ECLI:CZ:US:1997:3.US.312.97
sp. zn. III. ÚS 312/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti P.B., zastoupeného advokátem JUDr. D.V., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 21. 8. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena o den později a směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 15 Co 263/97-92, ze dne 9. 6. 1997, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích, čj. 4 C 183/95-71, ze dne 5. 2. 1997, ve znění opravného usnesení, čj. 4 C 183/95-83, ze dne 24. 4. 1997, jímž byla navrhovateli (v řízení před obecnými soudy odpůrci) stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 170 360 Kč s příslušenstvím. Podle názoru navrhovatele bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 4 C 183/95, vedený u Okresního soudu v Domažlicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného, proti němuž žalobce S., uplatnil nárok na
zaplacení ceny díla, které žalobce provedl pro žalovaného na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo. Žaloba směřovala ještě proti jednomu žalovanému (L.F.), o němž v průběhu řízení vyplynulo, že nebyl subjektem uzavírané smlouvy o dílo, ale v předmětné věci jednal jménem žalovaného. V řízení byla spornou právě otázka ceny díla. Soud I. stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že účastníci si dohodli cenu díla 200 000 Kč s 5% daní z přidané hodnoty s tím, že zbývající práce budou doúčtovány ve formě konečné fakturace po předání a převzetí díla, přičemž původně žalovaný L.F. v zastoupení žalovaného tuto dohodu stvrdil svým podpisem na rozpisu dílčí rozpracovanosti. Takto byla cena sjednána platně osobou k tomu oprávněnou. Předmětem sporu bylo dále provedení konkrétní prací, v tomto případě soud I. stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že sporné práce byly provedeny. Okresní soud v Domažlicích proto rozsudkem, čj. 4 C 183/9571, ze dne 5. 2. 1997, ve znění opravného usnesení, čj. 4 C 183/95-83, ze dne 24. 4. 1997, rozhodl tak, jak je výše uvedeno. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž nejprve namítal, že soud I. stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy jednostranně ve prospěch žalobce a dovolával se skutečnosti, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná písemná smlouva a neexistují žádné listinné důkazy. V doplňku odvolání pak žalovaný připustil, že se dohodl se žalobcem o provedení stavebních prací, ale spornou je dohoda o ceně díla. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení, přihlédl k odvolání žalovaného i vyjádření žalobce a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud konstatoval, že v řízení před soudem I. stupně byly provedeny nezbytné důkazy, jimiž byl zjištěn skutkový stav. Žalobce i žalovaný navíc shodně konstatovali, že důkazní řízení bylo provedeno v takovém rozsahu, že zjištěný skutkový stav tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru a navíc ani v řízení před ním nebyly žádné další důkazy navrhovány. Odvolací soud uvedl, že za takové situace nemůže být předmětem zkoumání v odvolacím řízení hodnocení důkazů provedené soudem I. stupně, když je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud hodnotil důkazy jinak než soud I. stupně, aniž by tyto důkazy sám provedl. Vzhledem k těmto skutečnostem Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem, čj. 15 Co 263/97-92, ze dne 9. 6. 1997, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci. V písemném vyhotovení rozsudku bylo rovněž uvedeno "Poučení" v tom smyslu, že proti předmětnému rozsudku není přípustné odvolání.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal navrhovatel ústavní stížnost, která má dvě části. Hlavním důvodem ústavní stížnosti je námitka navrhovatele, týkající se poučení obsaženého v napadeném rozsudku. Podle jeho názoru je toto poučení "nesprávné a matoucí" proto, že nebyl poučen o možnostech dovolání, čímž napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V druhé části ústavní stížnosti navrhovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů provedených v řízení před soudem I. stupně a se skutkovými závěry, které byly z těchto důkazů vyvozeny. Vzhledem k uvedenému navrhovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil zmíněný rozsudek Krajského soudu v Plzni.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím soudu došlo k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci se navrhovatel dovolává ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zabýval se Ústavní soud napadeným rozhodnutím i řízením, které mu předchází.
Na základě přezkoumání spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) z hlediska obsahu rozhodnutí soudu vymezuje v ust. §157 odst. 1, že v písemném znění rozsudku mimo jiné musí být obsaženo poučení o odvolání. Toto ustanovení se vztahuje k rozsudku soudu I. stupně, pro obsah rozsudku odvolacího soudu se použije toto ustanovení přiměřeně. V žádném ustanovení o.s.ř. není stanovena povinnost soudu poučit účastníky o možnosti podat dovolání. Pro posouzení předmětné otázky je nutno vzít v úvahu rozdíl mezi funkcí institutu odvolání a dovolání. Odvolání má postavení řádného opravného prostředku, který je použitelný (přípustný) vůči každému rozsudku. Naproti tomuto dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních o.s.ř. Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že takovým postupem byla navrhovateli znemožněna soudní ochrana. Ústavní soud dospěl proto k
závěru, že v předmětné věci nebylo porušeno základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Navrhovatel nesouhlasí rovněž se závěry, které soudy vyvodily z provedených důkazů. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z procesu hodnocení je vlastně jednou ze základních činností soudů. Proces dokazování a hodnocení důkazů
je upraven příslušnými ustanovení o.s.ř., v nichž jsou stanovena pravidla, jimiž se soudy při provádění této činnosti musí řídit. Pokud obecné soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a zhodnocené obecnými soudy. Pokud navrhovatel nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a se závěry, které soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. V předmětné věci na základě přezkoumání spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že nenastala žádná skutečnost, která by ho opravňovala zasáhnout do procesu dokazování, a dospěl proto k závěru, že ani postupem soudů při provádění dokazování a při hodnocení důkazů nebylo porušeno základní právo navrhovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu