Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.12.1997, sp. zn. II. ÚS 209/96 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 149/9 SbNU 313 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.209.96

sp. zn. II. ÚS 209/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců ve věci podané ústavní stížnosti navrhovatele E. H., zastoupeného JUDr. O. P., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Ostravě a vedlejšího účastníka řízení OKD, a.s., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.3. 1995, sp.zn. 13 Co 144/95, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.3. 1995, sp.zn. 13 Co 144/95 se z r u š u j e . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se domáhá stěžovatel zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.3. 1995, sp.zn. 13 Co 144/95, kterému vytýká porušení čl.4 a čl.90 Ústavy, jakož i čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení ústavnosti spatřuje v tom, že byl uznán povinným zaplatit OKD, a.s., Ostrava - Důl Darkov Karviná částku 21 731 Kč s 3 % úrokem z prodlení ode dne 24.5. 1993 do zaplacení. Důvod spatřoval Okresní soud v Karviné-pobočka v Havířově podle rozsudku ze dne 27.10. 1994, č.j. 47 C 70/93-51 v tom, že stěžovatel nedodržel závazek odpracovat u žalobce 15 let, jak se zavázal ve smlouvě o poskytnutí stabilizačního příspěvku na pořízení družstevního bytu. Pro vyvázání se z tohoto závazku neposkytl soudu žádné důkazy. Smlouvu, která byla sepsána na základě vyhlášky č. 1/1982 Sb., posuzoval soud I. stupně jako smlouvu podle občanského zákoníku. Co do skutkového stavu bránil se stěžovatel tím, že sama organizace mu zmařila splnění závazku odpracování 15 let, neboť jeho pracovní poměr byl rozvázán z důvodu organizačních změn a racionalizačních opatření v procesu útlumu těžby černého uhlí. Odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil, ale z jiných důvodů, neboť dovodil, že na projednávaný smluvní vztah navrhovatele se nevztahuje občanský zákoník, ale vyhláška č. 1/1982 Sb. Dále neuznal obranu stěžovatele o nutnosti skončení pracovního poměru, když k němu z jeho strany došlo dohodou. Dále stěžovatel ve svém návrhu kvalifikuje poskytnutou půjčku podle režimu zákoníku práce. Upozorňuje na nerovnost podmínek v poskytnuté půjčce a v samotné existenci vyhlášky č. 1/1982 Sb. spatřuje porušení čl.28 Listiny. Vychází z toho, že podmínky, za kterých byl nucen pracovat po dobu 15 let u žalobce, bez práva se přestěhovat, bez práva změnit pracovní poměr ve smyslu chápání doby hlubokého normalizačního komunismu z r. 1982, kdy neměl žádnou ochranu proti zaměstnavateli, nelze aplikovat dnes. Dále dovozuje, že při uzavírání smlouvy nikdo nepočítal s tím, že dojde k zániku organizace pro neplacení dluhu, nedostatek odbytu nebo pro neschopnost vedení. Na výzvu Ústavního soudu zaslal k podané ústavní stížnosti své vyjádření Krajský soud v Ostravě, který potvrdil rozsudek okresního soudu, i když nárok žalobce OKD, a.s., shledal po právu z jiných právních důvodů, než ze kterých vycházel soud prvého stupně. Vyšel ze zjištění, že k předmětné smlouvě o poskytnutí půjčky na složení členského podílu ve stavebním bytovém družstvu došlo za účinnosti vyhlášky č. 1/1982 Sb., takže jak podmínky poskytnutí, tak i vracení příspěvku se řídily režimem tohoto předpisu. Po citaci §12 odst.10 vyhl.č. 1/1982 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě, proto krajský soud konstatoval, že v daném případě nejde o nárok, na nějž by bylo možno aplikovat ustanovení občanského zákoníku o půjčce, nýbrž právní předpis, jímž se vztah mezi účastníky řídil, t.j. vyhlášku č. 1/1982 Sb. Vyjádření odvolacího soudu se odvolává rovněž na ustanovení §34 odst.10, vyhl.