Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.06.1997, sp. zn. II. ÚS 341/96 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 84/8 SbNU 281 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.341.96

sp. zn. II. ÚS 341/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti F. D. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.11.1996, sp. zn. 5 To 458/96, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.8.1996, sp.zn. 2 T 46/96, takto: Ústavní stížnost se z a m í t á. Odůvodnění: Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností, kterou tento soud obdržel dne 11.12.1996, domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.11.1996, sp. zn. 5 To 458/96, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.8.1996, sp.zn. 2 T 46/96. Navrhovatel ve svém podání uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.8.1996, sp.zn. 2 T 46/96, byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst.1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst.2 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §42 odst.1,2 tr.zák. a byl odsouzen podle §234 odst.1 tr.zák. za použití §42 odst.1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků se zařazením do věznice s ostrahou, podle §39a odst.2 písm.d) tr. zák. Dále byl uznán povinným zaplatit vedlejšímu účastníku řízení (poškozenému) L. P. náhradu škody ve výši 22 000 Kč. Na základě odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.11.1996, sp.zn. 5 To 458/96, tak, že podle §258 odst.1 písm.e), odst.2 tr.ř. napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr.ř. znovu rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst.1 tr.zák. a §41 odst.1 tr.zák. podle §234 odst.1 tr. zák. za použití §42 odst.1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst.2 písm.d) tr.zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Navrhovatel se domnívá, že oběma rozhodnutími a řízeními, které je předcházely, došlo k porušení čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl.6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č.3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"), když oba soudy porušily presumpci neviny stěžovatele. Navrhovatel tvrdí, že oba soudy v průběhu důkazního řízení a při jeho závěrečném hodnocení vzaly za prokázané pouze ty důkazy, které svědčily v neprospěch stěžovatele. Ostatní důkazy, svědčící v jeho prospěch ( zejména výpovědi svědků, kteří byli v době spáchání trestného činu se stěžovatelem v restauraci), zcela pominuly. Tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Z těchto důvodů navrhuje zrušení napadených rozsudků. K podané ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Městský soud v Praze, který ve svém vyjádření došlém Ústavnímu soudu 11.2.1997 uvedl, že v rozsudku pouze zrušil výrok o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak odkazuje na podrobné odůvodnění svého rozsudku. Návrh na rozhodnutí o podané stížnosti účastník řízení neuvedl. K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Obvodní soud pro Prahu 1. Uvedl, že stěžovatel ve svém podání uvádí prakticky stejné argumenty, které obsahovala již jeho obhajoba před soudem I. instance. Pokud se týká stěžovatelovy námitky, že nebyla provedena rekonstrukce činu během důkazního řízení, vedeného před prvoinstančním soudem, žádná ze stran rekonstrukci nenavrhla a soud nepovažoval její provedení za nutné. Trvá na tom, že v průběhu řízení a i vydáním rozsudku soudu I. stupně nebylo porušeno žádné právo stěžovatele. K ústavní stížnosti se dne 6.6.1997 vyjádřil i vedlejší účastník (poškozený L. P.), z jehož vyjádření je zřejmé, že opakuje svou svědeckou výpověď tak, jak byla zaznamenána ve spise Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 2 T 46/96, a navíc uvádí, že rekonstrukci loupeže stěžovatel nepožadoval do té doby, pokud věděl, že místo činu bylo v nezměněné podobě fotograficky zdokumentováno. Se souhlasem orgánů Policie ČR však musel v pozdější době přikročit k přemístění vybavení prodejny, takže vnitřní uspořádání již neodpovídá stavu při spáchání trestného činu. V současné době je prodejna vedlejšího účastníka již 8 měsíců uzavřena. Vyjádření k ústavní stížnosti obdržel dne 13.6.1997 Ústavní soud rovněž od obvodního státního zástupce pro Prahu 1, který k podané ústavní stížnosti sdělil, že se ztotožňuje s rozsudkem