ECLI:CZ:US:1997:2.US.301.95
sp. zn. II. ÚS 301/95
Usnesení
II. ÚS 301/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci 1. stěžovatele Ing. I.A., a 2. stěžovatele A., zast. jednatelem Ing. I.A., obou právně zastoupených advokátem JUDr. J.S., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 1995, čj. 29 Ca 366/94-21, za vedlejší účasti F.ř., takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Naříkaným usnesením Krajského soudu v Brně bylo zastaveno řízení ve věci žaloby 1. stěžovatele proti F.ř. v B., o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu s odůvodněním, že jako žalobce byl označen Ing. I.A., přičemž se domáhal přezkoumání a zrušeni platebního výměru F.ú. IV, čj. 9578/94-OND-TF, ze dne 13. -6.1994, a rozhodnutí žalovaného, čj. FŘ 2970/230/1995, ze dne 19. 8. 1994, kterým bylo uloženo zaplatit daň z obratu a zvýšení daně společnosti A., spol. s r.o.,. Krajský soud v Brně v napadeném usnesení dospěl k závěru, že žalobce Ing. I.A. není aktivně legitimován k podání žaloby na přezkoumání správního rozhodnutí, neboť správní rozhodnutí, jehož přezkoumání se domáhá, se dotýká společnosti A., spol. s r.o., a nikoliv jeho osoby.
Stěžovatelé mají za to, že tímto postupem Krajského soudu v Brně bylo porušeno jejich právo dle čl. 36/1 Listiny základních práv a svobod, neboť krajský soud byl dle jejich názoru povinen je na tento nedostatek upozornit. Nedostatek aktivní legitimace je třeba považovat za otázku procesních práv účastníka řízení a vztahuje se tedy na ni povinnost soudu dle ustanovení §5 o.s.ř.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení před Ústavním soudem, Krajský soud v Brně:
II. ÚS 301/95
Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že soud zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jde o tvrzení nepodložené, protože o práva 1. stěžovatele v tomto řízení vůbec nešlo. Právo na soudní ochranu měl účastník správního řízení, kterým však nebyl 1. stěžovatel. Účastníkem správního řízení byl 2. stěžovatel, ten však žalobu k soudu nepodal.
Proto také nemůže obstát tvrzení, že 1. stěžovatel (fakticky jeho právní zástupce v soudním řízení) měl být soudem poučen ve, smyslu §5 o.s.ř. Požadavek, vyplývající z ústavní stížnosti, aby soud poučil advokáta o věci, která mu musí být známa ze zákona, je požadavkem, jdoucím nad rámec poučovací povinnosti soudu, vyplývající z ust. §5 o.s.ř. Poučovací povinnost soudu dle §5 o.s.ř. se váže výlučně k procesním právům a povinnostem, která náleží účastníkovi řízení. Poučení o tom, kdo by měl žalovat (nebo být žalován), jde nad rámec poučovací povinnosti soudu podle §5 o.s.ř. a bylo by v rozporu se zásadou rovnosti účastníků soudního řízení. Navíc pro řízení podle části páté, hlavy druhé, o.s.ř. platí ustanovení §250a o.s.ř. o povinném zastoupení. 1. stěžovatel byl zastoupen advokátem a soud nemohl předpokládat neznalost advokáta o věci, která vyplývá ze zákona, konkrétně ze shora citovaného ust. §250 odst. 2 o.s.ř. Odpovědnost advokáta za převzetí zastoupení nelze v případě profesionálního omylu nahrazovat poučovací povinností soudu o procesních právech a povinnostech účastníků řízení.
Vzhledem ke shora uvedenému nelze dle Krajského soudu v Brně dovodit, že by jeho naříkaným rozhodnutím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu.
Dle vyjádření F.ř., jako vedlejšího účastníka řízení se v ústavní stížnosti stěžovatelé opírají o nesprávný výklad ust. §5 o.s.ř. a §43 odst. 2 o.s.ř.
Aktivní legitimace, tedy legitimace na straně žalobce v souladu s §250 o.s.ř., je stav vyplývající z hmotného práva, podle něhož osoba, která podává žalobu, je subjektem práva, jež je předmětem řízení. Účastníkem řízení u soudu je ta osoba, která jím byla v řízení u jiného (správního) orgánu. Osoby, které jsou nepřímo dotčeny na svých právech, např. ekonomicky, účastníky řízení nejsou.