č. 136/1985 Sb., v novelizovaném znění, podle kterého se nevyžaduje vracení stabilizačního příspěvku, jestliže pracovník v důsledku nezaviněného pracovního úrazu, za který právnická osoba odpovídá, nebo nemoci z povolání zemře nebo se stane invalidním nebo v případě, že pracovník se stane vzhledem k svému zdravotnímu stavu trvale nezpůsobilým k dosavadní práci. Pokud však k nesplnění stabilizačního závazku došlo v důsledku organizačních změn, mohou právnické osoby postupovat obdobně, v ostatních případech lze zcela nebo zčásti upustit od vymáhání vrácení půjčky po projednání s příslušným odborovým orgánem. Po této citaci dospívá odvolací soud k závěru, že ani změněné ustanovení neumožňuje soudu zabývat se otázkou případného zmaření splnění podmínek ze strany pracovníka v důsledku organizačních změn na straně zaměstnavatele. Pokud jde o poměr zákoníku práce a zmíněné vyhlášky č. 1/1982 Sb. v novelizovaném znění, odvolací soud stojí na stanovisku, že zákoník práce nemá místo ve vztahu upraveném speciálním předpisem. Senát krajského soudu tak zastává názor, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení žádného práva chráněného Ústavou a Listinou. Vedlejší účastník, t.j. OKD, a.s., Důl Darkov-odštěpný závod , ve svém vyjádření se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu. Své vyjádření uzavírá konstatováním, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o poskytnutí půjčky, přičemž k této skutečnosti došlo za účinnosti vyhlášky č. 1/1982 Sb., takže jak podmínky poskytnutí, tak i vrácení příspěvku se řídily režimem tohoto předpisu. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karviné- pobočky v Havířově, sp. zn. 47 C 70/93. Protože spis neobsahoval podklady rozhodné pro posouzení ústavní stížnosti, požádal stěžovatele o zaslání dohody o rozvázání pracovního poměru a o smlouvu o půjčce. Z dokladů zaslaných Ústavnímu soudu, jakož i z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel se vyučil v oboru hornictví, absolvoval hornickou průmyslovku a dále studium na Vysoké škole báňské, které ale nedokončil. U navrhovatele pracoval jako důlní technik-revírník. Dne 25.7. 1984 uzavřel stěžovatel smlouvu o půjčce na složení členského podílu ve stavebním bytovém družstvu v rámci stabilizace pracovníků podle §12 vyhl.č. 1/1982 Sb. Touto smlouvou se zavázal zaměstnavatel poskytnout stěžovateli půjčku ve výši 21 731 Kčs. Stěžovatel naproti tomu se zavázal, že bude pracovat v organizaci nepřetržitě po dobu 15 let od přidělení bytu, a to ve funkci důlní pracovník. Zaměstnavatelem, který půjčku uzavřel, byl v té době OKR-Důl 1.máj, koncernový podnik. U svého zaměstnavatele byl stěžovatel v učebním a poté v pracovním poměru od r.1969. Z listinných dokladů dále vyplývá, že stěžovatel pracoval na Dole Mír a při jeho zrušení měl možnost být přeřazen na Důl Darkov nebo Důl Barbora. Tyto skutečnosti, které soudy nebyly blíže prověřeny, stěžovatel popírá. Dne 3.12. 1992 byl pořízen organizací Důl Darkov-Karviná, OKD, a.s., písemný záznam komise této organizace, podle kterého s odvoláním na příkaz ředitele podniku se ke dni 1.1. 1993 snižuje celkový stav pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce. Stěžovateli bylo komisí ve smyslu ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce sděleno, že s ním bude k 31.3. 1993 rozvázán pracovní poměr pro nadbytečnost. Komise žádné místo stěžovateli v organizaci nenabízela, naopak přislíbila spolupracovat při hledání nového zaměstnání s příslušným orgánem státní správy. Stěžovatel byl rovněž upozorněn na nárok na odstupné. Protože skončení pracovního poměru bylo komisí pojato jako nezvratné, stěžovatel, aby odstranil právní nejistotu po dobu výpovědní lhůty, uzavřel s organizací Důl Darkov-OKD, a.s., dohodu o rozvázání pracovního poměru. V době racionalizace byla těmto dohodám dávána přednost před výpověďmi, i když co do důsledku měly stejné právní účinky. Pracovní poměr byl takto rozvázán ke dni 30.12. 1992. Ve všech těchto jednáních vystupoval Důl Darkov jako samostatný právní subjekt, neboť podle razítka na vyjádření k ústavní stížnosti má status odštěpného závodu. Stěžovatel po ukončení pracovního poměru, kdy mu do závěru roku zbýval jeden pracovní den, byl bez práce a byl jako nezaměstnaný veden na příslušném úřadu práce, kde mu byla rovněž nabídnuta rekvalifikace. Po dobu rekvalifikačního studia po jednom měsíci nezaměstnanosti získal jako finanční poradce zaměstnání u firmy Lea-Via Investment Ostrava-Poruba. Po rekvalifikaci pracuje již jako samostatný podnikatel a jeho IČO je 48816566. Živnostenský list získal 9.12. 