ECLI:CZ:US:1997:3.US.49.96
sp. zn. III. ÚS 49/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl po ústním jednání dne 13. listopadu 1997 ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky V. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1995, č. j. 14 Co 242/95-51, a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. listopadu 1994, č. j. 9 C 1376/93-28, takto:
1. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu
1995, č. j. 14 Co 242/95-51, se z r u š u j e.
2. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Mladé
Boleslavi ze dne 29. listopadu 1994, č. j. 9 C 1376/93-28, se
z a m í t á .
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 13. února
1996, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 30. listopadu 1995, č. j. 14 Co 242/95-51, jímž byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29.
listopadu 1994, č. j. 9 C 1376/93-28. Uvedla, že rozhodnutími
soudů se cítí být dotčena na svých základních právech,
vyplývajících z čl. 11 odst. l Listiny základních práv a svobod.
Podle jejího přesvědčení soud prvního stupně, který nezpochybnil
její aktivní legitimaci v řízení, v němž uplatnila nárok podle
zákona č. 229/1991 Sb., nesprávně posoudil okolnosti, za nichž
byly nemovitosti darovány, a návrh zamítl, Krajský soud v Praze
pak v rozporu s označeným zákonem vyslovil názor, že oprávněnou
osobou není, a zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
II.
Ze spisu Okresního soudu Mladá Boleslav sp. zn. 9 C 1376/93,
jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka spolu
s J. H. podala dne 31. srpna l993 proti J. a H. H. žalobu, v níž
se domáhali zrušení kupní smlouvy, uzavřené dne 11. listopadu
1965 a registrované Státním notářstvím v Mladé Boleslavi pod čj.
REG I 584/65 dne 30. listopadu 1965, a to v té části, kterou byly
bezplatně převedeny na odpůrce pozemky p. č. 884/1, 886/10,
889/5, 889/4, 1114, 1115/1, 1086/28, 1099/2, 1266/2, 1267/6,
1275/2, 1115/2, 1115/3, 1115/4, 1822/4, 1086/13, 1098/13, 1099/1,
1099/3 a stavební parcela č. 314, nacházející se vesměs v k. ú. D.
B.. Žalobu odůvodnili tím, že rodiče žalobců, kteří prodali
žalovaným dům, současně jim darovali zemědělské pozemky. Soud
prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že navrhovatelé
neprokázali existenci takové tísně na straně rodičů v době
uzavření smlouvy, jak to má na mysli §8 odst. 3 zákona č.
195/1993 Sb.
Krajský soud v Praze projednal dne 7. listopadu 1995 a 30.
listopadu 1995 odvolání žalobců a rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil. V odůvodnění rozsudku č. j. 14 Co 242/95-51 uvedl, že
odvolací soud shledal na straně žalobců nedostatek aktivní
legitimace k žalobě podle §8 odst. 3 zákona o půdě, když podle
tohoto ustanovení nárok mohl uplatnit jen původní vlastník, který
označenou smlouvu uzavřel - smlouva byla uzavřena rodiči žalobců
J. a A. H.
Žalobci podali k Nejvyššímu soudu České republiky dovolání,
které bylo usnesením sp. zn. 2 Cdon 39/96, ze dne 27. března
1997, odmítnuto s poukazem na §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Praze vyjádření
k předmětné ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu 14 Co ve
vyjádření ze dne 22. dubna 1996 sdělila, že rozhodnutí Krajského
soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky bylo v rozsudku
ze dne 30. listopadu 1995 odůvodněno a na toto zdůvodnění Krajský
soud v Praze poukazuje. Okresní soud v Mladé Boleslavi ve
vyjádření ze dne 10. května 1996 uvedl, že ke stížnosti, směřující
proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, se nevyjadřuje, když
nemůže hodnotit rozhodnutí nadřízeného orgánu.
III.
Účelem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, je v první řadě zmírnění
následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům
zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989.
Ustanovení §4 uvedeného zákona stanoví okruh oprávněných osob,
přičemž mezi ně řadí nejen ty fyzické osoby, jejichž nemovitosti
přešly na stát nebo na jiné právnické osoby (a to za podmínek, se
kterými zákon spojuje vydání věcí), nýbrž i jejich právní
nástupce. Pojem oprávněných osob dle §4 zákona o půdě je dále
definován i již zmíněnou podmínkou, a to vymezením okruhu
subjektů, na které ve stanoveném období a za stanovených podmínek
nemovitosti přešly.
Otázkou vztahu pojmů oprávněných osob dle §4 a §8 odst. 4,
5 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů, se Ústavní soud
podrobně zabýval v nálezu ve věci, vedené pod sp. zn. Pl. ÚS
16/93. V této souvislosti konstatoval následující:
Zákony o majetkové rehabilitaci (restituci) vycházejí
z myšlenky, že majetkové křivdy páchal stát prostřednictvím svých
právních nebo faktických opatření a jednání. Jde přitom o nemovité
i movité věci, které v rozhodném období "přešly" na stát, popř. na
"organizace socialistického sektoru", jež se státem fakticky
tvořily hospodářský celek.
Povinnými osobami jsou proto
1) stát nebo právnické osoby, které věc držely v den, kdy
jednotlivé zákony nabyly účinnosti (§4 odst. 1 zákona č.
403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů; §3 a 6 zákona č.
87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; §4 a 6 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
2) fyzické osoby pak jen tehdy, jestliže věc nabyly od státu
(popř. jiné právnické osoby), který by jinak byl povinen tuto věc
vydat, a to za právně nebo morálně neregulérních podmínek;
v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, na základě
protiprávního zvýhodnění, popř. za cenu nižší, než byla cena podle
tehdy platných předpisů (§4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., ve
znění pozdějších předpisů; §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů; §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů).
Z této ideové koncepce ustanovení §8 odst. 4, 5 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vybočují a zakládají
restituční nároky mezi fyzickými osobami. Z uvedeného vyplývá, že
citované ustanovení je v zákoně ustanovením speciálním a v něm
obsažené pojmy jsou ve vztahu k obecným pojmům zákona pojmy
speciálními. Jde především o pojem "oprávněné osoby" podle §8
odst. 4, 5, který je ve vztahu k pojmu "oprávněná osoba" podle §4 zákona pojmem speciálním. Práva a povinnosti "oprávněných osob"
podle zákona se proto vztahují na obecný pojem "oprávněné osoby"
a ne na pojem speciální.
Z uvedeného právního názoru vyplývá, že specialita pojmu
"oprávněná osoba" dle §8 odst. 4, 5 zákona o půdě je dána pouze
s ohledem na definiční znak obecného pojmu "oprávněných osob",
jímž je okruh povinných osob (těmito jsou v daném případě nejen
stát, právnické osoby a fyzické osoby, které nabyly věc od státu,
resp. jiné povinné právnické osoby za právně nebo morálně
neregulérních podmínek, nýbrž i další fyzické osoby ve smyslu
ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě). Specialita pojmu
"oprávněných osob" dle §8 odst. 4, 5 zákona o půdě se tudíž
nevztahuje na okruh oprávněných osob, jak je tento vymezen
v ustanovení §4 zákona o půdě, tudíž stejně jako obecný pojem
"oprávněných osob" zahrnuje nejen původní vlastníky, nýbrž
i jejich právní nástupce.
Uvedené, v nálezu pléna Ústavního soudu obsažené,
interpretaci pojmu oprávněné osoby dle zákona o půdě koresponduje
i judikatura Ústavního soudu ve věcech ústavních stížností.
V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 223/95 Ústavní
soud proto konstatoval následující:
Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, neobsahuje nic, co by eliminovalo
nárok oprávněných osob, uvedených v dalších skupinách, jestliže
tento nárok neuplatnily osoby uvedené v pořadí vyšším. Pokud tedy
obecný soud neuznal stěžovateli postavení osoby oprávněné podle
ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, ani její legitimaci
k uplatnění nároku podle ustanovení §8 odst. 4 téhož zákona,
porušil tím její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Shodně s judikaturou Ústavního soudu interpretuje vztah
ustanovení §8 odst. 4, 5 k §4 odst. 2 zákona o půdě i Nejvyšší
soud. Ve svém rozsudku, publikovaném pod č. 24 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, Nejvyšší soud vyslovil
názor, podle něhož zákon č. 183/1993 Sb., jímž byl zákon o půdě
novelizován, "zakotvil nárok ve smyslu ustanovení §8 odst. 3, 5
právě jako nárok oprávněné osoby. Ani z hlediska účelu tohoto
nároku nelze nalézt důvod pro zpětné zúžení pojmu oprávněné osoby
oproti jiným nárokům na pojem původního vlastníka a za srovnatelné
situace - z hlediska existence majetkové křivdy - nelze z tohoto
nároku vylučovat osoby, v nichž se rozdíl mezi původním vlastníkem
a oprávněnou osobou ztělesňuje, totiž osoby uvedené v ustanovení
§4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb."
V posuzovaném případě Krajský soud v Praze, aniž se zabýval
dalšími aspekty projednávané věci, zejména existencí či
neexistencí tísně při uzavírání žalobou napadené části smlouvy
o bezplatném převodu pozemků, neuznal postavení stěžovatelky jako
osoby oprávněné podle §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, ani její legitimaci k uplatnění nároku podle
§8 odst. 4 citovaného zákona. Porušil tím její právo na soudní
ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
pročež Ústavní soud jeho rozsudek ze dne 30. listopadu 1995, č. j.
14 Co 242/95-51, zrušil.
Zrušením rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.
listopadu 1995, č. j. 14 Co 142/95-51, se vytváří prostor pro
opětovné posouzení rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze
dne 29. listopadu 1994, č. j. 9 C 1376/93-28, ze strany soudu
druhého stupně, a to v intencích právního názoru, vyjádřeného
v tomto nálezu. Dle přesvědčení Ústavního soudu ochranu ústavnosti
nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů,
jinak řečeno, v případě dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním
soudem nutné volit pouze taková kasační, resp. derogační
(abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci
jiných orgánů veřejné moci. Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrh
na zrušení rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29.
listopadu 1994, č. j. 9 C 1376/93-28, zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně 13. listopadu 1997