ECLI:CZ:US:1997:2.US.257.96
sp. zn. II. ÚS 257/96
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1) P. H. 2) Ing. D. B. 3) J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.6. 1996, č.j. 8 Co 1156/96-100, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé zaslali dne 25.9. 1996 k Ústavnímu soudu stížnost
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
27.6. 1996, č.j. 8 Co 1156/96-100. Napadeným rozsudkem odvolacího
soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci
ve výroku, jimž byl zamítnut návrh stěžovatelů (dříve
navrhovatelů) na zrušení kupní a darovací smlouvy ze dne 15.6.
1972 uzavřené mezi převodcem K. H. a nabyvatelkou M. K. v části,
v níž byly na nabyvatelku bezúplatně převedeny zemědělské a lesní
pozemky v k.ú. P. a K. Ř..
Předmětem restitučního řízení se tak stala smíšená smlouva,
která byla uzavřena v souvislosti s převodem stavby (rodinného
domu) otcem stěžovatelů na právní předchůdkyni vedlejšího
účastníka. Po nabytí vlastnictví dotčených nemovitostí matkou
vedlejšího účastníka byly tyto zemědělské pozemky darovány státu.
Po smrti nabyvatelky nemovitostí uplatnil nárok na vydání
zemědělských pozemků vedlejší účastník, jemuž byly také ve smyslu
ustanovení §9 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
nárokované pozemky vydány. V době podání žaloby stěžovatelů nebyly
předmětné zemědělské pozemky ve vlastnictví vedlejšího účastníka,
byl pouze uplatněn jejich nárok na ně.
Podle názoru navrhovatelů výklad ustanovení §8 odst.3
zák.č. 229/1991 Sb. (nyní §8 odst.4) v tom smyslu, jak byl
prezentován obecnými soudy, znamená, že pozemky, jejichž vydání se
navrhovatelé domáhali, musí být ke dni podání žaloby o zrušení
části kupní a darovací smlouvy ve vlastnictví povinné osoby. Tento
výklad podle jejich názoru odporuje Ústavě a nastoluje nerovnost
mezi účastníky řízení v tom směru, že z povinné osoby se stává
osoba oprávněná.
Stěžovatelé se domnívají, že napadeným rozsudkem Krajského
soudu v Českých Budějovicích byla porušena jejich základní práva
zakotvená v čl.11 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") a v čl.1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod a zároveň i k porušení čl.95
odst.1 Ústavy a §154 o.s.ř.
Ústavní soud zjistil, že podaná ústavní stížnost splňuje
náležitosti předepsané pro její podání v ustanovení §34 a §72
zák.č. 182/1993 Sb. Vyžádal si proto stanovisko jak účastníka
řízení tak i vedlejšího účastníka k podané ústavní stížnosti.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení
k podanému návrhu uvedl, že odkazuje na svůj právní názor
vyjádřený v napadeném rozsudku a domnívá se, že citovaným
rozhodnutím nemohlo dojít k porušení čl.11 Listiny již proto, že
toto ustanovení poskytuje ochranu vlastníkům, jimiž stěžovatelé
nejsou. Navrhuje zamítnutí stížnosti.
Dne 15.9. 1997 obdržel Ústavní soudu rovněž vyjádření
vedlejšího účastníka. Ten ve svém písemném podání konstatoval, že
postup a závěry soudů obou stupňů považuje za věcně správné
a domnívá se, že i právní závěr těchto soudů je v souladu
s podmínkami vyplývajícími z ustanovení §8 zák.č. 229/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů a nálezu Ústavního soud ze dne 24.5.
1994. Pokud se týká tvrzení stěžovatelů uvedených v ústavní
stížnosti, odkazuje vedlejší účastník na svá vyjádření, která jsou
obsahem soudního spisu. Zdůrazňuje, že navrhovatelé zejména
nesplnili podmínku uvedenou v ustanovení §8 odst.3 zákona o půdě
tj. aby předmětné pozemky byly v době uplatnění nároku ve
vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo ve vlastnictví osoby
této osobě blízké. Ze shora uvedených důvodů pokládá vedlejší
účastník podanou ústavní stížnost za zcela nedůvodnou.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
se podává, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stolice,
pokud se týkalo návrhu stěžovatelů uplatněného v řízení před
okresním soudem. Krajský soud ve svém rozsudku zopakoval výsledky
řízení konaného před prvoinstančním soudem a konstatoval, že
napadený rozsudek soudu I. stupně je věcně správný, byl vydán na
základě úplně zjištěného skutkového stavu a byl z něho vyvozen
i správný právní závěr.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně v tom,
že hmotněprávní podmínkou existence práva založeného ustanovením
§8 odst.3 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je
skutečnost, že předmětné pozemky v době uplatnění nároku jsou ve
vlastnictví osoby jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny nebo
ve vlastnictví osoby této osobě blízké. Druhou podmínkou je pak
zachování lhůty k podání návrhu dle čl.II zák.č. 183/1993 Sb.