1993, ale v odlišném oboru. Ústavní soud není kompetentní přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů , a to co do procesní i skutkové stránky věci, pokud jednáním těchto soudů ve vztahu ke stěžovateli není porušena ústavnost. Za porušení ústavnosti se nepokládá samotný omyl v právních závěrech soudů. Projednávaný případ ústavní stížnosti obsahuje však v sobě znaky porušení Ústavy i Listiny, a proto byl nucen Ústavní soud ji projednat. V prvé řadě bylo třeba rozhodnout, podle jakého režimu je nutno předmětnou smlouvu posuzovat. Krajský soud správně odmítl názor stěžovatele, že se jedná o pracovněprávní vztah, když výslovně prohlásil, že žádné kogentní ustanovení zákoníku práce neupravuje otázku poskytování stabilizačních příspěvků a půjček, a proto ačkoli jde o vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nejedná se o vztah pracovní. Neobstojí však jeho právní názor, že tento vztah se řídí speciálním předpisem, kterým je s odkazem na §868 o.z., ve znění novely č.509/1991 Sb., vyhláška č. 1/1982 Sb. Žádný podzákonný předpis nemůže být nositelem smluvního vztahu. Citovaná vyhláška č.1/1982 Sb. je podzákonný předpis, který vyžaduje, aby pro závaznost jeho ustanovení byla tato ustanovení vtělena do smlouvy, která je podřízena zákonnému režimu, v daném případě občanskému zákoníku. Pokud se týká vlastní smlouvy o půjčce, je značně nevyvážená, když peníze, které poskytuje, nejsou její, ale pouze v zájmu pracovních potřeb státu. Stěžovatel se touto smlouvou zavázal, že bude pracovat u organizace, kterou v době uzavření smlouvy byl OKR-Důl 1.máj, koncernový podnik. Stěžovatel byl však přeřazen na pracoviště jiného dolu. Došlo tedy ke změně sjednaného místa práce, aniž by byla původně uzavřená smlouva doplňkem změněna. Skončení pracovního poměru podepisoval již jiný subjekt. (Dříve OKR-Důl 1.máj, koncernový podnik, nyní OKD, a.s., Důl Darkov, jako odštěpný závod). Tím došlo k základnímu pochybení, důležitému pro platnost vztahu organizace - pracovník, t.j. místu výkonu práce. Nelze argumentovat tím, že se stěžovatel zavázal pracovat na kterémkoli místě bývalého OKR, jehož rozloha zasahuje do několika okresů. Ve smlouvě se dále zavázal stěžovatel, že bude pracovat jako "důlní pracovník". V době podpisu smlouvy byl revírníkem - důlním technikem. Pojem důlní pracovník je vágní a nevystihuje žádnou určitou funkci. Podle znění takto uzavřeného závazku, by byl nucen stěžovatel pracovat na kterékoli funkci, kterou by mu organizace na dole určila. Ustanovení smlouvy jsou zmatečná. Takto formulovanými závazky směrem ke stěžovateli došlo k porušení rovnosti a nároku na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny. Konečně je třeba zvážit oboustranný vztah účastníků smlouvy vzhledem k jejímu plnění. Vyřazení pracovníka z pracovního procesu z rozhodnutí organizace, bez ohledu na formu tohoto vyřazení, vznikla následná nemožnost plnění podle ustanovení §575 odst.1,2 o.z. Stalo-li se plnění nemožným v době existence závazku, závazek zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala. V daném případě se jedná o objektivní nemožnost plnění. Nelze ani opomenout znění §12 odst.12 vyhl.č. 1/1982 Sb., které bylo rovněž inkorporováno do smlouvy o půjčce v bodě 4b, podle kterého v případě, že pracovník přejde v důsledku organizačních změn do jiné organizace, nepožaduje se vrácení příspěvku, jestliže pracovník u organizace, do které přešel, dodatkem ke smlouvě se zaváže nesplněnou dobu stabilizačního závazku u ní splnit a tento závazek splní. Toto smluvní ustanovení je kogentní povahy. Na roveň zaměstnání u jiné organizace je postaven soukromý podnikatel se samostatným IČO. Všechny tyto náležitosti stěžovatel splňoval. Soukromé právnické osoby ovšem odmítají uzavírat s pracovníky dlouhodobé závazky. Nejedná se již o přechod pracovníka v zájmu státu. Pro účely této ústavní stížnosti není dále třeba hodnotit celé pracovně-právní klima, kde byly upřednostňovány vůči zaměstnancům požadavky totalitního státu porušením rovnosti účastníků a možností jejich právní ochrany. Ústavní soud však i při kvalifikaci projednávaného případu je si vědom toho, že závěry případu nelze aplikovat obecně, ale je nutné přistupovat ke každému případu individuálním zhodnocením smluvního závazku. Protože došlo v projednávaném případě rovněž k porušení čl.90 Ústavy a čl.36 odst.1 Listiny, byl nucen Ústavní soud stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.3. 1995, sp.zn. 13 Co 144/95 zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3.12. 1997