Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.12.1997, sp. zn. III. ÚS 149/97 [ nález / ŠEVČÍK / výz-2 ], paralelní citace: N 150/9 SbNU 319 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.149.97

sp. zn. III. ÚS 149/97 Nález Ústavní soud rozhodl v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 2 To 172/97, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 1997, sp. zn. 6 T 150/96, takto: Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 1997, sp. zn. 6 T 150/96, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 2 To 172/97, se z r u š u j í . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.], napadl stěžovatel usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. února 1997 (ve věci 6 T 150/96) a jeho stížnost zamítající usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 3. března 1997 (ve věci 2 To 172/97), a tvrdil, že těmito rozhodnutími oba obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že pro důvodné odepření svědecké výpovědi v trestní věci proti T. K. a spol. (sp. zn. 6 T 150/96 Okresního soudu v Olomouci) mu uložily pořádkovou pokutu (ve výši 3 000,- Kč); navrhl proto, aby Ústavní soud obě ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Účastník řízení, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, Ústavním soudem vyžádaným vyjádřením předsedy senátu 2 To (§76 odst. 1, §30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), tvrzení ústavní stížnosti odmítl, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že v případě předvídaném ustanovením §100 odst. 2 tr. ř. je "svědek zásadně povinen vypovídat a právo odepřít výpověď může uplatnit jen potud, pokud je dán důvod spočívající ve způsobení nebezpečí trestního stíhání jemu nebo osobám vyjmenovaným", přičemž o důvodnosti odepření výpovědi "následně rozhodne příslušný vyslýchající orgán"; jestliže v posuzované věci předseda senátu soudu I. stupně neshledal stěžovatelovo odepření svědecké výpovědi důvodné a zvolil pro neústupnost stěžovatele postup dle §66 odst. 1 tr. ř., rozhodl zcela ve shodě se zákonem. Aniž by předseda senátu obecného soudu II. stupně ve svém vyjádření učinil konečný návrh, označil ústavní stížnost za nedůvodnou. Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti (§76 odst. 2 al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), Okresní státní zastupitelství v Olomouci, vyjádřením okresního státního zástupce, rovněž tvrzení a vývody ústavní stížnosti odmítl a dovodil, že v případech odepření výpovědi ve smyslu ust. §100 odst. 2 tr. ř. je svědek povinen "uvést důvod, pro který tak činí, tak, aby orgán činný v trestním řízení mohl o oprávněnosti takového odepření rozhodnout"; ze skutkových okolností pak dovodil, že ve stěžovatelově případě šlo o jednání motivované "nikoli obavami před vlastním trestním stíháním, ale z loajality vůči svým zaměstnavatelům"; navrhl proto, aby "ústavní stížnosti nebylo vyhověno". Ostatní vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti se k jejímu obsahu ve stanovené lhůtě nevyjádřili a svých procesních práv z vedlejšího účastenství tak nevyužili, a proto s nimi Ústavní soud jako s vedlejšími účastníky dále nejednal. Ústavní stížnost je důvodná. Podle odůvodnění ústavní stížnosti a stejně tak podle obsahu rozhodující části spisu obecného soudu I. stupně, kterou si Ústavní soud vyžádal, stěžovatel v rozhodné době pracoval v nakladatelství V. (jde o nakladatelství, v němž vyšla inkriminovaná kniha "Vaříme s konopím") jako šéfredaktor a jako takový byl v trestní věci vedené před Okresním soudem v Olomouci proti T. K. a spol. (odpovědným osobám označeného nakladatelství) pro podezření z trestného činu šíření toxikománie (§188a odst. 1 tr. z.) vyzván ke složení svědecké výpovědi, kterou však s odkazem na ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. odepřel, maje za to, že pravdivá svědecká výpověď by mu mohla přivodit nebezpečí trestního stíhání. Orgány činné v přípravném řízení toto rozhodnutí stěžovatele vzaly na vědomí a snahu přimět stěžovatele ke složení svědecké výpovědi neprojevily, zatímco obecný soud I. stupně v hlavním líčení "zvažoval, zda odepření výpovědi svědka je odůvodněné, avšak dospěl k závěru, že svědek není . oprávněn odepřít vypovídat." a (s přihlédnutím k ustanovení §66 odst. 1 tr. ř.) uložil mu pořádkovou pokutu; podle odůvodnění tohoto rozhodnutí měl být stěžovatel vyslechnut "ohledně náplně své práce, svých pracovních povinností a organizace práce". Odvolací soud projednávající stížnost stěžovatele do rozhodnutí soudu I. stupně se se závěry napadeného rozhodnutí ztotožnil a s odkazem na již zmíněné ustanovení trestního řádu posoudil ji jako nedůvodnou a jako takovou ji také zamítl v přesvědčení, že skutečnosti, o nichž měl stěžovatel vypovídat "jsou strohé a jejich okruh je velmi úzce ohraničen". Naznačené závěry obecných soudů však co do jejich ústavnosti budí krajní pochybnost. Trestného činu šíření toxikománie se dopustí ten, kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří (§188a odst. 1 tr. z.). Nadto týmž trestem (trestní vazbou) je ohrožen ten - mimo jiné - kdo poskytl jinému pomoc k trestnému činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek radou, utužováním v předsevzetí (§10 odst. 1 tr. z.) a stal se tak účastníkem dokonaného trestného činu, případně kdo se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřuje k dokončení trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo (§8 odst. 1 tr. z.). Přihlédne-li se ke všem posléze vyjmenovaným skutkovým podstatám trestně ohroženého jednání (uvažuje-li se jen o nich), je zřejmé, že jimi je potenciálně ohrožen poměrně široký okruh osob jako možných trestně odpovědných pachatelů. Podle vyjádření okresního státního zástupce (č. l. 13) v trestní věci proti obž. T. K. a spol. byly při provedené domovní prohlídce zajištěny listinné důkazy jako pracovní smlouvy, společenské a nakladatelské smlouvy, z nichž podle přesvědčení Ústavního soudu posléze skutkové okolnosti mohou být dostatečně objasněny, a to včetně té, v jaké funkci a pracovním zařazení stěžovatel vlastně v nakladatelství V. v rozhodné době pracoval (v tomto směru se osobní údaje stěžovatele liší: podle tvrzení ústavní stížnosti pracoval jako šéfredaktor, podle údajů získaných v přípravném řízení a posléze i v hlavním líčení, vykonával stěžovatel v rozhodné době toliko funkci redaktora). I když, jak podle ustálené praxe obecných soudů, tak i podle nauky, je v řízení před soudy dokazování výpovědí svědka založeno na obecné svědecké povinnosti, jejíž splnění lze i postupem v zákoně upraveným (lhostejno, zda jde o řízení trestní či občanskoprávní) vynucovat, nelze opomenout, že právo svědka odepřít výpověď (za podmínek stanovených zákonem) je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), která má hluboký historický základ, a jíž je přirozené v právním státě dát přednost před účelem toho kterého řízení (§1 odst. 1, 2 tr. ř., §1 o. s. ř.), a to i tehdy, jestliže by v tom kterém případě mohla vést k důkazní nouzi. Jde o zcela subjektivní ústavně zaručené právo svědka, který v uvažovaných případech, po poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží a rozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, a to téměř výlučně podle okolností (důvodů), jak sám je cítí a vnímá; v tomto smyslu nemůže a nesmí být potenciálně ohrožený svědek ve svém rozhodování omezován či dokonce ke složení svědecké výpovědi nucen. V případech odepření svědecké výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání (§101 odst. 2 tr. ř., §126 odst. 1 al. 3 o. s. ř.) jde o krajně subtilní problematiku, zejména jestliže zákon (v řízení občanskoprávním) nebo ustálená praxe (v řízení trestním) svěřují soudům (jiným orgánům veřejné moci) právo o důvodnosti odepření výpovědi rozhodnout (§126 odst. 1 al. 2 za středníkem o. s. ř.); má-li totiž jít vskutku o rozhodovací proces (orgánů veřejné moci), musí být k dispozici alespoň v nezbytné míře dostatečné informace, na nichž by bylo toto rozhodnutí (o důvodnosti odepření výpovědi) založit, což však na druhé straně snadno může vést k nebezpečí prolomení práv ústavně daných zákonem, přičemž na straně svědka je vždy přítomno nebezpečí zneužití tohoto práva. Podle přesvědčení Ústavního soudu ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není (na rozdíl od důvodů spočívajících v příbuzenském či obdobném vztahu) absolutní; absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku (svědkovo právo odepřít výpověď a contr. oprávnění odepřít vypovídat). Jestliže zákon (§101 odst. 2 al. 2 tr. ř., §126 odst. 3 al. 1 o. s. ř.) vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe (pro zákonem vyjmenované osoby) za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout; jakými okolnostmi odepření odpovědi svědek zdůvodní, záleží přirozeně zcela na něm samotném, z hlediska soudu půjde však (s ohledem na následné rozhodnutí) vždy o kvalitu informací, kterých se mu od svědka dostane. I zde však platí, že svědek (kupř. následnými otázkami apod.) nesmí být veden, tím méně pak donucován, aby odepření výpovědi zdůvodnil způsobem, jímž by se sám