Podmínka zachování vlastnictví v době podání návrhu splněna
nebyla, neboť v této době byly pozemky ještě ve vlastnictví čs.
státu a nikoli ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Ten je získal
do svého majetku až v roce 1995. Odvolací soud zdůraznil, že pouhé
uplatnění nároku oprávněnou osobou u pozemkového úřadu postupem
dle §9 zákona o půdě nemůže dojít ke splnění podmínky vlastnictví
k nárokovaným pozemkům.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově
Hradci 2 C 780/93, ze kterého zjistil následující. Stěžovatelé
podali k okresnímu soudu návrh na zrušení části kupní a darovací
smlouvy uzavřené mezi vlastníkem K. H. a nabyvatelkou M. K.
Předmětem této smlouvy byly nemovitosti zapsané na LV č.119 a č.
327 pro k.ú. K. Ř. a P.. Jednalo se o tyto nemovitosti : stavební
p.č. 23 s domem č.p.22, stáj a kolna, p.č. 574-role, p.č.
575-louka, p.č. 576-role, p.č. 123/1-louka, p.č. 248/4-zahrada,
p.č. 251/2-zahrada, p.č. 252/2-role, p.č. 32-stavební parcela se
stodolou, p.č. 154/2-role, p.č. 1741/3-louka, p.č. 1742/2-role,
p.č. 1952/1-role, p.č. 1952/2-role, p.č. 1803-role, p.č.
1805/3-louka, p.č. 1806/2-role, p.č. 1807/1-louka, p.č.
1763/3-role, p.č. 1764-louka, p.č. 1819/2-role, p.č.
1820/1-louka, p.č. 1821/2-role, p.č. 1822/1-louka, p.č.
1763/8-louka, p.č. 1763/9-role, p.č. 1741/2-louka, p.č.
1700/6-pastva a p.č. 1700/7-pastva.
Citovanou kupní a darovací smlouvou ze dne 15.6. 1972
registrovanou státním notářstvím dne 31.10. 1972 pod č.
R I 575/72 převedl K. H. vlastnictví ke shora uvedeným
nemovitostem na M. K., matku vedlejšího účastníka, přičemž
předmětem kupní smlouvy byl pouze dům se stavební p.č. 23 o výměře
780 m2 a p.č. 148/4- zahrada o výměře 250 m2 v obci K. v k.ú. P.
za kupní cenu ve výši 19 000 Kčs. Všechny ostatní nemovitosti byly
na nabyvatelku převedeny bezúplatně v souvislosti s převodem domu.
V roce 1979 darovala nabyvatelka část zemědělských pozemků
státu a dle rozhodnutí Okresního úřadu Jindřichův Hradec,
pozemkového úřadu ze dne 26.9. 1995, č.j. PÚ
4103/7317/95-OÚ-251/290 vydaného podle §11 odst.1 písm.a) a §12
zák.č. 229/1991 Sb. a podle §5 zák.č. 71/1967 Sb. byla schválena
dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená podle §9 odst.1 zák.č.
229/1991 Sb. mezi Zemědělským družstvem P. Ž., Lesy ČR, Lesní
správou J. H. a Zemědělským družstvem K. Ř. v likvidaci jako
povinnými osobami a Ing. F.K. jako oprávněnou osobou. Důvodem
vydání nemovitostí byl §6 odst.1 písm.h) zák.č. 229/1991 Sb.
Rozhodnutí o schválení dohody nabylo právní moci dne 18.10. 1995
a od této lhůty se stal vedlejší účastník rovněž vlastníkem těchto
nemovitostí.
Ústavní soud pak na základě obsahu ústavní stížnosti a po
přezkoumání připojeného spisu Okresního soudu v Jindřichově
Hradci, sp. zn. 2 C 780/73 včetně jeho příloh dospěl k závěru, že
ačkoli vedlejšímu účastníku byly pozemky vydány (viz. rozhodnutí
o schválení dohody Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne
26.9. 1995, č.j. 4103/7317/95-OU-251/290), v rozporu se základním
předpokladem zákona č. 229/1991 Sb., kterým je náprava křivd, když
bylo konstatováno, že se jednalo v případě darovací smlouvy z roku
1979 uzavřené mezi M. K. a státem o restituční titul uvedený v §6 odst.1 písm.h) (darování v tísni), neboť sama právní
předchůdkyně resp. M. K., na kterou byly právními předchůdci
stěžovatelů v souvislosti s prodejem domu smlouvou z 15.6. 1972
pozemky převedeny, tyto již nabyla bez poskytnutí náhrady, jde
o ústavní stížnost neopodstatněnou jednak proto, že §8 odst.3
zák.č. 229/1991 Sb. skutkovou podstatu neoprávněně vydaných
pozemků státem v rámci restitučního řízení neupravuje a dále
z důvodů obsažených též v napadeném rozhodnutí krajského soudu,
totiž pro nedostatek posloupnosti mezi právní předchůdkyní
vedlejšího účastníka a vedlejším účastníkem respektive pro
nedostatek zachování vlastnictví.
Za této situace, kdy nebylo zjištěno porušení ústavních práv,
Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §82
odst.1 zák.č. 182/1993 Sb. zcela zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26.11. 1997