soudu I. stupně jak ve výroku o trestu a vině, tak s rozhodnutím Městského soudu v Praze, pokud tento uložil trest mírnější při zachování výroku o vině stěžovatele. Dále uvádí, že v podané stížnosti není námítáno porušení procesních předpisů nebo Listiny v přípravném řízení, které dozoroval státní zástupce až do podání obžaloby. Domnívá se, že soud I. stupně řádně provedl a zhodnotil všechny důkazy, které měl k dispozici, i ty, které navrhovala obhajoba, v průběhu procesu. Hodnocení důkazů je pouze úkolem procesních obecných soudů a nikoli soudu Ústavního. Státní zástupce jako strana v trestním procesu se zcela ztotožňuje s napadenými rozsudky, má za to, že v průběhu řízení byly dodrženy veškeré procesní předpisy a navrhuje proto, aby Ústavní soud stížnost odmítl. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 2 T 46/96. Z rozsudku tohoto soudu se zjišťuje, že ve věci stěžovatele soud I. instance rozhodl tak, že navrhovatel je vinen tím, že dne 9.1.1996 s dosud nezjištěným spolupachatelem vnikl v Praze , kolem 19,30 hod. do prodejny vedlejšího účastníka č.2, a to tak, že poté co si nasadil na hlavu kuklu, přepadl poškozeného, tloukl jej pistolí střídavě do hlavy a do obličeje až tento upadl na zem a druhý nezjištěný pachatel zatím odcizil z pokladny prodejny nejméně 18 000 Kč, cigarety v hodnotě 3 000 Kč a z místa činu poté se spolupachatelem uprchli, když předtím v průběhu incidentu byl stěžovatel vedlejším účastníkem poznán jako útočník. Navrhovatel byl již před spácháním tohoto činu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp.zn. 1 T 51/92, odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst.1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a část tohoto nepodmíněného trestu stěžovatel vykonal, když poté byl usnesením Okresního soudu v Lounech, č.j. PP 157/94, z výkonu trestu podmíněně propuštěn na zkušební dobu 4 roků. Stěžovatel popsaným skutkem spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst.1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst.2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst.1 tr. zák., a byl proto odsouzen za použití §42 odst.1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 13 roků. Podle §39a odst.2 písmeno d) tr. zák. byl navrhovatel pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo uloženo stěžovateli citovaným rozsudkem zaplatit podle §228 odst. 1 tr. ř. vedlejšímu účastníkovi náhradu škody ve výši 22 000,- Kč. Poškozený velice podrobně ve svých výpovědích popsal chování stěžovatele poté, co mu sdělil, že jej bezpečně poznal. Tvrzení vedlejšího účastníka bylo podpořeno zkouškou pachové stopy, sejmuté z levé strany vložky zásuvky pokladny z prodejny a srovnávací pachovou konzervou, sejmutou z těla stěžovatele celkem v osmi případech, když srovnávání bylo provedeno nezávisle na sobě dvěmi fenami. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 tedy vyplývá, že vedlejší účastník poznal stěžovatele ve chvíli, kdy si před prosklenými dveřmi prodejny natahoval kuklu na obličej a právě v tomto okamžiku ji měl nataženou pouze nad obočí, takže mu bylo velmi dobře vidět do obličeje. Vedlejší účastník rovněž poznal ve velké sportovní tašce, kterou měl s sebou v době spáchání tr. činu, majetek rodiny stěžovatele, neboť tento bydlel asi 50 m od prodejny a on i jeho rodinní příslušníci chodili k vedlejšímu účastníkovi téměř denně nakupovat. Není důvod nevěřit vedlejšímu účastníkovi jeho tvrzení, že v době spáchání tr. činu poznal stěžovatele přes prosklenou výplň dveří, od které byl obličej stěžovatele vzdálen pouhý 1 metr. Navíc byl vedlejší účastník schopen identifikovat oblečení navrhovatele v době spáchání loupeže. Svědecké výpovědi F. M. a F. F. potvrzují sice, že se v době kolem 19,30 hod., v den provedené loupeže, navrhovatel zdržoval v restauraci v Praze 1 ve společnosti dalších osob, ale tito svědkové jsou k navrhovateli buď v příbuzenském nebo velmi dobrém přátelském vztahu, takže jejich výpovědi soud zhodnotil vzhledem k těmto prokázaným skutečnostem. Ve prospěch stěžovatele svědčila i další svědkyně, která uvedla, že v době od 18 až do 19,45 hod. stěžovatel neodcházel od jejich stolu v restauraci na dobu delší než 2 až 3 minuty. Přílohou spisu bylo na základě vyžádání Obvodního soudu pro Prahu 1 zpracované odborné vyjádření ve věci porovnání pachových stop. Toto vyjádření zpracovala služba kriminální policie Obvodního ředitelství Policie ČR, Praha 1, cestou technika krajské služby, ve smyslu §105 odst. 1 věta 2. tr. ř. Z tohoto odborného vyjádření vyplývá, že pachové konzervy byly vzaty celkem ze 4 rozdílných míst, o kterých je prokazatelně známo, že se jich pachatel dotýkal v době loupežného přepadení, a podle vypracovaného protokolu byla zjištěna shoda mezi pachovou stopou (konzervou) zajištěnou u stěžovatele a otiskem pachové stopy z levé strany zásuvky. Přílohou bylo grafické znázornění průběhu porovnání jednotlivých stop. Obecné soudy se vypořádaly s navrženými důkazy stěžovatele a o svědeckých výpovědích svědků, kteří v době spáchání tr. činu byli v přímém kontaktu se stěžovatelem, dovodily, že v případě jejich výpovědí se nejedná o křivé svědectví, neboť tito svědkové s ohledem na počet osob v restauraci U Nováků si nemuseli povšimnout, že stěžovatel se z této restaurace vzdálil na dobu delší, než ve svých svědeckých výpovědích uvádí, neboť k provedení loupeže nebylo třeba delšího časového úseku. Navrhovatel ve své ústavní stížnosti především tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvený v článku 36 a 40 Listiny. Toto porušení spatřuje především v řízení vedeném před soudem I. instance, když tento soud vzal za prokázané pouze výpověd vedlejšího účastníka a nikoli svědků, svědčících ve prospěch navrhovatele. V průběhu řízení obecný soud porušil presumpci neviny stěžovatele, uvěřil pouze rozporným výpovědím vedlejšího účastníka, aniž se je snažil ověřit nařízením rekonstrukce trestného činu. Současně znovu poukazuje na údajné nepřezkoumatelné a neexaktní použití metody pachové identifikace, jež považuje za důkazní prostředek odporující trestnímu řádu. Porušení svých základních práv a svobod spatřuje nejen v porušení citovaných článků Listiny, ale rovněž v porušení znění čl.6 odst.1, 2 Úmluvy. Je otázkou, do jaké míry mohly obecné soudy uvěřit svědeckým výpovědím svědčícím ve prospěch stěžovatele, když jim byly známy vzájemné přátelské a příbuzenské vazby mezi stěžovatelem a těmi svědky, kteří v době spáchání trestného činu dosvědčili alibi stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší znovu hodnotit skutková zjištění obecných soudů nebo je doplňovat svými úvahami, pokud by sám ve věci neprovedl doplnění dokazování, to vše ale za situace, že by ze spisového materiálu zjistil tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele. Kompetence a činnost Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti znamená, že Ústavní soud zjišťuje, zda v průběhu řízení předcházejícího napadeným rozhodnutím a těmito rozhodnutími samotnými došlo k porušení základních práv a svobod, zaručených Listinou a ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl.10 Ústavy. Kriminalistická odorologie je nauka o vzniku pachu, významu a jeho vlastnostech, o metodách zjišťování pachových stop za účelem identifikace osob nebo věcí. O výsledku a průběhu identifikace se podává zpráva, která graficky dokumentuje výsledky jednotlivých srovnání. Z výsledků této zprávy je možné vyvodit jen to, že se pachatel dostal do kontaktu s předmětem, z něhož byla stopa sejmuta. Je věcí soudu, zda přípustnost tohoto důkazu v průběhu řízení konstatuje, může z něj však vyvodit pouze tu skutečnost, zda pachatel byl na místě provedení trestného činu a dotýkal se těch předmětů, ze kterých byly pachové stopy sejmuty. Takové rozhodnutí umožnuje ostatně i znění ustanovení §89 odst.2 tr.ř. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst.6 a §125 tr.ř. Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda před obecnými soudy došlo k porušení shora uvedené zásady v tom smyslu, že nebyly respektovány kautely uvedených ustanovení trestního řádu, protože v dané věci nebylo zjištěno nic, co by porušení uvedeného principu nasvědčovalo. Stěžovatel namítal porušení svého práva na spravedlivý proces (čl. 36 a 40 Listiny). Ze spisového materiálu však Ústavní soud zjistil, že v průběhu pravomocně skončeného trestního řízení nebyla porušena žádná základní práva a svobody stěžovatele, zaručená Listinou a rovněž tak odst.1 a 2 Úmluvy, jejichž ochrany se stěžovatel dovolává. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud stížnost stěžovatele v plném rozsahu zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25.6.1997