národnosti a zemřela dne 2.12. 1944 v N. Žádané
nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky
č. 12/1945 Sb. jako ležící pozůstalost ke dni účinnosti citovaného
dekretu.
Podle dědického práva platného ke dni účinnosti citovaného
dekretu, t.j. ke dni 23.6.1945, nenabýval dědic dědictví již smrtí
zůstavitele, ale teprve odevzdáním. Pozůstalost tedy byla
považována za jmění zůstavitele i po jeho smrti. Nabytí
pozůstalosti bylo podmíněno tím, že dědic podal dědickou
přihlášku, která musela být soudem přijata a po jejím projednání
soudem dědici odevzdána. Dále je vysvětlen právní institut
fideikomisní substituce ( §618 všeobecného zákoníku občanského
z roku 1811) podle kterého v projednávaném případě patřilo jmění
k pozůstalosti prvního zůstavitele, t.j. k pozůstalosti F. N.
Dědictví po zemřelé T. N. nebylo po její smrti podle občanského
zákona z r. 1811 projednáno, aby se stal vlastníkem, podle tehdy
platného dědického práva, otec stěžovatelů R. N. Odvolací soud se
ztotožnil s názorem pozemkového úřadu, že restituce předmětného
majetku není možná podle zák.č. 229/1991 Sb., v platném znění,
neboť k přechodu majetku na československý stát došlo mimo
rozhodné období. Restituce projednávaného majetku podléhá režimu
zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Právo na
vydání majetku by stěžovatelé podle ustanovení §2 odst. 1 a 2
zák.č. 243/1992 Sb. splňovali pouze tehdy, pokud by posledním
vlastníkem požadovaných nemovitostí před jejich přechodem na stát
byl jejich otec R. N. Tyto skutečnosti však v řízení nebyly
prokázány, a proto bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu
- Pozemkového úřadu v R. nad K., protože nebylo shledáno, že by
nebylo v souladu se zákonem.
V doplňujících vyjádřeních stěžovatele Ing.K. N. ze dne
5.12. 1996 a 29.1.1997, která nebyla zpracována ani podepsána
právním zástupcem stěžovatele, uvádí stěžovatel, že jeho rodině
majetek konfiskován nebyl a tudíž měl být projednán podle zák.č.
229/1991 Sb. a nikoli podle zák.č. 243/1992 Sb. Pro tato svá
tvrzení uvádí důvody, které co do právních námitek jsou již
obsaženy v podaném shrnutí výše.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Podle
čl.87 odst.1 písm.d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti
pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do
ústavně zaručených základních práv a svobod občana nebo právnické
osoby.
Pokud stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno některé ze
základních práv a svobod, zakotvených v Ústavě, Listině základních
práv a svobod, jakož i v řádně ratifikované a vyhlášené
mezinárodní smlouvě o lidských právech, kterými je Česká republika
vázána (čl. 10 Ústavy), a nejedná-li se o návrh zjevně
neopodstatněný nebo o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, při
vyloučení dalších podmínek podle §43 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb.,
Ústavní soud návrh projedná.
Určující otázkou je v posuzovaném případě stanovit kdy a zda
došlo k přechodu vlastnictví ze zůstavitelky na dědice - otce
stěžovatelů.
Celou záležitost, jak správně učinily oba rozhodující orgány
státní moci, je nutno posuzovat podle v té době platného
rakouského všeobecného zákoníku občanského z r. 1811 ( dále jen
"VZO"), který byl zrušen teprve zákonem č. 141/1950 Sb. Dědictví
nepřecházelo na dědice okamžikem smrti zůstavitele. Podle
ustanovení §710 VZO chtěl-li dědic nabýt dědictví, musel se o ně
ucházet u soudu a teprve soud svým výrokem mohl přikázat
pozůstalost. Obdobně je stanoveno v §797 VZO, podle kterého nikdo
se nesmí svévolně ujmout dědictví. Dědické právo se musí před
soudem projednat a soudem musí být provedeno odevzdání
pozůstalosti, t.j. převod do právní držby. Podle výslovného znění
§547 věta třetí VZO, před přijetím pozůstalosti dědicem hledí se
na pozůstalost tak, jako kdyby dosud byla v držení zemřelého. Po
celou dobu zákonné delace vytváří tedy masa dědictví tzv. ležící
pozůstalost (hereditas iacens). Pozůstalost se nabízí sice
okamžikem zůstavitelovy smrti povolaným osobám, tím však není
dokončen přechod pozůstalosti, neboť povolané osobě vzniká jen
právo deferovanou pozůstalost přijmout nebo odmítnout. I když
povolaná osoba dědictví přijme, nesmí se ho ujmout, neboť její
právo musí být dále zjištěno a stanoveno soudem.
Předmětná pozůstalost po zemřelé T. N. nebyla vůbec
projednána, což připouštějí i stěžovatelé. Proto je pro
projednávanou věc irelevantní na pozůstalosti zřízené svěřenecké
náhradnictví (fideikomisární substituce), které bylo zrušeno
teprve §859 odst.2 O.Z.
Není pochybnosti o tom, že konfiskace pozůstalosti byla
provedena, neboť v knihovní vložce č. 23 i 65 pro k.ú. N. je přímo
vyznačena. Okresní úřad-Pozemkový úřad v Rychnově n.Kněžnou tyto
skutečnosti rovněž uvádí a dále dovozuje provedení konfiskace
odkazem na "Soupis zkonfiskovaného majetku", zapsaného pod poř.
číslem 61. Rovněž tak ze zaslaného potvrzení Státního ústředního
archivu v Praze ze dne 28.6. 1995, č.j. SÚA 4258/30,40-95,
vyplývá, že v archivu se nachází konfiskační soupisová archa na
domek č.p. 23 v N. - poslední držitel R. N., kde současně je
uvedeno, že držitel zůstane na usedlosti, neboť mu bylo přiznáno
státní občanství podle §2 zák.č. 33/1945 Sb. Ve stížnosti
navrhovatelů dochází k záměně pojmů "vlastník - držitel".
Ústavní soud nikterak nechce znevažovat loajalitu otce
stěžovatelů vůči Československé republice i jeho záporný postoj
vůči Reichu, jak o tom píše stěžovatel Ing. R. N. Bylo potom
výslovným právem jeho otce, aby podle §1 odst.2 dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., požádal zemský národní výbor
prostřednictvím příslušného okresního národního výboru o zjištění,
zda spadá pod povinnost konfiskace, či zda jeho postoje v době
druhé světové války jej z konfiskace osvobozovaly. Námitka
stěžovatelů, že přídělové rozhodnutí, č.j. r.D 209-691-23,
krajského národního výboru bylo teprve ze dne 1.6. 1952
a u ostatních nemovitostí postupně byly dělány příděly až do r.
1963, směřuje k tomu, že měl být aplikován zákon č.229/1991 Sb.,
neboť se jedná o zjevnou diskriminaci a perzekuci komunistickým
režimem. Tato námitka z hlediska právního rovněž nemůže obstát,
zvláště proto, že pozůstalost na otce stěžovatelů nikdy nepřešla.
Protože německá národnost T. N., babičky stěžovatelů, nebyla
zpochybněna, nelze se dovolávat ustanovení §6 odst.1 písm.r)
zák.č. 229/1991 Sb.
Ústavní soud již stanovil (III.ÚS 39/95), že podle dekretu
prezidenta republiky č.12/1945 Sb. přecházel majetek na
československý stát dnem jeho účinnosti, t.j. dnem 23.6. 1945.
Prováděná konfiskační správní rozhodnutí pak měla pouze
deklaratorní a prováděcí charakter.
Zcela správně proto oba rozhodující orgány dovodily, že
projednávaný případ nemůže spadat pod režim zákona č. 229/1991
Sb., v platném znění, a zkoumaly, zda je možno jej projednat podle
zák.č. 243/1992 Sb., v platném znění, který ve vztahu na prvně
jmenovaný restituční zákon je lex specialis.
Podle §2 zák.č. 243/1992 Sb., který činí průlom do
rozhodného období podle zák.č. 229/1991 Sb., je oprávněnou osobou
státní občan České republiky, který ztratil majetek podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., neprovinil se proti
československému státu a nabyl zpět státní občanství m.j. podle
ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.
Zákonný požadavek vyžaduje, aby výše uvedené náležitosti
splňovala osoba, která byla vlastníkem majetku. Otec stěžovatelů
vlastníkem nebyl. Proto se nemohly dovolat tohoto práva ani jeho
dědicové ze závěti, jak je uvedeno v odst.2 citovaného paragrafu.
Ústavní soud rovněž neshledal žádné porušení ústavních práv
stěžovatelů, a proto podle ustanovení §82 odst.1 zákona č.
182/1993 Sb. ústavní stížnost zcela zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29.10. 1997