ve svém ústavně chráněném zájmu ohrozil. Z povahy věci tak vyplývá, že kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi (ve smyslu vyloženém dříve) nelze výpověď od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zkrácen nebo jen ohrožen. Nadto nebezpečí trestního stíhání u svědka jako zákonný znak (zákonný důvod) pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z okolností daných projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení s právní kvalifikací, jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat k okolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým. Základní otázkou proto je, jaké informace je svědek odpírající složení svědecké výpovědi povinen soudu (jinému orgánu činnému v trestním řízení) poskytnout a v souvislosti s tím, jaká jsou procesní oprávnění soudu, má-li za to, že poskytnuté informace se jeví jako nevěrohodné nebo neúplné. Právní řády demokratických států upravují posuzovanou otázku různě; tak kupř. právní úprava platná v SRN sice vyžaduje (§56 tr. ř.), aby svědek, který zamýšlí využít práva odepřít výpověď, podložil své rozhodnutí věrohodným vysvětlením, nicméně za dostatečné pokládá přísežné ujištění (dtto al. 2), k němuž je vyzván zpravidla předsedou senátu (případné návrhy stran na takový postup mohou být bez odůvodnění odmítnuty). Jiný způsob "přinucení" odpírajícího svědka k výpovědi než přísahou je nepřípustný, platí však, že samotná přísaha podléhá obvyklým zásadám volného hodnocení důkazů. Rakouská jurisprudence v uvažovaném problému vychází ze skutečnosti, že byť se v poslední době prosazovalo zřetelné napětí mezi zájmy státu a zájmy (trestním stíháním) ohroženého svědka, případně též obžalovaného, v intencích judikatury Nejvyššího soudu (k §153 rak. tr. ř.) je na místě procesní prostředky k vymezení svědecké výpovědi zmírnit, nikoli však zcela odstranit. Lze tedy uzavřít, že ani judikatura, případně nauka jiných právních řádů, obdobně jako je tomu v totožné oblasti českého právního řádu (srov. Šámal a spol.: Trestní řád - Komentář), bližší a zejména jednoznačná kriteria neobsahuje; nezbývá proto než zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci vyložit z jejich individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to pod zřetelným důrazem ústavně chráněného jeho zákazu, jemuž při případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost. Jestliže stěžovatel měl být vyslýchán stran náplně své práce jako šéfredaktor, jímž jak tvrdí v ústavní stížnosti v rozhodné době byl, stran svých pracovních povinností, případně stran organizace práce (obecný soud I. stupně neuvádí, zda práce své či v nakladatelství vůbec) dostává se téma probandi jeho výpovědi - alespoň zatím - do až příliš těsné blízkosti posléze vyjmenovaných skutkových podstat, neboť - z obecného pohledu - význam a postavení šéfredaktora v redakci (nakladatelství) jsou pro danou či jinou linii redakce (nakladatelství) nepochybně významné, ne-li rozhodující, a v důsledku toho jsou spojeny i s nemalou mírou odpovědnosti (v širším slova smyslu), neboť je to právě šéfredaktor, kdo práci redakce organizuje a řídí a vydavateli na základě své profesní odbornosti a rozhodujícím postavení v redakci dává odborná doporučení či návrhy, pokud ovšem v důsledku individuálně upravených vztahů mezi ním a vydavatelem nerozhoduje zcela samostatně. Za této situace a pod aspektem dříve naznačených úvah jeví se podle přesvědčení Ústavního soudu nezbytné, aby obecné soudy ve stěžovatelově věci si opatřily z jiných důkazních pramenů (kupř. označených ve vyjádření okresního státního zástupce) dostatečně spolehlivý skutkový podklad o stěžovatelově skutečném pracovním i jiném postavení v inkriminovaném nakladatelství, vyžádaly si od něj - za respektování již dříve zmíněných kautel - osvětlení důvodů, které jej k odepření výpovědi vedou, a teprve pak, ve smyslu již naznačených zásad, o důvodnosti stěžovatelova odepření složit úplnou svědeckou výpověď, rozhodly. Ústavní soud ve svých úvahách nepřehlédl vývody předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, u ústního jednání dne 4. 12. 1997 co do možné variability procesního vývoje v konkrétní věci a s těmito vývody souhlasí; konstatuje však, že postupem především obecného soudu I. stupně právě vyložený náhled na posuzovaný problém nebyl uplatněn. Z takto rozvedených důvodů proto Ústavní soud shledal posuzovanou ústavní stížnost jako důvodnou (§82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) a v důsledku toho napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 4. 12. 1997