Z označení žalobce v žalobě podané Krajskému soudu v Brně je nepochybné, že žalobu u soudu podala fyzická osoba, Ing. I.A., podnikatel, zastoupený pro toto řízení advokátem v souladu s ust. §250a o.s.ř., ačkoliv účastníkem daňového řízení, proti jehož výsledku žaloba směřovala, byla obchodní společnost A., spol. s r. o., tedy právnická osoba. K podání žaloby u soudu byla s ohledem na ust. §247 odst. 1 o.s.ř. legitimována právnická osoba, která byla subjektem daňového řízení, A., spol. s r. o., nikoli osoba fyzická. Žalobce se proto u soudu dovolával ochrany pro práva cizí, neboť je nutno rozlišovat jednání fyzické osoby Ing. I.A., podnikatele, a osoby Ing. I.A., jednatele obchodní společnosti A., spol. s r. o., jménem této obchodní společnosti, kdy je jeho jednání jednáním právnické osoby, neboť z ust. §13 obchodního zákoníku vyplývá,
II. ÚS 301/95
že právnická osoba jedná statutárním orgánem, jímž je u společnosti s ručením omezeným jednatel (§133 obchodního zákoníku) .
V ust. §250d odst.3 o.s.ř. je pak mj. upraven postup soudu pro případ, že žaloba byla podána neoprávněnou osobou, kdy předseda senátu usnesením řízení zastaví. Citované ustanovení zákona upravuje speciálním způsobem postup soudu v řízení podle části páté, hlavy druhé o.s.ř. Stěžovateli napadané nevyužití ust. §5 a §43 o.s.ř. soudem, tedy ustanovení zařazených v části první zákona nepřichází v daném řízení v úvahu, neboť otázka aktivní legitimace a následky spojené s nedostatkem aktivní legitimace jsou upraveny přímo v ust. části páté zákona, a teprve pokud otázky nejsou přímo upraveny v části páté zákona, přichází v úvahu přiměřené užití ustanovení prvé a třetí části tohoto zákona (občanského soudního řádu - zák. č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Soudu tedy nezbylo, přes stěžovateli namítanou skutečnost, že se dostatečně nezabýval ani obsahem podání, z něhož zcela jednoznačně vyplývá, že se jedná o žalobu obchodní společnosti A., spol. s r. o., o přezkoumání nezákonného postupu finančního úřadu v daňovém řízení, pokud zjistil, že nejsou splněny podmínky řízení, tedy žaloba byla podána neoprávněnou osobou, než usnesením řízení zastavit.
Na základě prostudování spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 366/94, dospěl Ústavní soud k tomuto závěru:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že soud zasáhl do jejich ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že byl povinen upozornit stěžovatele na nedostatek v označení toho, kdo žaluje.
Toto soudu vytýkané porušení práva na soudní ochranu, obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je nutno odmítnout z následujících důvodů:
Ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Ca 366/94 rozhodoval soud o žalobě podle části páté, hlavy druhé, o.s.ř. Žaloba byla podána 1. stěžovatelem, který napadl rozhodnutí vedlejšího účastníka, dopadající na zcela jiný subjekt (v ústavní stížnosti označeného 2. stěžovatele. Druhý stěžovatel nebyl účastníkem soudního řízení, o jeho právech ani povinnostech .nebylo v řízení před soudem jednáno a jím podaná ústavní stížnost je proto podána někým zjevně neoprávněným a je zjevně neopodstatněná.
V soudním řízení vedeném podle části páté, hlavy druhé, o.s.ř., je povinností žalobce tvrdit, že byl na svých právech zkrácen nezákonným rozhodnutím správního orgánu. Logickým předpokladem tohoto tvrzení je existence subjektivního oprávnění žalobce, které má oporu v právním předpisu. Žalobce se v tomto řízení může proto dovolávat soudní ochrany jen pro práva, která mu ze zákona náleží.
Ustanovení §250 odst. 2 o.s.ř. stanoví, že žalobcem může být jen fyzická nebo právnická osoba, která o sobě tvrdí, že jako
II. ÚS 301/95
účastník správního řízení byla rozhodnutím správního orgánu zkrácena ve svých právech.
Z dikce zákona plyne, že k žalobě je legitimován ten, kdo byl účastníkem správního řízení. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že účastníkem daňového řízení byla právnická osoba, nikoli žalobce - fyzická osoba, domáhající se žalobou u soudu ochrany svých práv. Subjektivní práva žalobcova nemohla být v daňovém řízení porušena, protože napadeným správním rozhodnutím nebylo do práv žalobcových nikterak zasaženo.
Nepochybné je, že účastníkem správního řízení byl subjekt odlišný od žalobce, což nezpochybňuje ani ústavní stížnost.
Vzhledem ke shora uvedenému nelze dovodit, že by napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu, a ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná.
Dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednáni bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 1997 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu