ECLI:CZ:US:1997:2.US.192.96
sp. zn. II. ÚS 192/96
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelů ing. P. E., ing. P. E., ing. Z. D. a Š. E., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, čj. 3 Cdon 434/96-9, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 11. 1993, čj. 8 Co 205/93-44, a dále ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 2. 1993, čj. 5 C 252/92-20, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, čj. 3 Cdon
434/96-9, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 17. 11. 1993, čj. 8 Co 205/93-44, a Okresního soudu
v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 2. 1993, čj. 5 C 252/92-20, se
z r u š u j í .
Odůvodnění:
Ve včas podané a obsáhle zdůvodněné ústavní stížnosti proti
shora uvedeným rozsudkům stěžovatelé v podstatě uvádí, že jejich
nárok uplatněný dle zák. č. 87/1991 Sb. a zák. č. 92/1991 Sb. byl
zamítnut proto, že ke znárodnění předmětného majetku došlo mimo
rozhodné období, ačkoliv dle jejich názoru ke znárodnění majetku
firmy V. E. a spol. přechodem vlastnictví na stát došlo až zápisem
do pozemkové knihy, který byl učiněn v rozhodném období, tj. 20.
9. 1948. Dále ve své ústavní stížnosti uvedli, že jak k přechodu,
tak k převodu vlastnictví může dojít, jen je-li majetek konkrétně
určen, přičemž v tomto směru zdůraznili význam výměru Ministerstva
průmyslu vydaného v rozhodném období, tj. dne 30. 6. 1948, jenž
navíc odkazuje na znárodňovací předpis již z roku 1948, tj. zák.
č. 114/1948 Sb., dle kterého byla také provedena intabulace dne
20. 9. 1948. Protože obecné soudy nárok stěžovatelů zamítly
v důsledku jiného právního názoru, totiž že ke znárodnění
předmětného majetku došlo mimo rozhodné období, bylo porušeno
právo stěžovatelů vlastnit dle čl. 11 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") a současně tak došlo též k porušení
rovnosti občanů v právech ve smyslu čl. 1 Listiny.
Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření navrhl
zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že důvody, pro které byla
žaloba stěžovatelů zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně
odvolacím soudem potvrzen a zamítnuto dovolání, jsou uvedeny
v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, a dále s tím, že ke
znárodnění zestátněním podniku právního předchůdce žalobce došlo
na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., který
počítal s tím, že ve vyhlášce uveřejněné v Úředním listě bude
vyhlášeno, že podnik byl citovaným dekretem znárodněn. Stát potom
nabyl vlastnictví znárodněného podniku se zřetelem k §4 odst. 1;
§12 odst. 1 a §13 odst. 2 cit. dekretu. Protože k tomuto došlo
ještě před rokem 1948, podmínka přechodu vlastnictví tím byla
splněna před restituční hranicí, tj. 25. 2. 1948, na rozdíl od
případů dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., kde se
nepočítalo s obecným právním předpisem, ale individuálním správním
aktem, k němuž docházelo i po 25. 2. 1948.
Ch. s. jako vedlejší účastník ve svém vyjádření vyslovily
přesvědčení o správnosti závěrů uvedených v rozhodnutí soudů obou
stupňů, a to v tom smyslu, že ke znárodnění dle dekretu prezidenta
republiky č. 100/1945 Sb. a tedy k přechodu vlastnictví na stát
došlo před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů.
V této souvislosti pak uvedly, že pokud soudy postupovaly
v souladu s platnými předpisy, nemohlo dojít ani k porušení
základních práv a svobod, zaručených Listinou. Zcela na závěr
vedlejší účastník zkonstatoval, že Ch. s. dnes v důsledku
privatizace existují již pouze ve zbytkové podobě.
Fond národního majetku ve svém vyjádření předeslal, že v dané
věci je rozhodující, zda ke znárodnění předmětného majetku došlo
v rozhodném období z hlediska zák. č. 87/1991 Sb. nebo před tímto
obdobím, a poté dovodil z §4 odst. 1, ve spojení s §1 odst. 1
dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., a s odkazem na
odůvodnění dovolacího soudu, že k přechodu majetku stěžovatelů
došlo před rozhodným obdobím, a to dne 27. 10. 1945. V další části
svého vyjádření vedlejší účastník rozvedl nesprávnost názoru
stěžovatelů, pokud nevzali v úvahu dva zásadně rozdílné způsoby
nabývání vlastnictví převodem a přechodem s tím, že na přechod
vlastnictví nesprávně aplikovali §431 OZO z roku 1811, který se
vztahuje na převody, a které také podléhaly zápisu do pozemkových
knih, zatímco v dané věci šlo o přechod, k němuž se nevyžadovalo
zapsání do pozemkových knih ani odevzdání nemovitosti. S odkazem
také na citaci článku uveřejněného v Právní praxi č. 3/1994 autora
Cyrila Svobody "Restituce v rámci privatizace v České republice",
v němž tento výslovně uvádí, že vlastnictví přecházelo
u znárodňovacích zákonů ex lege, vedlejší účastník znovu poukázal
na nedodržení podmínky rozhodného období a navrhl zamítnutí
ústavní stížnosti.
Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl.
83 Ústavy ČR vzhledem k tvrzenému porušení základních práv
a svobod, jak předpokládá §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
ČR, přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelů spolu s připojeným
spisem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 5 C 252/92,
z něhož zjistil, že restituční nárok stěžovatelů, uplatněný
s odkazem na §2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. a §47
zák. č. 92/1991 Sb., byl zamítnut v podstatě s odůvodněním, že
k přechodu podniku právního předchůdce stěžovatelů na stát došlo
přede dnem 25. 2. 1948, tedy mimo rozhodné období. Z provedeného
dokazování přitom vyplynulo, že majetková podstata firmy E.
a spol. byla odňata znárodněním dle dekretu prezidenta republiky
č. 100/1945 Sb. ze dne 24. 10. 1945, na který ve smyslu §1 odst.
4 uvedeného dekretu navazovala vyhláška ministra průmyslu ze dne
27 . 12. 1945, uveřejněná pod č. 120/1946 Ú.l.
Ústavní soud pak,
vycházeje z principu dělby moci na zákonodárnou, výkonnou
a soudní, dospěl k závěru, že pokud jde o formulování jednotlivých
restitučních důvodů, je třeba respektovat vůli zákonodárce. Je-li
tedy v §2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. formulována
skutková podstata restitučního důvodu slovy: "V případě, že
k odnětí vlastnického práva podle předpisu o znárodnění z let
1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta
příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona
nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona", a to přestože
ke znárodnění docházelo ex lege, je třeba ji také aplikovat
a nikoliv eliminovat. Je totiž zřejmé, že v případě §2 odst. 3
věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. jde z hlediska systematického
o restituční titul spadající pod postupy porušující obecně
uznávaná lidská práva a svobody [§2 odst. 1 písm. c) zák. č.
87/1991 Sb.], avšak nikoliv pro samotný akt znárodnění, ale pro
prvek neposkytnutí náhrady, jenž je oním prvkem protiprávnosti,
jež zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, tak
jak je má na mysli zák. č. 87/1991 Sb. Jde tedy o to, že v případě
§2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. máme co do činění se
specifickým restitučním důvodem nejen proto, že je uplatnitelný
podle zvláštního zákona, kterým je zák. č. 92/1991 Sb., ale také
proto, že rozhodujícím zůstává snaha zákonodárce napravit ty
křivdy, ke kterým došlo v důsledku znárodnění proběhnuvšího, aniž
byla poskytnuta náhrada, tak jak dekret prezidenta republiky č.
100/1945 Sb. v ustanovení §7 a násl. předpokládal, k čemuž byl
vytvořen prostor právě v důsledku změny poměrů ve společnosti
nastalé po 25. únoru 1948. Tato změna navíc došla i formálního
výrazu v poměru k dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.,
a to hned zák. č. 114/1948 Sb., kterým byl zrušen §10 odst. 2
a 3, podřizující znárodnění správnímu řízení, resp. režimu
vládního nařízení č. 8/1928 Sb., čímž se tak proces znárodnění
stal předmětem komunistické zvůle.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dekret č. 100/1945 Sb.,
spolu s vyhláškou ze dne 27. 12. 1945 č. 120/1946 Ú.l., jsou
předpisy povahy veřejnoprávní, a proto nabytí vlastnictví
znárodněného majetku státem nelze pojmově spojovat s převzetím
znárodněného majetku národním podnikem, jak se uvádí v napadeném
rozsudku Nejvyššího soudu, neboť převzetí jednak charakterizuje
soukromoprávní vztahy a navíc ne všechen znárodňovaný majetek byl,
jak vyplývá z §14 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.,
převzat národním podnikem.
Protože obecné soudy nezvážily danou věc z pohledu právních
aspektů shora rozvedených, došlo k porušení práva na soudní
ochranu stěžovatelů, tak jak je zakotvené v čl. 36 odst. 1
Listiny, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při
rozhodování vázán zákonem, tedy i §2 odst. 3 věta druhá zák. č.
87/1991 Sb. Jestliže tedy došlo v projednávané věci k porušení
ústavně zaručených práv, uvedených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl.
95 odst. 1 Ústavy ČR, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní
stížnosti vyhovět a z důvodu procesní ekonomie zrušit všechny tři
rozsudky obecných soudů dle §82 odst. 3 písm. a) zák. č.
182/1993 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. 10. 1997